OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cesta osudu 6. kapitola

10.04.2014 (12:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1780×

Ráno jsem se vzbudila s radostným pocitem. Takhle plná energie jsem se necítila dlouho. Byla to příjemná změna. Pak jsem si vzpomněla na to, že jdu ven s tím záhadným klukem. Lépe řečeno, že jdu ven se Stefanem Salvatorem. Srdce mi radostně poskočilo a bilo mi rychleji. Nemohla jsem se dočkat, až bude večer. Při pomyšlení na něj jsem cítila motýlky v břiše a přihlouple jsem se usmívala. Když jsem konečně vstala z postele, dala jsem si sprchu, převlékla se a udělala si snídani. Teta byla zas v práci, ale už jsem si celkem na to zvykla a nevadilo mi to. Zatímco jsem snídala, přemýšlela jsem o dnešku, co si na sebe vezmu. Nepočítala jsem se žádným randem, ale jen s obyčejným venkem, že půjdeme jako přátelé. Chvíli jsem se přistihla, že sním s otevřenýma očima. Musela jsem se okamžitě zarazit. Když jsem konečně dojedla snídani a vypila si kafe, umyla jsem po sobě nádobí a pak jsem se odebrala k sobě do pokoje.

V tu chvíli jsem zas začala přemýšlet, co se to poslední dobou se mnou dělo. Měla jsem divné sny a hlavně mně se děly divné věci, kdykoliv jsem se naštvala. Nevěděla jsem, co s tím dělat, a byla jsem z toho nešťastná. Dále jsem se snažila příjít na to, co tohle město ukrývalo za tajemství. K rozluštění záhady jsem nebyla o nic blíž, než k vynalezení léku proti debilitě. Musela jsem se nad svými vlastními myšlenkami pousmát. Doma jsem si četla ze své knihy o nadpřirozenu. Připadalo mi, že jsem se nedokázala ani pořádně soustředit na to, co jsem četla. Přistihla jsem se, jak jsem každé druhé slovo přeskakovala. Musela jsem na Salvatora pořád myslet a přemýšlela jsem, jaké to bude, až půjdu s ním konečně ven. Co to se mnou vůbec bylo?!

Na knihu jsem se vůbec nedokázala soustředit, jak jsem s hrůzou zjistila. Odložila jsem ji na noční stolek a vstala jsem z postele.

Do večera jsem měla času dost, ale mně se nechtělo trčet doma. Po chvíli mě napadlo, že bych mohla navštívit Shadow Whitemorovou. Čtrnáctiletou dívku, kterou jsem našla nedávno v lese s pokousaným krkem do krve. Vypadalo to jako útok zvířete, ale já tomu nevěřila. Převlékla jsem se do džínů, vzala jsem na sebe žluté tričko, popadla jsem klíče od bytu a vyrazila jsem do New Orleans. Věděla jsem, kde Shadow bydlí, ale doufala jsem, že nezabloudím. Cestou jsem jí koupila v papírnictví přáníčko s brzkým uzdravením. Přišlo mi to jako skvělý nápad v tu chvíli. Když jsem došla před bytovku, zazvonila jsem na zvonek. Chvíli se nic nedělo a já to chtěla vzdát.

Po chvíli se za mnou ozvalo její: „Hledáš někoho, Jennys?“

V tu ránu jsem se lekla a trochu jsem nadskočila. Zaskočila mě a já se na ni s úsměvem otočila.

„Ahoj, Shadow,“ usmála jsem se na ni.

„Ahoj, Jennys.“ Nadšeně mě obejmula.

Na takovou její natěšenou reakci jsem nebyla připravená, ale o to víc mě to potěšilo. Dodalo mi to na úsměvu a přitom jsem si uvědomila, jak mi za tak krátkou dobu dokázala přirůst neskutečně k srdci. Stejně jako já jí. Bylo vidět, že si mě hodně oblíbila. Dělala jsem si starosti, co to její záhadné zranění, a měla jsem strach, ať se uzdraví.

„Jak se máš? Co to tvoje zranění? Je to lepší?“ ptala jsem se jí s obavami.

„Je to lepší, ale mám léky proti bolestem,“ zesmutněla.

V tu chvíli mi jí najednou přišlo líto a dostala jsem vztek na toho, kdo ji takhle hnusně zranil. Všechno se kolem mě prudce chvělo, protože jsem zase měla vztek. Musela jsem se ovládnout, abych neděsila Shadow. V tu chvíli prudké chvění země pod námi ustálo.

„Mrzí mě to a slibuju, že udělám všechno pro to, aby byla nějaká spravedlivost,“ podívala jsem se na ni upřímným pohledem.

„Vážně?“ zeptala se nesměle.

„Slibuju,“ přísahala jsem. „Mimochodem... Donesla jsem ti tohle.“

Podala jsem jí to přáníčko s brzkým uzdravením. Nesměle si ho převzala a zamumlala rozpačitě poděkování. Byla jsem s ní venku do pozdního odpoledne. Povídalo se mi s ní perfektně. Ztratila jsem trochu pojem o čase. Když jsem si vzpomněla se zděšením, že mám nejvyšší čas se vrátit domů.

„Budu muset jít,“ řekla jsem jí najednou.

„Stavíš se zas někdy za mnou?“ zeptala se nesměle.

„Samozřejmě, že ano,“ potěšila mě její otázka. „Dej na sebe pozor.“

„Dám na sebe pozor,“ přislíbila.

„Ahoj,“ loučila jsem se s ní.

„Čau,“ řekla a já odešla.

Ještě jsem se na ni otočila a zamávala jsem jí. Pak jsem se honem vydala domů. Večer se přiblížil nenávratnou rychlostí a i můj venek se Salvatorem. Když jsem uřícená doběhla domů, teta už byla doma a vítala mě teplou večeří. Pozdravila jsem ji, na uvítanou jsem ji objala a oznámila jsem ji své plány na večer. Při zmínce, že jdu se Salvatorem ven, se lehce zamračila, ale měla podmínku, že nejpozději do deseti večer musím být doma. Chápala jsem její strach o mě. Když jsem měla po večeři, honem jsem utíkala k sobě do pokoje a nachystala jsem se. Převlékla jsem si jenom triko a na to jsem si hodila černý svetřík, aby mi nebyla popřípadě zima

Připadala mi to jako chvíle, kdy jsem se vychystala, a Salvatore už zvonil u dveří. Byl přesný. Seběhla jsem schody a otevírala jsem mu dveře. Stál tam a vypadal krásněji než předtím.

„Ahoj, Jennys,“ pozdravil mě a usmál se na mě krásným úsměvem.

„Ahoj,“ řekla jsem a podívala se na něj.

„Jdeme?“ zeptal se.

Přikývla jsem a my vyšli ven před dům.

Byla jsem hrozně nervózní a celou dobu se mi potily ruce. Srdce mi splašeně bušilo jako o závod. Zatím jsme nepromluvili ani slovo. Najednou jsem nevěděla, co říkat a jak se chovat. Salvatore taky byl značně nervózní, ale nedával to na sobě znát, jako jsem to na sobě dávala znát já.

„Už se těšíš do školy?“ zeptal se najednou, aby prolomil mlčení.

„Už se nemůžu dočkat,“ ušklíbla jsem se.

Zasmál se mému tónu hlasu.

„Zdáš se být nadšená,“ vtipkoval s úsměvem. „A to škola začíná už za tři dny,“ připomněl mi s pobaveným úsměvem. Úsměv, který jsem si na něm tak oblíbila.

„To si piš,“ zasmála jsem se a já jsem najednou zjistila, že mi je s ním fajn.

Sedli jsme si na lavičku v parku a podívali se na sebe. Zdál se mi být trochu odtažitý, jako kdyby se jistým způsobem ode mě odkláněl. Ale byl natočený ke mně tak, aby bylo vidět, že se se mnou baví. Nesedělo mi zas na tom několik věcí.

„Zdáš se mi být odtažitý,“ neudržela jsem jazyk za zuby.

„Vážně?“ opáčil klidně, ale bylo znát, že jsem uhodila do citlivého místa.

Pak se podíval na mě hrozně naštvaně. Zničehonic se mu udělaly zvláštní kruhy pod očima a zčervenaly mu bělma očí. Vypadal jak nějaký... Nemohla jsem přijít na žádné přirovnaní v té chvíli. Věděla jsem, že mi hrozí nebezpečí, ale přitom jsem se ho nebála. Otočil se ke mně honem zády, abych nemohla prozkoumat jeho tvář.

„Co se ti stalo?“ vyplašeně jsem se zeptala.

„Já... To nic... Jen mi něco spadlo do oka,“ řekl divnou výmluvu.

Po pěti minutách, když se na mě podíval, jeho obličej zas vypadal normálně...

„Měla bys jít domů,“ řekl rázně.

„Dobře, jak chceš,“ řekla jsem uraženým tónem.

Na nic jsem nečekala, zvedla jsem se a šla jsem domů. Absolutně nic jsem nechápala...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu 6. kapitola: