OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Cesta osudu 7. kapitola

18.04.2014 (17:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1669×

Pořád jsem musela myslet na ten nevydařený venek se Stefanem. Trápilo mě to a cítila jsem se kvůli tomu celkem provinile. Zaráželo mě i to jeho divné chování. Povzdechla jsem si. Co se dalo taky dělat...

Konec prázdnin utekl nenávratným tempem. Stefan se mi od té doby před čtyřmi dny vůbec neozval. Snažila jsem se to neřešit, ale kdykoliv jsem si snažila nalhat, že mi je fajn, bylo to ještě horší. Myslela jsem na něj ve dne v noci. Na jeho hypnotizující zelené oči, které se vpíjely do mých. Na ten pocit, když se mi představil a podali jsme si ruce. Na to podivné jiskření, které se mezi námi dělo. Nemělo cenu nad tím přemýšlet.

Dělala jsem si starosti s mým prvním dnem na nové škole. Bylo to tady. Byla jsem už dlouho vzhůru, nemohla jsem spát. Když jsem sešla dolů na snídani, teta byla kupodivu doma. Samozřejmě už jsem byla nachystaná a tašku přes rameno v kuchyni, abych ji náhodou nezapomněla.

„Dobré ráno, teto,“ pozdravila jsem ji s nervózním úsměvem.

„Dobré ráno, Jennys,“ usmála se a naložila mi na podnos toasty.

Zasedla jsem si ke stolu a přes svoji nervozitu jsem nebyla schopna nic sníst. Nalila jsem si aspoň kafe na nervy. Když jsem kafe vypila, trochu se mi ulevilo.

„Jennys, zavezu tě dneska do školy autem, abys věděla, kde to je,“ promluvila na mě teta.

„Díky.“

Teta uznala, že už je nejvyšší čas vyrazit, a počkala na mě. Musela jsem se stokrát ujistit, že jsem si nic nezapomněla, a pak se mohlo vyrazit. Už tak mě chytaly nervy, a já byla podrážděná. Cesta do školy trvala jen dvacet minut, což bylo v můj neprospěch.

„Hodně štěstí,“ přála mi teta, když mě vysadila před hlavní budovou školy.

Přikývla jsem a nervózně jsem vystoupila z auta. Všude bylo plno studentů, kteří mi, díkybohu pro mě, nevěnovali ani nejmenší pozornost. Přesně tohle jsem potřebovala a šlo mi o to, abych nevzbudila pozornost. Všude se ozýval smích ostatních a chodili v hloučcích, jako kdyby si tím dokazovali, že někam patří. Nikdy jsem nikam nezapadala a věděla jsem moc dobře, že nikdy nezapadnu. Proč si nad tím dál lámat hlavu?! Smutně jsem se usmála a vyšla jsem směrem hlavní budova. Vůbec jsem nevěděla, kam mám jít. Musela jsem se někoho zeptat, a to znamenalo strhnout na sebe pozornost. Super. Tohle mi vážně chybělo. Po chvílí přemýšlení, koho mám vůbec oslovit, se tam objevila nějaká holka, která mi zkřížila cestu. Na první pohled vypadala sympaticky, ale efekt prvního dojmu pokazila, když z ní vypadlo: „Co tady pohledáváš, nováčku?“

Její tón hlasu zněl arogantně, jako kdyby byla něco víc.

„Hledám kancelář, kde se mám hlásit,“ zamumlala jsem přikrčeným hlasem.

Má nejistota a nervozita ji zjevně uspokojily natolik, že se zahihňala a povýšeně na mě shlížela.

„Půjdeš rovně, pak půjdeš doprava a na dveřích máš velikánskou ceduli sekretariát,“ odpověděla povýšeně a namyšleně. „Hlavně se neztrať, byla bych nerada, kdyby se ti něco stalo,“ utrousila ironickou poznámku na můj účet, aby se náramně pobavila. Vše v tu ránu začalo ve mně vřít. Měla jsem na ni vztek. První den, a už mě takhle zesměšňuje. Ani celou dobu se mi neobtěžovala představit.

„Neboj, ještě umím číst, na rozdíl od tebe.“ Nechápala jsem, co to najednou do mě vjelo. Na nic jsem nečekala a šla jsem odsud honem pryč.

Takové nafoukané lidi jsem vážně neměla ráda. Tvářila se, jako kdyby jí to tady patřilo. Když jsem došla do kanceláře sekretariátu, jedna žena zvedla hlavu a už se na mě usmívala. Její blond vlasy měla sčesané v drdolu a černý kostýmek jí obepínal těsně její vypracovanou postavu.

„Dobrý den. Jsem Jennys Standmanová. Mám se u vás hlásit,“ vysvětlila jsem.

„Dobrý den. Jsem zástupkyně ředitele a jmenuji se Samantha Davisová,“ představila se mi. „Samozřejmě vím, kdo jsi. Tvá teta tě už tady byla zapsat. Jelikož jsi přestoupila na tuhle školu a na jiný obor, budeš muset složit rozdílové testy, které nejsou jednoduché,“ vysvětlovala mi. S hrůzou jsem si na tohle vzpomněla.

„To chápu, ale za jak dlouhou dobu je musím složit a z čeho?“ ptala jsem se.

„Budeš je skládat z angličtiny, psychologie, společenských věd, a to je, myslím, vše. Budeš mít na to dva týdny,“ odpovídala mi s úsměvem.

Přikývla jsem a přitom se mě zmocňovala panika. Dva předměty, které jsem nikdy v životě neměla. Psychologii jsem naštěstí ovládala a v tom jsem problém neviděla.

„Teď běž do třídy,“ vyzvala mě a podala mi rozvrh. „Jinak, tady máš klíč od skříňky, co jsou na chodbách, ale to myslím znáš.“

„Ano. Děkuju,“ převzala jsem si klíč s rozvrhem a vyšla jsem na hodinu literatury.

Když jsem třídu konečně našla, posadila jsem se do lavice a přemýšlela jsem. Nikdo se neobtěžoval se mnou bavit, jak typické. Nevadilo mi to. Když učitel vešel do třídy, nalistovala jsem si v učebnici příslušnou stránku a dávala jsem pozor. Škola se hrozně vlekla a všude, kam jsem přišla, mě urážela ta nemožná holka z rána. Jmenovala se Laura, jak jsem se dozvěděla. Všechno ve mně zuřilo. Snažila jsem se uklidnit, ale čím víc jsem se snažila, tím to bylo se mnou horší. Byla jsem zrovna na odchodu ze školy, když mi na parkovišti před školou zkřížila cestu s dalšími dvěma holkami, které patřily do její party.

„Ale, ale, kam to jdeme?“ ozval se její hlas dloubavě.

„Kam asi,“ ušklíbla jsem se.

„Podívejme na ni, holky, máme tu sirotka,“ dloubla si do mě.

Zastoupila mi cestu a začala do mě rýpat. Můj vztek nabíral poslední kritickou hranici. Nechtěla jsem si to nechat od ní líbit v žádném případě. A v ten moment se to stalo. Začala jsem vidět rudě. Všechno se začalo prudce chvět, obloha ztmavla, začal prudce foukat vítr a pořádně se rozpršelo. Ty dvě, co k ní patřily, přidušeně vykřikly a utekly. Laura se vyděšeně stáhla a nechápavě na mě zírala.

„Mám toho akorát DOST!!!“ zakřičela jsem nenávistivě a jeden blesk uhodil těsně vedle ní.

„Jennys. Uklidni se!“ Někdo mě v tu ránu chytil a šílenou rychlostí, která se nedala chápat, jsem stála uprostřed lesa. Byla jsem vzteklá a vytočená.

„Co se to, sakra, děje se mnou?“ zakřičela jsem a všechno se znovu zachvělo.

„Jsi mocná čarodějka jako tvá matka,“ ozval se klidný hlas a přede mnou se neobjevil nikdo jiný, než Elijah Mikaelson.

„Já... Já tomu nerozumím,“ řekla jsem vyděšeně a z očí mi začaly stékat ty protivné slzy.

„Vysvětlím ti to,“ řekl opatrně, jako kdyby se bál mojí reakce. „Jen se, prosím tě, uklidni.“

Chytil mě za ramena a podíval se mi do očí.

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu 7. kapitola: