Deník Bradavického študenta - Kapitola třetí • OurStories.cz ~ naše povídky

Gee v Příčné ulici! :)

31.08.2011 (16:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 873×

16. srpen 2010
postel

7:00

Panebože, za co mě trestáš? Proč tak brzo? Máma mi právě vpadla do pokoje, že jedem nakupovat věci do školy. Zbláznila se? Jak chce nakupovat věci do školy, když v té, kde mě chce poslat, se kouzlí? A dost pochybuju, že se hůlky prodávaj jen tak na ulici.

7:01

Hm, třeba jdem na nějaký černý trh, kde zavíraj už v deset.

7:50
auto

Černý trh to asi nebude. Máma s tátou tvrdí, že jedem do Londýna, protože je to jediné místo, kde všechny tyhle kouzelnický magořiny koupit.

7:51

Panebože! Co když všechno tohle byla jen zástěrka a můj otec je ve skutečnosti členem Londýnského gangu???

7:55

Když si ho tak prohlížím, jak sedí na předním sedadle, hned vedle mámy, která řídí, a zpívá nějakou písničku a přitom se pořád blbě culí, vážně začínám pochybovat. Ale kdoví.

Ještě před třemi dny jsem totiž byla přesvědčená, že je vážně neškodný ekonom.

8:50
U Děravého kotle. Ehm, hospoda.

Hm, nevěděla jsem, že se zastavíme ještě na sváču.

09:00
Naproti nějaké divné zdi.

Bylo fakt divný, když jsem s našima přišla do té hospody a všichni na mě hleděli jako na nějakého cvoka (nejspíš protože jsem na sobě měla roztrhané džíny a triko s flitry, jasně, nešlo to k sobě, ale co proboha chcete po člověku, který musí vstávat o prázdninách v sedm ráno?!), ale když uviděli naše (kteří na rozdíl ode mě byli oblečeni normálně – až na tátovy kalhoty) rozjasnili se.

Bylo to samé „U Mrdlinova vousu, Olive, seš to ty?“ nebo „Pořád pracuješ jako bystrozor, Browne?“ anebo „To je ten váš moták?“ načeš táta po tom chlapovi, co měl hřívu jako klisna, hodil jeden z jeho nejhorších pohledů a prohlásil: „Kolikrát ti to mám říkat, Luciusi, Georgie není moták.“ Ale ten chlap se jen pohrdavě usmál a už nic neříkal.

09:01

Což mě naštvalo, protože jsem neměla nejmenší ponětí, co to moták vlastně je.

9:01 a půl

A pochybuju, že to má něco společného s motáním klubka vlny.

9:02

Ta hospoda byla jedním slovem katastrofa. Nejenže to tam vypadalo jako na pohřebišti, protože všude byla tuna prachu („A to jsi ještě neviděla ty lebky, co tam visí,“ řekl později táta. Ten teda umí uklidnit.), ale taky tam všichni měli příšerný vkus na oblečení – což, jak jsem si všimla, je u kouzelníků normální. Buď měli na hlavě příšerné dlouhé, černé klobouky, dokonce jsem se připravovala na to, že promluví, ale nic se nestalo, díkybohu, nebo jim hlavu zdobily jakési ozdoby, které jsem snad viděla jen na svatbě prince Williama, když ji dávali v televizi. Nicméně když jsme se konečně odebrali jinde, naši mě zavedli tady. A není tady rozhodně nic, co by mě trklo do obličeje. Teda kromě cihlové stěny, která vypadala opravdu divně. Panebože.

9:20
Sedím na nejbližší židli v Příčné ulici.

Máma mi slíbila, že mi dojde pro něco, co mě uklidní. Táta tu se mnou sedí a tváří se opravdu ustaraně, ale to by sakra měl! Jaký zodpovědný rodič by normálně postavil své dítě před zeď, zaklepal na ni svou hůlkou, a nechal, ať sleduje, jak se mu otevírá vchod do kouzelnického nákupního centra!?

Ta zeď, totiž nebyla obyčejná, jak jsem si všimla. Teda, vlastně jsem ji podezírala, protože nebyla zrovna v nejlepším stavu, ale i tak. A koho by sakra napadlo, že zrovna tam je vchod do Příčné ulice (Největší čarodějnický obchoďák)?

„Uklidni se, Gee, vždyť to nic není. Víš, kolik tě toho čeká ještě v Bradavicích? Pohyblivé schody, mluvící obrazy, velká síň, to všechno je daleko kouzelnější než tahle obyčejná zeď,“ řekl a povzbudivě mě poplácal po rameni.

Jo, díky, tati. Úplně jsi mě uklidnil.

9:23

Počkat, cože???

9:24

Mluvící obrazy???

9:25

Tak teď mě nikdo nepřesvědčí, že nejedu do bláznice.

10:00
Obchod s hábity (!?)

Ještě než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, už do mě mamka sypala barevné bonbóny s tím, že mi to na chvíli pomůže, a opravdu. Cítila jsem se líp, ale rozhodně jsem pořád byla mimo. Teď, když už jsem neměla žaludek na vodě, jsem se mohla porozhlédnout kolem dokola. Jenže jakmile jsem se rozhlédla, málem jsem zase sebou práskla zpátky na židli.

Všude kolem mě byli kouzelníci oblečeni v těch bradavických uniformách! Panebože! Měla bych rozhodně napsat námět na film o tom, jak se jedna patnáctiletá holka dozvěděla, že kouzelníci nemají smysl pro módu.

A pak mi mamka trochu vystrašeně řekla, že tady jeden takový oblek dostanu.

10:01

Tak tady stojím a čekám, až mě někdo přijde přeměřit. Naši mě tady nechali na pospas osudu – jako vždy – a řekli, že musí ještě něco zařídit.

10:10

Odehrávalo se to asi takhle:

Majitel obchodu: Dobrý den přeji.
Já: Dobrej, přišla jsem si pro novej hybrid.
Majitel obchodu: Promiňte? Myslíte hábit.
Já: No, asi jo.
Byl trochu vyděšený, ale snažil se to na sobě nedat znát. Což mi přišlo milé.
M. O.: Inu dobrá, postav se prosím zde.

A tak jsem to udělala.

10:15

K zapamatování:
Až příště uvidím, jak se kolem mě vznášejí různě dlouhé krejčovské metry, které se mě budou snažit přeměřit, nebudu:
a) vřískat,

b) máchat rukama kolem sebe,

c) děsit další návštěvníky obchodu

a za d) řvát, že ten chlap je magor, když přijdou naši

11:00
Obchod s klacky (no jo, já vím, hůlky)

Lhala bych, kdybych řekla, že naši nebyli vyděšeni, hlavně táta, který je ze mě neustále na mrtvici. Sice máma tu situaci zachránila, ale já s tátou jsme raději vyklidili pole. Rovnou do prodejny hůlek, což nebyl zrovna chytrý nápad.

12:00
V cukrárně (!?)

Ten chlap, co prodával hůlky, byl fajn. Jmenoval se Ollivander a bylo mu úplně ukradené, jestli jsem šla do Bradavic poprvé nebo už po čtvrté, protože se pořád soustředil na ty klacky!

„Hůlka si vybírá kouzelníka, mladá dámo. Jen si ji potěžkejte a namiřte na tuhle vázu,“ řekl klidně a tak jsem udělala přesně to, co řekl. Jenže jak mi podal tu hůlku, začal vysvětlovat, jak je dlouhá a že obsahuje kusy zvířat!!!

Vyděsila jsem se natolik, že jsem tu hůlku okamžitě mrštila po zdi.

12:03

Protože, upřímně, kdo by chtěl držet něco, co obsahuje zvířata???

12:04
Jenže pan Ollivander si nejspíš myslel, že to provedla ta hůlka (nebo jsem aspoň doufala, že si to myslel) a úplně v klidu ji nechal ležet na zemi a podal mi další hůlku.

Tu jsem stačila namířit na vázu rychleji, než začal vůbec mluvit, což byl úspěch.

12:05

Až na to, že se nic nestalo.

12:06

Žádná z nich nefungovala. Žádná!

12:07

Jenže pak pan Ollivander, pořád trpělivej, asi po stopadesátý vytáhl hůlku a téměř přesvědčený – jako pokaždé, co mi dal další - , že to je TA hůlka, mi ji podal. A pak se to stalo! Namířila jsem na tu vázu, jak mi řekl, a ona se vznesla do vzduchu a chvíli tam kroužila!!! Byla jsem tak nadšená, že jsem začala poskakovat na místě a přestala vnímat tu vázu.

A pak přistála na hlavě pana Ollivandera.

12:15
Táta jenom stál vedle mě, a buď byl v šoku, nebo ztratil řeč nad tím, jak je jeho dcera perfektní čarodějka. Ale já si myslím, že prostě nedokázal najít slova, pro jeho nadanou dceru.

12:20

A tak tady sedím, i s mým novým klackem a hybridem, a srkám z nějakého ležáku, a musím uznat, že se mi to začíná líbit. Však víte, to, že jsem čarodějka. Třeba jednou budu lepší jak strýc nejspíš-přes- kašlu to, třeba budu jednou lepší než Album!

Pět nejlepších věcí na tom, že jsem čarodějka:

5. Mám svojí vlastní hůlku.

4. Budu chodit do školy v Bradavicích a jezdit domů jen o prázdninách, takže se přinejmenším vyvaruju

a) rodině pavouků, kteří hnízdí už pár týdnů nad mojí postelí,

b) obědváním v posteli,

c) buzením se za zvuku Faktoru strachu.

3. Sice nebudu moct nosit své oblečení, ale musím přiznat, že na těch hábitech skutečně něco je.

2. Vyhnu se stereotypu.

1. A to nejlepší - budu umět jedním mávnutím někoho pacifikovat!!! Hahaha.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction