OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 20. kapitola

23.10.2012 (16:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1108×

Přešla jsem do rohu, kde stál Apollón s Lukem a využila chvíle, kdy tady nikdo není.

 „Apollóne, co je s ním?“ zeptala jsem se naléhavě. Jeho starostlivý pohled upřený na Lukea mě jen utvrdil v mých obavách.

 „Nemohu říct, kdybych alespoň věděl, proč jeho imunita selhala, měl být nezranitelný, teď už to tak nevypadá,“ na okamžik se zarazil, jakoby se nad něčím rozhodoval, potom se jen naklonil blíž. „Většina bohů si myslí, že bys to neměla vědět, ale dospěli jsme k tomu, že by zatím vším mohl stát Voldemort.“

 „Proč bych to kruci neměla vědět?“ vyjela jsem na něj tichým, ale naštvaným hlasem, načež se jeho výraz výrazně změnil z ustaraného na pobavený.

 „No mezi bohy se už nějakou dobu proslýchá, že si s Lukem nejste lhostejní,“ zašklebil se. Chtěla jsem něco namítnout, i když jsem neměla nejmenší ponětí co, ale přerušilo mě zachraplání vycházející od Lukea.

 „Lily…“

 Málem jsem jim tady začala nadšením proskakovat strop, ale zarazila jsem se, když se Apollón pokusil postavit Lukea, který mezitím otevřel oči na zem.

 „Lukeu?“ promluvila jsem opatrně a všimla si, že těsně za zády mi už stojí Athéna s Diem a do prosklených dveří vchází Bela, takže takhle to dopadne s vaším soukromím, když se chcete stát bohem.

 Jenže to nebyl největší problém, od té doby, co Luke řekl mé jméno, nepromluvil jediné slovo a jakmile jsem se na něj zadívala, uhnul očima jinam, prostě… zvláštní.

---

„V prvním výtahu pojede Lily, Bela, Veronica, Patricie a Nathan?“ rozkázal Zeus, jakmile se mu podařilo utišit nadšení a nepřetržitý proud otázek, když jsme se sešli všichni. Ale nad vším nadšením, převládala jediná otázka „Proč?“. A já se s ní v duchu zaobírala nepřetržitě. Ne ani tak proč to Nathan udělal, ale spíš jak je kruci možné, že se Lukeovi něco stalo, po té příšerné koupeli jsme měli být přeci nezranitelní!

Jakmile se dveře výtahu zavřely, Veronica strčila kartu do otvoru a nad všemi patry se objevilo nové, rudě zářící číslo 600. Zmáčkla ho a výtah se dal do pohybu přičemž se jím rozlehla nějaká hudba, kterou jsem nedokázala identifikovat, byla jsem si jistá pouze dvěma věcmi, je mudlovská a stará.Hudba byla příšerná a Nathanova přítomnost spolu s jeho obviňujícími pohledy mi moc nepomáhala, takže zatímco se Veronica a Bela daly do živé debaty, já, Nathan a Patricie jsme jen mlčeli a alespoň pro mě byla cesta utrpením. 

„Já bych tam tedy rozhodně zůstala, vždyť je to Olymp! Co ty Lily?" otočila se ke mně Bela.

„Nevím, asi bych tam chtěla zůstat, ale rozhodně nechci přetrhat všechna pouta pojící mě s kouzelnickým a mudlovským světem," pokrčila jsem rameny.

„Podle mě nebudeme mít s bohy potom, co nás promění moc společného, ne? Vždyť co by po nás mohli chtít, myslím, že si prostě budeme moct odejít a dělat si, co chceme," přikývla zamyšleně Veronica.

„Pochybuju, že Olymp bude tak super, když už jenom hudba ve výtahu je hotové utrpení," zasténala Patricie a já se musela rozesmát.

Výtah oznámil naše patro cinknutím a hned, jak se otevřely dveře, zůstali jsme všichni bez hnutí na místě. Zřejmě se nikdo neplánoval vrhnout ven, jako první a mě výhled zakrýval Nathan a Patricie, takže jsem ani nevěděla, co je tolik upoutalo.

Konečně se Nathan vpředu pohl a vstoupil na malý kamenný chodníček, který... se vznášel! Byl jen tak ve vzduchu a Nathan se po něm chystal přejít!

Za okamžik už jsme na úzkém chodníku stáli všichni, přičemž jsem při vystupování z výtahu dala všem přednost. Bohužel ani to nestačilo, abych se duševně připravila na... tohle! Stála jsem ve vzduchu a pode mnou se rozprostíral Manhattan. Nathan se vydal po bílých schodech nahoru a já byla ráda, že jdu úplně vzadu a nikdo tak nemůže vidět můj bílý obličej. Věděla jsem, že strach z výšek je neoprávněný a na koštěti jsem se nikdy nebála, ale tohle bylo něco jiného. Živě jsem si dokázala vybavit, jak jsem byla minulý rok s rodiči a bratri v Paříži a vyšli jsme si na Eiffelovu věž a já tehdy, i když vyděšená, musela obdivovat krásu, která se mi nabízela. Tohle bylo podobné, jen... děsivější a s větší pravděpodobností, že brzy sletím a rozplácnu se někde na nějaké křižovatce.

Konečně jsme došli po schodech nahoru a všichni doslova oněměli úžasem. Ze všech koutů čišel život a pohoda, připadala jsem se jako bych se propadla tak o pětadvacet století do minulosti do starověkého Řecka a přesto se vše odehrávalo ve skutečnosti a nad Manhattanem.

Jakmile dorazili ostatní vydali jsme se přímo k obrovské hoře, na jejímž vrcholku stál obrovský stříbrnobílý palác.

Pokoušela jsem se jakkoli upoutat Lukeovu pozornost, ale on mě záměrně ignoroval a pokaždé, když už jsem se k němu dostala blízko, abych na něj promluvila, ztratil se na druhou stranu skupiny nebo se zastavil na pár slov s nějakými chichotajícími se nymfami. Vlastně až teď jsem si všimla, že od doby, co jsme se vydali napříč Olympem z nás nikdo nespustil oči, když jsme kolem někoho prišli pokorně sklonil hlavu a ti odvážnější se pokusili popřát Diovi dobrý den. Ten jejich pokusy mařil jeden po druhém, když bez povšimnutí kráčel dál. Málokdy jsem se setkala s takovou strašlivou sobeckostí a nadřazeností jako v jeho případě, ale byla jsem si jistá, že Dia jeho moc uspokojuje.

Bohužel ani Diovo nadřazené chování, ani krása, se kterou jsem se potkávala na každém kroku, nedokázaly utišit můj smutek z Lukeova chování. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat, od doby, co se probudil se na mě ani jednou nepodíval. Dával mi snad za vinu, co se stalo? Byl v chodbě jen kvůli mně, Nathan ho napadl kvůli mně a hlavně jsem to byla já, kdo Nathanovi řekl o kletbě Sectusempra, při které se po celém těle začnou objevovat krvavé šrámy...

Konečně jsme se dostali k nádvoří, za kterým se rozprostíral obrovský trůnní sál. Obrovský snad ani nebylo správné slovo, byl... obrovsky obrovský. Všechny trůny kromě tří byly obasezené a bohové na nich na nás shlíželi se smíšenými pocity.

„Vzhledem k nedávným událostem," začal Zeus, když se posadil na trůn a při svých slovech kývl směrem k Lukeovi, „musíme poněkud pozměnit naše plány a s proměnou začít již dnes. Nejdřív ovšem zjistíte, kterému z bohů budete dělat nástupce, ano?"

Aniž by čekal na náš souhlas, důležitě se v křesle napřímil a začal.

„Luke Severus Snape, Apollón," pronesl první dvojici a já sledovala Lukea mířícího (opět bez jediného pohledu na mě) k Apollónovi a zařazuje se po jeho boku.

„Lily Lenka Potterová," pokračoval a já si znovu připadala jako jedenáctiletá dívenka, která si na hlavu nasazuje Moudrý klobouk a nervózně čeká na jeho rozhodnutí, „Athéna."

Cítila jsem, jak se mi třesou nohy a zamířila jsem směrem k vážně se tvářící Athéně, přičemž jsem musela projít kolem Lukea s Apollónem a opět se nedočkala žádné reakce, žádný povzbudivý pohled, který by mě uklidnil mnohem víc, než Athénin úsměv směřující k mé osobě. Mírně jsem se poklonila Athéně a stejně jako předtím Luke se zařadila po jejím boku a zbytek "zařazování" jsem sledovala z téhle pozice a zároveň litovala ty, kteří ještě postávali před trůny.

V okamžiku, kdy jsme byli všichni rozřazení se Zeus zvedl z trůnu a povzbudivě se na nás usmál.

„A nyní nás čeká nejdůležitější část, následujte mě prosím do vedlejší místnosti."

Sám zamířil ke dveřím vedoucím do nějaké části paláce, které se zdály příliš malé, aby jimi prošel kdokoli v normální velikosti, ale desetkrát větší Zeus? Rozhodně se tam vejít nemohl, přesto jsem ho se zájmem pozorovala a v duchu tak nějak čekala nějaký "zázrak". A opravdu, dveře zmizely a nahradil je obrovský otvor ve zdi. Zeus bez ohlédnutí prošel dovnitř a otvor opět zmizel, okamžitě po něm šla Artemis a i u ní se opakoval stejný proces.

***

„Před vámi leží na stole tři věci," začal Zeus, když jsme se všichni shromáždili v místnosti okolo obrovského stolu. Tedy ne všichni, bohové zůstali u jedné stěny místnosti a tvářili se nějak moc vážně.

„Ambrosie, nektar a zkrácená přísaha, kterou přečtete a až po té si vezmete nektar a ambrosii. Můžeme začít! Lukeu Severusi Snape, jsi připraven stát se bohem?" otočil se k Lukeovi.

„Ano," Lukeovi se trochu třásl hlas, když odpovídal, ale snažil se to zamaskovat a radši se hned chopil přísahy.

„Já, Luke Severus Snape, se zde zavazuji..." Ztratila jsem se v Lukeově krásném, melodickém hlasu a byla si jistá, že bych ho mohla poslouchat do nekonečna.

„Všechna svá rozhodnutí učiňuji dobrovolně, bez fyzického nebo jiného nátlaku," skončil, odložil přísahu na stůl a natáhl se pro nektar. Jakmile spolkl celý plátek ambrosie místnost osvětlilo bílé světlo, až jsem musela přivřít oči a když jsem je znovu otevřela, stál přede mnou Luke, jen... byl jiný, dokonalejší...

Vím, že jsem hrozná a ani to nebudu nijak omlouvat a slibovat, že to bude lepší, protože si tím nejsem vůbec jistá...

Díky patří všem, kteří ještě stále čtou :) tedy, doufám, že vás alespoň pár zůstalo :D

A co k další kapitole? Blížíme se ke konci! Jedna, dvě, možná tři, kapitoly a bude konec :D a pak snad druhá série. No nebudu předbíhat :D.

Za komentáře budu jako vždy velmi vděčná :)).

Kači

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 20. kapitola: