OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 4



Když má srdce svoji hlavu 4Čtvrtý díl - Samozvaný lord. Do Konohy přijíždí vlivný muž. Jedná se o přátelskou návštěvu, či má něco za lubem?

„Ah, Bože! Proč mám pořád tolik papírování?“ zabědovala jsem polohlasně a nechala ztěžklé čelo odevzdaně klesnout na běloskvoucí list papíru zneuctěný krkolomným vyjádřením týkajícího se dotace na příští rok.

„Nabízí se příhodnější otázka, a to proč tahle nudná administrativa vůbec vznikla...“ Narutův poťouchlý tón stylu ,právě jsem tě nachytal´ mě vyrušil, sotva jsem stihla přivřít víčka. Přistiženě jsem trhla hlavou a spatřila, jak se s širokým úsměvem a zkříženýma rukama opírá o futra otevřených dveří.

Nešťastně jsem si skousla spodní ret a snažila se z toho nějak přijatelně vybruslit: „Eh, nechci říct, že podepisování lejster není důležitý, jasně ukazuje odvedenou práci... Těch dokumentů je na mě dneska prostě hodně, ležím v nich už od rána,“ blekotala jsem nesrozumitelně. Skutečně, od příchodu do práce jsem se z kanceláře zatím nehnula, dle všeho jsem za nemocnici přebírala stále větší zodpovědnost, aniž by mě o tom kdokoli předem zpravil.

„Sakuro-chaaan, klidně připusť, že úředničina je zlo, nikomu to nenapráším. Sám nevím, jak se s ní poperu, jestli budu někdy Hokage,“ zahihňal se, přičemž na mě tajnůstkářsky zamrkal, kdybych pevně neseděla v kancelářské židli, asi by se mi z přímého kontaktu s těmi azurovými duhovkami podlomila kolena.

„Ty snad pochybuješ… myslím o tom, že se staneš Rokudaime?“ vytlačila jsem ze sebe duchaplně. Na můj dotaz pouze záhadně pokrčil rameny.

„Nesmysl. Ta banda seschlých páprdů tě jistě dříve či později zvolí. Koneckonců, Tsunade-sama by úřadování ráda pověsila na hřebík,“ konstatovala jsem bez pozastavení nad vlastním nevybíravým pojmenováním feudálních pánů. Zřejmě jsem to od někoho pochytila.

„Možná. Váhají, protože si v tak vysoký funkci nepřejou člověka, který má kromě poloviny Kyuubiho čakry ještě značný množství od ostatních ocasých démonů. Bojí se, že bych se mohl utrhnout ze řetězu.“ Přestože mluvil rádoby ležérně, onen ublížený výraz mému znalému oku neunikl. Zničehonic se mi nitrem vzedmulo náhlé nutkání ho utěšit, podpořit a projevit mu důvěru.

„Neutrhneš, o tom jsem přesvědčená. Pro tyhle lidi bys obětoval život, neublížíš jim.“

Zčistajasna mi připadalo, že se svýma neobvykle potemnělýma očima vpíjí do mé duše, prostupuje do mysli a vybavuje si totožnou chvíli co já. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se odlepil od rámu, přešel místnost a s naprosto vážnou tváří spočinul zrakem na mé obnažené paži. I když jsem věděla, co tam vidí, nemohla jsem si pomoct a také shlédla na ony doposud patrné jizvy.

„Tebe jsem zranil,“ špitl tiše.

Střelila jsem po něm pohledem, čímž jsem v cuku letu upoutala jeho pozornost, nebyla jsem však schopná slov, navlhčila jsem si tedy rty, abych získala nějaký čas, a pak jsem nekompromisně zavrtěla hlavou.

„To už je dávno. Byl jsi mimo a já příliš unáhlená, měla jsem to bývala nechat na kapitánu Yamatovi. Teď bys to neudělal.“ Sama jsem se zarazila nad jemností, s níž jsem vyslovila poslední větu, opět jsem se proto zaneprázdněně začetla do textu a zároveň potlačovala červeň hrnoucí se do lící.

„Něco jsi původně chtěl?“ zeptala jsem se nadále shrbená nad papírem, zamlouvajíc citlivé téma. K mému překvapení se chytil nahozeného háčku a dál to nerozváděl.

„Jop, přišel jsem ti slavnostně oznámit, že rada Sasukemu povolila vycházky, sice časově omezený, ale pokrok to je,“ prozradil mi s pusou od ucha k uchu, načež se se zájmem chopil rentgenového snímku na stole a začal si ho zvědavě prohlížet.

„Jdeme to společně s mistrem Kakashim zajíst do Ichiraku, Sasuke ho plánuje vyzpovídat ohledně tý věci s členským křeslem, tak mě napadlo, jestli bys nešla s námi a nějak kloudně mi netlumočila jejich politický kydy?“ Konečnou část převedl do otázky doplněné tak prosebným kukučem, až to ve mně zabublalo smíchy.

Vzhledem k tomu, že má celkem slibně nakročeno k postu vůdce vesnice, kde bude nucen řešit hromady záležitostí podobného rázu, to působilo dost komicky.

„Nemůžu, tohle všechno si mě žádá tady, navíc máme podstav kvůli té epidemii, takže zase zůstávám až do večera,“ odpověděla jsem s trošku nevrlým úšklebkem a zabořila se zády do opěradla.

„Neměla by ses tolik přepínat, Sakuro-chan, seš celá pobledlá,“ upozornil mě starostlivě. „Kdy jsi vlastně měla naposledy volno?“

Hm, zajímavý poznatek… kdy vlastně? Po uzření drobné znepokojivé vrásky na Narutově čele jsem se přiměla k vlídnému úsměvu, neměla jsem v úmyslu ho zatěžovat svými problémy. Byla jsem šťastná, že je konečně volný, odpoutaný ode všech slibů a může se věnovat naplnění vytouženého snu.

„Kdybys potřebovala s čímkoli pomoct, víš, kde mě najdeš,“ nabídl se mile. Nato jsem naoko otráveně obrátila panenky ke stropu, s přispěním bočních opěradel židle se zvedla a šla ho radši vyprovodit.

„Díky za péči, ale postačí mi, když sem nebudeš chodit oblbovat sestřičky. Mimochodem, máš to vzhůru nohama,“ rýpla jsem si zlomyslně, sebrala mu snímek zobrazující zlomeninu holeně a vrátila ho na příslušné místo na desce stolu. Pak jsem blonďáka s využitím hrubší síly nasměrovala k východu z pokoje a dlaněmi umístěnými na svalnatých zádech ho vystrkala na chodbu.

„Sakuro-chan, už i ty si ze mě utahuješ?“ ohlédl se po mně ukřivděně, nicméně se nebránil.

„Užijte si oběd a pozdravuj ty dva,“ rozloučila jsem se u recepce a zamyšleným pohledem ho vyprovázela ke dveřím.

To si to opravdu neuvědomuje? Již několikrát jsem si všimla, jak se za ním ženský personál se zájmem otáčí, šeptají si mezi sebou a ty odvážnější přehnaně často mrkají dlouhými řasami. 

Zakaboněně jsem stáhla obočí, zase se mi žaludkem prohnal ten neklidný pocit. Minulé probdělé noci jsem se utvrzovala, že mi zálusk konožských slečen na týmového kolegu nevadí, že mě jeho případný vztah s Hinatou nerozhodí. Neměla jsem tušení, jestli se od přátelství posunuli dál, či se tehdy jen náhodně potkali, s nikým jsem o tom nemluvila, protože jsem se styděla za své zbabělé chování vyústivší ve schovávání ve stínech. Popravdě mi po tom také nic nebylo. Ač jsem si to před nepřicházejícím spánkem vsugerovávala jakkoli, za svítání jsem vstávala nevyrovnaná, naštvaná a jen taktak jsem krotila náladovost. Přestože jsem v mysli měla naprosté jasno, srdce mě zrazovalo a nepřetržitě ponoukalo k dalšímu a dalšímu přehodnocování. Než samotná situace mě pravděpodobně víc rozčilovala vlastní rozpolcenost, jež se jevila jako vskutku těžký soupeř. Všechno by bylo lehčí, kdybych pokračovala v nešťastné, jednostranné zamilovanosti k Sasukemu-kun. S tímto prapodivným závěrem jsem se vrátila zpět k práci, neboť to byla jediná činnost, co mě dokázala rozptýlit.


***

Mladě působící blondýna postávala u okna kanceláře v nejvyšším patře kage budovy a přes zaprášené sklo hleděla na nejrušnější čtvrť vesnice. Koutkem oka znovu zamžourala na srolovaný svitek dřímající v pravačce a druhou rukou se nepřítomně poškrábala ve vlasech sčesaných do dlouhých culíků. Nemohla se zbavit dojmu, že ona přátelsky znějící zpráva skrývá spousty potíží.

Po očekávaném energickém zaklepání na dveře se nejprve usadila za stůl, poté zvolala hlasité: „Vstupte!“ Dala si dobře záležet na autoritativním tónu, v tomto případě ho zaručeně bude třeba.

„Chtěla jsi se mnou mluvit, babčo Tsunade?“

Rezignovaně vzdychla, tohle se patrně nikdy nezmění. Vypustil z úst teprve pár slov a ona už by ho nejradši prohodila střechou.

„Kolikrát jsem tě nabádala, abys mě tak neoslovoval?!“ zavrčela rozzlobeně a pro jistotu vykouzlila extrémně vražedný výraz věstící brzkou smrt.

Mladík úlekem ustoupil krok vzad a pro všechny případy si zvednutou paží chránil obličej před případnými letícími předměty. Hokage mu místo toho pokynula, aby si sedl naproti ní, čímž utnula jeho scestné pokusy o omluvu.

„Slyšel jsi už někdy jméno Daimyo?“ zeptala se rovnou, jelikož na sáhodlouhé průtahy nezbývalo dost času.

„Ne,“ odpověděl jí Naruto ihned.

„Lord Daimyo, jak si od podřízených nechává říkat, je svým způsobem vládce všech devíti zemí, má pod palcem všechny feudální pány, jsou to takové jeho loutky, díky nimž si na dálku udržuje přehled o veškerém dění ve vesnicích,“ vysvětlovala Tsunade, hovořila pomalu a zdálo se, že pečlivě volí každičkou hlásku. Počkala, až Naruto přikývl na srozuměnou a pokračovala: „Poslal mi dopis, ve kterém vyjádřil neutuchající touhu se s tebou setkat a zároveň si žádá tvou přítomnost na neplánovaném sezení. Prý projíždí zemí Ohně a zástavku v Listové si nesmí odpustit“ dokončila rozladěně.

„Proč se chce sejít i se mnou?“ podivil se Jinchuuriki. Hojně obdařená žena si ho krátce přeměřila, usoudila, že to je stoprocentně ten důvod.

„Jsi přece hrdina, porazil jsi Madaru a máš velké zásluhy na nastupujícím míru, spousta vlivných lidí si tě přeje poznat, promluvit si s tebou…“ Vypadal zaskočeně, nejspíš o své dalekosáhlé slávě neměl nejmenší potuchy.

„Musím tě však varovat, potrpí si na prokazování respektu, proto se snaž kontrolovat svou pověstnou vznětlivost, když se tě rozhodne navrhnout na titul příštího Hokage, máš vyhráno.“

Němým přitakáním naznačil, že rozumí důležitosti slušného vystupování.

 

Naruto, sedící již dobrou hodinu tváří v tvář lordu Daimyo, se pokoušel příliš nevrtět, přestože se přestal soustředit snad už po deseti minutách schůze. Nudil se, ostatně tak tomu bývalo vždy při nezáživných konverzacích. Po formálním představení ze sebe vypotil nezbytné fráze, jež se od něho očekávaly, a posléze jen naslouchal rozmluvě postaršího podsaditějšího chlapíka s počínající pleší s Pátou, která také viditelně vynakládala obrovské úsilí k zaujatému vzezření.

Na chvíli ho malinko zmátlo, že do zasedačky nebyli pozváni i zástupci jednotlivých klanů, ale honosně vyšňořený host se bavil jen o všedních věcech, o počasí v předchozích letech a o politice, jež do záležitostí Konohy nikterak nespadala.

Nanovo potlačil dotírající zazívání, protože měl na paměti Tsunadinu radu a pouze se v duchu modlil, aby bylo po všem. Pořád uvažoval nad tím, co tady vůbec dělá.

Zpátky do reality ho přivedl až příchod mladé dívky.

„Dovolte mi, prosím, abych vám představil svou dceru, Kiyone,“ zatrylkoval Daimyo vysoce posazeným hlasem, načež na jmenovanou zamával prsteny ověnčenou rukou.

Naruto se na ni zadíval, odhadoval ji zhruba na šestnáct let, což se dalo podle vyzývavého oblečení a vrstvy make-upu obtížně určit. Byla poměrně hezká, nýbrž dopředu vytrčená brada znázorňující ušlechtilou krev kazila její jinak vřelý pozdrav.

„Nesmírně bych ocenil, kdybys během našeho dvoudenního pobytu provedl Kiyone po vesnici a zasvětil ji do života shinobi,“ pravil Daimyo. Blonďák sebou trhl, jakmile na něho dopadla lordova zapadlá očka, domníval se, že snad špatně slyšel.

„Jsi jediný, komu na tuto úlohu dceru svěřím,“ pokračoval, zatímco si kvůli přetrvávajícímu horku rozkládal malovaný vějíř.

Naruto zašvidral po Tsunade, a ta stěží postřehnutelně zatřásla hlavou.

„Samozřejmě, Daimyo-sama,“ souhlasil neochotně.

„Oh, strašně se těším, až zblízka nakouknu do soukromí ninjů, otec mi o Konoze tolik vyprávěl, že jsem nabízené exkurzi prostě neodolala,“ prozradila jim dívka a nadšeně zatleskala.

„Takže je to dohodnuto,“ zavýskl Daimyo a zářivě se na Naruta usmál.

Tsunade zamyšleně zkoumala jeho domýšlivě spokojený výraz, rozhodně nevěstil nic dobrého.

Kolující zvěsti jsou tedy pravdivé, ten paprika má něco za lubem.

Když k ní obrátil zrak, obdařila ho nevinným úšklebkem, předstírajíc radost z dosaženého souznění, přitom však neměla žádnou chuť dopřát mu tento plánovaný záměr.

 

*** 

„Vedla sis výborně, Sakuro. Sledovat tě na sále je jako poslouchat skvěle sladěnou symfonii, i při takhle náročné operaci.“

„Děkuju, Shizune-san,“ zahuhlala jsem při svlékání pláště přes hlavu, potom jsem si sundala jednorázovou čepici a konečně si z čela otřela krůpěje potu.

I dnes panovalo úděsné vedro, ke konci zákroku jsem téměř kolabovala, proto jsem si její upřímně míněné pochvaly nesmírně vážila.

„Vezmi si volno, až sepíšeš hlášení pro lady Tsunade, já se tu o to postarám,“ poplácala mě s úsměvem po rameni a zmizela ze sterilní zóny.

Protáhla jsem si ztuhlé krční svalstvo a s kartou pacienta se vyčerpaně vyploužila na nemocniční chodbu.

„Sakuro-chan!“ zaznělo ze vstupní haly, když jsem zmoženě zírala do lékařské zprávy. Narovnala jsem se a čekala, až ke mně mávající Naruto dorazí. Všimla jsem si, jak si mě během cesty měří od temene ke špičkám.

„Vypadáš vyždímaně,“ ohodnotil můj zjev.

„Měli jsme složitý případ a objevily se komplikace,“ odpověděla jsem suše. „Ale pacient je nyní stabilizovaný,“ dodala jsem s lehce triumfálním úsměvem, uspokojivý výsledek operace byl dostačující odměnou za celý den na nohou.

„Co tě sem přivádí?“ vyzvídala jsem.

„No…“

„Naruto-kun, najednou ses mi úplně ztratil z dohledu,“ pokárala ho dívka vyloupnuvší se po jeho boku laškovně, přičemž se na mě tázavě zadívala.

„Oh, promiň,“ omluvil se v mžiku. „Tohle je Haruno Sakura, naše nejlepší lékařská medička, a tohle je Kiyone, dcera lorda Daimyo,“ představil nás. „Ukazuju jí okolí.“

Ano, Shizune se zmiňovala o nějakém urozeném potomkovi ve vesnici, kterého dostal Naruto na starosti, nějak mi však opomněla sdělit, že je ženského pohlaví, ke všemu taková krasavice. A ona krásná opravdu byla, to nešlo popřít.

Zamumlala jsem vhodný úslužný pozdrav a nenápadně návštěvnici podrobila hodnotícímu pohledu. Lesklé jahodově červené vlasy jí v pravidelných kudrnách spadaly na záda, výrazné šedé oči tmavšího odstínu byly orámované hustými řasami a dodávaly dokonalý vzhled upravenému obočí. Výše posazené lícní kosti, roztomilý nosík, perfektně tvarované rty, bezchybná pokožka a postava se smyslnými křivkami, jež by jí kdejaká Inina idolka z časopisů záviděla, mi zapříčinilo ohlušující šumění v uších.

V nádherných zářivě modrých šatech působila až oslnivě.

V porovnání s ní jsem si přišla jako strašák v zelí, náhle jsem si plně uvědomovala unavenost, bezbarvost a potem způsobenou mastnost svého obličeje. Ještě pořád navlhlé čelo mi muselo blyštět až do Suny. Vlasy jsem po hodinách uvězněných v pokrývce měla připláclé na hlavě jako helmu a bílý špitální oděv na mě mrtvolně visel, podobal se spíše ošuntěnému pytli brambor než uniformě.

„Lord Daimyo mě poprosil, abych Kiyone zasvětil do všech věcí potřebných v životě shinobi, tak jsme obhlédli sklad se zbraněmi, hlavní budovu, hlídkující věže a v plánu trasy máme ještě nemocnici, knihovnu a Ichiraku restauraci, ta se nesmí vynechat,“ prozradil mi Naruto.

Kiyone se melodicky zasmála a ladným pohybem ruky se majetnicky zaklesla za paži svého průvodce.

„Můj otec tento úkol odmítl přidělit komukoli jinému,“ zašvitořila.

Nezvládla jsem zabránit obočí, jež mi po té poznámce samovolně povyskočilo.

Letmo jsem také zaregistrovala její bravurně opečovávané nehty a v tu ránu jsem skryla své hrubé a dezinfekcí vysušené ruce za desky, které jsem si přitiskla k tělu.

„Napadlo mě, zda bys nám neposkytla krátký výklad a neprovedla nás tady,“ nadhodil Naruto. Zdál se být v dobrém rozmaru, nové povinnosti ho evidentně nezatěžovaly.

„Omlouvám se, ale musím napsat zprávu pro Tsunade-sama, spěchá na ni. Pošlu s vámi Aiko,“ vymluvila jsem se spěšně. Ani omylem se mi nechtělo promenádovat se s nimi po nemocnici.

„Jasně, vypadáš hodně vytíženě,“ připustil zklamaně.

„Počkejte na ni v kantýně, vyzvedne si vás tam.“

Ačkoli odešli už tak před pěti minutami, já jsem furt zařezaně stála na místě, civěla do prázdna a korigovala zmatené pocity. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 4:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!