OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lord - 1. kapitola



Lord - 1. kapitolaVýznamný hráč zvrácené hry o trůny, ale i přesto v podstatě neznámý. Jaký byl jeho život, než se stal důležitou postavou u dvora? Zapomeňte na chvíli na Malíčka. Kdo vlastně byl Petyr Baelish, muž, který tuto nebezpečnou figurku stvořil? Životopisně laděná fanfikce na úspěšný seriál Game of Thrones a jeho knižní předlohu, ságu Píseň ledu a ohně.

Nad výběžkem s posměšným názvem Prsty právě třepetavě vycházelo slunce. První paprsky protínaly všudypřítomnou nudnou šeď, občas protkanou nitkami nekonečně dlouhých zelených plání a hlubokých vřesovišť. Krajina to byla nehostinná, avšak syrově krásná. Lidskou rukou téměř netknutá, uzavřená před vlivy, které se celou zemí šířily z jihu. Snad každý kousek Západozemí obývaly mocné rody oplývající bohatstvím, majetkem, pod neustálou ochranou silné armády. Prsty však byly jiné. Na jih od Prstů se nacházelo Údolí, kde po staletí vládl rod Arrynů. Na Prstech však nikdy žádný rod nesídlil. Většinu obyvatel tvořili vyhnanci a psanci, nebezpeční zločinci, kteří v tomto neutěšeném kousku země viděli svou poslední naději na záchranu před spravedlností. Obývali chudé vesničky, roztroušené po všudypřítomných kopcích. I přes to všechno ale nanicovatému složení obyvatelstva dominoval malý hrádek, posazený vysoko na nejvyšším kopci, bezpečně obklopený armádou stromů, seskupených v hustých, neprostupných lesích. Čím se ale poutník prokousával výš směrem k hradu, tím víc krajina ustupovala nepříznivým horským podmínkám. Vzduch tu byl chladný a ostrý, půda tvrdá a kamenitá. Nebylo tedy divu, že se v bezprostřední blízkosti hradu nevyskytovala téměř žádná vegetace. Hrad visel zavěšený na okraji příkrého srázu, působil dojmem, že se každou chvíli zřítí do propasti pod sebou, ale jeho základy byly pevně vrostlé do kamenité země, která mu byla podložím. Takhle na samém okraji známého světa balancoval již po staletí a nikdy se ani o píď neposunul směrem ke zkáze.

baelish keep

Po úzké cestě vykládané kameny se směrem k hradu pomalu šinula dlouhá kolona povozů a jezdců na koních. Vlajkonoši v rukou třímali dlouhé stožáry s vlajkami na konci, na nichž se skvěl erb s bílou rybou na červeném pozadí, dvěma tlustými bílými vlnkami pod ní, s jednou tenčí uprostřed a modrou spodní částí. Znak rodu Tullyů, pánů Řekotočí. Evrart Baelish, pán hradu na Prstech, udržoval velmi dobré přátelské vztahy s Hosterem Tullym a jeho rodinou. Dělo se tak od doby, kdy po Hosterově boku věrně bojoval v první velké válce králů. Nyní na pozvání svého blízkého přítele Hoster Tully přijížděl, aby s ním probral nejistou budoucnost jeho rodu, která závisela na jediném člověku. Dlouhé procesí vozů se kodrcalo směrem k hradu, přičemž každý další koňský krok byl namáhavější a každé kopyto dopadalo mezi drobný štěrk s větším úsilím.

„Zatracený Baelish," ulevil si jeden z jezdců, který jel těsně za vozem lorda Tullyho. Byl to kapitán stráže, oděný v majestnátním brnění z postříbřené oceli, s bílou rybou na hrudi. Těžký, tmavě modrý plášť vlál ve větru za jeho zády a propůjčoval mu tak zvláštní, téměř božskou auru, která jej odlišovala od ostatních členů stráže.

„Bude tam víno a spousta jídla, Nygelli," konejšil jej Renart, obyčejný člen stráže, ale zároveň jeho blízký přítel. Nygell si pobaveně odfrknul. V dalším okamžiku jeho kůň klopýtnul a málem spadl na kolena. Nygell opět zaklel.

„Ale žádné ženy," odpověděl s posměšným podtónem v hlase. „Pokud vím, starý Evrart má jen syna. A ti nejsou moje krevní skupina."

Hoster Tully v předním voze netrpělivě vyhlížel malou horskou pevnost. Prsty byly v porovnání s úrodnou půdou a přívětivě vyhlížející krajinou Řekotočí opravdu šokujícím vystřízlivěním. Ne každý měl to štěstí, že patřil do vysoce postavené šlechtické rodiny, obývající výhodnou část země. Nižší lordi sídlili převážně v podobných oblastech, jako lord Baelish. S výjimkou Starků, jejichž pustina na severu byla snad ještě horší, než Prsty. Než se celá ta mravenčí stopa doplahočila až na samý vrchol, už se smrákalo. Při soumraku vypadala okolní krajina ještě děsivěji a nehostinněji, než za bílého dne. Teprve až na nádvoří hradu vyplynulo najevo, jak moc chudý je tamnější pán. Vzhledem k tomu, že nevládl nikomu jinému, než zločincům a vyvrhelům, kteří nerespektovali žádný jiný zákon, než meč, se tomu nikdo nemohl divit. O to skromnější a vděčnější však lord Baelish byl, protože nebýt laskavosti Hostera Tullyho, obývá se svým synem některou z vesnic dole v údolí. Historie rodu Baelishů nesahala hluboko, jako tomu bylo u jiných, významnějších rodů. Evrartův dědeček, zakladatel rodu, byl chudý žoldák z Braavosu, který na pozvání rodu Corbrayů přišel do Údolí, kde mnoho let pracoval v jejich službách. Jeho syn, který se stal rytířem, následoval svého otce a díky svým zásluhám získal malou pevnost na Prstech, kde rod nyní sídlil. Evrart Baelish, který byl jeho synem, to však dotáhl dál, než oba jeho předkové dohromady. Po boku Hostera Tullyho pomohl potlačit povstání lorda Maelyse Blackfyrea, za což byl povýšen do šlechtického stavu a stal se lordem. S neznámou ženou poté zplodil svého jediného syna, kterého pojmenoval Petyr.

Jakmile Evrart Baelish zaslechl klapání podkov o kamenité podloží nádvoří, vydal se hosty přivítat. Neměl mnoho služebnictva - pouze několik kuchařů, pár služek a štolbu, který se staral o malou stáj. Proto nebylo divu, že se dostavil úplně sám. Hoster Tully nepředstíral překvapení. Znal Evrarta velmi dobře a znal také podmínky, ve kterých žil. Pro lorda z Řekotočí to bylo něco nepředstavitelného, ale se svým přítelem soucítil a pomáhal mu, jak mohl. Jednou mu dokonce nabídl větší hrad v daleko lepší lokalitě, ale umíněný lord Baelish odmítl s tím, že na Prstech se má dobře. Na otázku, co na to říká jeho malý syn Petyr, nenalezl vhodnou odpověď. Následkem toho mu Hoster Tully nabídnul, aby Petyra svěřil do jeho opatrovnictví a nechal jej vyrůst v Řekotočí, kde se mu nabízelo mnohem víc možností, než tady. Za tímto účelem Hoster i přijel. Jakmile se nepříliš vysoký muž, oděný v jednoduché kožené vestě a jezdeckých kalhotách, které utahovaly počínající břicho, objevil na nádvoří, Hoster opustil svůj bohatě zdobený vůz a vyšel mu vstříc. Sevřel svého přítele ve vřelém objetí a několikrát jej doširoka rozevřenou dlaní bodře poplácal po rameni. Neměl takové chování rád, ale chtěl do neutěšeného hradu vnést alespoň trochu štěstí a radosti. Měl pocit, že jej těžké kamenné zdi svírají a mačkají do malé lidské koule, a proto se už nemohl dočkat, až odsud opět zmizí. Nahlas však nic nevyslovil, na dobrých vztazích mu velmi záleželo a nechtěl svého přítele urazit neuctivým chováním. Přestože lord Baelish neobýval honosný palác v Králově přístavišti, pořád to byl čestný muž, který si nezasloužil špatné zacházení a posměšky.

„U Sedmi, Evrarte. Tak dlouho jsem tě neviděl," zahlaholil Hoster a srdečně se na tmavovlasého muže usmál.

„Jsem rád, že jsi tu, Hostere. Už se nemůžu dočkat, až se toho kluka zbavím," řekl Evrart sklíčeně. Hoster Tully svraštil obočí, načež jeho tvář rozčísl další divoký úsměv. Lord Tully měl úsměvů na rozdávání, a proto s nimi za žádných okolností nešetřil. Měl za sebou válečný triumf, krásnou ženu a tři zdravé děti, ke štěstí mu nechybělo téměř nic. To se však nedalo říct o Evrartovi, který se tvářil jako hromádka neštěstí. „Chtěl jsem, aby šel ve stopách své rodiny," posteskl si Evrart. „Ale on pořád jen leží v knížkách, nezajímají jej meče, brnění si nevšímá vůbec. Co s takovým synem? Kvůli němu náš rod přijde i o to málo, co má," zabručel Evrart a zaskřípal zuby. Hoster si tiše povzdechl a položil mu ruku na rameno.

„Právě proto jsem tady. Udělám z Petyra muže. Zařídím, aby ti nebyl ostudou," řekl Hoster s úsměvem, ale pohled, který mu Evrart věnoval, jej v tom zrovna neusvědčoval. Vypadal, že je zcela smířený s tím, že z jeho jediného syna pravděpodobně nevyroste žádný válečník, o němž by se po jeho smrti psaly oslavné písně a ženy by kvůli němu prolévaly potoky slz. Hradem po dlouhé době opět proudil život. Vojáci z Řekotočí rozezněli osamělé chodby svými zvučnými hlasy, od chladných stěn se odrážel jejich smích, díky němuž pevnost zvolna pookřávala. Jediný, komu to nebylo po chuti, byl Petyr Baelish. Osmiletý chlapec, který byl předmětem celého toho velkého tažení, spěchal chodbou, aby do své komnaty dopravil náruč knih, které ukořistil v hradní knihovně. Knihy byly to jediné, čeho měl jeho otec nadbytek, přestože jim nepřikládal velkou váhu. Sílu upřednostňoval před věděním, což byl zásadní bod, v němž s ním Petyr hluboce nesouhlasil.

Petyr, soustředěný na to, aby svůj náklad nevyklopil a nemusel jej opět pracně stavět do důmyslného komínku, nevěnoval sebemenší pozornost tomu, kudy se jeho kroky ubíraly. Překvapeně vykřikl, když narazil do čehosi tvrdého a vysokého, a knihy se mu bolestivě sesunuly do obličeje, načež se s hlasitým pleskáním rozsypaly po podlaze. Petyr vzhlédl, ve zvědavých šedých očích strach, aby spatřil rozložitého strážného. Podle bílé ryby na hrudi poznal, že se jedná o hosta jeho otce. Srdeční tep se pomalu vracel do obvyklého rytmu. Sklouzl pohledem ke knihám na zemi, jež smutně ležely hřbety vzhůru, pomačkané, sem tam s uvolněnými stránkami.

„Vidíte, co jste způsobil?" osopil se na strážného, obličej zcvrklý hněvem. Strážný se pootočil, chvíli hleděl před sebe, jako by si ani nevšimnul chlapce, který na něj nasupeně hleděl s hlavou zvrácenou dozadu, aby měl na očích jeho obličej, a až poté sklouzl pohledem k němu.

„Prosím?" přimhouřil oči a pozorně se na Petyra zadíval. V tu ránu natáhl ruku a popadl chlapce za rameno. „Že ty jsi sem přišel krást? Musím tě zklamat, ale kuchyň je opačným směrem. Nečekej ale, že tě tam zavedu." Petyr se zamračil a drobnou dlaní se pokusil praštit do železné rukavice, která pokrývala mužovu dlaň a poskytovala jí tak takřka ocelové sevření. Vyjekl bolestí a stáhl ruku zpět k tělu.

„Já jsem Petyr Baelish a nenechám se nikým urážet na svém vlastním hradě!" vykřikl rozezleně. Strážný se uchechtl a pocuchal čupřinu jako uhel černých vlasů, které se Petyrovi ježily nad čelem.

„Dobře. Zeptáme se lorda Evrarta, co si o tom myslí." S těmito slovy Petyra popadl v podpaží a proti jeho vůli jej táhnul chodbou směrem k hlavnímu sálu. Petyr se rychle ohlédl přes rameno. Věděl, že se pro ty knížky bude muset vrátit dřív, než se je někdo pokusí zničit.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lord - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!