Never say never - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Elizabeth pokousal vlkodlak a Damon s Bonnie hledají lék... najdou ho?

24.06.2011 (12:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1811×

15. kapitola

Damon

Ne! Znovu ne. Rychle jsem zvedl Nicolett do náruče a nesl jí k nám domů. Sice jsem měl „zkušenost“ s vlkodlačím pokousáním, ale každý to asi prožívá trochu jinak, Nicolett upadla do bezvědomí.

„Damone?“ Stefan otevřel byl překvapený, protože jsem tu neměl být.

„Bože…“ Objevila se za ním Elena.

„Uhněte!“ zavrčel jsem na ně, protože mi blokovali cestu k pohovce. Oba poslušně ustoupili stranou a já mohl projít. Položil jsem Nicolett na gauč, Elena mezitím odněkud vyčarovala deku.

„Damone, co se stalo…? Není úplněk….“ Nechápal Stefan.

„Nevím, nejspíš něco tuší Nicolett, věděla o tom vlkodlakovi dřív než já.“ Promnul jsem si spánky a unaveně dosedl vedle Nicolett. Hned potom jsem prudce vyskočil a převrhl stůl. Potřeboval jsem někoho zabít. „Je tu Elijah?“

„Zavolám mu,“ nabídla se Elena a vyšla.

„Myslíš, že bude vědět co… s tím?“ Nevím, nevím nic. Nechci nic vědět. Nejspíš bych měl Nicolett ušetřit trápení stejně jako Rose, ale nemohl jsem ji zabít… prostě to nešlo.

„Elijah hned přijde.“ Elenin zrak sjel na Nicolett. „Jak jí je?“

„Je v bezvědomí, upadla do něj hned jak jí ten čokl kousnul!“

„Kde je teď?“ zeptal se Stefan.

„Uprostřed lesa, s přeraženým vazem. Zaplatil za to, že zabil Nicolett!“

Elena mi položila ruku na rameno. „Ještě žije, najdeme nějaký… způsob.“ Pak se otočila na Stefana. „Měl bys zavolat Bonnie, třeba něco najde v těch nových knihách.“

Zvedl jsem se a odešel jsem do sklepa, Nicolett bude potřebovat hodně krve. „Bonnie se podívá po nějakém kouzle. Je tu Elijah,“ oznámil mi Stefan, se kterým jsem se setkal u schodů.

„Dobře.“ Nevěděl jsem co říct, „Díky, ale měl by ses radši starat o Klause, všichni bychom měli.“ Sice ze mě ta slova vycházela, ale ve skutečnosti jsem to tak vůbec nemyslel. Vlastně jsem nedokázal myslet na nic jiného než na Nicolett.

„Elijahu.“ Kývl jsem na něj.

„Elena mě seznámila s tvojí situací a obávám se, že jí nemůžu nijak pomoct. Existují nějaké legendy o vyléčení, ale žádné nejsou známé.“ To je k ničemu, chtěl jsem na něj zakřičet, ale tušil jsem, že by to ničemu nepomohlo. Možná by mi to trochu ulevilo od vzteku, ale teď musím ulevit hlavně Nicolett.

„Jdu za Bonnie,“ oznámil jsem jim a vzal si ze stolu klíčky od Nicolettina auta. Nikdo se mě nesnažil zastavit, prostě nedokážu být teď u Nicolett. Vím, že je to slabošské, ale… nemůžu.

Elizabeth

Utekla jsem vychovatelce a zaběhla do stájí. Ostražitě jsme se kolem sebe rozhlížela, aby mě nikdo neviděl. Když nikdo nešel, rychle jsem přeběhla k poslednímu stání v budově.

„Ahoj, krásko.“ Pohladila jsem po černém nose moji kobylku. Usmála jsem se, John, náš stájník, mi ji přichystal. Vyvedla jsem ji zadem před stáj a nasedla. Obkročmo, nebavilo mě sedět v dámském sedle, je to strašně nepohodlné a šaty, které jsme měla na sobě, se skládaly z jednoduché sukně, pod kterou jsem si oblékla kalhoty. Pobídla jsem ji a vyjela někam… nepřemýšlela jsem kam.

Po hodině bloumání krajinou, jsem narazila na lesní chatu, většinu roku byla opuštěná, ale teď tu stáli dva koně. A oba jsem znala. Uvázala jsem Midnight u stromu a potichu se vydala k oknu. Chtěla jsem na ně vybafnout. Seděli u stolu a hráli karty… a pili whisky. Myslím, že byla z našeho domu. Rozhodla jsem se je postrašit. Obešla jsem chatu z druhé strany a v duchu zajásala nad tím, že v pokoji pro hosty bylo otevřené okno. Vykasala jsem si sukni a vyskočila do okna. Pak jsem otevřela dveře a ujistila se, že dveře do skříně, skryté ve stěně jsou přístupné.

Vešla jsem do chodby, odkud jsem viděla Jamese a Damona. Všimla jsem si hole, pověšené na věšáku. Shodila jsem jí a rychle zapadla do skříně.

„Slyšels to…?“ zeptal se Damon.

„Jo, šlo to z chodby,“ přitakal mu James. Chvilku oba mlčeli. „Běž se tam podívat.“

„Proč já? Bojíš se?“

„Ne, a ty se bojíš?“ Dusila jsem se smíchy, takováhle rozmluva.

„Tak jdeme oba.“

„Nic tu není, spadla hůl.“ Zaklepala jsem na dveře skříně.

„Jde to z pokoje…“ zamumlal James.

„Slyším…“ Pak se otevřely dveře a já skočila do náruče Damonovi.

„Překvápko!“ zakřenila jsem se na něj. Damonovi se blýsklo v očích a podíval se na Jamese, ten pochopil, co má Damon v plánu. To jenom já nic nevěděla. Damon si mě chytil pevněji do náruče a James mu otvíral dveře, prošli jsme loveckým sálem, pak ven z chaty… Nevěděla jsem kam míří. Až když jsme došli k jezeru za chatou. Oni…

„Nééé-“ Damon mě bez řečí hodil do té studené, mokré vody! Vynořila sjem se s obtížemi, protože mě sukně táhly dolů. „I-“ Vykašlala jsem vodu z plic. „Idiote!“ Podívala jsem se na drahého bratra, valícího se na zemi v křečích smíchu a opravila jsem se.“Idioti!“ Začala jsem si ždímat sukni. „Jak pojedu domů?“

„Ukaž?“ Přistoupil ke mně Damon. James mě obešel zezadu a… strhli ze mě šaty.

„Co… Co si to vůbec dovolujete! Jsem slečna Elizabeth-“

„Nicoletta Sterlingová,“ doplnili mě sborově.

„Jak pojedu teď domů?“

„Úplně stejně jako jsi přijela.“ Zašklebil se na mě Damon.

„Nevyváděj. Máš ještě kalhoty, ty uschnou rychle.“

„Rozděláme oheň,“ nabídl Damon. Souhlasila jsem. Opekli jsme maso a oblečení mi po chvíli uschlo. Oheň byl tak blízko… a obraz se začal rozplývat… hořím…?

„Jamesi…“ Převalovala jsem se. Moment, převalovala? Snažila jsem se pootevřít oči. Viděla jsem jenom neurčité postavy, a navíc za mlhou. Pokoušela jsem se zaostřit zrak na něco konkrétního před sebou. Což byl obličej, po chvilce začal nabývat normálních rozměrů, nebyl rozplizlý.

„Eleno?“ Starostlivě se nade mnou skláněla a otírala mi čelo vlhkým kapesníkem. Už vím, od čeho mi bylo takové vedro, žádný oheň, mám tělo jako žhavý uhlík.

„Klid. Pokousal tě vlkodlak.“ Bomba! Takový skvělá zprávy po ránu.

„Díky za informaci.“ Vzpomněla jsem si, že tam byl i… „Je Damon v pořádku?“

„Jo, šel za Bonnie, vymyslet něco, najít lék.“ Zbytečnost. „Uvidíš, bude to dobrý.“ Pohladila mě po rameni.

„Proč mi pomáháš? Chtěla jsem tě předat Klausovi.“ Ne, sebelítost? To patří taky mezi příznaky?

„Potřebuješ pomoct. A … pomáháš nám. Taky si myslím…. Myslím, že bys mi neublížila.“

„Krev. Potřebu-“ Rozkašlala jsem se, a ke svému zděšení jsem vykašlala krev.

„Tady máš.“ Přidržela mi hrnek u rtů. „Opatrně.“

„Díky.“ Namáhavě jsem se položila zpět na sedačku. Zavřela jsem oči.

„Chceš spát?“ zeptala se tiše Elena.

„Ne, jenom… bolí mě hlava…“ Hořce jsem se pousmála. „Nebolela mě sto padesát let. Není to směšný?“

„Bude to dobrý.“ Chytla mě za ruku a já jí to křečovitě oplatila, protože mě zasáhla neskutečná bolest. Jako by mě někdo bodal do žaludku. Za moment jsme zase vykašlala spoustu krve. A… dostala chuť na další. „Tady…“ Přistrčila mi hned další hrnek.

„Dobrý… jste připraveni?“

„Už jsme to zažili,“ oznámila mi neochotně.

„Jak… jak to dopadlo?“

„Rose… Rose umřela.“ Ne, takže žádná naděje.

„Na… na tohle?“

„No…, ne, ne tak úplně, ale Damon…“ nadechla se. „Damon ji zabil. Moc se trápila.“ Aspoň něco. Damon mě nenechá trpět. „Ale tebe nezabije, najdeme způsob… vyléčíme tě.“

„Myslím, že se na chvilku prospím.“ Nebavilo mě povídat si, nebavilo mě myslet. Všechno mě bolelo a pálilo. Chtěla jsem být zase v tom krásném snu.

Damon

„Nevím, nic tu o vlčím pokousání není.“ Pokrčila Bonnie rameny.

„Musí. Je toho spousta.“ Zalomil jsem ruce. „Elijah říkal, že jsou nějaké pověsti, o tom, jak vyléčit vlkodlačí kousnutí. Jenom jsou ztracené, a jediné místo, kde by mohly být, jsou Isobeliny výzkumy, nebo tohle.“ Ukázal jsem na hromadu knih na zemi.

„Budu na tom pracovat, ale… moc si od toho neslibuj.“ Něco přece musí existovat, nemůžu ji ztratit. Je jedna z mála. Jedna z mých přátel. Navíc, ona mi rozumí, stejně jako Elena. Zazvonil mi telefon. Rychle jsem ho zvednul, nikdo známý.

„Haló?“

„Takže mám dobré číslo.“ Klaus.

„Co chceš.“ Stiskl jsem telefon tak, že hrozilo, že ho rozmačkám.

„Jak je Bethie? Doufám, že ji můj pejsek moc nepotrhal.“ Škodolibě se zasmál.

„Bude v pořádku.“ Chtěl jsem zavěsit, ale… „Máš proti tomu lék?“

„Co když jo? Co jsi ochotný udělat?“ Všechno.

„Co bych měl dělat, je to zrádce.“

„Až si to rozmyslíš, ozvi se. A… Katherine tě zdraví.“ Chtěl jsem ještě něco dodat, ale zavěsil. Takže Katherine je u něj? To by vysvětlovalo to její zmizení.

„Damone!“ Otočil jsem se na Bonnie. „Podívej. Tohle by možná šlo….“ Vytrhl jsem jí knihu z ruky.

„Nepřečtu to.“ Zamračil jsem se a knihu jí zase vrátil.

„Jde tam o to, že se Elizabeth musí napít krve vlkodlaka.“ Jo, já to věděl, něco existuje!

„Žádný problém, Caroline poprosí svého psíka.“

„Ten vlkodlak musí být proměněný.“ Pět dní, ještě pět dní.

„To zvládnu, vezmu mu krev.“

„Damone, může tě taky pokousat!“ Ne, ne, ne.

„A ještě něco, Elizabeth zbývají asi den, dva.“ Tohle bylo jako rána palicí.

„Takže… ji nezachráníme?“

„Píše se tu, že to zkoumali, takže… možná by byla nějaká krev ještě v tý knihovně, nebo laboratoři u Elizabeth doma.“ Díky. Jedeme.

Povídku jse měla vymyšlenou dřív, než skončila druhá řada TVD, takže vlkodlačí pokousání není stejné. :) Daisy94

předchozí další