OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Never say never - 19. kapitola

06.07.2011 (16:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1193×

19. kapitola

Elizabeth

V kapse jsem měla kamen, s obráceným kouzlem, podle všeho to fungovalo. Na prstě jsem měla navlečený Jeremyho prsten. Plán byl vcelku jednoduchý. Až moc, možná.

„Nicolett, tvůj úkol je zdržet Klause a získat nám čas,“ řekl mi po několikáté Elijah,stejně jako Damon a Stefan…

„Vím, vím. Vidíš,“ ukázala jsem na svoje vlasy, „já nejsem blondýna. Ou, nic proti Caroline,“ pokrčila jsem omluvně rameny.

„Nic se neděje,“ mávla nad tím rukou, byla moc zaměstnaná, než aby jí to došlo.

„Ten plán si pamatuju nazpaměť. Nechám se zabít, Klaus bude namíchnutej, zaútočí Ian a James, vedeni Damonem. Oslabí Klause, a ty mu pak vytrhneš srdce a uděláš si z něj upíří polévku.“ Usmála jsem se na něj. Podle Elijaha mám tuhle náladu, proto, že mám v těle moc adrenalinu po přeměně. To samé se děje i upírům, ale ti to lépe zvládají, lidské tělo je moc slabé. „Musím se stavit doma, pro nějaké oblečení, takhle,“ ukázala jsem na ustřižené džíny a Damonovu košili, co jsem měla na sobě, „tam jít nemůžu.“ Pokrčila jsem rameny.

„Doprovodím ji,“ řekl Damon. Poslední dvanáct hodin se mě snažil držet z dosahu Iana a Jamese, za celou tu dobu jsem s nima prohodila sotva pár slov, což mě nevýslovně štvalo.

„To mám teda radost,“ brblala jsem si pro sebe. Damon mě chytil do náruče, protože jinak bychom se ke mně nedostali tak rychle.

„Počkej tady,“ přikázala jsem mu. Vyšla jsem k sobě do pokoje, cesta nahoru mi připadala zbytečně dlouhá. Vybrala jsem si tmavé dříny, které byly elastické, takže se v nich případně dalo i bojovat, což neznamená, že bych měla proti Klausovi, nebo jakémukoliv upírovi šanci. A černé tričko, přes které jsem si navlékla sportovní bundu. Z botníku jsem vylovila botasky. „Můžeme jít,“ oznámila jsem Damonovi, když jsem sešla dolů.

„Počkej, něco ještě musíme vyřešit.“ Zastavil mě.

„Co?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Myslíš si, že ten prsten bude fungovat?“

„Proč by neměl?“

„Necháš mě, abych ti dal napít svojí krve!“ přikázal mi. Začala jsem se bránit jeho sevření. „Nebo tě odsud nepustím, zamknu tě a odemknu, až bude po všem!“ vyhrožoval mi.

„Fajn, když ti to pomůže! Stejně bude fungovat prsten!“ zaprskala jsem, když mi strčil svoji ruku k puse, jak jsem sála jeho krev, cítila jsem příjemné chvění, které nebylo způsobené krví.

„Jdeme,“ řekl, když jsem si očistila pusu. Zase mě chytnul a rozeběhl se.

***

„Iane, já…, já, bych ti toho chtěla tolik říct, ale teď vůbec nevím, jak…“ šeptala jsem zlomeným hlasem k průhledné postavě vedle mě.

„Lizabeth, z toho si nic nedělej, neviděli jsme se strašně dlouho a už nikdy se neuvidíme. Ber to jako sen.“ Usmíval se na mě tím svým zářivým úsměvem, který jsem tolik milovala, moment, miluju ho pořád, okřikla jsem se v duchu.

„Mám snů docela po krk,“ zabručela jsem. Ian se naplno rozesmál. Přejela jsem ho rozzlobeným pohledem. „Stejně je nespravedlivý, že Stefan, tvůj vrah mimochodem, tě může objímat a já ne.“ Rozhodila jsem rukama.

„Nezáviď, Lizabeth. Taková nejsi.“

„Jak víš, jaká jsem? Změnila jsem se!“ Zase do mě vjel vztek. Štvalo mě to, protože jsem nechtěla křičet, ne na Iana. S Damonem to bylo něco jiného, to mě bavilo, bylo to svým způsobem…. Vzrušující…

„Doufám v to, že ta dívka, kterou jsem miloval, je pořád někde uvnitř tebe.“ Tak na tyhle kecy fakt nemám náladu. Uvědomila jsem si, že taky použil minulý čas… miloval… Může taková láska vyprchat?

„Není, umřela s tebou.“ Asi to je pravda, už nikdy jsem nebyla stejná. Ucítila jsem v zádech něčí pohled. Rychle jsem se otočila. James, a s ním Damon.

„Nemáte náhodou zakázáno se stýkat v zahradách s cizími muži, slečno Sterlingová?“ zasmál se James. Hodila jsem po něm jablko, které jsem držela v ruce, neškodně jím proletělo.

„Elizabeth, měla bys jít dovnitř,“ řekl chladným, odměřeným hlasem Damon. Poznala jsem ale, že je naštvaný, totiž pořád mi říká Nicolett, ale teď Elizabeth. Potutelně jsem se usmála. Doufala jsem, že žárlí, i když to bylo iracionální, Damon nejspíš miluje Elenu, nebo Katherine. A já miluju Iana!

„Tebe poslouchat nemusím. Nejsi můj manžel, otec ani bratr.“ Pohodila jsem vzdorně hlavou.

„Elizabeth, jdi dovnitř.“ Přikázal mi pro změnu můj bratr. „Já do tvé nabídky zapadám,“ ušklíbl se na mě.

„Škoda že ti nemůžu jednu vrazit,“ ucedila jsem, když jsem procházela kolem něj, duchů, nebo jak jim říká Damon zombíků, se může dotknout jenom jiný mrtvý – upír.

***

„Vypadáš dobře, Bethie,“ usmál se na mě Klaus potom, co jsem na Damonův rozkaz otevřela dveře.

„Ne díky tobě,“ zavrčela jsem na něj.

„Kdepak máme hvězdu našeho večera?“ zajímal se

„Tady jsem,“ řekla pevným hlasem Elena.

„Drahá, rád tě vidím.“ Rozpřáhl ruce, jako by ji chtěl obejmout.

„A kdopak tě doprovodí a zemře společně s tebou?“ zeptal se.

„Já.“ Zvedla jsem ruku a oplatila pevný pohled, který na mě upřel.

„Máš v sobě vlkodlačí jed…“

„Nemám, ale neřeknu ti, jak jsem se ho zbavila.“ Pokusila jsem se o sladký úsměv, ale upíři se nejspíš umějí přetvařovat lépe.

„Dobře, není nic lepšího než dobrovolníci na smrt,“ zasmál se. „Nerad násilím prolévám krev.“

„Tomu se ani nedá věřit,“ uteklo mi.

„Ale, Bethie, ty mě přeceňuješ.“ Rozhlédl se po nás. „No nic, bohužel vás musíme opustit, pojďme, dámy.“ Kývl na mě a Elenu. Ta se ještě vrátila za Stefanem a prudce se políbili. Já se jenom otočila na Damona. Měl v očích něco jako…. Něhu, vděčnost?

Klaus nás zavedl na mýtinu. Měl zde připravený nějaký čarodějný serepetičky. A stála tu Greta. V kleci, utvořený z ohně ležela nějaká žena. Zřejmě vlkodlačice. Všechno působilo tak hororovým dojmem, že jsem se málem rozesmála, bylo to prostě k smíchu. Každou nás postavili kus od té druhé, v dalším momentě se kolem nás rozhořel oheň.

„Greto, můžeš, zlato?“ Greta začala zaříkávat, oheň kolem vlkodlačice zmizel, Klaus ji vytáhl a… zabil ji dřív, než jsem stihla něco udělat. Elena jenom zalapala po dechu. Klaus se přitočil ke mně. Nadechla jsem se, a ani jsem se nemusela tvářit nervózně, přišlo to samo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Škoda, že už nemám tak dobrý zrak a sluch, zalitovala jsem na moment.

„Bethie, zlato, jsi připravená?“ Lehce jsem přikývla, zvedla jsem se.

„Na smrt? Vždycky.“ Usmála jsem se sebevědomě.

„To rád slyším.“ Ohně kolem mě zajely do země. Klaus ke mně přišel a nabídl mi rámě. Začala jsem být trochu nervózní, protože už bylo dost pozdě, a já nikdy neviděla ani známku toho, že by tu byli ostatní. Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, prohlásil Klaus: „Rád jsem tě poznal,“ a prudce mi zarazil dřevěný kůl do srdce.

***

Probudila jsem. Zaříkání došlo už do finální fáze. Naštěstí pro mě, ze mě Klaus ten pitomej kolík vytáhl. V lese jsem zaslechla srnku. Moment… zaslechla srnku? V lese? Sakra! Zaklela jsem si pro sebe. To jsem si té smrtelnosti dlouho neužila. Nebyl čas se litovat, Elena, jak jsem si všimla, byla vyděšená k smrti, ale dařilo se jí to docela skrývat.  Rychle jsem přemýšlela, nikdo tu není, teda kromě nás, zrak mi padl na Gretu. Nejspíš jsem ani nereagovala já, spíš moje instinkty. Skočila jsem po ní tak rychle, že Klaus neměl čas mě zastavit. Rychle jsem se jí zakousla do krku a zlomila jí vaz. Měla jsem být vyděšená, byla to moje první vražda v životě, ale byla jsem nabuzená.

„Mrcho!“ zakřičel Klaus. To už na mýtinu vpochodovali čtyři postavy, dvě byli zpola průhledné. Pátou osobu, Stefana, jsem slyšela z druhé strany. Klaus stál přede mnou, ale obklopili ho duchové. James na mě mrknul.

Oheň kolem Eleny uhasl, stejně jako všude. Očividně ho ovládala Greta. Rychle jsem Elenu popadla a vedla do bezpečí. Někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se a zavrčela, vida, už to zase umím, napadlo mě nesmyslně, někde vzadu v hlavě.

„Stefane,“ vydechla jsem, když ho poznala. „Na,“ strčila jsem mu ruku Eleny, a chtěla se vrátit zpátky. Stefan mě chytl za ruku. „Co?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Nepůjdeš tam, oni to zvládnou.“ Jeho slova porosil nelidský řev, hlas jsem identifikovala jako Klausův. „Vidíš?“ usmál se na mě vítězně Stefan. „Jdeme.“ Rozeběhli jsme se k domu, ve kterém na nás čekali ostatní. Caroline, Tyler, Bonnie, Jeremy a Alaric.

***

„Kde jste, kčertu, byli?“ zeptala jsem se Damona, když jsme měli chvíli pro sebe.

„Nastali komplikace, ještě jeden čaroděj.“

„Aha, a kde je?“ Damon nepatrně pokrčil rameny. „Hmm.“ Nějak jsem neměla náladu, poslouchat o dalších mrtvolách.

„A co ty…,“ zaváhal, „Jak ti je?“ Vybuchla jsem smíchy, byl to takovej ten hysterickej smích, po kterém následuje zhroucení. Všechno mi přišlo směšné.

„Nicolett?“ zeptal se zmateně Damon. A já se pořád smála.

„Pro-“ Nemohla jsem ani mluvit, zhluboka jsem dýchala. „Promiň.“ Pevně jsem mu sevřela ruku. „Vlastně se na tebe zlobím,“ oznámila jsem mu. Tázavě pozvedl obočí. „Kvůli tobě se nikdy neopálím.“

„Mě, se líbíš víc takhle. Jaká byla tvoje první vražda?“ zeptal se jako by se mě ptal na oblíbenou barvu.

„Nevím, jako bych nejednala já, předtím mi to přišlo jako jediné řešení,“ zamyslela jsem se, „vlastně bych se i teď zachovala stejně.“

„Mrzí mě to,“ zašeptal Damon a objal mě kolem ramen.

„Co, že bych to udělala znova?“ Nervózně jsem se zasmála, atmosféra nečekaně zhoustla.

„Ne, že se už nikdy neopálíš.“ Pohladil mě po tváři. „Nechtěl jsem, aby ses znovu stala upírem, to bych nikomu nepřál.“ Zadívala jsem se mu do očí a políbila jsem ho. Ruku jsem mu obtočila kolem krku. Damon mě k sobě víc přitiskl. Bylo to skvělý, zažít něco příjemného, uprostřed té vší temnoty,

„Víš, ono to není tak špatný, aspoň se nehádáme. Nejsem náladová a hyperaktivní.“

„Docela mě bavilo, se s tebou pošťuchovat,“ přiznal se.

„No a ještě jednu výhodu to má. Můžu konečně obejmout Jamese…“ po menším zaváhání jsem dodala: „A Iana.“ Všimla jsem si, jak se Damon celý napjal a odtáhl se ode mě. Bylo mi jasné, že jsem to pokazila. Ale nějak jsem mu nemohla říct, že Iana asi nemiluju, protože jsem si to sama nechtěla přiznat.

„Asi bys za nima měla jít, než ti zmizí,“ řekl se škodolibým úsměvem. Když odešel, povzdechla jsem si. Zvedla jsem se a odešla za Jamesem. Byl ve Sterling Hallu, jak mi prozradil Stefan, i s Ianem.

„Jamesi?“ zavolala jsem před domem.

„Ano?“ ozvalo se od hřbitova. Vydala jsem se za ním. „Vítej,“ pozdravil mě.

„Bráško.“ Prudce jsem ho objala. Začaly mi téct slzy. James je setřel a usmál se na mě.

„Copak? Takhle jsi mě nikdy nevítala.“ Zlehčoval celou situaci, což vyvolalo další příliv slz. Pak jsme se posadili do trávy, jako když jsme byli malí. Měla jsem hlavu opřenou o Jamesovo rameno a povídali jsme si. O všem, co nás potkalo. Teda… mě.

„Ty máš něco s Damonem?“ zeptal se nečekaně.

„Já? Ne… Jaks na to přišel? Něco ti říkal?“ znejistěla jsem.

James se zasmál. „Takže ano, no nevadilo by mi to. Damone je hodnej.“ Ironicky jsem se na něj podívala.

„Tos ho nezažil v poslední době.“ Věděla jsem, že James má pravdu. Damon je jako já. „A navíc, odešel z armády, pořád je to dezertér.“

„Já vím, včera jsme si povídali.“ A pak že ženský jsou drbny. „Měla bys jít za Ianem, určitě s ním chceš taky mluvit. Za chvilku zmizíme.“ Ještě mě objal a zašeptal mi do vlasů: „Sbohem sestřičko.“

Iana jsem našla na místě, kde ho zabili, jak ironické. „Iane?“ oslovila jsem ho.

„Lizabeth.“ Vstal a políbil mi ruku, pořád se choval stejně.

„Proč jsi tady?“ zajímalo mně.

„Bylo to naše místo.“

„Pořád. Je to naše místo pořád.“ Objala jsem ho a zase brečela. Myslím, že v poslední doběhem vybrečela nejmíň moře.

„Možná, ale ty musíš jít dál. Rozumíš mi?“ Zvedl mi prstem hlavu. „Nedá se žít minulostí, a určitě ne pomstou. Já Stefanovi odpustil.“

„Iane,“ dojalo mě to. Chtěla jsem ho políbit. Ian mi polibek chvíli oplácel, ale pak přestal. A začal mizet. „Ne! Iane, nechci…“ hmátla jsem do prázdného prostoru. Klesla jsem na kolena a brečela jsem. Bylo mi líto, že jsme měli tak málo společného času, a taky mi bylo líto, že už ho nemiluju, přinejmenším ne jako dřív, spíš jako bratra, a on to ví. Věděl.

„Jak tragické,“ ozvalo se posměšně za mnou.

„Damone…“ Zašeptala jsem zmučeně. Neměla jsem na něj zrovna náladu. Ne na nějaké hádky. Možná mě přišel utěšovat, napadlo mě. Jak bláhová myšlenka to byla, mi došlo, když jsem si všimla jeho rozzlobeného výrazu, který se tak snažil zakrývat.

„Polibek hodný divadelní hry. Možná nějakou napíšu. A ty můžeš mít hlavní roli.“ Kroužil kolem mě jako sup. Naštvalo mě to. Vrazila jsem mu facku a odběhla jsem.

Tak zbývá už jenom epilog. :) Daisy94

předchozí epilog

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Never say never - 19. kapitola: