OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 93.

26.07.2013 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1167×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Výlet do Prasinek se nakonec přece jen konal přesně tak, jak bylo naplánováno. Po obědě vyrazili Dora, Rebeca, Tobias a Vanda směrem k vesnici. Bylo teplo, i když nebe bylo potažené těžkými mraky, které slibovaly pořádný déšť. Dusný vzduch nebyl pro procházení to pravé, ale vyhlídka na volné odpoledne daleko od všech učebnic všechny možné nevýhody a nepříjemnosti vysoce převyšovala.

„Tak dělejte, šneci,“ pobízela je Rebeca, která měla překvapivě dobrou náladu. Snad proto, že Hugo zůstával na hradě a kolem nebyl nikdo, kdo by básnil o jeho štěstí.

„To je spěchu. S tou závislostí na máslovém ležáku bys měla něco dělat,“ prohlásila Adoráta a Vanda se tiše zasmála. Držela se vedle rozvážně kráčejícího Tobiase, který měl ruce zastrčené v kapsách džínsů a rozhlížel se po okolí. Adorátě bylo jasné, že se pokouší vypadat zaměstnaně, aby se s ním Vanda nechtěla družit. Několikrát se musela otočit na druhou stranu, aby si ani jeden nevšiml, že se jim směje.

Vysoko nad jejich hlavami byl vidět Fawkes, který si také užíval výletu. Slíbila mu, že se staví ve zdejší pobočce Mžourova a nakoupí nějaké jeho oblíbené mlsky. Nemyslela si, že se na ně tak těší, pravděpodobnější bylo, že na ni jednoduše dával pozor.

Prasinky byly plné života. Studenti vířili mezi obchody jako mračna prachu, ale většina jich i tak mířila k Medovému ráji a Třem košťatům.

„Dáme si něco k pití teď nebo počkáme?“ zeptala se Dora, když viděla skupinku devíti studentů, jak se cpou do dveří.

„Já bych počkal,“ ozval se Tobias. „Nebo se nám někdo může pokusit to pití vybojovat. Stejně bych potřeboval zajít Iliadě pro vitamíny, poslední dobou je nějaká unavená. Doro, nechtělas jít taky pro něco Fawkesovi?“ zeptal se, než se mohl někdo nabídnout, že půjde s ním. Došlo jí to rychle.

„Jo, jasně. Půjdu s tebou. Vando, zvládneš to s Beccou?“

„Jasně,“ odpověděla za ni Rebeca. „Vezmeme pro každého dva a pak si s tím sednem někam ven.“ Odtáhla Vandu směrem ke Třem košťatům, dřív než ta stihla třeba jen zabučet.

„Srabe,“ poznamenala Adoráta, jakmile byly z doslechu.

„Kuš,“ dostalo se jí skoupé odpovědi. Protočila oči a vyrazila pro mlsky. Tobiasovy stačily dva dlouhé kroky, aby ji dohnal. Po očku si ho prohlížela. V obyčejných džínsech a tričku s košilí vypadal dobře. Možná až moc dobře na to, že nechtěl, aby si to Vanda vyložila jako rande.

Povzdechla si, ale nekomentovala to. Bude to mít těžké, protože její spolužačka jím vypadala naprosto unesená, bohužel vedle něj vypadala uboze, přesto, že se snažila. Vlasy si spletla do francouzského copu a oblečení si sladila, přesto to nebylo ono.

„Co?“ zeptal se Tobias, když si všiml, jak si ho prohlíží.

„Ale nic.“ Jen nespokojeně zabručel. Naštěstí dorazili na místo, takže další pokus o vyptávání zastavila nutnost probírat se zbožím. Adoráta Fawkesovi vybrala osm různých druhů mlsků a od každého vzala malý pytlík. Byla si naprosto vědoma toho, že ho rozmazluje, ale nedokázala si pomoct. Tak moc mu chtěla udělat radost! Počkat… To nebyl její pocit.

Fawkesi!

Ozvěna veselí jí provlála vědomím jako lehký vánek a zanechala za sebou jen stopu vlastního pobavení. Zakroutila nad tím hlavou, ale ze zboží nic nevrátila a všechno u kasy zaplatila.

Před obchodem jí Fawkes sletěl na rameno a jemně ji zatahal za pramen vlasů. To něžné milé gesto patřilo k jejím nejoblíbenějším. Rovnou rozbalila jeden balíček a vytáhla dobrotu, kterou mu podala. Spokojeně ji spolkl a za plné pozornosti všech okolo se zase vznesl k obloze.

Tobias vyšel za ní a sledoval, jak se snaží všechny balíčky nacpat do tašky tak, aby ji nezaplnila celou. Svůj nákup si zastrčil do zadní kapsy spolu se zbytkem peněz. Vyčetla z toho okatého gesta škodolibost a potlačila chuť na něj vypláznout jazyk.

Vydali se zpátky ke Třem košťatům, když si Adoráta všimla v jedné uličce známé tváře. Byla to Sarah. Dora se bezděčně zastavila a nakoukla zpět za roh. Mluvila s malým, vousatým kouzelníkem v kostkovaném hábitu.

„Není to…“

„…Barnabáš Hučka? Jo, to teda je,“ odvětil Tobias, který ji napodobil a nakoukl za roh. Mračil se. „Co tu dělá Higgsová s redaktorem toho nejsprostšího plátku v Británii?“

Odpověď přišla ve chvíli, kdy kouzelník sáhl do kapsy, vytáhl vcelku naditý váček a předal ho Sarah. Ta se spokojeně usmála, když s ním potřásla a pak si ho schovala do kapsy. Něco mu pošeptala a on si to rychle načmáral do malého bloku, který se objevil odnikud.

„To vypadá jako něco fakt…“

„…nekalého. Nepůjdeme trochu blíž?“ zeptal se Tobias a kývl k druhé uličce, kterou by mohli dům obejít a dostat se k nim trochu blíž z druhé strany. Adoráta souhlasila, a tak Obchod s magickými drobnostmi pro potěchu duše a oka oběhli, přičemž se snažili být nenápadní a tiší. Dostali se tam ještě včas, aby zaslechli část jejich rozhovoru.

„…ale podmínky dohody-“ namítal kouzelník hlubokým hlasem.

„Vím, jaké byly podmínky, Barnabáši. Řekla jsem, že nebudete litovat. Budete mít jedinečný materiál pro své zítřejší vydání,“ prohlásila Sarah sebejistě.

„Dobrá. Takže za jak dlouho?“

„Budeme tam přesně za hodinu, tak se nezpozděte. A nezapomeňte-“

„Plášť, já vím. Jsem ve své profesi jeden z nejlepších, slečno Higgsová, nepotřebuji vaše rady. Jen splňte svoji část dohody a já vaše jméno udělám stejně známé jako její.“

„Dobrá, pak jsme dohodnuti.“

Tobias škubl ztuhlou Dorou a rychle ji zatáhl do úzké mezery na druhé straně uličky. Přesně včas, aby zmizeli z dohledu Sarah, která se vynořila zpoza rohu, kde ještě před chvíli sami stáli. Adoráta zahlédla její spokojený úsměv a zvedla se v ní vlna zlosti. Ta neskutečná mrcha! Jak se vůbec mohla odvážit udělat něco tak… tak… tak nechutného!

Ta- Ta-

„Doro, sakra! Zase záříš!“ vyhrkl Tobias, ale v úzkém prostoru byli tak namáčknutí na sebe, že nebylo kam uhnout. Adoráta zpanikařila, jak rudá aura zesilovala. Posledně tavila kameny, jestli to udělá teď, tak roztaví Tobiase!

Ucítila jeho dlaně na tvářích. Zvedl jí obličej tak, aby mu koukala do očí. „Dýchej, prosím tě, jenom dýchej. Dívej se na mě a dělej to co já.“ Zhluboka se nadechl a vydechl. Zkusila ho napodobit, ale byla příliš vyděšená.

„Utíkej!“ vybídla ho s panikou. Pocítila neskutečnou touhu ho nakopat, když zavrtěl hlavou.

„To zvládneme, tak se soustřeď, jo? Dýchej se mnou,“ přikázal a přitáhl si její pravačku na hrudník. Cítila, jak se mu zvedá s nádechy a klesá s výdechy. Bezděčně ho napodobila. Chytla se jeho rytmu. Pálila ji kůže, cítila to neskutečné napětí hluboko uvnitř. Zakňourala. „To zvládneš,“ prohlásil sebejistě.

Ale nebyla to jeho jistota, co na ni zapůsobilo. Byl to instinkt. Měla to zakódované hluboko v sobě… hlavně neublížit Tobiasovi. Byl rodina, rodině se neubližuje, tečka.

Zdálo se jí to nekonečné, ale pak se na ni šedé oči usmály. „Zvládla jsi to. Adoráto, nic se nestalo,“ pronesl a pustil její obličej. Usmíval se, když se soukali z úzké průrvy ven i potom, když už stáli na prázdné ulici.

„Páni.“ Na víc se nezmohla. Cítila se, jako by ji převálcovala celá armáda trpaslíků, ale nemohlo se to vyrovnat pocitu, že to dokázala. Neexplodovala. Udržela všechnu magii uvnitř.

„Jo. Páni.“ Slyšela v jeho hlase pýchu. Pomohl jí oprášit záda, zatímco se pořád snažila vzpamatovat. „Tak co teď?“ zeptal se potom a ona si uvědomila, co vlastně způsobilo její výpadek.

„Ta mrcha.“

„V tom s tebou souhlasím.“

„Musíme to říct Lily,“ prohlásila Adoráta rozhodně.

Tobias se zatvářil, jako by ho bolely zuby. „Bezva, sice jsem tušil, že budu asi dneska lámat srdce, ale že bych si to musel dávat dvakrát…“

„Nemůžeme jí to neříct! Ona se ji chystá prodat tomu odpornýmu-“

„Já vím! Já vím. Klid. Neřekl jsem, že to neuděláme,“ uklidňoval ji dřív, než se jí to zase stačilo vymknout z ruky. „Jen to chce promyslet. Nemůžeš jen tak vpadnout k Pacinkové, nebo kde to jsou, a říct jí, že ji její holka právě prodala novináři s nejhorší pověstí. Potřebujeme ji dostat stranou a říct jí to v soukromí. Vlastně, měl bych to udělat já. Nemůžeme riskovat, že se u toho rozzáříš, jako vánoční světýlko.“

„Ale-“

„Ne, žádné ale, prostě jdi za holkama a počkejte na mě v sadu, jo? Přijdu tam hned, jak to půjde.“ Nestihla se ho ani zeptat, co jim má vlastně říct. Zmizel za rohem a nechal ji tam stát s taškou plnou ptačích mlsků a úplně popletenou hlavou.

Když holky nakonec našla, řekla jim, že se Tobias zdržel u knihkupectví, ale že za nimi přijde do sadu. Rebeca neprotestovala a Vanda nebyla ten typ, co by si stěžoval, i když se během toho krátkého úseku cesty čtyřikrát ohlédla nazpátek, jestli už Tobias nejde. Adorátě bylo líto, že ji takhle tahají za nos, Vanda byla dobrá duše. Možná by mohla Tobiase přemluvit, aby jí dal alespoň šanci, vždyť nebyla ošklivá.

Zmiňovaný se objevil asi za dvacet minut, zachmuřený, ale jinak nepoškozený.

Když se ho Rebeca zeptala, co mu je, řekl, že ta kniha byla moc drahá. Adoráta netušila, jak mohl vědět, jak ho omluvila, ale asi mu došlo, že použila tu nejpravděpodobnější výmluvu. Když se Becca s Vandou nedívaly, nepatrně na ni kývl, což značilo, že všechno zařídil. Jen si nebyla jistá, jestli by se z toho měla radovat. Nedokázala si představit, jak na tom asi Lily musí být.

I když… možná malinko dovede. Jako by Tobiasovi došlo, na co myslí, probleskla mu obličejem hluboká lítost. Ale dost možná si to jen namlouvala, nebo myslela na něco podobně depresivního.

Aby se zbavila podobných úvah, vyšplhala na nízkou větev rozkvetlé jabloně a vzala si od Rebecy láhev s ležákem. Odšpuntovala ji a napila se, jemná chuť jí pohladila chuťové pohárky. Vanda zatím popisovala, jak moc bylo u Tří košťat narváno. Rossmerta tam prý ale měla na výpomoc svou vnučku, takže to šlo rychle.

„Potkala jsem tam Lily, taky chtěla pár ležáků pro sebe a Sarah,“ zmínila se Rebeca , Adoráta se trochu zakuckala, ale všiml si toho jen Tobias. Jemně zakroutil hlavou, jako aby se o tom před Beccou a Vandou nezmiňovala. Jako by to snad měla v plánu.

„Takže, Vando, jak moc nervózní jsi ze zkoušek?“ zeptala se Rebeca, když se rozhostilo napjaté ticho. Tobias obrátil oči v sloup.

„Docela dost. Přijde mi, že někteří profesoři se museli zbláznit. Třeba profesor M-“ rozpačitě zmlkla, když si uvědomila, s kým to mluví. Adoráta se rozesmála.

„Jen to klidně řekni. Oni moc dobře vědí, jaký je, měli zkoušky loni.“

Tobias se pousmál a přikývl. „Jo, nezdráhej se. Otec si vždycky myslel, že jeho předmět je ten nejdůležitější. Občas zapomíná, že už není válka.“

„Tady,“ dodala Dora trochu kysele.

„Jo, tady. Promiň,“ kývl Tobias hlavou.

„No, všichni si uvědomujeme, že je to magor, takže není třeba ho dál rozebírat. Sice chápu, že ho asi nikdo v tomhle ohledu nepřekoná, ale určitě se najde i někdo další, na koho si stěžovat,“ pronesla Rebeca s nechutí. Adoráta rychle přikývla.

„Jasně, třeba Grimm. Fakticky mi přišlo, že je super, ale teď mám pocit, že jen dobře schovával svoji sadistickou stránku. Nikdy jsem ještě neměla z přeměňování tolik úkolů jako poslední dva měsíce. Je jich tolik, co za první dva roky dohromady.“

„Cootová na domácí úkoly moc nebyla, to na ní bylo fajn,“ přitakal Tobias. „I když jinak to byla mrcha,“ dodal rychle, když se na něj Dora zamračila. Obrátila oči k nebi, zatímco se Rebeca potměšile šklebila.

„Prý dostala místo v Krásnohůlkách, ale myslím, že to je jen-“ začala Rebeca, ale přerušila ji Vanda

„No tak! Dost řečí o škole, máme volný den!“ prohlásila z ničeho nic a vyvolala tím tři naprosto totožné udivené výrazy. „Nechci myslet ani na zkoušky, ani na úkoly. Takže, co mluvit o něčem jiném?“

„O čem?“ nechápala Dora, protože na tolik témat byl v tuhle chvíli uvalen zákaz, že si nějak nedokázala vybavit nic jiného, o čem by se dalo mluvit. Škola bylo vcelku bezpečné téma.

„Co já vím? Třeba o famfrpálu,“ rozhodila Vanda ruce, jako by témat bylo nepřeberně. Přitom se přesně trefila do jednoho z těch zapovězených. Naštěstí jim v tu chvíli na hlavy dopadly první kapky deště.

Všichni začali rychle sbírat svoje věci, až na Adorátu. Seděla dál na větvi s tváří zvednutou k nebi a usmívala se. Tobias na ni zavolal, ať pohne. Podívala se na něj.

„Co blbnete, lidi? Vždyť je to jenom voda,“ zazubila se a roztáhla ruce. Rozesmála se. Bylo to šílené, jen tak sedět a moknout. Všechny její myšlenky na ni křičely, že by se měla schovat, ale přitom nešlo o víc, než o zvyk. Nebyl žádný důvod se schovávat. Tahle malá přeprška jí nemohla ublížit, naopak, byla příjemná.

Rebeca s Vandou ji ale neposlouchaly, s nadávkami už běžely směrem k Prasinkám a vlasy si zakrývaly tím, co měly zrovna v ruce. Tobias ale zůstal stát pod větví a sledoval ji, zatímco mu voda máčela vlasy a stékala po tváři na límec trika, kde měnila odstín látky z ledově modré na denimovou. Podala mu ruku, a když se chytil, pomohla mu vyhoupnout se vedle ní.

„Jsi šílená, víš to?“ pronesl po chvíli, když se pokoušel dostat mrkáním vodu z očí. Bylo to zbytečné, vzhledem k tomu, že mžoural do šedého nebe.

„Alespoň, že tě to nepřekvapuje,“ pronesla spokojeně a zvedla lahev, aby se napila. V polovině cesty si to ale rozmyslela a natáhla ji k němu. Pochopil a přiťukl si s ní. Potom natáhl ruku k tenké větvi, kterou měli nad hlavami. Prstem se dotkl několika nerozvitých poupat a ta se pomalu roztáhla do plné krásy. Spokojeně se usmál a otočil se k Doře, která to uneseně sledovala. Pořád jí to přišlo jako nejúžasnější věc na světě; a on to věděl.

„Mám rád, když jsi šílená. Mám potom pocit, že je celej svět zase úplně v pořádku.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 93.: