OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 33. kapitola



Rubínová lampa 33. kapitolaTrocha poezie nikdy neuškodí, to si myslela Rose, když šla na večerní předčítání, ale vyklubalo se z toho něco velice zajímavého a hle, další karta je na světě.

Kapitola 33

Řecké báje a pověsti

 

 

Rose pozorovala, jak se slunce klaní k západu, a do očí ji bodala ta nemožná červená záře. Pomalu byl čas jít do zahrady, ale ještě předtím musí nějak přesvědčit Jasmínu, nechtěla tam být s tím domněle inteligentním mužem své doby sama. Chlap byl pořád jen chlapem.

Vyrazila tedy nahoru do její věže.

Princeznin pokoj byl nádherný, třikrát tak velký jako její, a jako bonus s krásnou terasou, ze které bylo vidět na celé město.

Ty pískovcové domečky a malá okýnka, ve kterých plápolalo světlo, byly jako na dlani. Vše zalité tmavě modrou oblohou s hvězdami, které zářily jako třpytivé diamanty, to byla úchvatná podívaná.

Rose ale teď neměla čas obdivovat venkovní scenérii arabského západu slunce.

Vtrhla ke své přítelkyni jako divoká voda, stejně jako to ona dělala jí.

„Jasmíno, Jasmíno, mám pro tebe úžasnou nabídku!" začala jako trhovce, který nabízel věc, která není nikde jinde k sehnání. Chtěla princeznu nalákat, a tak ukázala svůj nejzářivější úsměv.

„Jakou, Rose, pověz?" zamrkala zvědavě černovláska s kočičíma očima a vyskočila z lenošky, o kterou byla opřená a otrokyně jí kartáčovala její dlouhé hedvábné vlasy.

„Dnes jsme dostaly jedinečnou možnost, víš, jak jsi říkala, že by ses chtěla podívat za brány města do jiné země?" napínala ji.

Jasmína rychle přikyvovala a ani nemusela předstírat nadšení. Z pomyšlení, že by se mohla někam vypravit, byla jako na trní.

„Tak ta jiná kultura přijela sem." Jasmínin pohled ztratil trochu té jiskry, ale pořád byla zvědavá, o co jde.

„Tak už mě nenapínej," poprosila ji.

„Dole v zahradě na tebe čeká překvapení, je tu jeden Talián a ten řekl, že ti dnes bude číst básně a vyprávět legendy z jeho a jiné země. Není to báječné?" Rozhazovala Rose rukama, ale uvnitř se modlila, ať na to Jasmína skočí, protože samotné se jí tam nechtělo. Slíbila to Pythagorovi jen ze zdvořilosti.

Sama nevěděla, zda tam dole bude blekotat nějaké verše, nebo jí vysvětlovat ty svoje infantilní vzorce.

Bože, jen to ne! modlila se, z představy hodiny matematiky měla osypky, už jí stačilo Jafarovo procentuální přerozdělování.

Naštěstí se princezna usmála od ucha k uchu. „To je skvělé, Rose, Taliána jsem nikdy předtím neviděla, myslíš, že mu budu rozumět? Tak honem, honem, ať to nezmeškáme!" vypískla, popadla Rose za ruku a už ji táhla ke dveřím.

Blondýnka si vážně oddechla a nechala se za neustálého Jasmínina štěbetání dovléci do zahrady osvětlené arabskými závěsnými lampami nad jejich hnízdečkem plným polštářů.

„Tak kde je, nikde ho tu nevidím," rozhlížela se princezna, „někoho jako mě by neměl nechat čekat," dupla si.

„Slyšíš to taky?" zeptala se Rose a naslouchala nějakému kňourání.

„Pomoc, pomoc, chce mě sežrat! Já zhynouti zde zubisky takovými nechci!"

Obě dívky šly po tom zvuku, odhrnuly křoví, a když uviděly zahnaného Pythagorase u zdi a před ním Raju, který bránil svou zahradu proti cizím vetřelcům, musely se smát.

Tygr měl v tlamě kus bílého hadru, který muži chyběl vzadu na šatech, a když ho Jasmína zavolala, odhopkal od své nebohé oběti jako hodný pejsek.

„Promiň, Pythagore, zapomněla jsem ti říct, že je tu Raja a není na cizí lidi zvyklý,“ dušovala se Rose omluvně a pomáhala mu sesbírat několik knih, jež mu vypadly z náruče.

„Já mám rád zvířata, opravdu, ale nečekal jsem, že tu bude něco takového.“

Raja se na všechny zazubil a odběhl se svým kusem hadru pryč, jako by to byla hračka.

Muž se rychle vzpamatoval ze šoku a nechal se vést k pohoštění, stále však okem sledoval, zda se někde Raja neplíží.

„Zvířata jsou ušlechtilá stvoření téměř jako my, kdyby uměla mluvit, mnohému bychom se od nich naučili,“ odvětil filosof.

„Ty urrrčitě, vsadím se, že neumíš ani do pěti počííítat,“ ozvalo se nečekaně nad jejich hlavami.

Trojice zvedla pohled vzhůru a tam na větvi vzrostlé škumpy, nebo jak se v Arábii říkalo sumaku, seděl Yago a hlídkoval. Nikdo si ho nevšiml, protože se jeho rudě zbarvené tělo podobalo semišovému květu stromu, ze kterého zde dělali koření a sypali ho na gyros, jak ji jednou Jasmína poučila o této plodině.

„Papoušek, který ovládá humor? Jak inteligentní!“ nadchl se Pythagoras a ara se hrdě načepýřil.

„Co tu děláš? Je tu někde Jafar?“ zeptala se princezna podezřívavě a papoušek zamával křídly.

„Neee, ten je v harééému, já mám volno,“ hypnotizoval významně jedním okem plný stůl.

„V harému?“ blýskla po něm Rose a něco ji na tom slově neskutečně rozčilovalo.

„Nevííím, co tam dělááá, ale asi jsem ho nudil, a tak se budu teď nudit s vááámi a tím divným chlapem.“

Pythagoras stepoval pod stromem a mumlal si něco o tom, že nic takového předtím neviděl, a vypadal naprosto uchvácen.

„Nevěřím ti, sleduješ nás a budeš Jafarovi donášet, znám tě, Yago,“ zamračila se Jasmína, „stejně jako když jsem byla menší, jsi žaloval, že si tu hraju s holčičkou mé otrokyně.“

„To je dááávno,“ mávl svou nožkou, „teď už donáááším, jen když z toho budu něco mííít.“

„Koukej odletět, nechci tě tu!“ vykázala ho princezna.

„Ale notááák, budu mlčet, přísahááám,“ zakrákal ara smířlivě, ale dosti nepravděpodobně.

Rose se ho musela zastat, položila princezně ruku na rameno a pošeptala jí do ucha: „Mám plán, nechme ho tu, a když nás bude ten chlap nudit, vypaříme se a necháme ho tady s Yagem, určitě si budou mít co říct,“ zasmála se tiše.

„To mě nenapadlo, myslíš, že by byl schopný nás nudit?“ zašeptala Jasmína zpátky, obě se po Pythagorovi, obcházející strom jako mlsná liška číhající na ptáčka, podívaly.

„Nikdy nevíš, kdy se může hodit,“ přemlouvala ji Rose a Jasmína přikývla. Dívky se posadily mezi záplavu hedvábných a brokátových polštářů a čekaly, než se jejich společník pokochá tím zázrakem, který objevil.

Princezna našpulila rty a netrpělivě ťukala prsty o nohu, nebyla nikdy ráda přehlížená a žárlila na to, že někdo obdivuje místo její krásné pleti toho okřídleného zrádce.

„Pojď sem dolů, ať si tě mohu lépe prohlédnout, ty čarovný ptáčku,“ pěl filosof.

„Nech si zajííít chuť,“ šklebil se mu Yago.

Rose se tím bavila, než se slitovala a přitáhla k nim Pythagorovu pozornost. Ten jako by se probudil z transu i opojení nové záhady, které mohl zkoumat, a vydal se k nim.

„Co nám předvedeš a čím nás pobavíš?“ spustila princezna přísněji a trochu popuzeně.

„Rád bych vaší výsosti přečetl pár veršů mé oblíbené básnířky Sapfo a zpříjemnil jí tak večer,“ mírně se uklonil v uctivosti, div si nešlápl na vous.

„Tak už něco spusť, nebo se tu unudííím!“ ozvalo se z větve a Rose potlačila výbuch smíchu, čemuž se stejně neubránila, protože jakmile se k nim Pythagoras otočil a listoval ve svých knihách, jež si s sebou přinesl, ukázal jim své plátěné spodky. Kus látky, který tam chyběl a který někde Raja v tichosti cupoval, odhaloval mužovo naštěstí zakryté pozadí.

Rose se kousala do rtu, Jasmína zrudla rozpaky, jen Yago se nijak nedržel zpátky.

„To je dobrýýý!“

„Počkat, počkat, ještě jsem ani nezačal,“ listoval Pythagoras překotně stránkami, něž našel, co hledal.

Když se konečně obrátil zpátky, oběma dívkám se ulevilo. Vousáč zaujal takovou pózu, kterou by mu záviděl i Michalangelův David a i k té nahotě už neměl zas tak daleko.

 

,,Ó panenství, mé panenství,

ty odcházíš: kam jdeš?"

,,Já nikdy již, ó nikdy již

se k tobě nevrátím!…"

 

Rose vykulila oči a byla červená jako rajče, jak tohle mohl tak veřejně vykřikovat?

Bože, pokud jsou všechny její básně takové, tak už chápala, proč to muži tak čtou. Ale mohla tohle vůbec poslouchat? Cítila, jak jí vstává každý chloupek na těle, jak je možné, že se ten chlap nestyděl? Zato ona vypadala, jako když spolkne mango.

„Počkej, počkej, neměl bys tam něco trochu jiného? Tohle je takové, hmm, není to tak procítěné a moc se to k tobě nehodí, Pythagore,“ snažila se to nějak rychle zamluvit, než načne další oplzlou sloku.

„Ale tohle je má oblíbená báseň,“ upřel na ni své vodnaté oči, ve kterých by se utopil i Hádes.

„Ehh, noo, určitě tam máš i něco jiného...“ škemrala.

Muž tedy nakonec přikývl a nalistoval do půlky.

 

„Jako jablko sladké se červená na strmé větvi,

na strmém vršku,

a zapomněli tam sadaři na ně,

nezapomněli, ne, však nemohli dosíci plodu...

Jako kosatec,

jenž vyrostl nechráněn na horách,

pastýři nohama šlapou

a na zemi udupán leží nachový květ...“

 

Rose si oddechla, tohle už bylo lepší a přijatelnější, jen nad nimi se ozývalo reptání něco jako: „Kytky, fuuuj.“

 

„Jako kosatec,

jenž vykvetl v zelených horách, pastýři nohama šlapou,

a na zem zhroutí se květy,

když je postihl záhuby los,

a zmírají zvadlé: taktéž i dívka: i tu, když loktům propadne chtivým,

zdrtí vášeň, a květ, jímž voněla, klesne a zvadne.“

„Jdeš k Andromedě? Nemá růží v sadě svém; a tam, kde nevyrostly,

najdeš údělem jen smrt. A smrt je zlo - tak bozi uznali: vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali...“

 

Rose poslouchala a usínala, nečekala, že budou básně tak nudné, nebýt občasných Yagových komentářů, neudržela by oči otevřené a vesměs byla neskutečně vděčná, když báseň konečně skončila. Tajně si ve své mysli vyškrtla Sapfo ze svých úvah jako něco, co už nikdy nechce slyšet, možná jen jako ukolébavku před spaním, ale na to by stačil některý z Jafarových elixírů. Jeho jméno jí opět připomnělo Yagova slova.

Vážně měl harém? Kolik žen tam asi bylo? Sama pro sebe se kysele ušklíbla, přes ty všechny jeho úvahy a práci stejně na něco takového asi nemá čas, ale žárlivost ji kousala jako blecha.

Užíval si tam teď s nějakou, nebo dokonce s vícero? Proč jí to pomyšlení tak vadilo? Ať si ten namyšlenec dělá, co chce. Jí do toho nic není, ona má lepší zábavu…

Ale při pohledu na rozplývajícího se Pythagora si tím nebyla zas tak jistá.

„Znáš i nějaké zajímavé příběhy?“ zeptala se Jasmína, jakmile dozněla poslední slabika té hrůzovlády. Princezna na něho evidentně změnila názor, možná se jí líbil přednes nebo i celá báseň, kdo ví, ale teď se kupodivu i usmívala.

„Oh, jistě, výsosti, jsem sběratelem pověstí, cestoval jsem po celém Řecku ze své rodné domoviny, učil se jejich jazyk a zvyklosti. Jistě by se vám líbil jeden příběh z ostrova jménem Kréta,“ významně se na ně podíval.

„A jsou to pak Řekové nebo kretéééni?“ ozval se Yago a Rose se opět zkřivily rty, protože ona jediná znala ta slova v trochu jiném kontextu.

„Jsou to Řekové, ano, ale i Kréťané,“ poučil je Pythagoras. „Hrdý národ, vskutku.“

„Ale kretéééni zní líp, že jo, Rose?“

Blondýnka se přinutila zadržet smích v hrdle a jen zvlnila rty, nechtěla Pythagora urazit.

„Prosím, řekni nám tu pověst,“ pobídla ho Jasmína.

Pythagoras si pročistil hrdlo a začal gestikulovat rukama. „Na ostrově Kréta...“

„Plného kretééénů,“ dodal rychle Yago.

„Panoval moudrý král Mínos se svou krásnou ženou. A protože to byl vskutku nádherný ostrov obklopený vodou, král před svátkem slunovratu požádal boha Poseidona, aby mu daroval statného býka, kterého mu poté obětuje. Ten býk byl jedno z nejkrásnějších stvoření s bílou kůží a Mínos po něm zatoužil, místo něho obětoval jiného a posvátného býka přijal do svého stáda. Poseidon byl oklamán a rozzlobil se. Zaklel jeho ženu Pásifae, aby se do býka zamilovala...“

„Jako do krááávy? To snad není možný. K smíííchu. Tomu nevěřííím. Proč ne do slona? Slon je ušlechtilejší,“ namítl ara věcně, co mu Jafar stále vtloukal do hlavy.

„Byl to trest, a ten není nikdy příjemný,“ dodal muž věcně.

„Blbost, Alláááh by nic takového neudělal,“ namítl pták.

„Bereš to moc vážně, Yago, je to jen pověst, pokračuj, Pythagore,“ přikývla Rose.

Ital jí věnoval vděčný pohled. „Nebohá královna nemohla odolat, býka svedla a za několik měsíců se jí narodil syn. Nebyl to ale člověk.“

„Neee? Tak co to asi bylo?“ rozčiloval se ara a vrtěl hlavou.

„Ano, správná otázka, ženě se vždy narodí dítě...“ začala Jasmína, ale Pythagoras ji přerušil zvednutou rukou.

„A když je otcem býk?“ dodal a nastalo výmluvné ticho.

„Zvrhlé,“ ozvala se Rose a Yago málem spadl z větve.

„Joo, pravda, to je jako dááát dohrrromady osla s hadem, fuj, toho bych se dožííít nechtěl,“ lamentoval odpůrce genetiky.

Rose tuhle legendu znala jen zběžně, když ve škole probírali dějiny a báje v literatuře, ale kdo ví, jak to vůbec bylo, staletími se mohlo leccos pozměnit a to, co znala, se mohlo od přítomnosti hodně lišit, byla tedy zvědavá, zda bude příběh stejný, nebo ne, a předem královnu politovala. Sama si nedokázala představit, jak se do ní mohl ten velký úd vejít, ale to už jsou zázraky pověstí.

„To dítě mělo kopýtka jako ďábel, nohy křivé a statné jako býk, silné lidské torzo, které by mu i Herkules záviděl, a paže jako dva kmeny urostlého stromu, že by trhaly lidi vedví. Hlava, ta byla však zvířecí s černými rohy. Stvoření tak zrůdné, že i bohové zavírali oči.“

„Jááá bych se na něj taky nechtěl dííívat,“ zakrýval si Yago oči křídlem.

„Dítě odsouzené k samotě bez lásky, bez toho, aby poznalo sluneční světlo, bylo samo o sobě odsouzeno k trestu. Král Mínos se cítil zrazen a ve svých prosbách navštívil orákulum v Delfách, a tam mu vědma poradila zrůdu před světem navždy utajit, aby on, uctívaný král po celém Řecku, neupadl v posměch. Král si pozval nejlepšího stavitele a vynálezce Daidala, aby pro něho pod celým městem postavil bludiště plné slepých uliček a temných chodeb. Mladého Mínotaura nezabil, na to se příliš obával ještě většího Poseidonova hněvu. Trvalo dlouhých patnáct let, než byl domov nevlastního syna zhotoven, a on ho uvrhl do temnoty ještě větší, aby nikdo neviděl jeho ohavnou tvář, nebyl ale tak bezcitný. Plný zášti a zloby Mínos do bludiště pouštěl mladé panny, aby ukojily Mínotaurovu touhu, a mladíky, aby nasytili jeho hlad po lidském mase. To není ale závěr příběhu. Mínotaurus plní ještě jednu důležitou úlohu,“ napínal je Pythagoras.

„Co ještě může dělat?“ zeptala se Rose a zobla si fík.

„Hlídá pověstný Mínosův poklad, který za své vlády nashromáždil. Zlato, šperky, drahé kamení, které je přesně ve středu celého bludiště, a pak také karta. Karta věčného světla a tmy. Říká se, že ji Mínotaurus může ovládat, a spolu s ním přichází temnota a chlad, když se k vám blíží spletitými chodbami labyrintu.“

„Cože, karta?“ ožila náhle Rose, jako by jí golem stoupl na nohu.

„Ano, a všechny ostatní poklady, které král Mínos získal darem od svých poddaných.“

„Bohatej jako sultán určitě nenííí,“ přizvukoval Yago a nijak si ani zmínce o kartě nevšiml, což byla Rosina výhoda.

„Jsem rád, že jste doposlechli můj příběh, protože to není pouze legenda, ale je to skutečné, jako teď já stojím před vámi.“

„To je neuvěřitelné, vážně je to pravda? Mínotaurus existuje?“ vyhrkla Jasmína.

„Ano, sám jsem ho viděl, když ho král vypouštěl do labyrintu a sundával mu okovy,“ otřásl se Pythagoras při té vzpomínce.

To se Rose moc nelíbilo, když se tam pro kartu s Jafarem vydají, s největší pravděpodobností se budou muset dostat přes tu zrůdu, a nedej bože, aby se ona v tom bludišti sama ztratila. Z představy, že by ji to našlo, povalilo na zem a za nohu odtáhlo někam do pelechu, kde ji to znásilní, se jí vůbec nezamlouvala, a tak se otřásla stejně jako on.

Zatímco Rose si přitáhla nohy k sobě a přemýšlela o kartě, Pythagoras si před Jasmínou klekl na zem.

„Prosím, princezno, žádám vás o pomoc pro svého věrného přítele Daidala, je v Mínoově vězení jako odměnou za to, co jsme celých patnáct let budovali. Mně jedinému se podařilo uprchnouti i s plány labyrintu. Jedinými plány, které existují. Pomozte mu,“ žadonil.

Jasmína překvapeně zírala a nevěděla, co na to říci, sama jako žena nemohla nic rozhodnout ani poslat záchrannou výpravu.

„Vstaň, Pythagore, uvidím, co se dá dělat, promluvím si s otcem a Jafarem, pokud to bude třeba. Chci ti pomoci, takový osud si nikdo nezaslouží,“ pokynula mu.

„Jen jestli nekecááá,“ přihlásil se o slovo Yago.

„Mluvím pravdu, přísahám na svou čest!“

Pro Rose se to začínalo pomalu rýsovat a přemýšlela, jak to na Jafara navléknout. Bylo nějak podezřelé, že se ještě nedotazoval, kde je další karta, i když mu pověděla, že ví, kde je. Možná jen na něco vyčkával. Ale na co?

Nu, tak jako tak, teď už s jistotou ví, kde jedna je, a může s tím manipulovat...

„Promluvím o tom s otcem a jistě vám pomůže,“ nabídla Jasmína Pythagorovi.

„Ale musíme si pospíšit, už je tam nejméně měsíc v nevýslovně krutých podmínkách a já cestuji po světě a marně hledám někoho, kdo by se ho zastal,“ řekl Pythagoras.

„V tom případě to otci řeknu hned,“ prohlásila odhodlaně Jasmína.

„Ó, převelice vám děkuji, vaše snědá výsosti,“ poklonil se Pythagoras.

„Omluvte mě,“ řekla Jasmína a odešla.

Rose se také rozloučila a nechala Pythagora napospas Rajovi. I když se Yago tvářil, že ho zmínka o kartě nezaujala, a Rose za sebou slyšela, jak s Řekem vtipkuje o „kreténské poezii“, bála se, aby to jen nepředstíral. Na to byl ten papouch mazaný dost, a tak se pro jistotu vydala přímou cestou do Jafarovy pracovny.

Když opatrně odhrnula závěs, Jafar tam zase ležel na stole a pochrupoval.

To snad není možné! Ty zase chrápeš!?

Rose se pousmála, nevěřícně zakroutila hlavou a klidně vešla. Rozhlédla se po místnosti zaplavené oranžovým světlem z lampy a uvažovala, že by mu vyvedla ještě nějakou rošťárnu, ale jen co vykročila k policím s bylinkami, jakési hadí zasyčení, přicházející jakoby odnikud, ale příliš výrazné, než aby to bylo jen pištění v uších, jí připomnělo, že s Jafarem není radno si zahrávat.

Obrátila se tedy přímo k vezírovi, přiblížila se až ke stolu a svižně ho oslovila: „Jafare!“

Vznešený vezír zamžoural a zvedl se.

„To jsi ty,“ řekl a nakrčil nos, jako by byla Rose jen nějaká malá moucha, která ho celý den otravuje a litoval toho, že vůbec vstával.

„Jo, já osobně,“ zalaškovala Rose s podivně dobrou náladou.

Jafar se však rychle vzpamatoval a byl před tím v pozoru.

„Máš nějak moc odvahy, ženo, nebo je to snad drzost? Víš, jaký je mezi nimi rozdíl?“

„Hrozně malý,“ řekla Rose, co ji napadlo nejvtipnějšího, „nejspíš jen v pohlaví - muži jsou odvážní a ženy drzé.“

Dosáhla svého, protože vezír neměl, co by jí na to řekl. Konečně vítězství!

„Proč jsi vlastně přišla?“ zeptal se Jafar s našpulenými ústy a kysele mlaskl.

„Nechtěl by velkolepý všemocný vezír vědět, kde je další čarovná karta? CO?“ nabídla Rose se zdviženým obočím tu horkou novinu.

„Tak karta, pravíš?" Vypadalo to, že ho to začíná zajímat...

Jafar se mazaně usmál, jako by právě na tohle čekal, až za ním přijde sama.

„Jistě. Je to pro tebe šance na návrat domů. S vícero kartami by to mohlo jít lépe...“ lákal ji. Vezír dobře věděl, kdy má čekat a kdy jednat, a dobře si uvědomoval že možnosti se samy objevují těm, kdo jsou trpěliví jako on. Ve svých předpokladech se nemýlil, měl na své straně Alláha a sám sebe. Nemohl neuspět.

Rose se zarazila. Chtěla se zeptat, co za to dostane, ale najednou jí to vůbec nepřipadalo vhodné. Čekala od toho chlapa trochu jinou reakci

„No... máme šanci jednu získat, když pomůžeme tomu podivnému chlápkovi v řeckém hábitu vysvobodit přítele z vězení,“ vysvětlila věcně Rose a stále čekala na Jafarovu reakci, která se ne a ne dostavit.

Vezír si zamyšleně pohladil svou bradku. „Máš na mysli Pythagora, který přicestoval před několika dny, že?“ přemítal Jafar informovaně.

„Ty už jsi o něm slyšel?“ podivila se Rose.

„Ještě jsem ho nepotkal, ale má pověst znamenitého filozofa, stavitele a milovníka poezie,“ sdělil dívce Jafar, jako by ho právě tohle zajímalo, plavovláska o tom pochybovala.

Tak on nemá špatnou paměť na jména, to jen já mu nestojím za to, aby mi říkal jménem, pomyslela si sklesle a našpulila uraženě rty jako předtím on.

„Co o tom případu víš?“ vyzvídal Jafar.

Rose mu v kostce shrnula, co od Pythagora slyšela o Mínótaurovi, bludišti a Daidalovi.

„Uvážím to,“ řekl nakonec samolibě vezír a požadovaná reakce pořád nikde.

V ten moment do pracovny vtrhly dvě stráže a za nimi rozjařený sultán. Rose si ani nevšiml a hned se hnal k Jafarovi.

„Jafare!“ zvolal. „Stala se hrozná nespravedlnost. Náš vzácný host Pythagoras tvrdí, že jeho nejlepšího přítele vězní jakýsi král na Krétě!“

„Ano, slyšel jsem o tom případu, můj pane,“ zareagoval hbitě vezír, aby nezanedbal svou pohotovost a předstíranou pokoru.

Sultán Azzam radostně poskočil. „Výborně. Můžeme mu nějak pomoci?“ vyzvídal dychtivě jako malé dítě.

„Ještě si s ním musím promluvit osobně, ale myslím, že budou-li okolnosti příznivé, mohli bychom uspořádat malou záchrannou výpravu,“ vezírův hluboký baryton se nesl místností.

Sultána to rázem uklidnilo a teprve teď si všiml, že je v pracovně i Rose. Nic jí ale neřekl, jen si vyměnili překvapené pohledy.

„A nebude nás to stát příliš mnoho?“ zeptal se ještě Azzam, jako by neměl snad dost zlata.

Jafar se naoko zamyslel. „Myslím, že ne, v případě úspěchu na tom možná dokonce i vyděláme, můj pane,“ dovolil si jeden ze svých lstivých kočičích úsměvů.

Sultán zajásal, pochválil svého rádce a spokojeně odešel. Stráže ho následovaly.

Jafar se opět obrátil k Rose, kterou doteď všichni ignorovali.

„Připrav se. Zítra vyrážíme.“

„Fajn," nakrčila jedovatě nos pro změnu ona a Jafar se opět tvářil, jako by to celé vymyslel. Rose si ani neuvědomila, jak moc si jsou podobní.

„Mám ale podmínku," zašermovala mu před nosem svým prstem, až zamrkal, div mu nevydloubla oko.

„Co zase?" nadzvedl obočí.

„Už se nenechám nějak oblafnout a nebudu jen tak riskovat svoji kůži jako v té hrobce, mohl jsi mě tam klidně nechat a odejít. Už nic takovýho, jsem plnohodnotný člen výpravy."

„Ano, mohl, ale neodešel," prohlásil klidně.

„To je jedno, předtím jsem neměla, čím se bránit, a je to tvoje vina, tak chci nějakou pojistku." Pokud Jafar věděl, co je to pojistka, nedal to na sobě znát a stále mlčel, protože nevěděl, co po něm chce. Zachoval diplomatický klid. „Chci jednu kartu do úschovy a chci s ní disponovat, abych se mohla bránit. Proč bys je všechny musel mít jen ty," obvinila ho. Něco na tom bylo, to musel Jafar uznat, ale svěřit jí byť jedinou kartu se mu nechtělo. Byla to přeci žena, ty věci podivuhodně rychle ztrácejí...

 


Tak se nám rýsuje další dobrodružství, tentokrát z Řecka, sama jsem zvědavá, co všechno tam bude, a dokonce přemýšlím obsadit tam i Háda made in Disney, do této postavy je opravdu těžké se vtělit, tak uvidíme, jak se mi to povede a jakou zápletku tam strčíme :-)  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 33. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!