OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 16. kapitola 2/2

18.03.2016 (09:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1218×

Kapitola mapuje díl:

4x15 –Vyděděnec

Připomíná díl:

1x06 – Konec dětství

16. kapitola – Nástrahy dospělosti 2/2

Prošli jsme bránou a já se cítila vcelku dobře, když pominu fakt prokousnutého rtu, ran do ledvin a pochroumaných hlasivek. Pořád mě drželi mezi sebou a nevypadalo to, že by kluci byli nějak vyjukaní z průchodu. Nebyla to pro ně novinka.

Táhli mě úzkou cestičkou přes zarostlou mýtinu k jakési velké hoře, která vypadala příliš tvarovaná, než aby byla přirozená a já si po chvíli s hrůzou uvědomila, že jde o wraitský úl. Musel na planetě havarovat nebo přistát a za celá staletí splynul s okolím a pro někoho, kdo lodě wraitů neznal, byl naprosto neviditelný.

Aris nás vedl k bočnímu vstupu, který strážili dva wraitští vojáci s omračovadly. Ani se na nás nepodívali a ihned uvolnili vstup do útrob lodi. Bránila jsem se vstupu, ale dobře mířená rána do ledvin mě popohnala kupředu.

Stáhlo se mi hrdlo, když se vrátily vzpomínky na Sama a Teylu. Udělalo se mi špatně a nohy mě přestaly poslouchat a nebýt těch kluků zhroutila bych se na zem.

„Přestaň zdržovat,“ syknul Aris a znovu mě udeřil do ledvin, ale já prostě nedokázala jít dál. Strach mi naprosto ochromil tělo a úzkost obluzovala mysl.

„Měl jsi ji přivést živou a nezraněnou,“ ozval se pokřivený hlas wraita za Arisovými zády. Ten hned ustoupil a sklopil pohled k podlaze, stejně jako čtveřice chlapců.

„Omlouvám se,“ zamumlal Starší a postrčil mě blíž k Wraitovi. „Splnil jsem královnin příkaz.“ Zděšeně jsem otočila k němu hlavu. On se musel zbláznit!

„Budete za to náležitě odměněni,“ pronesl Wrait bez emocí a kývnul na někoho za námi. Chlapce obstoupili vojáci. Jejich nechápavé výrazy mluvily za své, zděšení z jejích očí přímo křičelo.

„Počkejte, co to znamená?“ Aris se chtěl vykroutit, ale vysloužil si za to pořádnou ránu pažbou omračovadla do hlavy. Chlapci se marně bránili, ale jejich odpor byl hned ukončen omráčením a vojáci je odtáhli chodbou dál. To nevypadlo příliš dobře.

Se strachem jsem se obrátila zpátky k Wraitovi, který si mě pečlivě prohlížel. Nedokázala jsem se pohnout, když přistoupil blíž a chytil mě za bradu a prohlížel si můj krk. Pak sjel pohledem níž a volnou rukou mi rozepnul bundu, to už se mi přestávalo líbit a začala se kroutit, ale to jsem neměla dělat. Z vedlejší chodby vyšli dva vojáci. Chytili mě za paže, abych nikam nemohla utéct.

Chtěla jsem křičet, ale pořád to nešlo. Ze rtů mi vycházelo jen chrčení, které se stupňovalo, a já raději zavřela oči, když se mi wraitova ruka přisála k hrudníku. Už jsem krmení zažila a nebylo to nic příjemného, ale tohle bylo něco úplně jiného. Jak injekce adrenalinu.

Prudce jsem otevřela oči a zírala do těch odporných zúžených zorniček, které se zdály potěšený. Pravá ruka mi vyletěla a popadla jsem wraitovo zápěstí a pokusila se ho odtrhnout od svého hrudníku.

„Nešahej na mě!“ zařvala jsem a chtěla se na něj vrhnout, ale vojáci mě udrželi. Trvalo mi asi dvě vteřiny, než mi došlo, že zase mluvím.

„Dostala jsi obrovský dar, abys mohla před královnu předstoupit celistvá a čerstvá.“ Kývnul na vojáky a já si i přes svoje vyléčení nedovolila nic dalšího říct a nechala se vést živými chodbami hlouběji do útrob lodi.

Bylo to stejné jako, když Wrait Todd vrátil podplukovníkovi roky života, které mu předtím musel vzít. Dar života, tak tomu říkali, který si však mohli vzít zpátky.

Dovedli mě do místnosti s trůnem, na kterém seděla wraitská královna s krvavě rudými vlasy, světlou, žilkami protkanou, kůží a tolika ostrými zuby, že by mi jimi dokázala rozervat hrdlo hned na první pokus.

Vojáci mě nechali stát a odešli pryč. Zvuk zavírání dveří se mi vysmíval a já zůstala s královnou osamotě.

***

Carterová nařídila vypnout štít, když se vrátil zdravotnický tým s týmem majora Lorna. Dvě sestřičky mezi sebou vedly doktora McKaye, který byl bledý jako stěna a nemluvil. Hlavu měl ovázanou jen lehce a přes obvazy mu lehce prosakovala krev.

„Vypadá to na středně těžký otřes mozku, musím mu udělat sken,“ hlásila doktorka Kellerová a vydala povel pro nově příchozí ošetřovny a vrátila se zpět k bráně, kterou prošli dva muži z týmu a na nosítkách nesli Kerase. Jehož barva byla bledší než McKayova. Sestra mu držela na břiše gázu a stále se snažila zastavit krvácení.

„Kerasi,“ přistoupila k němu Carterová a on jen lehce pohnul víčky a skrze drobné škvírky se na n i podíval. Chabě ji chytil za ruku a naznačil, aby se k němu nahnula. Jen velmi tiše jí pošeptal pár slov, než omdlel.

„Ztratil hodně krve, musíme s ním hned na sál!“ popohnala všechny Kellerová na ošetřovnu a nechala za sebou majora Lorna s drobnou blondýnkou, která se na řídící místnost ani nepodívala a zamířila rovnou za Carterovou.

„Jmenuji se Oaris a jsem první Starší v jedné z vesnic sousedící s Kerasovou.“

„Těší mě, Oaris, a je mi líto, že se nesetkáváme za lepší situace.“

„Jak vás mám oslovovat, madam?“

„Můžete mi říkat Sam.“ Společně si potřásly.

„Měla bych vás informovat, Sam, že společně s Arisem, Starším z Kerasovi vesnice, zmizeli ještě čtyři mladíci, který měli na starost hlídat přístroj a průchod předků. Domníváme se, že právě oni odvedli Miu pryč, ale prozatím nevíme, s kým se spojili. Nikdy jsme mimo planetu nechodili a nemáme v žádných záznamech použitelné adresy planet, tak jako vy.“ Carterová musela uznat, že mladá žena jedná velmi obratně na svůj věk.

„Oaris, měli bychom si promluvit v soukromí. Běžte tady s Chuckem, on vás odvede do mé kanceláře a já zatím musím něco zařídit.“ Zavolala si majora Lorna a doktora Zelenku.

„Potřebuji od vás, abyste se vrátili na M7G-677 a pokusili se zjistit adresu, kam ti mladí odešli. Podle Kerase se spojili s Wraity, což není vůbec dobré. Mia ví o Atlantidě a Zemi příliš mnoho, a pokud by se nám ji nepodařilo zachránit, museli bychom přistoupit k drastičtějšímu opatření.“ Samotné se jí to říkalo těžce a cítila se zle, když viděla vyděšené pohledy obou mužů, kterým však bylo jasné, že pro bezpečnost Země musí udělat vše.

„A Lorne,“ zastavila je Carterová na odchodu.

„Ano?“

„Pokud by se to dalo udělat jinak, byla bych za to ráda.“

„Pokusíme se, plukovníku.“ Kývla mu a sama se musela vydat za Oaris, aby jí oznámila nemilou zprávu, že její lidé se spojili s Wraity a sabotovali jejich ochranu.

***

Země

Sheppard s Rononem seděli na lavičce a dívali se lidi, jak se procházejí okolo vodní nádrže. Venčí psy, vozí kočárky a starají se o své děti.

„Váš svět mi připomíná ten můj před válkou,“ pronesl Ronon pomalu a upil piva.

„Jen s tím rozdílem, že naši lidi nemají ani tušení, co každý den děláme a že jim pořád něco hrozí.“ Sám upil ze svého piva, musel přitom myslet na Avu, která byla teď ve vlastním světě, kam umístili její mysl, když rozpojily nanity, které ji tvořily.

„Vaše pohřby asi nebývají vždy tak akční, co?“ Sateďan se podíval na Shepparda a znovu upil piva.

„To ne, vždy je to hlavně o papírování, ještě pár dní tu budu muset zůstat, abych to s bratrem vyřešil, můžeš se vrátit na Atlantidu.“ Ronon zavrtěl hlavou.

„Když tam nejsme my, tak se tam přeci nemůže nic dít, ne?“ Sheppard se lehce zasmál, ale nemohl se zbavit neodbytného pocitu, že by tam měl být.

***

Královna seděla a zírala na mě a ani se nepohnula. Připadala jsem si, jakoby mi pohledem chtěla vycucnout mozek, až nakonec vstala a mířila ke mně. Nemohla jsem se pohnout a stejně nebylo kam utéct.

Přičichla ke mně a vzala mou ruku do své a pečlivě si ji prohlížela. Svými dlouhými prsty mi přejížděla po jednotlivých žilkách a všech papilárách na prstech a dlani. Bylo to trochu jednodušší přirovnání, ale připadala mi jako pozemská vědma, co se vám snaží z čar na dlani vyčíst budoucnost, jenže u téhle vědmy bylo jasné, že to skončí jídlem.

Nakonec jí pohled skončil na hrudní kosti, kde jsem měla ránu od toho odporného wraita, který mě uzdravil.

„Už jednou se na tobě někdo krmil,“ zasyčela mi do obličeje. „Kdo to byl?“

„Váš sluha.“

„Nehraj si se mnou!“ zakřičela a chytila mě pod krkem a otočila se mnou ke trůnu.

„Ji-jiná královna,“ odpověděla jsem zaskočeně. A tiše vykvíkla, když mi přiložila ruku na hrudník a přisála se.

Cítila jsem, jak se mi kůže na celém těle nepříjemně napíná, a ztrácím veškerou sílu v končetinách a pociťuju neuvěřitelnou tíhu na hrudníku.

Nohy mě přestaly poslouchat a já klesla na kolena. Královna poklekla také, aby se na mě mohla krmit dál. Bojovala jsem s vlastní zvědavostí, ale nedokázala jsem odvrátit pohled a podívala se na vlastní ruku a zajíkla se. Vypadala vetche, vyhuble, měla jsem po ruce tmavě hnědé skvrny jako můj dědeček, kterého jsem navštěvovala jen jednou do roku, protože to byl otec mého táty a bydlel v České republice.

Chtělo se mi z toho brečet, alespoň jsem chtěla umřít doma, na Zemi, ne na nějaké zapadlé planetě v cizí galaxii rukou někoho, kdo ani nebyl člověk.

Vzlykla jsem.

Královna mě pustila.

Klečela jsem před ní stará a sotva dýchající, života mi zbývala jen troška a moje poslední myšlenky směřovaly zpátky na Zem a k podplukovníkovi a k tomu, jak mu závidím, že tam může být.

„Promluvíme si o tom, co jsi vůbec zač,“ začala královna a já prosila Boha, aby to už ukončil.

***

Radek se posadil v zasedací místnosti společně s Teylou, Lornem, Carterovou a unaveným McKayem.

„Takže se vám nepodařilo zjistit adresu?“ Carterová doufala, že se jim to podaří, aby Miu mohli najít a ušetřili ji nepříjemných okamžiků s wraity, ale s každou další hodinou slábla možnost ji zachránit.

„Je mi to líto, plukovníku, ale ne všechna DHD mají takovou kapacitu paměti, aby uchovávala větší množství zadávacích adres, po čase se mažou, aby nahradila další zadávání. DHD na M7G-677 uchovává poslední dvě zadání, což byla vždy Atlantida. Není jiná možnost zjistit, kam ti chlapci Miu odvedli.“

„Musí to nějak jít,“ ozval se McKay a ptal se na několik alternativ, která ho napadla, a Zelenka je vždy zamítnul.

„Opravdu jsem zkoušel všechno, Rodney. Nemůžu s tím nic víc dělat.“ McKay sklonil hlavu a lehce se opřel o spánek. Musel se pohádat s doktorkou Kellerovou, aby na schůzi mohl jít, i když měl ležet. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy se nechoval jako typický McKay a nemyslel jen na sebe.

„Už je to skoro čtyřiadvacet hodin, měli bychom to nahlásit,“ ozval se Lorne opatrně. Sám moc dobře věděl, co to bude znamenat. Sklidil za to pohoršený pohled od Teyly.

„Ještě to den není,“ pronesla Carterová rozhodně, nevzdávala se, ale kdyby jenom věděla. „A vy, Rodney, byste si měl jít odpočinout. Všichni bychom si měli jít odpočinout.“ A budeme doufat, že to Mia zvládne, říkala si Carterová v duchu.

***

„Vy lidé jste tak slabí, ale ty nejsi obyčejný člověk.“ Vzhlédla jsem ke královně a na jazyku se mi rázem tvořily desítky sprostých slov, kterými bych ji nejraději zasypala, ale neměla jsem sílu pohnout rty.

„Vysála jsem vás nespočet, ale na někoho jako ty, se mi ještě nepodařilo narazit.“ Pomalu mě obcházela dokola, až se mi z toho točila hlava.

„Krmila jsem se na obyčejných lidech, na Anticích, ale i na svém vlastním druhu, to jen abych přežila. Jenže ty jsi unikát, maličká.“ Přistoupila o kousek blíž a znovu mi přiložila ruku k hrudi a vrátila mi pár let života. Zhluboka jsem se nadechla a velmi pomalu se postavila, abych královně stála alespoň trochu tváří v tvář.

„Pamatuju doby, kdy Antikové nad námi vyhrávali a utlačovali náš druh a my se všemožně snažili zvrátit průběh války, dokud se nám nepodařilo ukradnout jedno z jejich napájení. Byli tak bláhoví, tak jistí sami sebou, a pak se nechali tak okrást…“

„Přestaň už žvanit!“ vykřikla jsem nazlobeně a vrhla se na ni, ale nemělo to valného účinku, pořád jsem byla o mnoho starší, než bylo zdrávo a královna mě udeřila do hrudi, až jsem skončila na stupínku pod trůnem.

Rychlými kroky byla u mě a naučeným pohybem ze mě vysávala další život, co mi ještě zbýval.

„I když je smrt na blízku, vy lidé se pořád držíte naděje, že vás někdo zachrání, ale to se mýlíš!“ Odtrhla ruku a já mohla zlehka dýchat. Podívala jsem se na své ruce, které byly zase mladé, beze skvrn a měly normální barvu.

„Mohla bych tě zabít hned, ale potřebuju o tobě vědět víc a hlavně o tom, komu vy říkáte Michael.“ Vyděšeně jsem na ní zůstala zírat. Zprvu jsem si myslela, že jen špatně slyším nebo královně nerozumím, ale to jméno se nedalo s ničím zaměnit.

***

„Rodney, někdo za vámi přišel,“ doktorka Kellerová přišla za tím bručounem, který od návratu ze schůze nepromluvil a noc prospal velmi neklidně.

„S nikým nechci mluvit,“ zašeptal a přitáhl si deku přes rameno. Nedokázal se na nikoho podívat. Zlobil se sám na sebe, že hned nepoznal, že ten přístroj někdo poškodil záměrně.

„My s vámi musíme mluvit, doktore.“ Rodney se napnul, když poznal povědomé hlasy, ale to nemohlo být možné. Velmi opatrně se otočil a uviděl před postelí stát Casta a Claire, ale už nebyli tak malí, vyrostli. Už to nebyly děti, ale teenageři.

„Co tady děláte?“ zeptal se jich hloupě. Claire se k němu naklonila blíž, aby mu pošeptala do ucha.

„Viděli jsme, když Aris odváděl Miu kruhem předků.“ Rodney se narovnal.

„Proč jste nepřišli dřív?“ vypeskoval je a Jennifer se musela usmát. Pomalu to byl zas ten starý Rodney.

„Neměli jsme tušení, že bylo něco v nepořádku. Vypadlo to, že Aris odvádí Miu, protože jí nebylo dobře,“ bránil je Casta a chytil Claire za ruku a přitáhnul si ji k sobě blíž.

„Pamatujete si tu adresu?“ Rodney se rychle vymotal z přikrývek a hmátnul po svém tabletu a rychle na něm hledal symboly z brány, aby je mohl dvojici podstrčit.

Casta s Claire si vyměnily souhlasné pohledy a společně pak hledali symboly, které mohly pomoci najít Miu.

***

Už jsem ani nedokázala křičet. Doufala jsem v oddech, ale královna mi pořád dokola vysávala život až na pokraj smrti a zase mi ho vracela, aniž by mi řekla, co přesně po mně chce a proč se zeptala právě na Michaela.

Možná mě chtěla slyšet, dokonce i já chtěla samu sebe slyšet křičet bolestí, když jsem mohla, ale nedokázala jsem to, stahovala jsem se stále hlouběji do podvědomí, jenom abych unikla té neutuchající bolesti a myšlenek, že tohle může být naposledy.

Po nekonečné věčnosti začala královna konečně mluvit, ale to neznamenalo nic dobrého pro mě.

„Pověz, kdo jsou tvoji předci a odkud pochází.“ Vrátila mi poslední rok a já na ni chvíli apaticky hleděla, než mě lehce propleskla a já zamrkala.

„Moji předci jsou Antikové a pocházejí z Pegasu,“ odříkala jsem pomalu a sama sebe přesvědčovala, že je to pravda. Nechtěla jsem zacházet do detailů a královna nechtěla vědět přesné období.

„Špatně!“ zakřičela a znovu mě vysála na hranici smrti. Zdálo se mi to, nebo každé další vysání bylo ještě bolestivější než to předtím?

„Jak se tvým lidem podařilo udělat z Wraita člověka?“

„Nevím…“ vydechla jsem z mladého hrdla.

„Špatně!“ Nedokázala jsem ani brečet a ztrácela veškerou sílu bojovat. Bylo by tak snadné jí odpovědět popravdě. Neříkali mi vždy rodiče, že bych neměla lhát? Jenže jak by reagovali na mém místě? O tom jsem mohla jen polemizovat.

„Tvůj předek je Antik, kterého moc dobře znám, ale řekni mi, jak dosáhl toho, že dokázal spojit wraitské buňky s těmi antickými a vytvořit z nich tohle…“ Ukázala na mě a znechuceně mlaskla. Na dlouho dobu jsem se na ni podívala.

„Já nejsem Wrait!“ zakřičela jsem a měla chuť zvracet.

„To nejsi, ale máš kus z nás v sobě!“ Srdce mi vynechalo úder. To nemohla být pravda. To Teyla byla tou, která měla něco z Wraitů, protože na jejích lidech kdysi dělali pokusy a křížili lidskou a wraitskou DNA. Jenže já byla z úplně jiné galaxie a v životě jsem o Wraitech neslyšela!

„Proč chce ten, kterému říkáte Michael, tebe a tu druhou ženu z Atlantidy?“ Nechápala jsem, jak se královna z úlu, který už tisíciletí zarůstá na téhle planetě, mohla dozvědět takové informace.

„To skutečně nevím, a to že po nás jde, je pro mě novinkou,“ zašeptala jsem a přestala se hýbat a očekávala, že se královna znovu přisaje.

„On byl vždy velmi tajnůstkářský. Oddaný vědec pro náš druh, dokud jste ho nedostali vy!“ píchla mě prstem do hrudi a bylo na ní vidět, že hodně odolává, aby mi nezpůsobila další bolest tím, že by mi nehty zajela do rány, kterou jsem měla od neustálého krmení hluboce otevřenou a už téměř nekrvácela.

Pravda byla, že jsem si myslela, že mě chce Michael zabít jenom z pomsty, za to co mu udělali lidé z Atlantidy. Jenže v tom muselo být něco jiného, protože se dokonce dohodnul z Geniji, aby mě dostal a já se nad tím ani chvíli nezamýšlela.

„Určitě to dělá jenom z pomsty,“ pronesla jsem klidně. Královna si mě chvíli prohlížela, než přistoupila blíž.

„Pomsta je jen záminka. Znal velmi dobře tvého předka, a vždy se ho snažil zabít, protože ten Antik chtěl jednou provždy zničit náš druh, ale nikdy se nám nepodařilo zjistit jak.“ Můj předek, z jejích žraločích úst to znělo tak obřadně, ale mně to bylo spíš k smíchu, můj předek, za ty miliony let mohl být mým předkem kdokoliv a musela by být opravdu velká náhoda, že by se právě u mě po letech vyvinul stejný šestý smysl jako u Teyly, jenže… Něco na tom muselo být, protože jak jinak bych se dostala do Teylyny mysli a pokusila se chránit jejího syna, jak jinak bych to dokázala? To Wraiti dokázali telepaticky komunikovat.

„Jak můžete vědět, že mám v sobě kus wraití DNA?“ zeptala jsem se opatrně.

„Dokážu to vycítit, ale je to příliš slabé a pozná to jen málokterý z nás. Je to privilegium jen u výše postavených. Voják se jen nakrmí a jde dál.“ Mávla nad tím rukou, jakoby o nic nešlo.

„Spletla jste se. Jsem jen člověk!“ opakovala jsem snad posté.

„Stále opakované lži vy lidé věříte,“ odpověděla a prsty mi přejela po tváři. „Jsi mu hodně podobná, až se to zdá neuvěřitelné, už je to taková doba.“

„O kom to, ksakru, mluvíte!“ zvýšila jsem hlas a odrazila od sebe její ruku. Tohle obcházení okolo horké kaše jsem k zbláznění nesnášela. Deprimoval mě fakt, že tahle odporná bytost věděla o mých předcích víc než já, protože kromě babičky, jsem z máminy strany neznala nikoho, podle mámy babička emigrovala po druhé světové válce z Francie, aby se usadila v Americe a mohla tam vychovávat moji mámu.

Královna na mě vztekle zasyčela, čímž mě vrátila zpět do přítomnosti a chytila mě za bradu. Zavřela jsem oči, když se na mě začala znovu krmit.

Odhodila mě jako kus hadru a já naprosto ochromená zůstala ležet na boku. Pořád ve mně doznívala bolest.

Královna zůstala stát na místě a mě rázem přestala registrovat. Po dlouhých hodinách, nebo snad dnech, jsem se nechala ukolébat do temnoty. Potřebovala jsem uniknout před veškerou realitou a ztratit se ve vlastním podvědomí.

***

Tým majora Lorna byl už připravený u brány a jen vyčkával na zelenou. Carterová se projistotu ještě ujišťovala, že si Casta a Claire jsou adresou jistí.

„Určitě, díky Mie si procvičujeme paměť, abychom si zapamatovali věci, které nás učí a hned je nezapomněli,“ prohlásil Casta hrdě a Claire jen přikyvovala.

„Takže nikdy jste neviděli, že by Aris a ti čtyři chlapci, šli na tuhle adresu?“

„Nejsme u kruhu předků pořád,“ protáhla Claire a ostražitě se rozhlížela okolo sebe.

„Dobře, moc vám děkuju. Vážíme si toho.“

„Chceme, abyste našli Miu.“ Oba přikývli.

„To se spolehněte,“ ujistila je Carterová a konečně se obrátila na tým majora Lorna. „Jelikož nevíme, co vás na planetě může čekat, nemohu povolit Jumper. Opatrnost je však na místě, majore, a víte, jak máte postupovat.“ Lorne přikývnul a vyčkal, než se otevřela brána na neznámou planetu. Chtěl sice počkat na podplukovníka Shepparda, ale Mia už ztratila příliš času.

***

Někdo mě kopnul do boku a já ospale mžourala do šera a na odpornou kreaturu, která se nade mnou skláněla. Zděšeně jsem vykřikla a stáhla se hlouběji do stínu, ale nepomohlo mi to. Wraitský voják mě vytáhnul a postavil na nohy. Zběsile mě začala vystrkovat z místnosti, která až nápadně připomínala celu, do níž mě zavřeli na úlu, kam mě unesl Michael.

Táhli mě chodbami do místnosti s trůnem, na kterém seděla královna a vypadala spokojeně. U jejích nohou se povalovaly zbytky něčího těla, jehož oblečení jsem po chvíli poznala. Nepochybně to byl Aris.

Toliko vděk Wraitů. A i když jsem toho kluka neměla ráda a způsobil mi nemalé obtíže, nezasloužil si takový osud.

Vojáci mě dovedli až ke královně, která měla o něco lepší barvu, pokud se o wraitech dalo takhle smýšlet.

„Kde… kde jsou ostatní,“ polknula jsem uprostřed věty. Přemlouvala jsem samu sebe, abych se na Arise už nedívala. Pěkný pohled to tedy nebyl. Připomínal mi Sama, který tak zaplatil za moji nevědomost.

„Posloužili svému účelu,“ zasyčela královna a vycenila zuby a vykulila přitom oči. I když to bylo strašné pomyšlení, její pohled byl živější, jiskřivější, což mě vedlo k myšlence, jestli to vysávání a vracení života není pro Wraity vysilující.

„Vložili důvěru do rukou nesprávných lidí.“ Královna se zasmála a přikývla. Mávla rukou na vojáky, co mě přivedli a ti odešli společně se zbytky Arisova těla.

„Vy lidé se necháte snadno ovlivnit,“ konstatovala a začala mě znovu obcházet jako hladový pes.

„Krmila jste se na těch mladých lidech, které vám Aris vodil?“ Nebylo rázem těžké si domyslet, kam se Kerasovi lidé ztráceli.

„Byla to jen almužna, která nemohla mě ani mé vojáky uspokojit, ale jak je vidět, mělo to smysl, dovedli mi tebe.“ Zastavila se u mého levého boku a vydechla mi poslední slovo do ucha.

„Čím jsem tak důležitá?“ Asi ta nejpodstatnější otázka ze všech, která už dlouhou dobu visela ve vzduchu.

„Krom tvého předka ničím. Jen jsi byla snadná kořist, dalo se tě vylákat z toho města daleko snadněji než kohokoliv jiného.“ V té chvíli jsem měla cítit uspokojení, že nejsem tak důležitá, což jsem cítila, ale zároveň jsem byla lehce zklamaná, že ničím tak přelomovým nejsem. Pořád jsem se utěšovala myšlenkou, že jsem byla poslána do Pegasu kvůli vyššímu záměru.

Dlouho dobu jsem mlčela a snažila si srovnat myšlenky.

„Teď mi řekneš, co chci slyšet.“ Zbystřila jsem a pohlédla na královnu, která se přemístila ke svému trůnu, odkud na mě shlížela jako na podřadného poddaného.

„Ne.“ To prostinké slůvko mi způsobilo neuvěřitelnou bolest hlavy. Padla jsem na kolena a stočila se do klubíčka, ale bolest neustávala, spíše se ještě stupňovala. Bylo to jako šílený řev, který mi rezonoval v hlavě.

„Jsi pod mojí mocí, mohu tě ovládat.“ Zněla mi královnina slova v hlavě, aniž by pohnula rty. Pokusila jsem se obrnit, ale nemělo to valného účinku.

„Jsem mnohem starší a silnější, než ty dvě královny, se kterými ses setkala!“

Po tvářích mi tekly slzy a zanechávaly za sebou slanou cestu. Nedokázala jsem se jim ubránit, bolest byla příšerná. Nedala se srovnat ani s tím, když Argarďan odblokovával vzpomínky na únos, o kterých jsem věděla, že mě můžou zabít, ale královnina síla mi mohla roztrhat mysl na milion kousků až by ze mne zůstala jen slintající prázdná schránka.

„Prosím, přestaňte!“ zaskučela jsem a tiskla si ruce na uši, ale bylo to k ničemu.

„Kam odešli Antikové? Jaká je adresa brány?“ Hlasitě jsem zavzlykala. Moje mysl se začínala pomalu rozpadat. Přicházela si pro mě smrt.

„Kam utekli?!“ přitvrdila královna. Tohle byl okamžik, kdy bych byla schopná si vzít život a strašně moc jsem to chtěla, toužila jsem, aby ta bolest přestala.

„Radši mě zabij!“ zakvílela jsem.

***

Lorne se zastavil hned za bránou a drobnými gesty naznačil, aby jeho muži zajistili prostor. Planeta by vypadala naprosto idylicky, nebýt obrovského úlu, který ležel zarostlý jen pár set metrů od brány.

„Čisto!“

„Čisto!“

„Čisto!“ ozvalo se ze tří stran a Lorne zavelel k postupu vpřed. Od brány vedla vyšlapaná cestička mezi stromy. Po jiné cestě nebylo ani památky.

Poohlíželi se kolem sebe, jestli nespatří wraitské vojáky, ale všude byl klid, dokonce ani před vstupem do lodi nikdo nestál.

„Že by byli na kafi?“ Poulsson se zasmál a s ním i zbylí dva členové Lornova týmu.

„Tak aby vám to kafe nenalili na záda,“ odseknul Lorn, „věnujte se práci. Vejdeme do lodi. Na křižovatkách chodeb umístěte C4, abychom to tu mohli potom odpálit.“ Muži přikývli a tiše se vloupali do lodi.

Po cestě rozmisťovali výbušniny a zároveň si tak značili cestu ústupu. Občas zahlédly kokony s vysátými lidmi, kteří měli nápadně podobné oblečení lidí z Kerasovy planety, toliko ke ztraceným dětem.

Lornovi bylo divné, že tu nikde nejsou stráže. Na odpověď nemusel čekat příliš dlouho. Všichni byli v jedné místnosti a byli v dočasné stázi. Zřejmě neměli tolik potravy, aby užili celý úl, jenže tu musely být alespoň základní stráže.

Ukázal na chodbu nalevo, kam poslal Poulssona a Digbyho, sám se vydal s Dashenem, do pravé chodby.

„Radši mě zabij!“ Hlas se nesl chodbami jako ozvěna, který konečně Lorna navedl správným směrem. Tiše zašeptal do vysílačky.

„Pravá chodba, našli jsme Collinsovou, odjistěte si zbraně.“ S Dashenem postupovali vpřed, dokud nedorazili k otevřenému vstupu, odkud viděl nějakou ženu a nějakou chvíli mi trvalo, než si podle oblečení uvědomil, že jde o Miu, zděšeně na ni pak dlouho zíral. Klečela na zemi před královnou s rudými vlasy. Vzlykala a celá se třásla.

„Chci znát tu adresu!“ vykřikla královna a dlouhým krokem stála před Miou.

„Ani kdybys mě mučila navěky!“ vykřikla mladá žena a králova se k ní přisála. Okrádala ji o tu dlouhou řádku let, které měla ještě před sebou.

Lorne se otočil, právě dorazil Poulsson a Digby. Kývnul na všechny tři a společně vstoupili do místnosti.

Královna k nim zvedla posměšný pohled. „Přišli ti na pomoc,“ zasmála se a Lorne si všimnul, že Mii vrací život zpátky. Jakmile byl proces u konce odtáhla ruku a ustoupila o krok zpátky a usadila se pokojně na trůn. Major kývnul na Poulssona a Dibyho, který ihned doběhli k Mie. Vzali ji mezi sebe. Snažila se dávat nohy před sebe, aby pro muže nebyla příliš těžká, ale škobrtala o vlastní špičky.

„Stejně se odsud nedostanete, tahle loď je nastavena, aby se po neoprávněném vstupu sama zničila.“ Vítězně se usmála a opřela se do svého křesla.

„Tak to bychom se měli rozloučit.“ Lorne namířil zbraň a zasáhl královnu do čela. Zbytek jeho týmu bylo už v chodbách a on jim běžel v patách.

„Majore, musíme ještě najít ty kluky,“ ozval se Dashen, když je Lorne doběhnul.

„Těm… těm už nepomůžete,“ ozvala se Mia vysíleně. Major se na ni konečně podíval. V obličeji byla bledá jako smrt a na hrudníku měla stále krvácející otevřenou ránu, jak se na ní královna krmila. Určitě to nebylo jednou.

„Dobře, jdeme.“

„Zbytečně vás brzdím,“ zašeptala Mia a muži, kteří jí pomáhali v chůzi, zavrtěli hlavami. Nikdo už nepromluvil a celý tým probíhal chodbami a Lorne postupně odjišťoval výbušniny, kdyby královna jenom blafovala.

Jakmile byli v dostatečné vzdálenosti, chtěli loď odpálit, ale nestačil ani odjistit detonátor a zarostlá hora začala vybuchovat, tak tomu pomohl.

„Vrátíme se na Atlantidu.“ Sklonil se k sedící Mie. „Jak ti je?“

„Chci domů.“

***

„Co chcete říct tím, že ji unesli?“ Sheppard se vrátil ze Země a nestačil se divit. Celé město bylo vzhůru nohama. Na ošetřovně ležel pobodaný Keras, McKay s otřesem mozku a Collinsovou unesla parta dětí k Wraitům.

„Tak jak jsem to řekla, Johne, ale tým majora Lorna pro ni šel před necelými dvěma hodinami.“ Carterová seděla za svým stolem a Sheppard nervózně popocházel. Ronon seděl naprosto v klidu a jako vždy nedával najevo žádnou emoci, ale Carterová si přeci jen všimla, jak mu zacukalo obočí, když se zmínila o Wraitech.

„Aktivace zvenčí!“ přiběhl technik Chuck a všichni z kanceláře Carterové vyběhli do řídící místnosti.

„Je to kód majora Lorna.“

„Vypněte štít a přivolejte zdravotnický tým!“ nařídila Carterová a sledovala, jak bránou probíhá major Lorne po boku poručíka Dashena, s Poulssonem a Digbym v závěsu, kteří mezi sebou vedli jakousi ženu, která se sotva držela na nohách.

Sheppardovi trvalo jen pár chvil, než mu došlo, že je to Mia, ale vypadla jinak. Vysmekla se vojákům a dopadla na podlahu. Bylo slyšet jejího hlasitého dechu, takové ticho v řídící místnosti bylo. Doběhli k ní zdravotníci a pokusili se ji narovnat, ale pořád je odháněla.

„Nešahejte na mě!“ vykřikla a konečně zvedla hlavu a posadila se na paty. Několik lidí zalapalo po dechu. Rozšklebená rána na hrudníku nevypadala moc dobře.

„Jen vás ošetříme,“ začala jeden zdravotník, ale Mia do něj strčila rukou.

„Řekla jsem, abyste na mě nešahali!“

„Musíme se na vás podívat!“

„Řekla jsem ne!“ zakřičela a vší silou strčila do jednoho z nich, až dopadl o velký kus dál. Druhý zdravotník od ní odstoupil a nebyl jediný, kdo rázem zůstal na ni zírat, jak se Mia dívá na vlastní ruce.

Sheppard ten stav poznával. Pomalu sešel ze schodů a odvolal vojáky, kteří byli připraveni střílet, samozřejmě pouze omračovaly.

„Podplukovníku…“ Sheppard se otočil ke Carterové.

„Vím, co dělám,“ pomalu na ni kývnul.

„Nejsem si jistá, že byste měl právě vy…“

„Věřte mi.“ Carterová rezignovala a přikývla, ale přesto uvedla vojáky zpět do pohotovosti.

Sheppard mezi tím pomalými kroky došel k Mie. Nestačil se ani převléknout a měl na sobě oblek s bílou košilí, kterou si neobtěžoval zasunout do kalhot. Postupoval pomalu a natáhl před sebe jednu ruku.

„Collinsová, to jsem já, Sheppard,“ chtěl ji na sebe upozornit, když slyšel její šepot, jak pořád opakovala, co to jenom udělala.

Neuvěřitelně rychle k němu zvedla hlavu. Její vytřeštěný pohled mluvil za vše, hlavně ty rozšířené zorničky.

„Vím, co s tebou je.“ Velmi pomalu si před ni kleknul na jedno koleno. Lehce naklonila hlavu a přivřela oči. Vypadala jako smrtka.

„Samozřejmě,“ odsekla a rozechvěle se postavila na nohy. Následoval ji. Viditelně se otřásla, když vojáci odjistili zbraně. Těkala pohledem mezi všemi. Stáhla ruce za zády, jakoby se jich bála. Pak se podívala na zdravotníka, kterého od sebe odstrčila. Už stál, ale byl viditelně otřesený.

„Máš v těle příliš enzymu, když půjdeš se mnou, odvedu tě na ošetřovnu, kde se z toho dostaneš.“ Natáhl k ní ruku, ale Mia ustoupila. Pořád se pohledem vracela ke zdravotníkovi.

„Nic mu není, neublížila jsi mu.“ Sheppard přistoupil zas o kousek blíž. Oči se jí začaly lesknout.

„Mám v těle ten enzym?“ zeptala se zděšeně. Mohl si jen představovat, co se jí honí hlavou.

„Neboj se, tělo ho časem odbourá.“ Natáhl k ní ruku, ale stáhla se.

„Mám ho v těle! Nechci skončit jako poručík Ford!“ zaječela, ale to už ji Sheppard popadl do náruče, velmi opatrně, aby se nedotkl rány.

„Nedopadneš jako on. Pojď se mnou na ošetřovnu a doktorka ti pomůže.“ Mia zavrtěla hlavou.

„Nemá to cenu, už je stejně pozdě! Přísahám, že jsem jí nic neřekla!“ vyhrkla a pohledem zaletěla ke Carterové. „To mám za trest! Nikdy jsem neměla lhát! Měla jsem říct pravdu, už na začátku. A ti kluci! Bůh mě trestá!“ zavzlykala a opřela si hlavu o Sheppardovo rameno a on ji chytil za hlavu, tělo se jí začalo otřásat vzlyky.

„Všechno je v pořádku,“ zašeptal jí do ucha a chvíli na to její tělo ochablo. Nikdo v řídící místnosti ani nevzdechl, když Sheppard vzal Miino tělo do náruče a odmítl pomoc zdravotníků a odnášel ji na ošetřovnu. Ronon mu přitom dělal stín, čímž odháněl všechny, kdo se jim postavili do cesty.

***

Miu umístili do samostatného pokoje s ochozem, odkud ji mohli monitorovat, a kde kdysi drželi Michaela, když z něho dělali člověka.

„Testy se oproti předchozím moc nezlepšily,“ informovala doktorka Kellerová, přítomnou Carterovou, Sheppardův tým a mojora Lorna.

„Jak je to možné?“ Teylu za Miou ani nepustili, aby jí nevědomky neublížila, i když byla přikurtovaná k posteli. Detoxikace jejího organismu probíhala velmi těžce, wraitský enzym byl daleko agresivnější než kdejaká pozemská droga a Mia ji do sebe za necelých osmačtyřicet hodin dostala daleko vyšší množství než poručík Ford, který se na něm stal závislý.

„Je to zdlouhavý proces, ale může za to i stav mysli.“

„Královna se jí dostala i do hlavy.“ Všichni se na Teylu podívali. „Stejně jako na křižníku, když se mi snažila pomoct.“

„Musíme jen čekat,“ ukončila to doktorka a všichni se podívali na Miu, která sebou házela na posteli, zborcená potem,  a jen marně otevírala ústa, jak už měla za těch pár dní vykřičené hlasivky.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 16. kapitola 2/2: