OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Pravda osvobozuje? - 1. kapitola

09.03.2018 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 1425×

1. kapitola - Cestou nejmenšího odporu

https://www.youtube.com/watch?v=Xydf351l-gw

The Score - Unstoppable

Bylo to lepší než jsem si myslela. Krčila jsem se za bednami, které zrovna naložili a vůbec mě nenapadlo se bát, že by mohly spadnout. Adrenalin mi v krvi strmě stoupal, tak jako loď k obloze. Vše okolo se třáslo a já byla vděčná, že loď přistála na zemi a nezůstala ve vesmíru. Tím by můj plán trochu pozbyl pointy.

Pevněji jsem sevřela madlo a v hrudi dusila nadšený výkřik. Ten by stačil k tomu, aby moje cesta skončila dřív než začala.

Za několik minut se mi zhoupl žaludek a třas přestal. Dala jsem si třicet vteřin na vydýchání a hned se dala do práce.

Rozepnula jsem krosnu a vytáhla brašnu se svým nádobíčkem. Vše rozložila před sebe a odběhla k ovládacímu panelu. Pokud záznamy nelhaly a já sehnala vše, nemělo by mi nic stát v cestě.

Diagnostiku měli provést třicet minut po vzletu. Nebylo času nazbyt. Šroubovákem jsem odstranila kryt a odhalila dráty. Srdce se mi roztlouklo jako zvon.

Doběhla jsem si pro kabely a noťas a napíchla se na vnitřní obvod, odkud vedla poměrně složitá cesta do hlavního serveru. Zkontrolovala jsem čas, zapnula stopky, a dala se do práce. Na těchto pár minutách závisela celá moje cesta a já ji chtěla podstoupit. Musela jsem, jinak to nešlo. Obětovala jsem jí už tolik.

Přístup odepřen.

Chybové hlášení jsem ignorovala. Nebylo první a ani poslední. Tohle nebylo obyčejné zajištění, moc dobře jsem si uvědomovala, že se tu nebudou nacházet pouze lidské systémy, ale na druhou stranu jsem to čekala těžší. Přeci jen na tom pracovali i lidé, takže jsem počítala s tím, že ovládací systémy budou částečně lidské.

Za pár okamžiků jsem vypnula stopky a podívala se na čas. Pod sedm minut, dobrý čas, ale to byl jenom začátek.

Připojila jsem tablet a stáhla si potřebná hesla a data, abych měla všechny kamery pod dohledem, abych se mohla pohybovat po lodi nespatřena. Což už nebyl takový problém, naučit se plán lodi bylo složitější, ale bude to stát za to, tím jsem si byla jista.

Sbalila jsem si věci a s tabletem pořízeným za hříšné peníze, kterými jsem měla doplatit studentskou půjčku, jsem se vydala najít si bezpečnější místo pro přežívání než doletíme na místo určení.

***

„Majore, jsme připraveni vstoupit do hyperprostoru?“ Plukovník Ellis se ani neobtěžoval otočit na muže po své pravici a zíral skrze nerozbitné sklo na planetu před sebou. Start ze země proběhl v pořádku a už se nemohl dočkat až konečně vyrazí na Atlantidu. Apollo vyžadovalo pár oprav, díky kterým museli přistát na planetě, ale teď už byli na oběžné dráze a čekalo se jen na poslední hlášení o stavu lodi.

„Máme tu chybové hlášení o detekci známek života na palubě.“ Ellis nespokojeně stiskl rty a konečně se na svého podřízeného podíval.

„Majore, o tohle se měli postarat technici na Zemi. Chcete mi říct, že svou práci zanedbali?“ Zpražil mladšího muže rozzlobeným pohledem.

„Vše jsem po nich zkontroloval, pane, ale nesedí mi tu počty a objevují se mi tu známky života na místech, kde nikdo není.“

„Takže se vrátíme na Zem, aby se na to ti vrtáci podívali znovu? To mi chcete říct?“ V řídící místnosti nastalo ticho.

„Znovu to zkontroluju, pane,“ nedal se major vystrašit nadřízeným a znovu zkontroloval program. Netrvalo to ani pět minut a všechny počty souhlasily.

„Už je to v pořádku, pane.“ Neobtěžoval se podávat podrobnější vysvětlení. Plukovník Ellis chtěl výsledky.

„Dobře, pošlete zprávu na velení, že odlétáme.“

„Ano, pane.“

***

Bylo by snadnější, kdybych si nasadila nějaký plášť neviditelnosti, protože obcházení programu na detekci známek života byl neustálý boj, se kterým jsem počítala, ale byl otravnější než jsem si myslela.

Než jsem nasimulovala jeho správný chod, musel někdo z řídící místnosti provést jeho kontrolu a restart, což posunulo start lodi o několik minut. Další chybu jsem si nemohla dovolit. Plánovala jsem to tak dlouho a pokazit to hned na začátku, by byla hanba a druhá šance tu nebyla, ani na Zemi.

Litovala jsem jediného, že neuvidím Zemi z vesmíru a ani vstup do hyperprostoru. Okna se nacházela jen na málo místech, které byly po téměř všechen čas zaplněny členy posádky. Přesto jsem ve svém úkrytu pocítila, když loď nasadila rychlost, o které jsem si mohla jen nechat zdát. Jako bych seděla v autě, které z nuly na sto zrychlí během mrknutí oka.

Být najezená, určitě bych zvracela, asi... spíš bych ten pocit popsala jako naprosté štěstí, že se mi to podařilo. Nepozorovaně jsem se dostala na vesmírnou loď, kterou lidi postavili za pomoci mimozemských technologií a znalostí a neobjevili mě ani po startu. Musela jsem se modlit, aby na mě přišli až ve chvíli, kdy už budeme moc daleko na návrat a v nějaké zóně, kde nebudou hvězdné brány.

Ty dvě slova mě dokázaly rozechvět. Toužila jsem vidět nějakou Hvězdnou bránu v chodu. Ve zprávách se o tom skoro nezmiňovali, pro SG týmy to nic zvláštního nebylo, ale pro nezávislého pozorovatele, tedy mne, byl popis strohý, nic neříkající.

Hlavou se mi honilo tolik myšlenek a představ, až mě začala bolet. Srdce mi tlouklo ještě hlasitěji než obvykle, když jsem provozovala něco nezákonného. Tohle byl úplně jiný level, vstoupila jsem do hodně divokých vln, ve kterých nebude lehké se udržet na lodi.

Pokud osud bude ke mně milosrdný, čekají mě tři týdny, které budu muset tajně prožít na vesmírné lodi. Tohle není obyčejné hackování školních nebo policejních záznamů. Klidně bych teď mohla strčit MadMana a jeho nabourání F.B.I. do kapsy. F.B.I, C.I.A a podobné instituce se běžně nehackují, ale jsou takoví, kteří to zvládnou z bezpečí svého domu, což je na jednu stranu nebezpečné, nebo to zvládne pár lidí jako tým z hackovací centrály.

Tohle bylo teprve vzrůšo, cítila jsem vlastní srdce až v krku a s každou další vteřinou, kterou mě neobjevili, bušilo rychleji.

Hlavně se uklidni, holka, nebo to tady s tebou šlehne, snažila jsem se uklidnit samu sebe, ale nedalo se to. Měla jsme chuť utíkat po chodbách a křičet nadšením. Strejda by na mě byl pyšnej.

Balonek splaskl a pode mnou se podlomila kolena. Zírala jsem na šedivý strop a srdce se mi zpomalovalo, euforii vystřídalo naprosté vyčerpání.

Tohle jsem fakt nečekala. Strejda by řekl: Pozor ať neusneš na vavřínech. Což bylo trefný. On polevil v ostražitosti a jak dopadl? Blbě.

Zatápala jsem rukou ke krosně a z boční kapsy vytáhla energetickou tyčinku. Musela jsem doplnit hladinu cukru a zaplácat pocit viny.

Tak to se mnou šlehlo. Stalo se. Teď už si budu dávat pozor. Velkej pozor. Jedenadvacet dní není zrovna málo, je to více jak pět set hodin a přes třicet tisíc minut.

Všechny ty řeči, jak je ukrývání super, byl příšernej blábol. Jídlo jsem měla rozpočítaný, ale něco jsem si samozřejmě vypůjčila ze zásob letectva, nebýt toho, ani bych se na loď nedostala. Běžné lidské potřeby jistily ubikace, vlhčené žínky, používaný i na ISS, také zapůjčeny ze skladu a samozřejmě úprava kamerového systému a detekce známek život (DZZ), ale nikde už nebylo napsané, jaká je to naprostá nuda, i když jsem byla pořád ve střehu kvůli DZZ.

Dalo by se říct, že zabezpečení lodi bylo hodně průměrný, jakoby snad ani nepočítali s tím, že by se mohl někdo dostat na palubu. Pro letectvo bylo nejdůležitější střežení objektu, ve kterém měli svoji vesmírnou loď zaparkovanou, ne však útroby lodi samotné.

Dlouhé hodiny nudy by Hollywood zkrátil do podoby minutové až dvou minutové skeče, jak si hraju se vším, co mám po ruce a snažím se vymýšlet nějaký program, který by zaměstnal členy posádky, kdyby mě náhodou objevili a začali hledat.

Jenže prvně jsem ten čas musela protrpět. To byla ta horší část, vlastně... ta horší část nastala asi patnáctý den po startu.

Usnula jsem na vavřínech. A to jsem se držela sakra dlouho, než mi to ujelo.

***

„Musím říct, doktore Jacksone, že se divím, že jste neletěl na Atlantidu už dřív.“

„Nebyla příležitost, plukovníku Ellisi,“ odpověděl Daniel klidně, tak jako vždy. Už se tam snažil dostat nespočetněkrát, ale nikdy ho nepustili.

„Stejně to berte tak, že je to jen na skok. Možná nebýt té situace s tím Wraithem a tou Collinsovou, seděl byste na velitelství.“ Plukovník se na Daniela pousmál a zvedl se od stolu s dojedeným tácem a odcházel.

„Nic si z něho nedělejte, doktore. Plukovník se už takhle prostě baví.“ Na jeho místo usednul major Marks, který byl navigátorem lodi a zbraňovým důstojníkem.

„Není první, kdo si ze mě utahuje, už jsem si zvykl. Historická společnost mě má stejně za blázna, když jsem před lety tvrdil, že pyramidy jsou přistávací plochy pro mimozemské lodě.“

„To je ale pravda.“

„Já vím, majore. A ví to spoustu dalších lidí od letectva a z vlády, ale jelikož lidstvo nemůže vědět pravdu o projektu, tak se to ani nedozví moji bývalí kolegové, takže mě drobné pošťuchování ze strany plukovníka, nemůže rozhodit. Nezkazí mi to radost, že mě konečně povolili na Atlantidu letět, na trochu delší dobu než minule.“ Major přikývnul a pustil se do svého jídla, které vypadalo docela dobře.

Daniel se v duchu radoval, už zbývalo jen šest dní, než doletí. Potřeboval se dozvědět více informací o Janusovi, antickém vědci, kterého zmínila Kate i Mia. Muselo to mít nějakou spojitost, v Mléčné dráze pátrali po jeho laboratoři, kterou si tam musel založit, když opustil Atlantidu, kde ji musel mít taky. Po Merlinovi to byl další vědec z Atlantidy, který se nenechal zastrašit nadřízenými a dál pokračoval ve svých výzkumech, ve své tajné laboratoři, ale prvně museli najít s Rodneym tu na Atlantidě.

„Stejně máte můj obdiv, doktore.“ Daniel k majorovi zvednul hlavu.

„To mi řekněte jaký, Marksi?“

„I kdybych byl do těch antických věcí zažraný jako vy, stejně bych neodletěl od tak hezký ženský, jako máte vy.“ Pokýval, ale nemyslel tím nic špatného. To už Daniel poznal. Moc dobře si uvědomoval, že je Kate víc než hezká, ale nemusel se bát, že by se o ni pokoušel někdo jiný, dávala mužům kolem sebe dost jasně vědět, že není k mání a jemu samotnému trvalo roky, než mu došlo, že nadbíhá právě jemu, samozřejmě svým neobvyklým způsobem.

„Vlastně jsem tu i kvůli ní,“ přiznal pomalu a dloubl vidličkou do svého jídla. Raději by ji tu měl sebou, ale Coolidge po záležitosti s Miou nechtěl Kate nikam pouštět, držel ji na základně skoro jako nějakého vězně.

„Tak to jo. Rychlejší by to bylo, kdyby ještě existoval most. Tohle cestování je zdlouhavý.“

„To máte pravdu, ale můžeme být rádi, že to jde alespoň takhle.“ Spolkl poslední sousto a pohlédl na hodinky. Byl čas na spánek. Na lodi snadno člověk ztratil pojem o čase, když tu nebyl den a noc jako na Zemi.

Odnesl po sobě tác a chvíli zíral z okna, jak se kolem lodi míhá hyperprostor, který ho nesl blíže k Atlantidě, ale dál od Kate. Nechtěl ji nechávat samotnou, když měl konečně volno, ale tohle bylo důležité, možná díky Janusovi přijdou na to, co znamená to spojení mezi ní a Miou.

Mia. To byla kapitola sama pro sebe. Stejně neobvyklá jako Kate, ale spolu tvořily neodlučitelnou dvojici. Když je tenkrát viděl spolu na základně, rázem si nedokázal představit, že by nebyly spolu a že se setkaly před nedávnem a po odchodu Mii Kate podivně chřadla, možná to bylo proto, že měla její geny, a mohla se tak považovat za její dceru, nebo sestru. Dlouho jí rozmlouval, že není její klon, že je samostatná osobnost, že by ji měla považovat spíše za svoji sestru, kterou nikdy neměla.

„Doktore Jacksone?“ vyrušila ho z přemýšlení Mikaelsnová, která se starala o komunikaci.

„Ano?“

„Za pár hodin budeme vystupovat z hyperprostoru, abychom se subprostorově spojili s Atlantidou a Zemí, pokud budete mít nějaké zprávy, mám vám je nechat poslat na pokoj, nebo si je necháte přehrát ve společenské místnosti?“

„Když budete tak hodná, pošlete mi je na pokoj.“

„Samozřejmě.“

Raději se vydal na pokoj. Byl unavený, minulou „noc“ strávil nad pár překlady, které si vzal s sebou, aby nějak zužitkoval čas.

Pochyboval o tom, že by mu někdo poslal zprávu. Domlouval se s Kate, že bude lepší, když na sebe nebudou upozorňovat. Letěl na Atlantidu pracovně, ale zároveň z osobních pohnutek a nechtěl dávat Coolidgovi další důvod, aby se na Kate zaměřil ještě víc a to ještě nikomu neřekli, že se na Zemi vzali. Kromě Jacka a Sam, kteří jim byli za svědky a Teal’ca, Mittchela a samozřejmě Valy, to ze Země nikdo nevěděl, dokonce o tom pomlčeli i před generálem Landrym.

Měl toho všeho plnou hlavu. Sundal si brýle a promnul si unavené oči, aniž by se zastavil. Nepočítal s tím, že by teď někdo byl u ubikací, všichni kdo neměli službu večeřeli nebo odpočívali ve společenské místnosti, která byla vybavená několika knihami a pár společenskými hrami. O to víc ho překvapilo, že do někoho vrazil. Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal. Něco ho zasvědilo v nose a překvapeně kýchnul. Už dlouho se mu alergie neozvala, ale nezdálo se, že by to mělo alergický původ.

Znovu se nadechnul a kýchnul. Nedokázal to aroma k ničemu přirovnat. Zamrkal a konečně se podíval před sebe. Spatřil mladou ženu s hnědými vlasy, spletenými do copu a překvapeným pohledem v barvě vlašských ořechů. Rychle si ji prohlédl od hlavy až k patě. Bez uniformy v naprosto civilním oblečení.

„Kdo jsi?“ zeptal se pomalu a přistoupil o krok blíž k ní. Ona však o krok uskočila a jen tak tak zachytila tablet, který jí vyklouzl z rukou. Než na ni mohl zakřičet znovu, zmizela za rohem a zůstal po ní jen závan podivného chemického aroma.

Šokovaný Daniel zůstal stát na místě a ještě dvakrát kýchl než si byl jistý, že si může nasadit brýle a v hlavě si projížděl tváře členů posádky, kterých bylo poměrně hodně, ale nebyl si jist, že by mezi nimi byla tahle žena, taková barva očí není k vidění u každého druhého.

Nedokázal si představit, že by tu byl černý pasažér, to bylo zhola nemožné, ale proč by člen posádky tu chodil v civilu, byť u ubikací...

Otočil se a zamířil k řídící místnosti, věděl, že tu bude teď jen pár lidí. Zahlédl Mikaelsnovou na svém obvyklém místě.

„Dobrý večer, poručíku...,“ pozdravil ji, jakmile si poctivě přečetl jmenovku.

„Oh, doktore, nečekala jsem vás, potřebujete něco?“ Nebylo to ani dvacet minut, co se rozloučili.

„Měl bych na vás prosbu, poručíku Mikaelsnová,“ mile se na ni usmál, „byla by možnost si prohlédnout seznam členů posádky, i s fotografiemi?“ dodal opatrně. Poručík lehce nakrčila obočí.

„To by šlo, není to nic, na co byste potřeboval povolení plukovníka. Ale přístup je možný jen z řídící místnosti.“

„Mohl bych si ho prohlédnout?“ Poručík přikývla.

„Někoho zavolám, aby vás tam odvedl. Chcete to hned?“

„Pokud by to bylo možné.“

***

Někdo z členů ho odvedl do řídící místnosti a Daniel se usadil na židli, aby prošel zhruba dvě stovky tváří členů, což mu nějaký čas zabere.

Dal si záležet, aby se nespletl. Po třech hodinách došel na konec, kde byl on sám, takže musel konstatovat, že je na lodi zřejmě černý pasažér. Netušil, jak se sem ta žena dostala, nebo jak se jí podařilo obalamutit detekci známek života, i když... když se chystali vstoupit do hyperprostoru, major Marks oznámil, že systém na detekci má nějakou poruchu, že hlásí víc lidí než by měl.

Vstoupil do systému a našel kamerové záznamy, přibližně si pamatoval čas a začal přehrávat záznam, ale nikdo na něm nebyl, dokonce ani on sám, což bylo zvláštní. Když se podíval na kamery v reálném čase, členové se pohybovali po chodbách v hloučcích, protože se blížila výměna směn.

Odhlásil se ze systému a chvíli zíral na obrazovku počítače. Bylo mu jasné, že to musí nahlásit. Chvíli se rozhodoval, než rezignoval a s nechutí se vydal za plukovníkem Ellisem.

***

„Ještě mi to jednou zopakujte, asi jsem vám nerozuměl, doktore.“ Plukovník už zase seděl na svém místě na můstku. Daniel věděl, že si po večeři dává čtyři hodiny spánku, a pak se zase vrací na své místo.

„Po večeři jsem na palubě s ubikacemi spatřil ženu, která není členem posádky. Prošel jsem si pro jistotu i celý seznam a záznamy z kamer, abych si byl jistý, pane.“

„Proč jste mi to neřekl hned, Jacksone?!“ zahulákal naštvaně.

„Jen jsem se chtěl ujistit, pane, že to nebylo z únavy.“ Tak moc chtěl, aby to vyznělo, že mu odsekává, ale nakonec to znělo spíš omluvně.

„Fajn. Marksi, zkontrolujte okamžitě kamerové záznamy a systém na detekci známek života. Ta ženská se musí vyznat v technice, kdoví jestli to není hacker, když se jí podařilo se před námi tak dlouho skrývat!“

Daniel z povzdálí sledoval povyk, když nastal hon na myš.

***

„Blbá, blbá, blbá jsi!“ hulákala jsem na sebe polohlasně. Příliš jsem sklouzla do stereotypu a zapomněla na fakt, že na lodi nejsou jenom členové posádky, ale i ten archeolog.

Okamžitě jsem se připojila k síti a snažila se po sobě zamést stopy, přístup mi prozatím nebyl odepřen, ještě nezměnili hesla, což bylo prozatím dobré.

Kdyby ten archeolog okamžitě běžel za kapitánem lodi, ihned by mi zamezili přístup do systému, vypadal docela unaveně, takže by si mohl myslet, že se mu to mohlo jen zdát.

Možná.

Další hodiny jsem strávila zíráním na obrazovku tabletu a hledala, kam se ten chlap ztratil, protože do své kajuty nepřišel, ani nenavštívil tu kapitánovu a těch kamer bylo na lodi snad milion.

Nakonec mě přemohl spánek a probuzení nebylo dvakrát příjemné. Podruhé a naposledy jsem usnula na vavřínech.

***

Daniel stál na můstku a zíral na nekonečný prostor za oknem. Před okamžikem vystoupili z hyperprostoru a měli navázat subprostrové spojení se Zemí a později s Atlantidou. Určitě to budou zajímavé rozhovory a jediné co si přál, aby se nemuseli vrátit zpátky, přeci jen už byli v Pegasu.

Poslední tři hodiny ostraha a další vybraní členové posádky prohledávali loď a hledali ženu, kterou Daniel spatřil na patře s ubikacemi. Což mohlo nějakou dobu trvat, zametávala po sobě stopy velmi dobře a major Davis měl co dělat, aby našel alespoň malé náznaky.

„Tady Trevis, pane.“ Veškerý hovor na můstku ustal, aby bylo slyšet.

„Mluvte,“ vyzval ho Ellis. Loktem se opřel o madlo a ukazovákem si podepřel bradu. Danielovi neuniklo, jakým opovržlivým pohledem ho počastoval.

„Našli jsme ji.“

„Okamžitě ji přiveďte na můstek.“

„Rozumím.“ Daniel strčil ruce do kapes a stiskl rty. Najednou si nebyl jistý, co se bude dít. Mohla to být zkouška IOA o připravenosti a ostražitosti posádky, ale něco mu napovídalo, že ať si budou myslet cokoli, pravda bude úplně jinde.

„Mikaelsnová, připravte spojení se Zemí. Pošlete její fotografii a jméno, aby o ní mohlo velitelství všechno zjistit,“ vydal Ellis rozkaz.

„Co když...“ začal Daniel, ale plukovník ho odmávnul.

„Když dovolíte, doktore, téhle lodi velím já a já rozhodnu, jak s vězněm naložíme!“

„Jak myslíte, plukovníku.“ Pokrčil rameny.

Atmosféra by se dala krájet, ale všichni si uvědomovali, že byla vážným způsobem narušena bezpečnost lodi a ne jen jí. Ať bude totožnost ženy jakákoli, někdo bude mít kvůli její přítomnosti pořádný problém.

Po dlouhém čekání se otevřely dveře a stanul v nich Travis s dalším mužem a mezi sebou vedly ženu, kterou Daniel okamžitě poznal. Snažila se tvářit zdrchaně, ale jemu neušlo, jak je spokojená, jakoby jí nevadilo, že ji chytili.

„Plukovníku.“ Travis se zastavil kousek od svého nadřízeného, který překvapeně povytáhl obě obočí, když před něj předvedli ženu, které neodhadoval ani třicet.

„Co to jako má znamenat?!“ rozkřikl se Ellis a vyskočil ze svého místa.

„Mě jsi nečekal, Ellisi, že?“ zapitvořila se žena, která byla oblečená v černých legínách s converskami a šedivém tílku, přes které měla kostkovanou bavlněnou košili. Danielovi přitom prohlášení povyskočilo obočí o oba koutky úst, které se snažil bleskově zakrýt rukou.

„Myslíte si snad, že je to legrační? Uvědomujete si, co jste provedla? Za tohle půjdete na hodně dlouho dobu do vězení!“

„Kde? Na Zemi nebo na téhle vesmírné lodi?“ Daniel zíral na ženu se zájmem, čekal by úplně jiné chování.

„Kdo jste, jak jste se sem dostala a co tu děláte?“ Všichni se snažili mít vážné tváře, ale žena nevypadala, že by jí vážnost situace docházela a snažila se plukovníka ještě víc naštvat.

„Vy to ještě nevíte?“ zasmála. „To mě udivuje.“ Pak jí pohled ztvrdnul. „Když zjistíte, jak se jmenuju, možná s vámi budu mluvit.“ Stiskla rty k sobě a složila ruce na prsou. Což plukovníka dopálilo ještě více, ale udržel se.

„Odveďte ji konečně do cely... přidělte jí oblečení a hlavně... najděte její věci!“

„Přeji hodně štěstí při hledání.“ Ellis po ní šlehl pohledem, ale počastovala ho pouze ironickým úsměvem.

„Ať mi už jde z očí! A vy, Mikaelsnová, kontaktujte velitelství!“ Daniel vykročil za trojicí. „Kam si myslíte, že jdete, Jacksone?!“ zahulákal po něm Ellis.

„Jdu stejným směrem.“

Zdravím čtenáře SGA:DV,

Chtěla bych vám osvětlit, že povídka Pravda osvobozuje? je spin-off povídky Dva životy a probíhá souběžně od 20. kapitoly a děj se točí kolem událostí v časové linii, která vznikla po zmizení Mii a podplukovníka Kerbyho až do událostí v roce 2014. Takže vyplňuje ty roky než se oba objevili na základně SGC v budoucnosti.

Vaše Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Pravda osvobozuje? - 1. kapitola: