OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Te odio porque Te amo - 2. kapitola

14.01.2013 (22:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1423×

2. kapitola

„Lil!“ vykřikla Pat, když viděla, jak jsem zbledla.

„Ne… ne… přeci to opravdu nemůže být on… kruci, co budu dělat?“ mumlala jsem.

„Lily, nejdřív se musíš zklidnit, jo? Potom půjdeme dolů a ty, jelikož už jsi na něj připravená, se budeš chovat, jako by tam nebyl, souhlasíš?“ optala se mě opatrně.

„Nemůžu tam jít,“ nesouhlasila jsem, „ne, když je tam. Musíš něco rychle vymyslet.“

„Já nic nevymyslím, dostal pozvánku a přijal ji, což je jasný důkaz toho, že chtěl přijít, a nechodil by, kdyby se s tebou nechtěl setkat,“ rozumovala Patricie. Vrhla jsem na ni rychlý pohled plný naštvání.

„Ne! Dal mi jasně najevo, že už nechce, abych ho kontaktovala, určitě chce něco od Roda, Bely nebo Veronici,“ namítla jsem rozumně. Díra v mé hrudi se znovu rozevřela a já cítila neskutečnou bolest, nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl, natož potom Luke.

„Lily, tvá mamka bude zklamaná, když se neukážeš, to jí přece nemůžeš udělat, ona si to nezaslouží. A Snapea můžeš ignorovat. Nespustím ho z dohledu a kdyby se k tobě chtěl přiblížit, dost jasně mu vysvětlím, jak se věci mají,“ přemlouvala mě dál. Nevěděla jsem, co dělat, když nepůjdu, zklamu mamku, a to si opravdu nezaslouží, ale na druhou stranu, já si tohle přeci taky nezasloužím. Nakonec zvítězila touha ho vidět spolu s pocitem, že mamka bude ráda, a já přikývla.

„Je u stolku s chlebíčkama, sám,“ informovala mě Pat a kdybych nebyla tolik nervózní, jistě bych jí doporučila práci u FBI.

„Pojďme támhle za Hugem a Nathanem,“ kývla hlavou směrem ke klukům, když jsme vyšly z domu. Neubránila jsem se pohledu na Lukea, byl krásný, buď už jsem zapomněla, jak je dokonalý, nebo se nějak změnil, ale byl krásnější, než jsem si ho pamatovala. Právě k němu mířila Veronica s Belou a Rodem, když se narovnal a otočil se ke mně. Jakmile se můj pohled střetl s onyxově černým, věděla jsem, že pokud se mi někdy alespoň trochu podařilo uniknout svým citům k němu, všechny mě v tenhle moment opět dostihly. Jeho pohled byl typicky nečitelný, ale pokud jsem se snažila, zahlédla jsem za zdí neskutečné moře lítosti, snad větší než moje. Jsem paranoidní, kdyby cítil lítost, nikdy by to neukončil, protože poté, co jsme se stali bohy, nám nic nebránilo být spolu. Kdyby mu to mělo být líto, nenašel by si tu nánu. Pat mě silně chytila nad loktem a dostrkala mě ke smějícímu se Nathanovi a Hugovi.

„Copak jste tam dělaly?“ zeptal se stále rozesmátý Nathan a věnoval mi letmý polibek na rty. Přemohla jsem touhu se od něj odtáhnout, ale k úsměvu jsem se nepřiměla.

„Děje se něco?“ staral se, jen jsem zavrtěla hlavou.

„Víte, co máme za novinku?“ vložil se do toho Hugo.

„Hm?“ zabručela jsem a předstírala zájem.

„Snape se vrátil!“ vykřikl Hugo, až se po nás několik lidí ohlédlo.

„To už víme,“ kývla Patricie zachmuřeně hlavou.

„Ale to není všechno,“ přerušil ji Nathan rychle, „mluvil jsem se Stevenem! A říkal mi, že se plánují vrátit do Anglie trvaleji, potom ještě řekl něco o tom, že se snad díky tomu Snape vzpamatuje z tý jeho apatie, a zase šel.“

„Z jaký apatie?“ vyhrkla jsem možná až příliš zvědavě.

„Nevím,“ pokrčil Nathan rameny, „ale zřejmě to nějak souvisí s tím, že je tu sám, a každou, která se k němu přiblíží, odežene vražedným pohledem nebo nějakou peprnou poznámkou,“ zachechtal se.

„Už jde babička s dědou, myslím, že se chystá přípitek,“ zazubil se Hugo. Společně jsme se vydali doprostřed zahrady, kde se shromažďovali ostatní hosté kolem obrovského oválného stolu. Usmívající se mamka už stála na jednom konci stolu, po její pravé straně stál táta a po levé jsme se postavili my – James, Albus a já. Velkolepý přípitek byl pro kouzelníky na oslavách narozenin vždy tím skoro nejdůležitějším, zvlášť když se slavilo nějaké jubileum, vždyť mamce bylo dnes padesát.

„Dobrý večer, rád bych vás dnes přivítal na oslavě padesátých narozenin mé drahé ženy Ginny Weasleyové…“ začal taťka s rozsáhlým monologem, v němž nám vysvětlí, proč je pro něho důležitá, převypráví nějaké zábavné historky ze života a nakonec nás vyzve, abychom si připili na mamčino zdraví. V celkem velkém davu lidí, kteří upírali na naši pětici svůj pohled a v rukou drželi skleničky s medovinou, jsem zahlédla černý pohled Lukeových očí. Koukal se na mě. S obrovským sebezapřením jsem od něj odvrátila hlavu a znovu zapátrala v davu, Nathan stál vedle Pat, Roda a Huga, o něčem se s Rodem dohadoval, ale když zachytil můj pohled, jen se usmál a snažil se tvářit, jako že nic.

„Prosím, připijme si na zdraví téhle skvělé ženy, která je nejen dokonalou matkou, manželkou, ale v neposlední řadě vaší kamarádkou, sestrou nebo dcerou. Na zdraví,“ zakončil taťka a pozvedl sklenici. Všichni ho napodobili, koutkem oka jsem se podívala na mamku, vypadalo to, že ji tátova řeč dojala, protože se jí v očích leskly slzy a na tváři měla široký úsměv, což vyčarovalo úsměv na tváři i mně a alespoň na chvíli jsem z hlavy vytěsnila vtíravé myšlenky a vzpomínky.

Usrkla jsem ze sklenice a nechala sklouznout nasládlou chuť medoviny do svého krku. V ten okamžik můj krk zachvátily plameny a já prudce zalapala po dechu, kterého se mi nedostávalo, nemohla jsem se nadechnout, což by nebyl takový problém, jakožto bohyně jsem nyní vydržela nějaký čas nedýchat, ale ta schopnost jako by se najednou vytratila a já cítila, že se pomalu, ale jistě dusím.

„Albusi!“ zaskřehotala jsem ještě a strčila do bratra stojícího vedle mě, než jsem se svezla na podlahu a začínala vidět rozmazaně. Slyšela jsem, jak se kolem ozvaly vyděšené výkřiky, ale už jsem neviděla vyděšené tváře. Cítila jsem, že se co nevidět propadnu do bezvědomí, ale snažila jsem tomu jakkoli zabránit, ale i přes mou snahu znovu vidět se kolem mě pořád rozprostírala jen tma, začínalo to být nesnesitelné, věděla jsem, že od bezvědomí mě dělí pouze několik vteřin…

Ocitla jsem se na nějaké louce, byla zalitá měsíčním světlem, v jehož záři většina kvítků na louce slabě zářila. Poznala jsem je, byly to měsíční orchideje, byly vidět pouze za úplňku a měly léčivé účinky, bohužel ale rostly pouze v místě, kam nikdy nevstoupil žádný mudla, a proto byly velmi vzácné a ve většině lektvarů byly nahrazovány různými kopiemi, které ale nikdy nemohly fungovat stejně dobře. Nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala, ale chtěla jsem si nějaké natrhat, jejich krása mě úplně připravila o logické vysvětlení toho, že tohle se mi musí jenom zdát, a já se vydala za prvním květem. Jakmile jsem se ho ale dotkla, objevila se přede mnou mladá žena, asi tak stará jako já.

„Lily,“ promluvila, její hlas zněl… nadpozemsky, jako by se už dávno odprostila od obyčejných pout, která nás k naší zemi vážou.

„Ano?“ zeptala jsem se a zahleděla se do jejích zelených očí, mých očí… babička Lily.

„Poznala jsi mě,“ konstatovala prostě, avšak s drobným úsměvem na tváři.

„Ano, ale jak… kde to vlastně jsem?“ vyhrkla jsem a znovu se rozhlédla po louce. Zvonivě se zasmála, pomalu natáhla pravou ruku a pohladila mě po vlasech.

„Co myslíš?“

„Já… já nevím, Sirius říkal, že jste s dědou a Remusem v Elysiu, ale… ale přeci… já jsem mrtvá?“ vyslovila jsem něco, co jsem v podvědomí tušila už dávno.

„Víš, že jsi podobná své matce? Nejen v obličeji, ale jsi i bystrá jako Ginny. Ano, Lily, jsme v Podzemí a za chvilku tě rozsoudí,“ pronesla. V tu chvíli jako by mě někdo zmrazil, rozmrazil a znovu zmrazil.

„Takže jsem mrtvá,“ zkonstatovala jsem zřejmé.

Znovu bych se chtěla omluvit za dlouhé odmlky mezi jednotlivými kapitolami a doufám, že se to ještě nezhorší, protože se blíží pololetí a já potřebuju dost vytáhnout známky :P... Ne, pokusím se psát a přidávat, jak budu moct. A děkuju všem, kteří ještě nezapomněli a čtou a komentují :))!

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Te odio porque Te amo - 2. kapitola: