OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » The Dixon brothers: Prolog

18.12.2015 (09:00) • Verenglia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1345×

Muž, který na hlavě neměl prakticky žádné vlasy, takže ani nešlo odhadnout jejich barvu, nakládal do velkého auta batohy nacpané k prasknutí. Byl to opravdu kus chlapa, ten, co nakládal zavazadla. Svaly, za které by se nemusel stydět ani samotný Rambo, se mu rýsovaly při každém pohybu. Nikdo by se s ním nechtěl dostat do křížku, protože by dostal pěknou nakládačku. Tohle bylo každému předem jasné. A navíc, podle starých jizev v obličeji a zamračeného výrazu si také každý domyslel, že naštvat tohohle obra nebude nic těžkého.

O přední nárazník auta seděl opřený ten druhý – muž podstatně nižšího a méně nabušeného vzhledu se světle hnědými vlasy ostříhanými na trochu delšího ježka. Svému staršímu bratrovi s nakládáním nijak nepomáhal, namísto toho bezmyšlenkovitě opakovaně zabodával čepel loveckého nože do hlíny vedle sebe a jeho zrak se upíral na křížek, narychlo vyrobený stlučením dvou dřevěných prkének dohromady, zabodnutý hluboce do země u malé hromádky čerstvě naházené hlíny. Pořád měl tu scénu před očima. Ten okamžik, kdy vykoukl z okna a viděl, jak jeho a Merleův otec leží na zemi, křičí z plných plic a u něj se válí někdo – nebo spíše něco – podivné, mrtvolné barvy pleti, a rve mu svými zuby maso z břicha. Nikdy se víc nebál, a že se předtím bál tolikrát. Když si Merle domů přitáhl ty své podělané kamarády z hospody, mezi kterými se nenašel jediný bez dýky dlouhé jako jeho předloktí. Ale tohle bylo mnohem horší. To ráno měl Merle více elánu. S otcovou loveckou puškou vyběhl z domu a začal do té věci pálit. Schytala tři kulky do hrudi, jednu do ramena a jednu přesně mezi oči, než konečně lehla, aby už se nepohnula. Merle potom padl na kolena, pušku položil vedle sebe, díval se na nebe pohledem, jako by proklínal Boha, ve kterého nevěřil, a pak se doplazil k otci, objal jeho mrtvé tělo a brečel.

Pamatoval si také, jak se ani ne po hodině jejich otec proměnil v tu samou zrůdu, kterou Merle zabil – a šla po nich. Snažili se na ni mluvit, než jim došlo, že z jejich táty už v tom odporném tvorovi, který klapal zuby a natahoval po nich mrtvolné ruce, nezůstalo vůbec nic. Tentokrát stačilo jen jedno bodnutí nožem do hlavy – na nabíjení pušky a střílení tak trochu nebyl čas, když se netvor přiblížil tak, že se Merleovi už sápal po tričku – a bratrům došlo, že zabírá rána do hlavy. Že neumřou na nic jiného, než na rozbitý mozek, protože v nich pravděpodobně nic jiného živého nezůstalo. Alespoň na tolik živého, aby se mohli pohybovat. Rozhodně ne živého v tom pravém smyslu slova.

Obr, který právě naložil na nákladovou část vozidla svoji motorku Honda CB 750, se teď postavil vedle mladíka na zemi a povzbudivě ho udeřil sevřenou pěstí do ramena. Pak se k němu posadil.

„Daryle,“ oslovil ho pomalu. „Koukni, brácho, mě to taky sere. Jsem stejně smutnej jako ty, chápeš, co ti říkam? Ale musíme odsud. Musíme pryč, než těch zasraných hoven přijde víc. Máme všechno. No tak, zvedni se a pojď do auta. Odjíždíme.“

„Mně je to, kurva, úplně u prdele,“ řekl Daryl nepřítomně. „Přišli jsme o tátu. A myslím, že svět jde do hajzlu, pokud to sám nevidíš. Mně je u prdele, co se stane dál. On to všechno uměl. Lovit. Bránit se. Mně je to fuk, ať si pro mě klidně přijdou, když se jim chce.“

„Neblázni,“ konejšil bratra Merle. „Nemůžeš to vzdát. Musíš bojovat. Oba musíme. Nenecháme se přeci sežrat. I my umíme lovit, brácho. I my se umíme bránit. Jo, možná nemáme takovou letitou praxi, jako měl on, ale co, kurva? My to zvládnem. Společně. Jako dva bráchové, co ty na to?“

Místo odpovědi se po chvíli zaváhání začal Daryl zvedat. Merle mu nabídl pomocnou ruku. Přijal ji a společně odešli do auta. Merle nastartoval.

„Už nás tu nic nedrží. Nemám pravdu, brácho?“ zeptal se a pokusil se Daryla obdařit nějakým povzbuzujícím úsměvem, ale ačkoliv to nedával tolik najevo, ani on na tom nebyl zrovna dobře.

Daryl měl pravdu. Jejich táta byl vynikající lovec. Uměl skvěle střílet, uměl se skvěle bránit, a stejně zařval. Nepřežil-li to on, kdo z nich může? Někdo z nich ale musí být silný. Někdo se musí o bratra postarat, dokud se oba nevzchopí tak, že se budou moci starat jeden o druhého. Někdo si musí zachovávat ten pozitivní směr myšlení, ten dobrý výhled na budoucnost. Alespoň navenek. Alespoň když s ním bude mluvit. Nemusí tomu vnitřně věřit, jen to na něm nesmí být poznat. Protože oba potřebují naději.

Daryl na jeho otázku neodpověděl. Nesouhlasil s ní. Není pravda, že je tu nic nedrží, jak Merle povídal. Je tu spousta věcí, kvůli kterým by stálo za to zde zůstat. Co všechny vzpomínky na tohle místo? Je to přeci jejich domov. Co táta? Opravdu ho mohou jen tak opustit? Merle se na bratra soucitně podíval. Věděl, na co myslí, protože mu hlavou procházelo to samé. Pohladil ho po rameni.

„Nic v něm nezůstalo, Daryle. Na to musíš pamatovat. Ten člověk, to vyžraný cosi, co nás napadlo, to nebyl náš táta, brácho. Bylo to něco odpornýho. Já… myslím si, že už byl mrtvej, když jsem mu zabořil nůž do hlavy. Že byl mrtvej ještě předtím, než jsem to udělal. A ten druhej, co to tátovi udělal, ten taky. Ten, co jsem ho vodprásknul. Vím, že to víš taky. Nesmíš na to zapomenout. Musíme si oba pořád připomínat, že to už nebyl táta. Že nemusíme mít výčitky svědomí z toho, že jsme se snažili zachránit.“

○○○

Zůstali stát uprostřed dálnice. Merleovi neuniklo vzteklé „do píči“ a udeřil pěstí do volantu.

„Posraný auto! Zkurvená nádrž! Zkurvená prázdná nádrž!“ ulevoval si.

Daryl se na něj podíval a zamračil se. Po třech dnech zuřivě rychlé jízdy už se trochu otřepal a byl schopný rozumně uvažovat. Momentálně rozumněji než Merle, na kterého začalo dopadat zoufalství z toho, že nikoho nepotkávají. Čekal, že někoho najdou. Kamarády, co bydleli poblíž. Že se někde skrývají, oni je budou moci nabrat a vzít s sebou. Že najdou aspoň někoho, kdo ještě jde zachránit. Ale nic. Daryl měl pocit, že když projížděli kolem hordy skládající se tak z desíti těch věcí, zahlédl mezi nimi Daisy, Merleovu bývalou. Nemohl si tím být na sto procent jistý, protože se na ně nedíval zrovna moc rád a přes rozkousaný obličej to nešlo moc poznat, ale měl za to, že zahlédl její tetování na klíčních kostech. Vypadalo, jako by jí rameny prorůstaly růže. „Trapný.“ Takhle to okomentoval Merle, když tetování prvně uviděl. „Ale jednou z tebe bude stylová stará bába.“ Daryl se nad tou vzpomínkou pousmál. Každopádně, Merleovi o Daisy samozřejmě neřekl. Přestože už pro něj nic neznamenala, v těchto dnech by to stejně mohla být rána.

„Podívám se dozadu, jestli tam nemáme nějaké náhradní kanystry,“ nabídl se.

„Žádné tam nejsou!“ odsekl Merle. „Věděl bych to, když jsem do toho auta dával věci, nebo si myslíš, že jsem takovej idiot?“ Daryl zavrtěl hlavou. „Musíme ven,“ pokračoval bratr. „Jít podél silnice a najít benzínku.“

„Zvládneme to?“

„Co jinýho nám zbejvá?“

A tak šli, protože Merle měl pravdu. Každý z bratrů v ruce křečovitě svíral nůž a šli po směru, jakým by jeli. Nikdo z nich nepronesl ani slovo. Šli takhle téměř hodinu, párkrát potkali malé skupinky nemrtvých o třech až čtyřech členech. Konečně uviděli benzínovou pumpu. Daryl se k ní chtěl rozběhnout, ale Merle ho chytil za rameno.

„Dávej si bacha, brácho,“ řekl mu. „Můžou tam bejt.“ Přikývl.

○○○

„Hej! Haló! Je tu někdo?!“ hulákal Daryl a zabušil pěstí do dveří benzínky.

Nikdo se neozval, nikdo nešel otevřít, tak to udělal sám. Prostě jen tak otevřel dveře a vešel dovnitř. Zkusil rozsvítit. Elektřina ještě fungovala, ale světlo poblikávalo. Nezůstane tomu tak nadlouho. Vevnitř, zdá se, nikdo nebyl. Nikdo, ani mrtvoláci. Nevěděli, jestli je to má udivovat, nebo jestli mají být prostě jen šťastní. Vykopli zamčené dveře s nápisem sklad a pobrali každý po dvou těžkých kanystrech benzínu. Byl čas jít dál.

○○○

Tahle skupina byla největší, kterou dosud potkali. Mohlo jich být klidně kolem třiceti. Merle zneškodnil pár mrtvých kanystry, kterými se oháněl. Když si kolem sebe uvolnil trochu místa, sáhl po noži – pušku totiž vtipně nechal v autě – a bodal ho do mrtvých hlav kolem sebe. Po rukou mu stékala černá krev smíšená s mozkomíšním mokem. Chvíli měl strach, že je tohle jeho konec. A pak padla poslední mrtvola. Rozhlédl se kolem sebe, aby našel bratra. Kolem něj ale ležely jen mrtvoly.

„Daryle…“ zašeptal a po tvářích mu začaly stékat slzy.

Padl na kolena a začal prohledávat mrtvé. Naneštěstí, tedy vlastně naštěstí, protože nic horšího by se stát nemohlo, mezi nimi bratr nebyl. Kam ale mohl zmizet? Volal ho. Nedostalo se mu však žádné odpovědi.

Vážení čtenáři,

pokud jste se textem úspěšně prolouskali až sem, na konec, máte můj bezmezný obdiv. Já bych to totiž asi vzdala, třebaže je povídka o mém oblíbeném seriálu. Já jen doufám, že se vám prolog k mé povídce líbil, a ráda bych vás poprosila o zanechání komentáře, ve kterém mi napíšete, jak se vám to zatím líbí, a třeba i nějaké rady, jak povídku vyšvihnout, nebo nápady, jak může děj pokračovat. :) Třeba se mi nějaký váš návrh zalíbí a použiji ho.

Vaše Verenglia

Autor: Verenglia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek The Dixon brothers: Prolog: