OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 4. kapitola

19.08.2011 (15:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1819×

Stíhačka

Od té doby jsem si jich raději nevšímala. Byli vážně divní. Vypadali jako parta malých dětí, co si hraje na vládní agenty. I nenápadní byli jako malé děti. Soudkyně mě pronásledovala na každém kroku. Navodila ve mně dokonalý pocit jedné z Holywoodských celebrit, ale nechala jsem ji být. Zatím. Přeci jen do mě jim ale nic není. Nevím, co hledají, jsem si však celkem jistá, že to nemám. O tom bych asi něco věděla.

Seděla jsem před zrcadlem a rozčesávala si čerstvě umyté vlasy. Nedělala jsem to často, to bych se asi učesala k smrti, ale vždy po umytí to bylo vážně třeba. Měla jsem své po pás dlouhé černé vlasy až příliš ráda než abych je vyměnila za cosi podobného dredům. Při tom otravném procesu jsem hypnotizovala své oči. Milovala jsem jejich svítivě zelenou barvu, byla jsem na ně prostě pyšná. A nikdy jsem se za to nestyděla. Zvýrazňovala jsem je černými linkami a dávala všem na odiv jejich zvláštnost. Skrývala jsem v nich všechno. To protože pod svícnem je největší tma. Jen ten, komu na mně opravdu záleželo, jen ten kdo se upřímně ptal, v nich všechno uviděl. Ověřila jsem si to už mnohokrát.

„Faith, dělej nebo zase nestihneš školu!“ volala mamka z kuchyně.

„Jdu!“ odpověděla jsem a soukala se ze schodů. Moje auto už bylo opravené, takže žádný adrenalinový výlet mě nečekal. Soudkyně byla v závěsu za mnou. Už se snad ani nesnažila zakrýt, že mě sleduje. Vytočila mě hned po ránu. Dveře od auta práskly pod tlakem mých rukou ve snaze jí naznačit, že to přehání. No, nezdařilo se. Za zadkem mi cupitala dál. Nezbylo než si ji odchytit.

„Hele, ať se snažíš o cokoliv, není to nenápadný a rozhodně je to vlezlý! Máš se mnou nějakej problém?!“ vyštěkla jsem a jen těžce kontrolovala, aby mi z pusy neuniklo ani jedno z proudu sprostých slov na její účet. A ona koukala jak vyvoraná myš.

„Nic, nic promiň já jen…“ zasekla se. Asi jsem jí nahnala strach. Pak mi šáhla na ruku a zasekla se znovu. Je extradivná!

„To je divný.“ Zakroutila hlavou a odešla mě pomlouvat k ustaranému páru o pět skříněk dál. Zmohla jsem se jen na nevěřícné zírání. Tohle opravdu není normální.

Odpoledne jsem musela do knihovny vrátit učebnice a vzít si další. Hledala jsem v regálu japonskou konverzaci, když na mě vypadl štos mangy. Ještě stále relativně mírně vytočená jsem se podívala na viníka a vytočila se definitivně.

„Zase ty?!“ vyštěkla jsem na Damona. Ten se na okamžik zatvářil děsně ublíženě a pak se vrátil k tomu svému typickému výrazu, který urazí asi každého v jeho okolí. A pak najednou se objevil těsně přede mnou. Ten pohyb jsem ani nezaregistrovala, neměla jsem sebemenší šanci. Zatím se mu nepovedlo mě rozhodit, až do teď. Teď se mu to povedlo dokonale. Pevný stiskem chytl mou tvář do dlaně a donutil mě dívat se mu do očí. Co to sakra…?!

„Co tady děláš?“

„Přišla jsem si pro učebnice.“

„Proč ses přistěhovala?“

„Začít s mamkou a s bráškou nový život.“

„Víš, kdo jsem?“

„Damon, chlápek, co právě udělal dost divnou věc.“

„Fajn, tak zapomeň, že jsem tu kdy byl a vedli jsme tuhle konverzaci.“

Zatřásla jsem hlavou a vynadala si za chvilkový zásek. Co jsem to jen hledala? Japonskou konverzaci, už vím. Našla jsem ji poměrně rychle a vyrazila domů. Čekalo na mě ještě pár cvičení, které měl mít soukromý učitel na mailu už včera.

„Ahooooj!“ ozvalo se hned po otevření dveří a Marcus mě málem povalil. Už byl vážně těžký.

„Ahoj andílku.“ Dala jsem mu pusu a postavila ho zpět na zem.

„Půjdeš si se mnou hrát?“ spíš oznámil, než se zeptal a už mě táhnul do pokoje.

„Určitě půjdu,“ okomentovala jsem to s úsměvem, když mi podával do ruky pár angličáků a toužil závodit. Má pochroumaná kolena zaplakala.

Marcusovi vydržela sdílná nálada asi hodinu. Potom mě ze svých služeb, pod přísahou věčné věrnosti a zítřejšího hraní, propustil. Úkol mi šel celkem od ruky a tak jsem ihned po rodinné večeři zamířila opět mrhat kapesným. Jsem vážně zkažená. A nejhorší na tom je, že to vím a nic s tím nedělám. Zasedla jsem ke svému stolku, když si ke mně přisedl Damon a podal mi skleničku.

„Chci se ti omluvit,“ řekl místo pozdravu.

„Omluva přijata,“ odpověděla jsem. Jak by taky ne, jedinou lepší omluvu znám tak možná v podobě sexu a to ještě jen od jistých osob.

„Tebe nezajímá nic víc?“ podivil se.

„Ne, je mi to jedno,“ konstatovala jsem a zkoušela tu skleničku pohledem přesvědčit o tom, že je bezedná. Nenechala se, mrcha.

„Řekla jsi někdy víc než pět slov dohromady?“ pokračoval ve výslechu.

„Nevzpomínám si.“ Nelhala jsem. Uplynul už hodně dlouhý čas, co sdílná smějící se Faith zmizela neznámo kam. Nikdo ji zatím nenašel.

A tak jsme tam tak potichu seděli a pozorovali okolí. Jeho společnost mi vůbec nevadila. V mé hlavě se objevila vzpomínka na Pulp Fiction. Uma tam říkala, že svýho člověka poznáš podle toho, že s ním můžeš mlčet aniž by to bylo trapný. Já se tak cítila s každým, ale nikdo zatím se mnou. A Eric s Damienem chvíle ticha neznali. Mou mysl opět zavalily vzpomínky a realita se vypařila.

„Hej, jsi tu s námi ještě?“ Mával mi rukou před očima a připadalo mu to děsně vtipný.

„Pardon,“ probrala jsem se.

„Nesnášim tě, abys věděla!“ prohlásil najednou.

„Nejsi první,“ odpověděla jsem a kopla do sebe dalšího panáka, který byl pravděpodobně jeho. Tedy soudě podle pohledu, který na mě vrhnul následně.

„To se ani teď nezeptáš proč? Ty jsi totální zabiják konverzace!“ prskl, poměrně vytočen.

„Díky,“ uculila jsem se na znamení, že to byla dobrá poklona. Vypadal, že na mě skočí a začne mě zase škrtit. Nevěděla jsem, proč lidi tolik vytáčí, že neřeknu víc než je třeba, vždyť je to stejně nezajímá. Zvedl se na odchod a podíval se na mě ve snaze něco říct. Nakonec ale mlčel. Asi bych nepodala dostačující odpověď.

„Měj se,“ vypadlo z něj nakonec a já mu jen mávla na rozloučenou. Zakroutil nevěřícně hlavou a zmizel. Z nějakého důvodu jsem se přistihla se škodolibou radostí. Obyčejně prostě nemám potřebu říct víc než je třeba. U něj je to ale potřeba říct, co nejmíň a tím ho vytočit…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 4. kapitola: