OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 9. kapitola

27.08.2011 (15:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1828×

Oproti smrti jsou všechna slova naprosto bezvýznamná…

Po dvou měsících v lihu přišlo velké vystřízlivění. Zrušila jsem auto a krapet se rozlámala. To by mi až tak nevadilo, když vynechám fakt, že díky rozlámaným končetinám nebyl způsob jak se schovat dotěrným návštěvám. Těm kralovala máma, která vypadala, že mi za tu pokutu pochroumá ještě páteř, jelikož to bylo jediné, co jsem si asi nezlámala. Nebo nezpřerážela, nepřetrhala nebo nenarazila. Byla jsem na sebe fakt pyšná, tohle si mi ještě nepovedlo. Marcus odmítal opustit nemocnici beze mě, vysvětlení, že sestřička má co dělat, aby se dostala na záchod natož, aby došla domů, vůbec nebral v úvahu, a při jeho kousavých záchvatech to vážně vypadalo, že máma bude ležet brzy vedle mě a on dosáhne svého. Před ním jsem to však nahlas říct nesměla. Nebylo mu ani pět let, těžko by to pochopil jako černý humor.

Bylo pozdní odpoledne. Nechala jsem oči zavřené a pokoušela se meditovat. Na meditaci bylo nejkrásnější to, že její podstata byla na nic nemyslet. Učila jsem se to dlouho, ale za tu námahu to stálo a teď jsem měla spoustu času. Nechtěla jsem vymýšlet omluvu mámě, lidem ve škole, nikomu. Nechtěla jsem se vymlouvat, zdůvodňovat své chování. Nechtěla jsem nic řešit. Z části protože mi tyhle společenské kodexy byly ukradené, z části asi protože jsem byla prostě srab. A pak taky protože mi slova přišla zbytečná. Možná jsem si jen nechtěla připouštět těžkost ztrát, složitost úsměvu, pocity zrady. Já o tohle nestála. Je jedno, jak to bylo běžné, já to nechtěla a bylo mi jedno, že ignoruju něco, s čím se jiní umí smířit. Já se smiřovat nechtěla. V tom jsem byla až příliš tvrdohlavá.

„Nezeptáš se, co tu chci? Nepošleš mě do hajzlu? Nic?“ ozvalo se ode dveří. Věděla jsem, že tam stojí. A to už dobrou půl hodinu. Ale já mu neměla, co říct.

„Přišel jsem se ti omluvit, Faith. Chovám se občas jako kretén. Vlastně pořád se chovám jako kretén. I proto jsme spolu začali komunikovat. Vím, že jsi mě prosila, ať se v tom nehrabu a já ani nechtěl, nečetl jsem ten deník s cílem najít tvá tajemství. Udělal jsem chybu, je mi to fakt líto. Přinesl jsem i ten cukr. Můžeš mi to prosím někdy odpustit?“ vytasil se s proslovem. Kéž by alespoň něco znamenal.

„Faith, řekni alespoň něco, já vím, že mluvit můžeš,“ žadonil. Takhle ho neznám. Popravdě je celkem těžké si ho takhle představit. Podívala jsem se mu do očí a donutila ho koukat do těch mých. Asi část mě chtěla, aby pochopil tu bolest.

„Slova jsou ničím oproti smrti, Damone,“ zachraptěla jsem jedinou větu, kterou jsem měla potřebu říct nahlas. Sklopil hlavu.

„Ani nevíš, jak moc ti můžu dát za pravdu, Faith,“ vypadlo z něj, do očí se mi však znovu nepodíval. Že by v nich viděl, co od té doby nikdo zahlédnout nedokázal? Obrátila jsem svůj pohled do stropu. Ani nevím proč.

„Měl bys jít,“ oznámila jsem mu. Kývnul a dal se na odchod. Znovu jsem zavřela oči ve snaze meditovat.

Za dva týdny mě máma vezla domů. Další měsíc jsem měla strávit na vozíku. Máma dávala najevo vskutku nepřehlédnutelnou „radost“ z prohozu ložnic. Nebyla jsem na tom jinak. O víkendech však budu u sebe. Nemám potřebu chodit ven, budu se učit. Omylem jsem při hledání slovníku češtiny vysypala krabici se starými věcmi. Musela jsem se smát nad svým starým deníkem. Bylo mi deset a po večerech jsem snila o Drákulovi. Svět byl tak bezstarostný. Ale pak se všechno obrátilo o tři sta šedesát stupňů, a aby toho nebylo málo, přišlo na svět Stmívání. Svět ztratil smysl i v nereálných sférách.

„Můžu dál?“ ozvalo se ode dveří.

„To ses měl ptát dřív, než jsi překročil práh. Odpověděla bych, že ne,“ odsekla jsem, zabraná do knížky.

„Faith, prosím, dej mi druhou šanci,“ žadonil.

„Já taky žádnou nikdy nedostala.“ Nezajímalo mě, co chce. Já jsem toho chtěla. Kdysi.

„Třeba je tohle tvoje druhá šance,“ řekl a zaskočil mě. Upustila jsem knížku a podívala se na něj. Tiše zavřel dveře a vyvezl mě na balkon. Obdivovala jsem krásu hvězd a nevěděla, co mu odpovědět.

„Proč se tak staráš?“ zeptala jsem se nakonec, aniž bych odtrhla pohled od souhvězdí na jasné obloze.

„Celý život jsem strávil zamilovaný do přítelkyň svého bratra. Není to zrovna nejpříjemnější. Tys mě z té reality na nic vytáhla. Aspoň na chvilku,“ řekl, když mi zabral moje houpací křeslo. Propálila jsem ho pohledem a tak mě zvedl do náručí a přesadil. Pak odvezl vozík a vrátil se s dvěma krabicema zmrzliny a mojí jezdící počítačovou židlí. Přehodil přeze mě deku a podal mi mikinu po Ericovi. Zabalila jsem se a pustila se do zmrzliny.

„Co takhle začít tam, kde jsme skončili?“ zeptal se nakonec. Strčila jsem do pusy plnou lžíci čokoládové zmrzliny a kývla. Nevím, proč jsem mu věřila. Možná jsem prostě potřebovala alespoň naději, že druhou šanci mám a že bych ji měla dát i jemu. Celý večer jsme strávili na tom balkoně. Vzájemně do sebe rýpali, smáli se, dívali se vzájemně do očí. Ani jednou za tu dobu se mě na to, co se stalo, nezeptal. Ale já tušila, že to potřebuju konečně někomu říct a že on bude poslouchat. Tíha minulosti mě před dvěma týdny málem zabila. Asi je na čase zkusit to jinak.

„To, co jsi tenkrát přečetl v tom deníku…“ začala jsem.

„Nemusíš o tom mluvit. Už se nebudu hrabat ve tvé minulosti, Faith,“ zastavil mě.

„Ale já ti to chci říct,“ řekla jsem pevně se slzou na krajíčku. Podíval se mi do očí a čekal.

„Asi rok poté, co jsme se z Kanady přestěhovali do Denveru, mi zavřeli tátu. Trpěla jsem, a když mi přestal odepisovat na dopisy, zavrhla jsem ho. Vlastně ani nevím, co se s ním stalo. V té době jsem poznala dva kluky. S jedním jsem začala chodit a druhý byl jako můj bratr. Nedali jsme bez sebe ani ránu. Ten rok byl bláznivá jízda. Byla jsem šťastná. Ale pak se to změnilo. Oba zemřeli při bouračce, kterou zavinil nějaký vysoce postavený podnikatel. Od soudu odešel jako nevinen. A mně nezůstalo nic,“ vychrlila jsem ze sebe co nejrychleji a s co nejméně city. Chytl mě za ruku a pozoroval, jak sleduju temné nebe.

„Tak a teď ty,“ usmála jsem se. Zatvářil se zmateně.

„Ne, já až jindy. Teď se budeme totiž bavit a zaženeme chmurné myšlenky,“ rozkázal najednou.

„No, tak to mě budeš ale muset uplatit,“ zašklebila jsem se. Cítila jsem neskutečnou úlevu a hrdost, že jsem to dokázala říct a nezhroutit se.

„Nooo, mám tu chipsy, colu a víno,“ zazubil se a já kapitulovala…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 9. kapitola: