06.10.2015 (13:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1000×

Obloha zvolna přecházela z černé v tmavě modrou a hvězdy, které ještě nedávno zářily plným jasem, začínaly blednout a uvolňovat místo narudlému asgardskému slunci. Jeho žhnoucí gloriola se matně rýsovala nad obzorem a společně s dovádivými červánky napovídala, že obyvatele jedné z nejbohatších a nejmocnějších říší Yggdrasilu čeká krásné slunečné ráno. Pro dvojici mladých lidí, objímající se na okraji svažitého skalnatého výběžku mizícího v hlubinách oceánu, to však nebyl jen další obyčejný den…

Byl to první den zbytku jejich života, který se rozhodli sdílet jako právoplatní manželé, a jejich pevné objetí a poklidný výraz svědčily o tom, že si začátek svého oficiálního soužití patřičně užívají.

„Svítá,“ pošeptal Loki své překrásné novomanželce, která mu spokojeně odpočívala na hrudi, ale jen se nepatrně zavrtěla a se zavřenýma očima zatápala po jeho dlani.

„Hm… No a?“

„No nic, jen… že bychom se měli vrátit do paláce, než nás začnou hledat.“ Propletl své prsty s jejími a vtiskl jí něžný polibek do vlhkých vlasů, které byly, kromě přívěsku s lapisem, to jediné, co zakrývalo její provokativní nahotu. Ale nesetkal se s pochopením…

„Nikdo nás určitě hledat nebude,“ zakňourala, netoužíc po ničem jiném, než zůstat ležet přesně tam, kde právě byla, a nadále se tulit ke svému manželovi, ale on se jen pobaveně uchechtl.

„No, mě možná ne, ale ty bys jim jako královna mohla chybět. A navíc na nás čeká Fenrir.“ Doufal, že zmínka o jejich rozpustilém domácím mazlíčkovi, který si na nich za tu dobu, co ho měli, vypěstoval slušnou závislost, ji přiměje spolupracovat, ale nevypadala, že by se chtěla jeho blízkosti vzdát.

„Já vím, ale… nejraději bych zůstala tady,“ postěžovala si polohlasně a vychutnávala vůni jeho kůže (v kombinaci se svěží vůní slané mořské vody jí připadala neodolatelná a nemohla se jí nabažit).

„A jak dlouho?“

„Už napořád,“ zavrněla a konečně se přiměla nadzvednout hlavu a zadívat se mu hluboko do očí. „Řekla bych,“ pokračovala škádlivě, „že s tebou bych se tu rozhodně nenudila.“ Chystala se mu sjet konečky prstů kamsi k podbřišku, aby mu předvedla, jaký druh zábavy má na mysli, ale popadl ji za zápěstí a bez skrupulí jí v tom zabránil. Tak nějak se obával, že kdyby jí dovolil dělat takové věci, jen tak by se odtud nedostali.

„Je mi líto, miláčku, ale vážně budeme muset jít,“ zkusil to o něco vážněji a její hravost poněkud ochabla.

„Já vím.“

„Tak šup!“

„Ještě poslední minutu,“ škemrala jako malé dítě vytloukající z rodičů kornout zmrzliny a on neměl sílu ji odbýt. Sice už byl nejvyšší čas vyrazit, protože slunce se drápalo na oblohu rychleji než očekával, ale na druhou stranu… v odlehlé zátoce, jako byla tato, se snad tak brzy nikdo neobjeví. A i kdyby, měli moře času schovat se pod příkrov iluzí a dorazit do paláce (kde všichni věděli, že královna vyspává svatbu své služebné), včas.

„Dobře, poslední!“ Objal ji o něco pevněji a něžně zapletl prsty do jejích rusých vlasů, které ho celou noc šimraly.

A že to bylo nádherná noc… Jedna z nejkrásnějších v jeho životě (a to toho měl za sebou vážně hodně), která mu úplně vyrazila dech. Jeho báječná žena se totiž navzdory své nezkušenosti projevila jako schopná a vynalézavá milenka, nebo alespoň… měla slušně našlápnuto se jí pod jeho milujícím dohledem stát! Nebála se vůbec ničeho a nestyděla se zkoušet nové, netradiční věci, a navíc mu připadala velice učenlivá a možná po počátečním ostychu i lehce dominantní, což musel přiznat, že se mu na intimních partnerkách celkem zamlouvalo.

Měl rád silné a nezávislé ženy a Aldrif taková v běžném životě rozhodně byla, což mu někdy imponovalo a někdy ho to dovádělo k šílenství, ale… že bude taková i při milování, to by ho ještě před pár hodinami ani ve snu nenapadlo (a nyní, když měl první sex s ní zdárně za sebou, ho to velmi příjemně překvapilo). Byly to pochopitelně zatím jen pouhé nenápadné náznaky, které nejspíš jako zkušený milenec dokázal odhalit lépe než ona sama, ale i to bral jako velké plus.

Původně se totiž obával, že bude jejich milování tak trochu… nevýrazné. Možná i… nechtěl na to ošklivé slovo zpětně ani pomyslet, ale… nudné, což se ovšem hluboce zmýlil a nyní se za takové úvahy hluboce styděl! Aldrif měla k nezáživné partnerce velmi daleko a on byl idiot, když si o ní něco takového myslel jen proto, že byl její první.

Nejspíš šlo o negativní následky jeho nespoutaného milostného života, během něhož si užíval zásadně s dívkami, které pro něj nic neznamenaly a které mu byly dobré leda tak jako atraktivní společnice a milenky v jedné osobě, ale teď... když měl možnost spát se ženou, kterou z celého srdce miloval a která mu dala to nejcennější, co měla, nedokázal si představit, že by to s ní mělo být jiné, než neprosto perfektní (a naplňující způsobem, jaký ani nedokázal slovy popsat).

Jeho manželka byla prostě jedním slovem dokonalá a on toužil ji o tom přesvědčovat až do konce života. A začít s tím hodlal pro jistotu ihned, aby jí nějak něžně vynahradil svá směšně nízká očekávání!

„Miluju tě,“ vydechl okouzleně, když se k němu ani po té domluvené minutě nepřestávala tulit, a její zachichotání mu znělo jako ten nejkrásnější a nejroztomilejší zvuk na světě (což by ještě nedávno nikomu nepřiznal, ani kdyby ho mučili).

„Já vím. Myslím, žes mi to dnes v noci dostatečně předvedl.“

„Snažil jsem se, aby se vám to líbilo, vaše veličenstvo,“ prohlásil pyšně, ale když zvedl hlavu, aby jí viděl do tváře, všiml si, že lehce posmutněla.

„Bylo to úžasné, ale tebe… jsem asi příliš neoslnila, viď,“ řekla přesný opak toho, o čem právě přemýšlel, a jeho upřímné překvapení ji lehce zaskočilo.

„Jak jsi na takovou hloupost přišla?“

„Nevím, připadala jsem si… hrozně neschopná.“ Zatvářila se zahanbeně, jako by něco pokazila, ale on nemínil dovolit, aby si odnesla z jejich svatební noci pocit, že pro něj nebyla dost dobrá. Zvlášť když to nebyla pravda!

„Takové nesmysly už od tebe nikdy nechci slyšet, jasné?! Je obrovský rozdíl mezi pojmy „neschopná“ a „nezkušená“, a tys byla pouze to druhé, a to ještě zdaleka ne v takové míře, v jaké jsem čekal.“ Přinutil ji, aby mu pohlédla do očí, a dal si záležet, aby se tvářil co nejrozhodněji.

„Myslíš… to vážně?“ znejistěla a marně hledala v jeho olivově zelených očích stopy milosrdné lži.

Žádná tam nebyla a jeho prudké přikývnutí jí neuvěřitelně rychle zvedlo náladu. Vážně měla strach, že to, co bylo pro ni nádherné, jemu připadalo podprůměrné, a když zjistila, že to tak není, konečně se mu odvážila vyjevit, jak nádhernou svatební noc díky němu právě prožila.

„Protože pro mě to bylo naprosto dokonalé a jsem hrozně ráda, že jsem svou premiéru prožila právě s tebou.“

„Opravdu?“ Jako každého muže, i jeho podobná pochvala potěšila a zvedla mu už tak trochu přehnané sebevědomí (zvlášť když se zdálo, že vše, co právě řekla, myslela zcela upřímně).

„Ano. A pokud se to líbilo i tobě…“

„To je slabé slovo!“

„Pak… jsem momentálně asi tou nejšťastnější novomanželkou pod sluncem,“ uzavřela vesele a po někdejších rozpacích a pocitech méněcennosti, které před chvílí prožívala, nebylo ani vidu, ani slechu.

Proč by se také měla stydět za svůj výkon, který mu připadal zcela adekvátní a dostačující, když na její straně předčilo to, co dnes v noci prožila, veškerá její roky formovaná očekávání? Tak hrozně se bála bolesti, nepatřičnosti a studu, které si s prvním milováním vždy spojovala, že ho tak dlouho zbytečně odkládala a trápila Lokiho odpíráním své pozornosti, ale nic z toho nebylo nakonec dostatečně silné, aby přehlušilo ten úchvatný pocit, jež ji přepadl, když se svým mužem splynula v jednu jedinou bytost a mohla přihlížet jeho vyvrcholení (její se bohužel nedostavilo, ale ani s ním po přečtení mnoha knih na dané téma nepočítala - snad časem, až budou oba o něco více sehraní). Bylo to… krásnější, než očekávala (a to se přitom všude dočítala, že napoprvé to nebývá tak docela ono), a popravdě řečeno, začínala litovat, že se Lokimu neodvážila oddat už mnohem dříve.

Její manžel totiž rozhodně dostál své pověsti fantastického milence (o které ještě nedávno raději nechtěla nic slyšet) a jeho něha a ohleduplnost, kterou v noci projevil, ji tak trochu zaskočily. Nějak k tomu obrazu arogantního sobce, kterým byl známý po celém vesmíru, nepasovaly (tak jako většina jeho vlastností, skrytých hluboko pod tou jeho cynickou, nepřátelskou slupkou).

Ale možná, že měla zkreslený pohled na věc a byla v jeho životě tou jedinou výjimkou potvrzující pravidlo, k níž se choval něžně a láskyplně a jejíž potřeby upřednostňoval před těmi svými. Ale pokud ano… byla to pro ni tak jako tak ohromná čest. A když navíc vzápětí škádlivě prohlásil, že pokud je to tak, je i on tím nejšťastnějším novomanželem v celém známém vesmíru, připadalo jí, že svět už nemůže být krásnější.

Bohužel jí to však vydrželo jen pár minut, než ji začal znovu přemlouvat, že už by vážně měli vyrazit zpět do paláce, a ona mu musela chtě nechtě dát za pravdu. Jejich soukromé dostaveníčko, během něhož se stihli vzít i prožít první společnou noc, bylo bohužel u konce a úsvit zhatil veškeré její naivní plány na společně strávený den.

„Máš pravdu, musíme jít. Jinak úředníci ztropí scénu, když se včas neobjevím v trůnním sále,“ povzdechla si odevzdaně a neochotně se vytáhla do sedu.

Páni… doposud si vůbec neuvědomovala, že jí po dnešní náročné noci, strávené napůl ve vodě a napůl na hladkém, ale tvrdém skalisku, bolí celé tělo a během toho, co poslušně čekala na břehu, až jí Loki donese oblečení (doposud odhozené na skále, která jim posloužila jako obřadní kámen), našla dokonce i několik citlivých míst, na nichž jí nejspíš ještě před chvílí kvetly nevzhledné modřiny (které si v zápalu vášně způsobila o kamenné „lůžko“). Teď už však na těle žádné památky probdělé noci neměla a ihned poté, co se s Lokiho pomocí oblékla do mírně navlhlých šatů a jakž takž si uhladila rozcuchané mokré vlasy, byla připravená vyrazit.

„Jak vypadám?“ zajímala se, když ruku v ruce mířili ke koním, ale on odpověděl přesně tak, jak by správný pozorný manžel odpovědět měl.

„Naprosto úchvatně, miláčku.“ Ignoroval její neupravený vzhled, a rozhodně nešlo o nějaký planý kompliment. Vážně měl dojem, že tak krásná snad ještě nikdy nebyla (a nejen ona, ale žádná žena, kterou kdy potkal). Láska holt zkresluje vnímání a pro okouzleného novomanžela to platilo dvojnásob…

„No jistě, to ti tak věřím,“ zasmála se, když jí pomáhal do sedla, ale neřekl na to nic. Jen se vyhoupl na druhého koně a neochotně si nasadil svou škrabošku. Sice doufali, že je cestou do paláce nikdo neuvidí, ale kdyby náhodou, mohli tvrdit, že se byla královna ráno projet a její věrný osobní strážce ji doprovodil.

Nakonec ale nebylo potřeba nikomu lhát do očí, protože jejich dlouhá cesta probouzející se krajinou i ztichlým hlavním městem se obešla bez nevítaných svědků, a oba tak dorazili do stájí (kde nechali koně prozřetelně přivázané ke žlabu, aby se nemuseli setkat s podkoními) hladce a bez zbytečného zdržování. Akorát Bifrost nějak podezřele žhnul, jako by ho právě někdo použil, ale to jim nemohlo pokazit den (se zahraničními delegacemi se tu, koneckonců, dveře netrhly).

Zbýval jen průchod tichými chodbami paláce, který zvládli v rekordním čase, a královské komnaty jim mohly poskytnout kýžené útočiště.

„Uf, jsme tu,“ zastavila se Aldrif před pozlacenými dveřmi komnat, jež nyní jako královna obývala, ale než mohla vzít za kliku, Loki k ní se smíchem přiskočil a vyhoupl si ji do náruče. „Hej! Co to vyvádíš?“ vypískla překvapeně, ale naštěstí tu nebyl nikdo, kdo by ji slyšel. Stráž byla právě na obchůzce.

„Plním svou další novomanželskou povinnost a přenáším nevěstu přes práh,“ odvětil rozjařeně a chvatně s ní zaplul dovnitř. „Tak, a jsme tu, ženo!“ Postavil ji hned za prahem na podlahu, aby mohl zavřít dveře, a jemně odstrčil nadšeně poskakujícího Fenrira, který se k nim ihned vrhl.

„Děkuji, muži,“ kontrovala s předstíranou vážností a roztržitě podrbala vlčí mládě za ušima, aby na ni konečně přestalo vyskakovat (bylo to celkem nepříjemné, protože už stihlo značně povyrůst a hladce jí dosáhlo packami nad kolena).

„Nemáš zač,“ objal ji kolem pasu tak rychle, jako by se bál, že mu ji Fenrir někam odtáhne v zubech, a vášnivý polibek, který jí vzápětí vtiskl, jasně svědčil o tom, že díky rychlosti, s jakou to zvládli do paláce, by se možná mohli ještě na pár minut odebrat do ložnice a vyzkoušet, jestli jim to bude spolu po intimní stránce klapat i v běžném prostředí. Bohužel… jim něco tak lákavého nemělo být dopřáno!

„Aldrif? Ach, díky bohu, konečně jste tady!“ ozvalo se zničehonic od vchodu do ložnice, a když sebou poplašeně škubli, stanuli tvář v tvář Nanně, která působila… poněkud zchváceně a šokovaně! Bůhví, jak dlouho tu na ně čekala, ale ať k tomu měla jakýkoliv důvod… bylo to nejspíš hodně důležité!

„Nanno? Co tu děláš?! Neměla bys být… s Baldrem?“ vyhrkla Aldrif nevěřícně, ale její služebná, kterou tu dnes ráno vážně nečekala, jen mávla rukou a zatvářila se, jako by ji něco vyděsilo k smrti.

„Čekám tu na váš, protože… se něco stalo! Něco… něco… u čeho byste rozhodně měli být. Oba!“ prohlásila s očima navrch hlavy a Loki s Aldrif se na sebe napjatě podívali. Ale ne! Snad nedošlo k nějaké krizi, zatímco byli pryč z paláce. Bylo to přeci teprve pár hodin!

„Co je?“ vzpamatoval se Loki jako první, ale jen němě vrtěla hlavou, jako by stále ještě nemohla uvěřit tomu, co se událo, a nervózně těkala pohledem z jednoho na druhého. „No tak! Co se stalo?“ Měl sto chutí s ní zatřást, ale udržel se. „Nějaký problém?“

„Jak se to vezme…“ zamumlala neurčitě a Aldrif s povzdechem obrátila oči v sloup.

„Tak už nás nenapínej a ven s tím!“ Čekala opravdu cokoliv, od vzpoury až po celostátní finanční krizi, ale jen těžko jí mohlo napadnout to, co její služka vzápětí vykoktala.

„My totiž… ehm… máme… návštěvu!“ potvrdila jim potichu, že se s tím Bifrostem nemýlili, ale ani jeden z nich stále nechápal, proč ji to tak hrozně vzalo (a proč jim proto pokazila společné chvíle a opustila vlastní novomanželské lože).

„No a?“ zavrčel Loki a Aldrif měla chuť říct totéž. Návštěvu? No to je toho, jako by snad nemohla chvíli počkat!

„O koho jde?“ Předpokládala, že půjde o vyslance bůhví odkud, který nerad čeká, ale… ani v tom nejdivočejším snu by ji ani Lokiho nenapadlo, co Nanna vzápětí pronese a jak obrovský šok a problém to pro ně pro oba bude znamenat. „No tak, kdo přijel?“

„Váš bratr!“ vyhrkla totiž zoufale a v těch dvou by se v tu ránu krve nedořezal.

„Cože?!“ zaznělo unisono královskou komnatou, ale bohužel… Oba měli jen jednoho bratra, který by přicházel v úvahu a kterého… rozhodně nečekali! A nejen zrovna dnes, v první den svého manželského života, ale tak nějak… nikdy!

„Ale… jak to? Měl by být přeci na Midgardu s těmi… svými kumpány!“ vypadlo z Lokiho vztekle, jako by snad mohl svými slovy přimět realitu, aby se změnila a jeho bratr se vrátil tam, kam ho sám před mnoha a mnoha měsíci propustil (pochopitelně v Odinově podobě), ale Nanna jen neurčitě pokrčila rameny.

„Nevím. Snad říkal něco o tom, že narazil na něco, co by rád prošetřil, ale možná jsem špatně rozuměla.“ Obrátila se zpět k Aldrif, ale ta stále ještě vydýchávala tu nečekanou novinku a při tom drtila Lokimu ruku, za kterou ho instinktivně vzala.

Bylo jí jasné, že její manžel se nastalé situace děsí jako čert kříže, a ráda by byla na jeho straně, ale… zrovna z téhle skutečnosti měli oba tak trochu odlišné pocity. A zatímco Lokimu se srdce sevřelo hrůzou (a možná i výčitkami svědomí), ona… pocítila něco, co ze všeho nejvíc připomínalo… štěstí!

No ano, nic jiného to být nemohlo! A ačkoliv to bylo tak trochu nevhodné a pro jejího manžela (i její postavení, o němž Thor nic nevěděl a ona ho o něm musela co nejdřív informovat) i nepříjemné a nebezpečné, nemohla si pomoct! Pomyšlení, že její vlastní bratr… její krev… poslední člen její rodiny, o kterého stála… byl tady… ji rozechvívalo nefalšovanou touhou se s ním bez ohledu na nebezpečí a problémy z toho plynoucí co nejdříve setkat!

„On… je vážně tady? Thor… se vrátil na Asgard?“ ujišťovala se téměř bez dechu, protože Loki nejspíš definitivně ztratil řeč, a když Nanna nervózně přikývla a informovala ji, že čeká se svými přáteli v přijímacím salonku vedle trůnního sálu na příchod svého otce, nedokázala už déle krotit své emoce. „Páni, to je… to… musím ho vidět. Hned!“ málem nadskočila vzrušením, a než se kdokoliv jiný v pokoji vzpamatoval, rozběhla se ke dveřím a Loki ji tak tak stihl dohnat, než je rozrazila dokořán.

„Počkej!“

„Proč?“

„Přeci za ním nechceš jít?!“ vypadal, že ho pomyšlení na její setkání s Thorem upřímně děsí, ale ona netrpělivě setřásla jeho ruku a zatvářila se mírně dotčeně.

„Ovšemže chci, je to můj bratr! Musím ho poznat a říct mu, jak se za jeho nepřítomnosti změnila zdejší politická situace. Dřív, než to udělá někdo jiný. Pokud… to tedy už někdo z těch čtyř přes můj výslovný zákaz neudělal!“ Nechtěla ztrácet ani minutu, ale Loki se stále ještě nevzpamatoval z toho nepříjemného šoku, který ho po tak nádherné noci a krásném ránu čekal. Thor a tady? Sakra, to… to bylo vážně to poslední, co teď potřeboval!

„Ale… musíme se domluvit, co mu řekneš!“ plácl první věc, která mu přišla na jazyk, ale jen netrpělivě přešlápla. Na tohle neměla čas ani náladu!

„Vím, co mu řeknu. To, co všem ostatním!“

„Ano, jistě, jen… přeci tam nechceš jít takhle!“ Hledal všemožné záminky nepouštět ji k někomu, z koho měl hrůzu (a její neadekvátní pomačkané a navlhlé oblečení i neexistující účes se mu náramně hodily do karet), jenže Aldrif takové podružné věci neřešila. Jen několik místností od ní byl její mladší bratr, kterého chtěla poznat už od chvíle, kdy o něm Loki před ní poprvé otevřeně promluvil (možná i dřív), a to bylo jediné důležité.

„Proč ne?“ sklopila oči ke svým šatům a neshledala na nich nic závadného. Roztrhané ani špinavé nebyly, tak oč šlo? Neměla chuť se před prvním setkáním s vlastní rodinou půl dne činčat. Loki se ale zatvářil, jako by mluvila z cesty.

„Proč? Protože jsi mokrá a rozcuchaná! Proto!“

„Copak jdu na módní přehlídku?“ odsekla nedočkavě a marně se pokoušela kolem něj protáhnout na chodbu.

„To ne, ale…“

„Ale co?“ založila si ruce v bok a probodla ho přísným pohledem. Zrovna teď neměla na jeho zdržování náladu. „Myslíš, že když se Thor dnes poprvé dozví, že má sestru a že ta sestra vládne jeho říši, bude ho zajímat, co má u toho na sobě?“ předložila mu logický argument, který nedokázal přebít, a musel zoufale sklopil hlavu.

„Ne, to asi ne, ale… nemůžeš přeci…“ Nevěděl, co dalšího říct, a ona konečně pochopila, že je příšerně nesvůj a má o ni iracionální strach, což ji dojalo a přinutilo přeci jen trochu poroztát.

„Neboj, zvládnu to. Thor mi určitě neublíží, a navíc… tam můžeš jít se mnou. Na osobního strážce se určitě dívat nebude!“ Povzbudivě ho objala kolem krku a on se nezmohl na žádnou odpověď, ani na další protestní řeč. Připoutat k pelesti, tak jako první den jejich známosti, ji bohužel nemohl (i když byl v pokušení), a navíc hluboko uvnitř moc dobře věděl, že má právo svého bratra poznat a že jí od něj nehrozí žádné nebezpečí. Dokonce… bylo dost pravděpodobné, že se mu bude líbit, přesto… se cítil příšerně při pomyšlení, že by měl být s Thorem v jedné místnosti. Po tom všem, co se mezi nimi stalo, jak mu lhal… jak ho nechal věřit, že je mrtvý. Sakra! Měl by se zahrabat hluboko pod zem, dokud bude bratr poblíž, ale to bohužel nešlo. Pokud chtěl být Aldrif nablízku… musel se vzchopit.

„Dobře, tak… běž, já přijdu za tebou.“ Nedokázal se přimět, aby vyrazil s ní a byl svědkem jejich prvního setkání, které mohlo dopadnout jakkoliv, ale když ho nadšeně políbila a vyběhla z místnosti… měl co dělat, aby se nervově nezhroutil (a dal se dohromady alespoň tak, aby byl schopný vyjít ven z místnosti).

Tohle… byla vážně krutá, ironická a škodolibá hříčka osudu, který ho prostě nemohl nechat si pár dní v klidu vychutnávat manželský život! To tedy pěkně děkuju! pomyslel si zoufale a vůbec netoužil po tom svého bratra vidět tváří v tvář.

Aldrif však měla přesně opačné pocity, a když běžela ztemnělou chodbou směrem k přijímacímu salonku, kde se měla setkat s jediným žijícím členem své rodiny, o kterého stála, celá se vnitřně chvěla. Byla na něj pekelně zvědavá a nemohla se dočkat, až ho konečně spatří i jinak, než na hologramu. A… dočkala se! Stáže jí s hlubokou úklonou otevřely dvoukřídlé dveře a ona vtrhla dovnitř do salonku (velikosti větší tělocvičny) jako velká voda.

Málem cestou porazila Fandrala, který právě mířil ven (nejspíš zjistit, kde vězí), a jeho povzbudivý úsměv jí dodal ještě víc odvahy, aby pohlédla do středu místnosti, kde mezi Hogunem, Volstagem a růžolící Sif postával pohledný ramenatý mladík s blond vlasy a jasně modrýma očima. Byl… mnohem vyšší než ona a nejspíš i o něco vyšší než Loki, a rudý plášť a kovové ozdoby na koženém oděvu mu dodávaly vskutku královský vzhled (stejně jako jeho pověstné kladivo, ležící na podlaze).

Nejvíc ze všeho ji však zaujala jeho sympatická, ostře řezaná tvář, v níž se mísily rysy obou jejich rodičů a vytvářely velmi působivou a až bolestně povědomou kombinaci. Jen ty oči měl pouze po matce, stejně jako ona, a úsměv jí svou laskavostí připomínal jeden z hologramů, které měla ve svých komnatách.

Vypadal mile a přátelsky, ale ve chvíli, kdy vtrhla do místnosti a všechny oči se obrátily jejím směrem, se téměř neznatelně zamračil a vzápětí se tázavě obrátil na své přátele, jako by se jich neslyšně ptal, s kým má tu čest a proč se na něj ta rusovlasá neupravená dívka v pomačkaných mokrých šatech tak upřeně dívá a tváří se u toho… přinejmenším hodně zvláštně!

Nahlas však neřekl nic a ona se také na nic nezmohla. Jen tam tak stála a zírala na něj jako na zjevení, a zatímco všichni tři jeho přátelé včetně Sif se poněkud potutelně uculovali a zjevně se nemohli dočkat, až jejich přítel konečně zjistí pravdu, došlo jí, že ze sebe nedokáže vypravit ani jedno jediné slovo. Měla na to příliš stažené hrdlo, a navíc ani nevěděla, co by mu měla říct, aby to dostatečně vystihovalo její bouřlivé pocity rozpínající se od strachu a nejistoty přes netrpělivost až po bezbřehou radost.

Existovala jen jedna jediná věc, kterou mohla zajistit, aby si uvědomil, jak moc je šťastná, že ho vidí, a kterou si navíc přála z celého srdce udělat (nejspíš už hodně, hodně dlouho)… Stačilo se k ní jen odhodlat, což šlo nakonec překvapivě snadno, a ona se tak po chvilce mlčení bez jakéhokoliv varování rozběhla k němu a… vrhla se mu kolem krku tak prudce, až zavrávoral a překvapeně vydechl!

Nebylo to zrovna nejdecentnější chování a nejspíš to ani nebylo podle příručky (pokud tedy existovala příručka na seznamování dávno rozdělených sourozenců, kteří se nikdy dřív nepotkali), ale bylo to to, co si přála z celého srdce, a když ji do nosu praštila vůně jeho vody po holení (značně exotická, protože zjevně pocházela z Midgardu) a současně pocítila horko sálající z jeho těla… měla najednou pocit, že ho zná celá léta! Jako by ji to k němu podvědomě táhlo a něco hluboko uvnitř ní se snažilo potvrdit známé pořekadlo, že krev není voda!

On… to tak ale samozřejmě necítil, protože vůbec nevěděl, která bije, a když ani o několik desítek sekund později nejevila známky toho, že by ho chtěla pustit nebo něco říct na svou obhajobu a vysvětlit mu, proč se po něm vrhla, osmělil se a významně si odkašlal.

„Ehm, my… se známe?“ Jeho hluboký hlas se jí okamžitě zalíbil, a dokonce jí dodal odvahu ke krátké chraplavé odpovědi.

„Osobně ještě ne, ale… hodně jsem toho o tobě slyšela a doufám, že se do nejdřív poznáme.“

„Aha, no… to mě těší, ale… mohla byste mi říct, kdo jste.“ Snažil se chovat galantně a stále ji ještě neodstrčil, ale zjevně ocenil, když se od něj konečně odtáhla a pohlédla mu hluboko do očí, chystajíc se na jednu z nejdůležitějších vět svého života.

„Jsem… asgardská královna.“ Nepovedlo se jí napoprvé odhalit celou pravdu, i když se o to snažila, a jeho překvapením rozšířené oči jí připadaly docela roztomilé.

„Cože?! Ale to... přeci… Přeci nejste moje… nevlastní…“ Zjevně ho jako první napadlo, že se jeho otec v jeho nepřítomnosti znovu oženil s mnohem mladší dívkou (a ona se mu nemohla divit, protože to bylo nejlogičtější vysvětlení), ale… to nebylo to pravé. Pravda byla mnohem bizarnější!

„Ne, to vážně nejsem.“

„Tak kdo tedy jste?“

„Jsem,“ zhluboka se nadechla a hrdě zvedla hlavu, aby mu dokázala, že nelže a je si stoprocentně jistá tím, co měla na jazyku. „Tvá sestra!“ dokončila pyšně, a bylo to venku!

A zatímco v salonku se rozhostilo hrobové ticho, v němž by bylo slyšet špendlíček spadnout, Lokimu, který se právě tiše proplížil do místnosti a ve své spolehlivé škrabošce zaujal strategické místo ve stínu jednoho ze sloupů, proběhla při pohledu na jeho nevlastního, zcela konsternovaného bratra objímajícího jeho manželkou jedna jediná, trochu nevhodná (a bohužel pro něj i velmi pravdivá) myšlenka… Že jeho a Aldrif čekají velmi netradiční a nepříjemné líbánky!

KONEC 

Děkuji všem čtenářům, kteří s takto tematicky netradičním příběhem vydrželi až do konce, a budu moc vděčná za závěrečný komentář i od těch, kteří ho běžně nezanechávali. Jak už jsem se zmiňovala před časem, mám rozpracovaný i druhý díl této FF a byla bych tudíž ráda, kdybyste dali vědět, zda by vás pokračování zajímalo. Ještě jednou děkuji za přečtení!!! Abs 

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (Epilog):