OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » The other side of darkness

14.03.2014 (17:00) • PetraCullen • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 10× • zobrazeno 3006×

Díval se opakovaně, jak jeho kmotr spadl za oblouk na odboru záhad. V ten moment se s trhnutím probudil. Ze smrti Siriuse se nemohl stále vzpamatovat a dával si to furt za vinu. Byl z toho nešťastný a věděl, že jen díky němu Sirius spadl za ten oblouk. Kdyby tenkrát cvičil nitrobranu a nenechal se Voldemortem napálit, Sirius by žil. Myšlenkami byl pořád jinde, i na hodinách. Všichni, co šli v loňském školním roce na odbor záhad, byli za hrdiny. 

Spekulovalo se, jak mohl zahynout Sirius Black, a Harryho tyhle řeči vůbec nebraly. Od té doby byl ke všemu lhostejný. I když do něj Snape rýpal při hodinách lektvarů, bylo mu to jedno. Ron s Herminou si o něj nepřestali dělat starosti a sledovali ho starostlivými pohledy. Harry moc dobře věděl, že přes tohle se nikdy nepřenese. Ale několik věcí se v Bradavících zlepšilo. Remus Lupin byl znovu přijat na post učitele obrany proti černé magie. Poté, co Brumbál musel přesvědčit rodiče studentů, že je Lupin neškodný vlkodlak a že je schopný tento předmět znovu vyučovat. Nebelvírští byli z toho nadšení a zmijozelští Lupina kritizovali ještě víc. Další, kdo Siriusovu smrt špatně nesl, byl ještě Lupin. Taky i on byl kvůli tomu velice neklidný. Místo toho, aby byl Harrymu oporou, nedokázal se mu od té doby, co byli na odboru záhad, podívat do očí. Kdykoliv se Harry na něj zadíval, Lupin sklopil pohled, jako kdyby ho za Siriusovu smrt vinil i on. 

„To už mě vážně nebaví. Ty jeho vyčítavé pohledy,“ zanadával si nahlas, když šli zrovna na oběd.

„Ale Harry. Taky ho mrzí smrt Čmuchala,“ hájila Lupina Hermiona.

„Jasně. A viní z toho i Harryho,“ odsekl jí Ron, aby se zastal Harryho.

„Prostě mě nenavídí, že jsem poslal jeho posledního žijícího přítele poslal zemřít,“ odsekl navztekaně Harry.

„Nikdo ti nic nevyčítá, Harry,“ řekla Hermiona, aby ho uklidnila.

Harry si povzdechl a na oba se zadíval. Podívali se na něj lítostivě, ale na druhou stranu ho chápali. Když došli na oběd, všichni je sledovali a očekávali, co se bude dít. Harry je předešel bez povšimnutí a zasedl si k nebelvírskému stolu. V jídle se nepřítomně povrtal, protože neměl vůbec chuť k jídlu. Když se zvedl po pár minutách od stolu, ani se neobtěžoval na ně počkat. Zbytek dne moc nevnímal a nedával pozor. Musel myslet pořád na Siriuse. Když mu skončila poslední vyučovací hodina, odebrali se s Ronem do společenské místnosti. Harry si zrovna dodělával úkoly a myšlenky mu sem tam utekly k Siriusovi. Ron sledoval, jak je Harry duchem nepřítomný, ale neopovážil se mu nic říct. Věděl, jak Harry těžce nese ztrátu Siriuse. Když měl hotové všechny úkoly, rozloučil se s Herminou a šel si předčasně lehnout. Chtěl být sám. Vyhrabal v kufru to dvojcestné zrcátko, které mu dal Sirius na začátku minulého školního roku. Vyvolalo to v něm další vzpomínky, které ho nepříjemně bodaly do hrudi. Zatáhl kolem sebe závěsy jeho postele a znovu jako kdyby viděl, jak je Sirius opakovaně zasažen do hrudi paprskem rudého světla. Jak se jeho posměšný výraz mění na udivený. Pomalu cítil, jak ho do pár vteřin přepadl neklidný spánek.

***

V ten moment se ozvala prudká rána v Londýně na ministerstvu kouzel. Nikdo vůbec nechápal, co se to stalo. Všude zavládnul naprostý zmatek. Na odboru záhad se zachvěl závěs za tím divným obloukem a pomalu se z něj vynořila mužská postava. Měla dlouhé černé vlasy a nedůvěřivýma šedýma očima se rozhlížela po kamenné místnosti se schody okolo. Jeho ošuntělý hábit byl trošku roztrhaný z předchozí kouzelnické bitvy, která jako kdyby se odehrála včera. Přemýšlel, kdo vlastně vyhrál. Jestli Fénixův řád, nebo jestli vyhráli smrtijedi. Nechápal, kde se všichni poděli. Byl zmatený. Vzpomněl si na to, jak bojoval se svojí sestřenicí Bellatrix. Přišlo mu to jako chvíle, kdy spadnul za ten pitomý oblouk. Kletby lítaly sem a tam a každý z nich se snažil zasáhnout protivníka. Poslal na ni paprsek rudého světla a chtěl ji dostat.

Musel ji za každou cenu porazit. Vždycky věděl, že je nejlepší. Kletby začaly lítat kolem nich ještě zuřivěji než předtím. Začínal dělat chyby ve stejnou chvíli, kdy je začínala dělat ona. Tohle se pro někoho z nich vyvíjelo smrtelně. Chtěl ji jenom nějak podráždit, aby udělala další chybu. Na to, jak se jí posmíval, a vzápětí, jak ho překvapila, když proti němu vyslala paprsek rudého světla, který ho zasáhnul přímo do hrudi. Díky tomu ztratil rovnováhu a spadl za ten debilní oblouk. Vrátil se zpátky do reality a oprášil si hábit. Vyšel ty schody s kamennými lavicemi, protože už chtěl být odsud co nejdřív pryč. Najednou měl strach, aby ho ten oblouk znovu nepohltil. Rozeběhl se a prošel dveřmi a místnost se s ním zatočila. Chvíli trvalo, než si našel cestu z odboru záhad, a vydal se na chodbu k výtahům. Když jedním z výtahu dojel do hlavní haly ministerstva kouzel, nikdo si ho v tom zmatku nevšiml. Bál se, aby ho nikdo nezahlédl. Nechápal ten zmatek lidí okolo. Zastavil jednu čarodějku, která pobíhala zmateně sem a tam. Potřeboval se jen zeptat, co byl za den. Potřeboval mít jistotu.

„Prosím vás,“ oslovil váhavě tu ženu. „Co je dneska za den?“ zeptal se jí a chytil ji za rameno.

Čarodějka se k němu vyplašeně otočila, zasmála se jeho divné otázce a následovně ohrnula nos odporem. Nebyla na takovou společnost zvyklá.

„Je dvacátého pátého listopadu,“ odpověděla stroze a už si toho zvláštního muže nevšimla.

Tohle se mu náramně hodilo. Už jej neměli již dávno za toho, za koho jej považovali. Přemýšlel, zda už jeho jméno bylo očištěno. Ale pak si uvědomil, že mu to může být v podstatě jedno. Nikdo nevěděl o jeho záhadném návratu. Nikdo nevěděl, co se to najednou stalo. Ani on nechápal, proč se najednou vrátil. Kdo ho z té pasti osvobodil. Věděl jen, že to nebude jen tak. Vymotal se z ministerstva kouzel a konečně na svojí tváři ucítil závan větru. Zhluboka se nadechl. V tu ránu se zrovna rozpršelo a on po tak dlouhé době ucítil déšť, jak mu stéká po tvářích. Jak mu tohle chybělo. Věděl, co musí nyní udělat. Rozhlédl se kolem sebe, aby ho nikdo nezpozoroval, a okamžitě se v tichosti nepozorovaně přemístil.

***

Harry se s trhnutím probudil uprostřed noci a nemohl vůbec spát. Když si byl jistý, že všichni spí, sedl si na parapet u okna a díval se na hvězdy na obloze. Měsíc byl v úplňku. Tady na parapetě sedával, když nemohl spát několik nocí. Myslel na ztrátu jediné osoby. Na ztrátu jeho milovaného kmotra Siriuse Blacka. Uvědomil si, že za tak krátkou dobu, co Siriuse znal, že byl jeho nejlepší přítel a otec, kterého nikdy neměl. Jejich osudy si byly neuvěřitelně podobné, a konečně měl pocit, že už není sám a že se mu bez obav může se vším svěřit. Ovšem nemělo to dlouhého trvání. Připadalo mu to, jako kdyby se to stalo včera. Věděl, že musí jít znovu spát, i když věděl, že uvidí ve snech jeho smrt jako několikrát předtím. Lehl si zpátky do postele a po chvíli znovu usnul. Zdál se mu sen. Byl v kruhové místnosti na odboru záhad u oblouku. Kletby lítaly všude sem a tam. Věděl, že se musí dostat k Siriusovi, aby ho stihl varovat. Sirius byl zasažen do hrudi rudým paprskem. Jeho výraz se z posměšného změnil na překvapený. Jeho tělo se na místě zastavilo.

Harry nechápal, proč se ten výjev najednou změnil. A v ten moment jako kdyby se všechno změnilo. Všichni zmizeli, ale ta místnost přesto dál zůstala. Harry došel k oblouku a sledoval, co se bude dít. Pak se závěs za obloukem zašuměl a Harryho rozbolela jizva. Poklesnul v kolenech a přál si, aby tohle skončilo. Jaké překvapení bylo, když po chvili z oblouku vyšla postava zahalená v černém hábitu a měla kapuci na hlavě. Sundala si kapuci a Harry zděšením vykřikl. Nebyl pochyb o tom, že před ním stál Sirius. Tvářil se na Harryho opovržlivým pohledem a měl kruhy pod očima. Díval se na něj nenávistivě. 

„Je to tvoje vina, Harry,“ promluvil Sirius k němu vyčítavě. „To jen kvůli tobě jsem zahynul.“

„Siriusi! Já se ti omlouvám,“ omlouval se mu Harry stále v šoku.

„Ty se mi omlouváš?!“ opakoval posměšně Sirius.

„Já tě prosím! Odpusť mi to!“ doprošoval se ho Harry, protože mu bylo líto, jak se Sirius k němu hnusně choval.

„Nikdy ti to neodpustí, Harry.“ V ten moment místo Siriuse stál před ním Voldemort a díval se na něj rudýma nenavistivýma očima. Harrymu v tu ránu jizva explodovala bolestí a s trhnutím se probudil. Byl celý zpocený a musel přemýšlet nad záhadným snem, který se mu v noci zdál. O Siriusovi a o Voldemortovi. Přemýšlel, že by to měl někomu říct a nenechat si o pro sebe. Mohl by to říct Lupinovi, napadlo ho. Pak tu myšlenku honem zahnal, protože kdoví, jak by se Lupin na tohle tvářil. Ještě by si myslel, že Harry přišel do něj nějak dloubat. Harryho to štvalo, že se nemohl svěřit Lupinovi, tak jak to dělával, když byl ve třetím ročníku. Hodně věci se od té doby změnilo. Harry přemýšlel, že ten divný sen o Siriusovi si nechá zatím pro sebe. Po chvíli se znovu přikryl dekou a vyčerpáním usnul.

Když se na druhý den ráno probudil, sešel s Ronem do společenské místnosti, kde už na ně čekala Hermiona. Měl špatný pocit z toho, že se něco zlého stane. Vyšli směrem do hlavní síně na snídani a zasedli si k nebelvírskému stolu. Do velké síně se po chvíli začaly snášet sovy, které svým majitelům začaly doručovat poštu. Harrymu se bolestně sevřelo srdce při pomyšlení, že mu už Sirius nikdy nenapíše. A v tu chvíli jako kdyby se stal nějaký zázrak. Před Harryho se snesla nějaká černá sova a nesla mu vzkaz. Harryho to vytáhlo z rozmrzelosti a nechápavě se zadíval na sovu, která ho klovla do prstu, aby si ten dopis převzal.

„No jo,“ odsekl popuzeně Harry a převzal si ten dopis.

Vůbec nechápal, kdo by se mu namáhal psát. Zvědavě otáčel dopis v ruce a zaraženě si četl své jméno pořád dokola.

„Tak vidíš, Harry,“ poplácal ho Ron po rameni, když si všiml, že mu někdo napsal. „Usmálo se na tebe štěstí. Otevři to,“ vybízel ho Ron dychtivě.

Harry se váhavě zadíval na Lupina k učitelskému stolu. Když si všimnul, že se profesor zarazil, co to Harry svírá za dopis v ruce, lehce zblednul. Přimhouřil oči a nešťastně se podíval na Harryho. Jako kdyby se ho snažil vybídnout pohledem, aby si ten dopis přečetl. Harry zaváhal a roztřeseně si přečetl vzkaz. Stálo tam:

Nejobavanější zločinec a masový vrah všech dob se vrátil! Dokázal utéct z Azkabanu a unikl i svojí vlastní smrti. Tvůj nejlepší přítel.

Když to dočetl, Harry utrpěl pořádný šok. Tohle nebylo vůbec možné. Nechtěl pomyslet na to, že by si někdo z něj udělal takovou blbou srandu. Třeba někdo ze Zmijozelu. Pořád zíral na ten záhadný vzkaz, který obdržel před pár minutami. A ještě do toho ten jeho záhadný sen o Siriusovi.

„Přečti si to,“ vybídl po chvíli Rona.

Byl zvědavý na jeho reakci, jak zareaguje. Když Ron dočetl ten vzkaz, utrpěl stejný šok jako Harry. Taky nic nechápal.

„To má být vtip?“ vyjekl Ron zmateně. „Koho tím myslí?“

„Třeba někdo tím myslí... Čmuchala,“ vypravil ze sebe těžce Harry.

„Ale to není možné, Harry,“ vmísila se do jejich rozhovoru Hermiona, která si zběžně také přečetla onen záhadný vzkaz. „Však jsi ho sám viděl, jak spadl za ten oblouk. Třeba si z tebe chtěl někdo vystřelit.“

„Jeho písmo ještě poznám. Sice nevím, jak je to možné, ale...“ odmlčel se po chvíli, protože k jejich stolu zrovna došel Lupin. Už se nadechoval, že jim něco řekne, pak jen nešťastně zavrtěl hlavou a odešel. Harry si všiml, že je někdo od učitelského stolu sleduje. Podíval se a zjistil, že na něj upřeně se nedívá nikdo jiný než samotný Brumbál. Tvářil se znepokojeně, stejně jako Lupin předtím. Pak do hlavní síně přiběhnul Snape a něco zuřivě šeptal Brumbálovi. Studenti to dychtivě pozorovali, a když si Snape všiml zvědavých pohledu od Harryho, zatvářil se na něj tak nenávistivě, jako nikdy předtím. Harry však pohledem neucuknul. Na obraně pořád přemýšlel, co to mělo dneska znamenat. Harrymu se najednou zatemnilo před očima a ocitnul se někde jinde.

***

Byl na nějakém předměstí města. Všude křičeli lidé a okolo byli smrtijedi. Cítil potěšení zabíjet.

Měli vyděšené výrazy a snažili se schovat. Všichni utíkali směrem od něj a to ho přimělo se víc usmát. Tvář se mu zkřivila do dalšího zlomyslného úsměvu a podíval před sebe. Najednou k Harrymu přiběhl ten smrtijed, který dělal největší zlo a mučil s potěšením lidi.

„Můžeš si sundat tu kápi, ať každý vidí, že ses přidal ke mně a že tvůj rod nese hrdost svého jména,“ pronesl Harry syčivým hlasem.

Onen záhadný muž si bez rozmyšlení sundal kápi a v Harryho by se v tu chvíli v krvi nedořezal. Před ním nestal nikdo jiný než jeho milovaný kmotr Sirius Black! V tu chvíli ho rozbolela jizva neskutečnou bolestí.

***

S trhnutím otevřel oči a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Všichni už byli z hodiny dávno pryč. Zbyli tu s ním jen Ron s Hermionou. Lupin si ho prohlížel ustaranými pohledy.

„Já vám musím něco říct, profesore Lupine,“ vyhrkl na něj Harry.

„Dobrá tedy,“ souhlasil klidně Lupin a přesunuli se k němu do kabinetu.

„On žije!“ zakřičel Harry. „A vy to s Brumbálem víte!“

Lupinovi v tu chvíli se zadrhl dech a vytřeštil oči. Ron chytil Harryho varovně za paži.

„Ten dobrý Sirius umřel na konci minulého školního roku, Harry,“ řekl Lupin zdrceně. „Ten, kdo se teď schovává za jeho tváří, stojí na Voldemortově straně.“

„Já to nechápu,“ řekl zdrceně Harry. „Jak se to stalo?“

„Voldemort ho vytáhl z oblouku a chce ho použít jako svoji zbraň proti tobě. Slib mi, že ať se doslechneš cokoliv, nebudeš po Siriusovi pátrat. Tentokrát to myslím vážně,“ požádal ho zdrcený Lupin. „Tohle musí zůstat jen mezi námi.“

Harry přikývnul a vydali se pryč. Pořád nechápal, proč se Sirius přidal na druhou stranu temnoty.

Když se blížil víkend, byl podivně neklidný. Jednou večer, když si je Brumbál všechny svolal do hlavní síně, tvářil se vážně jako nikdy předtím.

„Chtěl bych vám něco říct,“ promluvil a stoupnul si do čela tak, aby na něj všechny koleje dobře viděly. „Dozvěděl jsem se, že smrtijedi se chystají dnes večer zaútočit na Bradavice,“ oznámil klidně. „Našli jistý způsob, jak to udělat. Chtěl jsem vás všechny požádat, abyste zůstali na svých kolejí.“

Ozvalo se nesouhlasné mručení.

„Sirius!“ zpozorněl Harry.

„Pšt!“ okřikla ho Hermiona. „Harry, to ne! Budeš na koleji. Jestli je to pravda, pokusí se tě zabít.“

„Ale tady jde o Siriuse!“ rozzuřil se celý naštvaný.

„Neslyšel jsi Lupina, co říkal?“ vmísil se do toho Ron.

„Já vím!“ odsekl Harry.

„Následujte všichni své prefekty!“ prohlasil Brumbál.

Když se hlavní síň vylidnila, zůstal jen Harry, který se odmítal celou dobu zvednout. Zůstali tam jen všichni profesoři s Brumbálem v čele. Když i Lupin se pokoušel přimět Harryho k odchodu, už bylo pozdě. Všechno se zachvělo, dveře velké síně se rozrazily a v čele napochodovalo několik smrtijedů v čele s jedním, který šel uprostřed. Brumbál s Lupinem a ostatními profesory si stoupli kolem Harryho, Rona a Hermiony. Zaujali obranné postoje. Hlavní smrtijed se zastavil pár metrů před Brumbálem a sundal si kápi. Harrymu poklesla čelist. Nebyl to nikdo jiný než Sirius. V Harrym se zvedla šílená vlna nenávisti a výtahl odhodlaně svoji hůlku. Zapřísáhnul se, jestli se mu pokusí Sirius ublížit, že ho zneškodní. Ron s Hermionou následovali jeho příkladu a tasili své hůlky.

Ostatní smrtijedi se pokusili zaútočit na profesory, ale ti je ladně vykryli. Většina smrtijedů ležela na zemi omráčených.

„Co se s tebou stalo?“ zavrčel Harry na něj nenávistivě. „Proč ses přidal na jeho stranu?!“ křičel nenávistivě Harry na něj.

„Ne že bych to tak chtěl, ale vytáhl mě z oblouku,“ řekl vděčně. „Jsem mu jistým způsobem zavázaný. Tedy, ne že by mě neštvali ti jeho poskoci, ale díky němu žiju.“

„Vždyť ses přátelil s Harryho rodiči!“ ujely Lupinovi nervy.

Taky i on držel hůlku a mířil na Siriuse.

„Nebuď takový, Remusi. Je čas změnit strany,“ ušklíbnul se. „James s Lily byli velmi pošetilí."

Uvnitř Harryho všechno zuřilo. Měl neuvěřitelný vztek na Siriuse. Strhla se bitva. Sirius porazil Lupina – zranil ho. Harry se rozzuřeně rozeběhl k Siriusovi a v ten moment zapomněl, že existují nějaká ta kouzla. Black si ho nevšiml a Harry mu dal do obličeje pěstí.

„Zrádce!“ křičel Harry vztekle.

„Vážně mě chceš zabít, Harry?“ poškleboval se mu Sirius.

Vtom Snape zaútočil na Siriuse. Sirius proletěl oknem, ještě se stihl proměnit v černého psa a opustil Bradavice. Harry se na místě zhroutil. Sirius byl na druhé straně temnoty a on se s tím nemohl vyrovnat... Měl dalšího nepřítele.

Tuhle povídku bych chtěla extra věnovat MaggieLove, protože díky ní jsem se rozhodla ji sem přidat už teď. :-) Děkuju ti. ;-)

Jsem zvědavá na vaše názory. :) 

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek The other side of darkness: