OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Albus Severus Potter a Zapovězený les 2. kapitola

10.06.2014 (15:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1396×

JEHO SYN

Albus Severus Potter pomalu procházel úzkou uličkou vlaku a nahlížel do každého kupé, jak nejnenápadněji jen dokázal. Těm uvnitř se nejspíš zdálo, že někoho hledá, nějakého přítele či partu společníků, se kterými by strávil cestu, a to byl záměr. Nechtěl, aby věděli, že je nervózní už jen z výběru kupé. I když… kéž by tu šlo jen o kupé. Žaludek měl bolestně sevřený, kdykoliv na to jen pomyslel.

Otevřel dveře na konci vagonu a opatrně přešel do dalšího. První kupé bylo plné holek. Všechny si spolu zapáleně povídaly, očividně se z nich už staly nejlepší přítelkyně, ačkoli se s největší pravděpodobností setkaly až dnes. Jedna z nich zvedla hlavu a podívala se na něho. Okamžitě odvrátil pohled a cítil, jak jeho tváře zahořely. Pokračoval dál.

Na okamžik zalitoval, že utekl Rose, své sestřenici. Možná by i překousl její neustálé přednášky a otravné rady, ať se jednalo o jakoukoliv prkotinu, ale byla pravda, že Rose se svými pestře zrzavými vlasy nebyla ani trochu nenápadná. Albus vážně, vážně nechtěl, aby si ho jeho starší bratr našel tak rychle. Nehodlal poslouchat další jeho posměšky ani průpovídky o tom, že jestli se dostane do Zmijozelu - rodiče ho určitě vydědí.

Sám sobě to mohl přiznat, bál se. Na tenhle den se těšil celý svůj život. Všichni mu vyprávěli o kouzelnické škole, tajné škole, kde se všichni kouzelníci a čarodějky učili. Táta mu o Bradavicích vyprávěl v jednom kuse a vždy přitom měl radostné jiskřičky v očích. Jeho nadšení bylo nakažlivé, Albus velice brzy začal považovat Bradavice za to nejlepší na světě.

Měly snad jen dvě malé chyby. Tou první bylo to pitomé rozřazování do kolejí. Táta mu mohl stokrát říkat, že na tom nezáleží. Záleží na tom! Albus si moc dobře pamatoval každý výraz strýčka Rona, kdykoliv se zmínil o Zmijozelu. A dokázal si představit, jak by se tvářil, kdyby se jeho synovec dostal zrovna do téhle koleje…

A ta druhá chybka? Jeho bratr.

Byl oblíbený, vtipný, chytrý... dokonce byl i vyšší! Představoval pro Albuse něco jako nepřekonatelný milník. Jediná věc, ve které ho Albus vždycky překonával, byla slušnost. Ale jak málo to pro mladého chlapce znamenalo! V dětském světě se máloco měří na základě etiky, takže James bral Albusovu zdvořilost a moudrost jako obyčejnou zbabělost. A i když o tom Albus věděl své, mrzelo ho to. Vlastně by to nebylo tak hrozné, kdyby šlo jen o to, že je lepší.

James byl hyperaktivní. Táta o něm často říkal, že zdědil uličnictví po dědovi, a že když mu dávali stejné jméno, museli mít s maminkou prozření. James nikdy nedokázal dlouho sedět na jednom místě, nesnášel knihy, kreslení a další aktivity, při kterých byl důležitý klid a soustředěnost. A kde jinde by si mohl vybíjet svou přebytečnou energii, nežli na svém mladším bráškovi? Tohle léto to bylo přeci jenom o něco lepší. James dostal koště a každý den pečlivě trénoval. Bral své přijetí do famfrpálového týmu jako hotovou věc a nikdo o tom nepohyboval.

Jen Albus jednou namítl, že se klidně může stát, že ho nepřijmou – o pár minut později už své prohlášení namáhavě odvolával, protože mu James držel hlavu pod vodou jejich kamenného jezírka. 

Vlak sebou trhnul. Albus se zastavil v uličce, náhle ho zachvátila úzkost. Měl za to, že už teď selhal a neexistuje nic, co by mohl udělat, aby to napravil. Bolela ho představa toho, jak s uslzenýma očima píše z Bradavic dopis domů ze zmijozelské koleje…

Rychle se podíval do dalšího kupé a na chviličku se zarazil. Za celou dobu, co procházel vlakem, neviděl v kupé sedět jen děvče a chlapce. Až tady. Seděli naproti sobě u okna a o něčem si povídali. Albus si pomyslel, že vypadají mladě – nejspíš taky jeli do Bradavic poprvé – a nemohl překonat dojem, že nejsou příbuzní. Chlapec měl ostře řezané bledé rysy, plavé, dokonale uhlazené vlasy a chladné modré oči. I přes sklo Albus cítil jeho odměřený, povýšený postoj. Dívka měla dlouhé, vlnité, černé vlasy, maličký nos a její oči měly teple tmavomodrou barvu - hodně se lišily od ledových očí chlapce.

Po chvilce zírání si Albus uvědomil, jak trapná situace by mohla nastat, kdyby ho zahlédli, jak si je prohlíží, a šel se podívat do dalšího kupé.

Uvnitř seděli dva chlapci, ani jeden z nich nemluvil, oba se však dívali z okna na pomalu ubíhající nástupiště devět a tři čtvrtě. Albus otevřel dveře, po dovolení se rychle vpotácel dovnitř a posadil se vedle jednoho z chlapců. Uběhlo několik minut ticha, během nichž Albus pozoroval, jak za okny ubíhá Londýn. Přemýšlel, jako to občas dělával, jaký je život v mudlovské společnosti a pro jednou jim všem záviděl, jak chodí do svých nekouzelnických, méně strachu nahánějících (alespoň to si myslel) škol a zaměstnání. Potřásl hlavou a prohlédl si své společníky. Chlapec vedle něj byl poněkud oplácený, s milým obličejem a krátkými hnědými vlasy. Zaníceně studoval ilustrovanou brožuru s názvem Základy čar a kouzel: Co potřebuje vědět nový kouzelník a čarodějka. Albus obrátil svou pozornost k chlapci naproti, který se na něj díval a usmíval se.

„Já mám kočku,“ ozval se chlapec nečekaně. Al na něj zamrkal a pak zpozoroval krabici, která ležela na sedadle vedle chlapce. Skrz její sklápěcí mřížku uviděl černobílou kočku, která se tam rozvalovala a olizovala si přední tlapky. „Nejsi alergický na kočky, že ne?“ zeptal se chlapec vážně.

„Ne, nejsem,“ ujistil ho Albus.

„To je dobře,“ odpověděl chlapec věcně. Měl americký přízvuk, který Albusovi připadal vcelku zábavný. „Mamka s taťkou jsou oba na kočky alergičtí, takže jsme nikdy žádnou neměli, ale já je mám rád. Když jsem zjistil, že si do Bradavic můžu vzít s sebou kočku, věděl jsem, že přesně to jsem vždycky chtěl. Jmenuje se Paleček. Má na každé noze o jeden prst navíc, vidíš? Sice na tom není nic magického, ale aspoň je něčím zajímavý. Co si s sebou vezeš ty?“

„Já mám sovu,“ řekl Albus a snažil se usmát. „Táta mi ji koupil teprve včera. Jmenuje se Hope.“

Chlapec se vesele zašklebil. „Takže tvůj táta je kouzelník? Můj ne. Ani máma. Já jsem první z rodiny. O kouzelnickém světě jsme se dozvěděli teprve před rokem. Nemohl jsem tomu uvěřit! Vždycky jsem si myslel, že kouzla jsou to, co předvádějí kouzelníci na narozeninových oslavách malých dětí. Chlapi ve vysokém černém klobouku, co ti vytáhnou stříbrnou minci z ucha a tak. Páni! A tys věděl, že jsi kouzelník už odjakživa?“

„Určitě. Taky bys to věděl, kdyby tvoje první vzpomínka z dětství byla, když prarodiče přišli na Štědrý večer krbem,“ odpověděl Albus a chlapcovy oči se rozšířily údivem. „Ale nikdy mi to nepřipadalo divný, víš. Bylo to už odmalička součástí mého života.“

Chlapec uznale zapískal. „To je ale šílený! Ty se máš! Mimochodem, já jsem Zane Patel. Jsem ze Států, jestli jsi to ještě nepoznal. Můj táta ale tenhle rok dostal práci v Anglii. Rád tě poznávám,“ zakončil rychle, natáhl se přes kupé a potřásl Albusovi rukou tak upřímně, až se Al musel usmát.

Šťastně potřásl Zaneovi rukou; ulevilo se mu, že si tak brzy našel kamaráda. „Jsem taky moc rád, že tě poznávám, Zane. Já jsem Potter. Albus Severus Potter.“

Zane si sedl zpátky na sedadlo, podíval se na Ala a zvědavě naklonil hlavu.

„Potter. Albus Potter?“ zopakoval. Albus se podíval jinam, stále si nezvykl, že ho ostatní lidé poznávají. Zane se ušklíbl. „Kde je Q, agente 007?“

Albus zaváhal. „Prosím?“

„Co? Jo, promiň,“ řekl Zane a zatvářil se zmateně. „Myslel jsem, že předvádíš Jamese Bonda. Asi mě zmátl tvůj přízvuk.“

„James kdo?“ zeptal se popleteně Albus, kterému jméno James jen připomnělo jeho staršího bratra.

„Ty jsi Potter?“ ozval se třetí chlapec, který seděl v kupé, ostýchavě a mírně sklonil svou brožuru.

„Ano.“

„Potter!“ pokusil se Zane vyslovit jméno s anglickým přízvukem. „Albus Potter!“ Zvedl pěst k obličeji a ukazováčkem mířil ke stropu, jako by držel pistoli.

„Syn Harryho Pottera?“ ujišťoval se chlapec.

„No, ano,“ opakoval Albus nesměle, tahle situace se mu moc nezamlouvala.

„Můj táta chodil s tvým do stejného ročníku,“ řekl chlapec s mírným úsměvem. „Já jsem Peter Longbottom,“ představil se a nabídl mu ruku. 

„Těší mě,“ potřásl si s ním Albus. „Tvůj tatínek v Bradavicích učí, že jo?“

Peter nadšeně přikývl. „Bylinkářství. Už se na jeho hodiny moc těším – rostliny mě zajímají,“ řekl a otočil se na Zanea. „Takže… ty jsi z mudlovské rodiny?“

„Cože?“ nechápal Zane. „Z jakéže rodiny?“

„To znamená, že tvoji rodiče nejsou kouzelníci,“ vysvětlil mu Albus.

Najednou se Zane narovnal a ukázal na dveře kupé. „Jupí! Jídlo! Hej, Ale, máš nějaké z těch šílených kouzelnických peněz? Umírám hlady.“

Stará čarodějka, která tlačila chodbou vozík s jídlem, nakoukla do dveří. „Přáli byste si něco dobrého, drahouškové?“

Zane vyskočil a dychtivým pohledem pozoroval vozík přetékající zbožím. Nedočkavě se otočil na Albuse. „No tak, Pottere, teď je tvoje šance pozvat nás z mudlovského světa ke stolu plnému kouzelnických dobrot. Já mám v kapse jen deset dolarů.“ Otočil se zpátky na čarodějku. „Asi neberete americké bankovky, viďte?“

Čarodějka zamrkala a vypadala konsternovaně. „Americké ban… co, prosím?“

„Čert aby to vzal! Myslel jsem si to,“ řekl Zane a natáhl dlaň k Albusovi.

Albus zalovil v kapse džínů, zmatený a ohromený chlapcovou smělostí. „Víš, kouzelnické peníze nejsou na hraní,“ řekl káravě, chlapec mu trochu začal připomínat Jamese.

Peter zvedl oči od knížky a zamrkal. „Vážně řekl ‚Čert aby to vzal‘?“

„Páni, podívejte se na tohle!“ vykřikl Zane šťastně. „Kotlíkové koláčky! A lékořicové hůlky! Vy kouzelníci vážně víte, co znamená metafora. Chtěl jsem říct MY kouzelníci. Haha!“

Albus zaplatil čarodějce, Zane sebou praštil na sedadlo a jal se otevírat krabičku s lékořicovými hůlkami všelijakých barev. Vybral si červenou, zamával s ní a švihnul směrem k Peterovi. Z konce hůlky vylétly drobounké fialové kvítky, zasypaly Peterovi triko a ten k nim sklopil oči.

„Víc než se mi podařilo s mojí hůlkou,“ řekl Zane a s chutí se do hůlky zakousl.

Albus otevřel krabičku s čokoládovou žabkou a podíval se na dno. Uviděl na kartičce obličej muže, který se neuvěřitelně podobal tomu jeho. Na kartičce stálo „Harry Potter, Chlapec, který zůstal naživu“.

Albus musel pomoct Zaneovi i Peterovi s hábity. Peter si ho oblékl obráceně, takže vypadal jako nejmladší kněz, jakého kdy Al viděl, a Zaneovi se to tak líbilo, že si ho naschvál oblékl špatně a prohlašoval, že pokud to ještě není v módě, brzy bude. Až když ho ale Albus ujistil, že by to bylo nezdvořilé vůči škole i učitelům, musel Zane neochotně souhlasit a obléct se správně.

Konečně vlak zastavil a oni se protlačili mezi studenty ven. Albuse okouzlil pohled na hrad, i když jeho obrázky už viděl. Zůstal s ostatními prváky koncentrovaně stát a zírat, dokud ho nevyrušil něčí křik.

„Albusi! Ale, tady! Konečně jsem tě našla!“ vykřikla Rose Weasleyová a protlačila se davem až k němu.

Albus potlačil touhu si povzdechnout. „Ahoj, Rose.“

Děvče s ohromnou zrzavou hřívou se nadechlo a nejspíš by ze sebe vychrlilo další „převratné“ informace, které se stihlo naučit, kdyby na prváky nepadl obrovský stín v podobně zarostlého muže s lucernou.

„Všichni prváci ke mně!“ zaburácel, trochu zbytečně. „Všichni si nastoupíte do loděk. Čtyry do každý!“

„Tý vole,“ vyjevil se Zane, který si poloobra nadšeně prohlížel. „To je chlapák, to ti teda povím.“

„To je Hagrid,“ informoval ho Albus, stihl to dokonce dřív než Rose. „Klíčník, šafář a učitel Péče o kouzelné tvory.“

Vykročil vpřed a ve snaze zbavit se Rose nastoupil do loďky, kde už seděli dva žáci. Po chvilce zjistil, že jsou to ti dva, co viděl samotné v kupé. Házeli po sobě kradmé pohledy, ale nemluvili.

Po kouzelné projížďce vysedli z lodí, prošli se kousek k hradu a jako armáda se zastavili před velkými dveřmi, kde na ně čekal vysoký, trochu nemotorný muž.

„Dobrý večer. Jsem profesor Longbottom,“ usmál se na ně. „Až vám řeknu, tak projdete těmi dveřmi a budete zařazeni do jedné ze čtyř kolejí…“

Albus poslouchal jen napůl, celý tenhle proslov znal zpaměti. Pokusil se posunout v davu dopředu a dostat se blíž k oné černovlasé dívce, kterou viděl ve vlaku. Nemohl se totiž zbavit pocitu, že už ji dřív viděl. Při té snaze se mu podařilo strčit do plavovlasého chlapce s ledovýma očima, který ho probodl znuděným pohledem. Když se otočil, zaznamenal, že si toho černovláska všimla.

„Neber si to osobně,“ usmála se na něj. „Je přecitlivělý,“ řekla to dost nahlas, aby ji plavovlásek slyšel.

„Moje chyba,“ řekl Albus příliš rychle. „Já jen… Neznáme se?“

Černovláska ho přejela rychlým hodnotícím pohledem, při kterém si připadal jako pod rentgenem. „Nejspíš jsme se potkali na Teddových patnáctinách,“ řekla a nabídla mu ruku. „Maybelline.“

„Albus.“

V tu chvíli vpadl do Vstupní síně hlouček opozdilců. Očividně je dokázalo pobavit, že jsou natolik geniální, že dokázali přijít pozdě.

„Sevíčku!“ ozvalo se ze skupinky a z davu vykročil James Potter. V tu chvíli Albus zalitoval, že se protlačil davem do popředí.

„Seš mrtvej, brácha,“ pravil James a šklebil se u toho. „A adoptovanej k tomu!“

Pak se se zbytkem rozesmál a vykročil do Velké síně.

Albus se zamračil a všiml si, že na něj Maybelline tázavě hledí.

„Albus Severus,“ vysvětlil, po slovech svého bratra značně poblednul.

Maybelline se nadechla, ale v tom okamžiku se dveře Velké síně otevřely. Pousmála se a pak spolu s ostatními hrdinsky vkročili do Velké síně. Albus byl připravený na velký dav, ale přeci jenom ho to zaskočilo. Zaujatě si prohlížel noční oblohu v podobě stropu, když se k němu opět nějakým zázrakem dostala Rose.

„Nemusíš se bát, Ale, ať tě zařadí kamkoliv. Tvoji rodiče tě určitě nezavrhnou,“ povídala a nejspíš si myslela, že ho to povzbudí. Albus zavrčel něco v tom smyslu, že se nebojí a ať jde otravovat někoho jiného a dál si jí nevšímal.

„Brownová, Emily!“ přečetl profesor Longbottom a pak už to šlo rychle. Albus pečlivě přepočítával studenty a možnosti, kolik jich může mít příjmení na začátku abecedy. Cítil se prostě příšerně a házel kradmé pohledy na Zmijozelský stůl. Tam ne!

„Everová, Maybelline!“

Albus zpozorněl. Černovlasé děvče se kolem něj elegantně prosmýklo a vyšlo vstříc usměvavému profesorovi. Albus sledoval jak s vyrovnaným výrazem usedá na židličku a nechává si na hlavu položit Moudrý klobouk. Nemohl si nevšimnout, že to trvalo dlouho.

Rozhodně déle než u ostatních.

„NEBELVÍR!“ rozkřikl se klobouk a Maybelline vykročila k onomu zaslíbenému stolu.

„Přesně tam,“ pomyslel si Albus a začal žmoulat cíp svého hábitu.

Čekal dlouho. Nakonec kolem něj zbylo jen pár dětí, ale jen málokterý vypadal tak nervozně jako on.

„Malfoy, Scorpius!“ přečetl profesor a ze skupinky vystoupil onen plavovlasý mladík se špičatým obličejem. Albus si pomyslel, že by měl jít do Zmijozelu a překvapilo ho, že Moudrý klobouk sedí na jeho hlavě skoro stejně dlouho jako na Maybellinině.

„ZMIJOZEL!“ rozhodl klobouk a chlapec se potěšeně ušklíbl.

„Potter, Albus,“ uslyšel Albus a ztuhla mu krev v žilách. Tohle byla jeho chvíle. Stoupal po schodech k židličce a snažil se usilovně nemyslet na to, jak se v tuhle chvíli tváří jeho bratr.

Když mu Moudrý klobouk položili na hlavu, uslyšel hluboký hlas.

„Další Potter,“ řekl Moudrý klobouk. „Už čtvrtý, zajímavé. Kam tě jen pošlu?“

„Hlavně ne Zmijozel!“ neudržel se Albus.

„Opravdu?“ podivil se klobouk. „Tvůj otec měl kupodivu stejné přání… No, dobrá tedy…“

„NEBELVÍR!“

Albus tomu nemohl uvěřit. Opravdu ho zařadili do Nebelvíru? Podle potlesku, který přicházel z červeného stolu, o tom nebylo pochyb. Přesto se to zdálo téměř nemožné.

Ředitelka McGonagallová nechala odnést Moudrý klobouk a promluvila:

„První ročníky, vaše kolej je teď vaším domovem a my všichni jsme vaše rodina. A teď,“ přimáčkla si na nos brýle, „pro vás mám upozornění. Jako vždy je studentům zakázán vstup do Zapovězeného lesa…“

Albus neposlouchal. Začínal se totiž probírat z počátečního šoku a s radostí zjistil, že Zanea i Petera taky zařadili do Nebelvíru. Nebo za to možná mohla Maybelline Everová, která seděla vedle něj.

„...poslední bod školního řádu,“ dořekla s úsměvem ředitelka. „Někteří z vás si už asi všimli, že u učitelského stolu je volné místo. Ostatní ujistím, že na Obranu proti černé magii budete mít nového kvalifikovaného učitele, Richarda Walkera. To je vše, dobrou chuť.“

Vzápětí se objevila večeře a Albus se pustil do jídla s takovou chutí, jako ještě nikdy.

„Jak se vlastně jmenuje tvůj bratr?“

Albus se překvapeně otočil. Maybelline Everová stála po jeho boku a pobaveně se dívala za Potterem starším, který svého mladšího bratra právě ujistil, že mu končí zábava.

„James,“ stačil zabručet, než je od sebe odtrhla jeho kudrnatá sestřenice.

„Já jsem Rose Weasleyová!“ Podala jí důležitě ruku. „Jsem Albusova sestřenice.“

„Maybelline Everová,“ představila se černovláska a Albus viděl, jak se usmála.

Pomyslel si, jestli by to udělala, kdyby věděla, že jeho užvaněná sestřenice ještě zdaleka neskončila.

„My spolu budeme na koleji! To je skvělé! Tady bys měla dávat pozor, je tu záludný schod!“

A přednáška by zřejmě pokračovala dál, kdyby si nevšimla dalšího děvčete v zástupu Nebelvírských a neběžela za ním.

„Je trochu ukecaná,“ povzdychl si Albus a nervozně se poškrábal na hlavě. „Táta říkal, že je chytrolínka po mámě… Ale nemám to nikomu říkat, tak kdyžtak…“

„Nikomu to neřeknu,“ ujistila ho Maybelline. „Máš-“

Dál se nedostala, protože jí cestu zastoupil vysoký mladík se zdánlivě hnědými vlasy.

„Tady jsi, Bell!“ rozzářil se a chvilku to vypadalo, že oslovenou obejme – rozmyslel si to, když si všiml jejího vážného výrazu.

„Tři minuty,“ procedila Maybelline zamračeně. „Vydržel si to přesně tři minuty!“

„A-ale já…“ zarazil se mladík, teprve teď v něm Albus poznal Teddyho Lupina. „Měl jsem radost, že jsi se dostala do Nebelvíru a… navíc jsem prefekt, takže jsem vlastně nemohl-“

„No jasně,“ odfrkla si Maybelline. „Jeden prefekt k zavedení šesti prvňáků do Společenské místnosti nestačí, že?“ Kývla směrem k otrávené Penelopě Bustursové, která vypadala, že měla na dnešní večer docela jiné plány než provádět děti po hradě.

Teddy otevřel pusu, aby se obhájil, ale v tom si všiml malého Albuse, který celou situaci nervozně sledoval.

„Ahoj, Albusi! Heleď, proč mi právě James řekl, že tě zařadili do Zmijozelu? Ne, že bych proti tomu něco měl-“

„Protože je to idiot,“ zamračil se Albus Severus. 

„To vše vysvětluje,“ zazubil se Teddy.

Touhle kapčou jsem si nebyla moc jistá, protože bych nikdy nechtěla kopírovat tvorbu někoho jiného. Před lety jsem četla spoustu HP povídek a mám neblahý dojem, že Zane byl postavou v jedné z nich. Pokud je to tak, chci mít čisté svědomí. 

Nejspíš jsem se totiž nechala před lety inspirovat. :)

MaybellineEver

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Albus Severus Potter a Zapovězený les 2. kapitola: