OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 12. kapitola



Až do úplného konce - 12. kapitolaV Bradavicích nadešel čas na druhý famfrpálový zápas, který již tradičně odehraje Havraspár a Mrzimor.

12. Havraspár versus Mrzimor

17. 11. 1972, Bradavická škola čar a kouzel

Listopad pomalu končil a podzim se měnil přímo před očima bradavických studentů v zimu.

Listy, do kterých byly kdysi stromy oblečené, nyní vytvářely barevné koberce kolem kmenů. A jinak tomu nebylo ani u Vrby mlátičky, která, i přes své násilné a cholerické tendence, byla stále jen stromem. Dokonce i Hagridova zahrádka byla na nějaký čas osvobozena od všelijaké zeleniny a bylin, zbylé dýně z Halloweenu už byly dávno sklizené. Každý den mračna schovala slunce, nechávající lidem jen věčný chlad a vítr cuchající vlasy.

Byli tu tací, co takové počasí zbožňovali, co trávili dny u oken a sledovali měnící se krajinu s šálkem čaje. Takoví lidi vydrželi u těch oken mnoho hodin, než si odešli dělat úkoly.

Ale Hope, která se od prvního sychravého dne procházela po chodbách z tváří zkroucenou v hlubokém zamračení, mezi takové lidi nepatřila. Nesnášela štípavý mráz, který se jí nemilosrdně zařezával do kůže, neužívala si páru, která jí proudila od úst, nebavilo ji si neustále vrstvit oblečení a už vůbec neměla trpělivost s neustálým větrem, co jí cuchal vlasy. Zpravidla se udržovala uvnitř hradu – vyjma famfrpálových tréninků ovšem –, odkud nenávistně zírala na holé stromy Zapovězeného lesa skrz sklo okna.

Lily byla pravý opak. Ta si to počasí užívala. Patřila k těm bláznům, co se tiskli ke studeným oknům zabalení v přikrývce, zatímco bez dechu hltali další a další informace ze svých učebnicí.

Blížící se prosinec ale nepřinesl jen větší chlad, ale i druhý famfrpálový zápas sezóny, zápas Havraspáru proti Mrzimoru. Hope teď měla tréninky téměř každý den. A co slyšela od Tessy, Mrzimor na tom byl stejně. Oba kolejní týmy tvrdě trénovaly někdy až pozdě do noci a do postelí doslova padaly sotva vylezly se sprch.

Pro Bertrama a Hope to bylo vskutku obtížné období, jelikož ještě nikdy nic takového nezažili. Na učení neměli skoro žádný čas, věnovali se jen spánku a famfrpálu. Oba to jako perfekcionisti těžce snášeli, ale díky jejich spolužákům, kteří se jim horlivě snažili pomoct, nebyli tak moc pozadu.

Když nastal pátek, den před jejich zápasem proti Mrzimoru, ukončil Scott trénink o něco dříve. Nerozpustil je ale hned, nýbrž je všechny nahnal do šaten, kde si sedli na lavičky a s očekáváním se zadívali na svého kapitána, co hluboko ve svých myšlenkách pochodoval sem a tam, z jednoho konce šaten ke druhému.

Hope zvědavě hleděla na Scotta ze svého místa mezi Bertramem a Lucy Allardovovou, střelkyní ze čtvrtého ročníku a zároveň i druhou a poslední dívkou v týmu.

„Nevíš, co má v plánu?“ zašeptala směrem k Lucy tázavě.

Lucy se nenápadně naklonila k Hope, její oči však neopouštěly Scottovu rázující postavu. „Za ty dva roky, co je Scott kapitán, si vybudoval takovou tradici. Vždycky nám dává předzápasový proslov na konci posledního tréninku. Takže právě teď.“

Hope projela vlna nadšení. Těšila se na Scottův proslov. Jelikož to byl její první rok v týmu a její první zápas, bude to i její první předzápasový proslov. Byla nadšená.

Pochodující postava Scotta Adkinse, jejího kapitána, zastavila přímo před ní a blonďák na ně shlédl dolů s odhodlaným výrazem ve tváři. „Takže, týme –“

„Takže, Scotty,“ skočil mu do řeči Richard Chambers, dřív než mohl Scott vůbec pořádně začít.

„Ticho, Richarde,“ bafl na něj Scott a spražil ho zlým pohledem. Chvíli čekal, zíral svému nejlepšímu kamarádovi tvrdě do očí, než se znovu rozpovídal. „Zítra je náš první zápas. A já si myslím, i přes předchozí nešťastné sezóny, že máme dost slušnou šanci ho vyhrát. Jistě, naše kolej si celá léta v poháru už dlouho neškrtla, nikdy jsme neměli natolik kvalitní hráče, abychom byli nějakou konkurencí proti ostatním.“

Hope těžce polkla. Scott tu mluvil o sedmi letech bez famfrpálového poháru. Nedokázala si představit, jaké to pro Havraspár muselo být a doufala, že s ní v týmu se to už nebude opakovat.

Sedm let bez poháru.

„Ale teď, když se tak na vás všechny dívám, jsem přesvědčen, že se to letos změní. Máme šíleně velkou šanci vyhrát zítřejší zápas proti Mrzimoru. A stejně tak velkou šanci máme vyhrát další zápasy proti Zmijozelu i proti zatraceném Nebelvíru. Tyhle dvě koleje jsou našimi hlavními soupeři – hadi a lvi, na tyhle dvě koleje si musíme dát pozor, na tyhle dvě koleje se musíme soustředit. Třeba Nebelvír by vyhrál letos už popátý. Dost nad tím ale pochybuji, jejich minulý zápas proti Zmijozelu byl otřesnej.“

„Dávej bacha, ať se o těch věcech, co nám tu vykládáš, nedozví Mina, kámo,“ vpadl mu do toho znovu Richard.

„Nebyla to jejich chyba. Všichni na stadionu byli rozptýlení Siriusem a –“

„Nicméně,“ ignoroval Scott Richarda i Hope, „jsem vás sem nezavolal, abych s váma rozebral letošní sestavy. To už jsme spolu procházeli nejmíň tisíckrát. Zavolal jsem vás sem kvůli tomu, abych –“

„Abys nám oznámil, žes začal chodit s Minou McGonagallovou.“

„Do háje, Richarde!“ vyštěkl na svého nejlepšího kamaráda Scott a hodil po něm camrálem, kterému se Richard jen tak tak vyhnul. Míč se odrážel od stěny ke stěně, dokud ho podrážděný Bertram, co neměl rád jakýkoliv druh chaosu, nechytil a nezatlačil do klína.

„A teď, pokud tedy pan Chambers dovolí –“

„Jen pokračuj,“ pobídl ho Richard pobaveně.

„... vám chci všem říct, že jste zatraceně úžasní. Letos máme naprosto neskutečnej tým. Řekl bych, že dokonce lepší, než má Nebelvír!“ zvolal Scott přesvědčeně. „Máme tři famózní střelce, co společně makali na formacích a taktikách už od vyhlášení soupisky. Znají navzájem pohyby a hru toho druhého jako svoje boty a společně jsou neporazitelní!“ řekl a ukázal postupně na Bertrama, Lucy a Terence Willise.

Lucy a Bertram oba pyšně vypjali hruď.

„Máme peckovýho brankáře,“ pokračoval a ukázal na Christophera Bulstrodea, „co byl minulou sezónu naprosto neporazitelnej.“

Christopher Bulstrode se uculil a Scott pokračoval ve svém proslovu.

„Máme mě a támhletoho debila –“

„Hele, Adkinsi, dej si pozor na jazyk! Jsou tu druháci!“

„CHAMBERSI, UŽ FAKT DRŽ ZOBÁK!“

Havraspárský tým se ke Scottově nelibosti rozchechtal. Kapitán týmu už ztrácel trpělivost nad svým nejlepším kamarádem a každou minutou mohl vybuchnout jako granát, jemuž byla odjištěna pojistka.

„A hlavně máme jednu šikovnou chytačku! Takovou naše kolej nezažila už léta. Lidi budou koukat,“ dodal Scott a pohledem se zavrtával do Hope. Ta se nad jeho slovy lehce začervenala.

Potěšilo ji, že Scott věděl, jak velkou měla pro tým cenu.

„A já potřebuju, abyste věděli, že fakt strašně, obrovsky, totálně, ohromně, moc věřím, že letos je ten pohár fakt náš! Žádná z kolejí nemá ani tucha, proti jak moc silnému týmu bude letos čelit. Jeďte, orli!“ zakřičel Scott a samým nadšením se pěstí bouchl do hrudi.

„Jeďte, orli!“ zakřičel v odpověď zbytek týmu.

„Ach, to bylo nádherné, Scotty,“ řekl Richard a skočil mu kolem krku. „Zasáhlo mě to přímo do srdíčka. Skoro jsi mě rozplakal,“ povídal mu dál. Scott protočil oči a vytrhl se mu, aby mu vzápětí z bezpečné vzdálenosti mohl říct, že je debil.

Hope a Lucy, jediné holky v týmu, se zachichotaly.

„Bromance,“ protáhla Lucy a způsobila tím nový výbuch smíchu.

Scott krátce na to rozpustil svůj tým a nařídil jim, ať jdou hned spát. Hope šla do havraspárské věže po boku Lucy a Bertrama a po chvíli se k nim připojil i Christopher Bulstrode, brankář a nejlepší kamarád jejího bratrance. Probírali zítřejší hru a po celou dobu, co mluvili, jim proudil tělem jakýsi podivný pocit očekávání.

Celý havraspárský famfrpálový tým dorazil do společenské místnosti společně. Scott byl tím, co odpověděl na hádanku („Představ si, že jsi v temné místnosti. Jak se dostaneš ven?“), a u ložnic se všichni halasně rozloučili.

Hope usnula prakticky okamžitě a s malým úsměvem na rtech.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Druhý den, v den zápasu, ji přesně v osm hodin vzbudil její vzbouzeč, dřevěná soška kočky, kterou dostala od tety Minervy. Hope ještě chvíli ležela a mazlila se se svou zrzavou kočkou domácí Stellou, která ji celou noc hřála stulená u jejího boku. Láskyplně projížděla její rezavou srst prsty a kočka v odpověď hlasitě vrněla a tiskla se k ní ještě urputněji.

„Dobré ráno,“ zachrapěl do poklidného ticha sobotního rána dívčí hlas. Hope překvapeně škubla hlavou, jen aby se setkala s ospalým pohledem Angely, která měla postel nejblíž. „Těšíš se na zápas?“

Hope se na ni zazubila. „Jo.“ Odvrátila se od dívky a šťastně se zadívala do stropu. „A taky jsem trochu nervózní, abych byla upřímná.“

Angela rozespale přikývla a otočila se na druhý bok. „To je ovšem pochopitelné. No... hodně štěstí. Já si ještě hoďku zdřímnu.“

Hope přikývla v odpověď, ale to už Angela nemohla vidět.

Po další půlhodině se i přes všechny protesty její kočky přesunula z postele do koupelny, kde se v rychlosti vysprchovala a oblékla. Pak opustila svůj pokoj a sešla po točitých schodech dolů do společenské místnosti.

Myslela si, že tam nikdo nebude, bylo moc brzo a byl víkend, ale k jejímu údivu tam našla nervózního Bertrama, co si něco mumlal pro sebe, zatímco úpěnlivě zíral do vyhaslého ohniště.

„Bertrame?“

Její spolužák sebou trhl a celý ztuhl. Škubl k ní hlavou, naprosto vylekaný a vystrašený. Když ji tam ale viděl stát na posledním schodě s tázavým výrazem ve tváři, uvolnil se a s malým neupřímným úsměvem, kterým se snažil zakrýt svou nervozitu, jí kývl. „Aha... Nazdar, Hope. Jdeš asi za holkama, co? Za tvýma nebelvírskýma kamarádkama. A za tou z Mrzimoru.“

„Jo. Chceš se přidat?“ zeptala se ho, zatímco procházela mezi pohovkami a psacími stoly k východu ze společenské místnosti.

„Ne, to je dobrý... Já-já tady ještě postojím.“

Hope pokrčila rameny a opustila havraspárskou věž. Potichu za sebou zavřela dveře postrádající kliku a stejně potichu seběhla schody až do přízemí.

Ve Velké síni bylo to ráno jen hrstka studentů, i tak už ale byla snídaně na stolech. Nestydla, neokorávala – něco pro mudly naprosto neslýchaného, naprosto nevídaného. Ovšem ne pro kouzelníky, kteří věděli o mocné magii domácích skřetů, kteří bradavickým studentům každý den hostiny připravovali.

Hope přejela místnost pohledem, všimla si své tety a profesora Brumbála, všimla si pár Mrzimorských a Havraspárských. Její pohled ale po chvíli zabloudil k nebelvírskému stolu, kde hledala své kamarádky.

„Hope!“ rozezněl se obrovskou místností Marlenin křik. Dívka na ni mávala z druhého konce stolu, z toho, jenž byl dál od Hope. Mávala na ni se zářivým úsměvem, chovala se jako sluníčko, kterým byla. Naproti ní seděly Lily, Tessa a Alice.

Hope přešla celou místnost ke svým kamarádkám. A vzhledem k délce Velké síně to nějakých pár stop bylo. Když k nim došla, když se k nim přiblížila a prohlédla si jejich rozespalé obličeje, dřepla si vedle Marlene a šlohla jí kus toastu. „Dobré ráno.“

„Dobré ráno,“ odpověděly jí sborově.

„Proč sedíte tak daleko od dveří?“ zeptala se a přejala dlouhý nebelvírský stůl pohledem. Tak časně zrána zel prázdnotou. „Je tu plno místa.“

Tessa se zakřenila a drkla loktem do Lily, která seděla hned vedle ní. „Zeptej se tady Lily.“

„Napadlo mě, že když si sedneme co nejdál od vchodu, Pobertové nás nebudou otravovat,“ vysvětlila jí červenající rudovláska a strčila si do pusy plnou lžíci ovesných vloček.

„Pobertové?“

„Tak si James, Sirius, Remus a Peter nechávají říkat,“ vysvětlila jí Marlene.

Hope našpulila pusu. „Aha. Takže teď se už i nějak jmenují. To je skvělý, aspoň to Lily ušetří práci, až si na ně bude zase někdy stěžovat.“

Vzala si z talířů kolem vajíčka a slaninu a doplnila to toastem a fazolemi v rajčatové omáčce. Lily na její výběr, typický pro každého Angličana, znechuceně zírala a nabrala si další lžíci svých ovesných vloček.

„Copak? Nelíbí se ti moje snídaně?“ zeptala se Hope a zašermovala jí před nosem vidličkou, na které měla nabodnutý proužek slaniny.

„Je to nechutný. Nechápu, jak to můžeš jíst.“

„Je to delikatesa.“

„Když to říkáš,“ řekla Lily znechuceně.

Hope se na ni zazubila, strčila si slaninu do pusy a začala žvýkat. „Ty, Marlene,“ promluvila znovu s plnou pusou. „Něco pro tebe mám.“ Tím vzbudila plavovlásčinu zvědavost a dívka na ni netrpělivě zírala, dokud Hope nepolkla a neodmotala si svou havraspárskou šálu.

„To je tvoje šála. Tvoje havraspárská šála,“ komentovala plavovláska zděšeně.

„Tadá,“ zazpívala Hope a omotala šálu kolem Marleninýho krku. „Napadlo mě, že když jsem já měla tvoji na tvůj zápas, ty budeš mít moji na můj zápas.“

„Ooh! To je tak roztomilý!“ řekla Tessa.

„To není pravda!“ štěkla po nich Marlene.

„Chováte se jako dokonalý páreček. Nosíte svoje oblečení, podporujete se na zápasech, denně se hádáte a tak,“ řekla Alice a dívky se zachichotaly.

„To je směšné!“ štěkla Marlene znovu.

„A já si myslela, že to, co mezi sebou máme, je opravdové. Že to je pro tebe opravdové!“ vykřikla dramaticky Hope. Ještěže měla dobré reflexy, protože jinak by se nedokázala vyhnout Marlenině ruce, když se po ní její kamarádka vzápětí rozmáchla.

Hope jedla s úsměvem, vypadalo to, že ten den jí nic ten nemohlo zkazit náladu a Marlene McKinnonová, co ji v té chvíli přímo vraždila pohledem, nebyla výjimkou.

„A jak se těšíš?“ zeptala se Alice po chvíli ticha.

„Obrovsky moc,“ přiznala Hope.

„Snad to nedopadne jako náš zápas, Hope,“ řekla Marlene posmutněle. „Snad to nebude Sirius s komentováním tentokrát přehánět. Bylo to vtipný, to jo, ale rozptyloval tak celý tým. Nikdo se pořádně nemohl soustředit na hru. Trochu rozdíl od nudného Dominica Shermana. No, a pak ten kretén Lucius Malfoy chytil Zlatou. Docela mě to mrzelo, abych byla upřímná.“

„Dej si pozor na jazyk, Marlene!“ vykřikla Lily překvapeně.

Hope se podívala na Marlene a ta na ni a obě nad jejich rudovlasou kamarádkou protočily oči.

Hope s těmi čtyřmi prožvanila hodiny. Chvíli po deváté se k nim přidaly i Dorcas Meadowesová a Mary MacDonaldová, studentky z Nebelvíru, co chodily do stejného ročníku jako ony. Mluvily prakticky bez přestávky, bez nádechu o všem a o ničem. Byly přerušeny, jen když na Hope Scott křičel pokyny až od havraspárského stolu a když jí chodili její spolužáci přát hodně štěstí.

A také když Jamese a Siriuse, kteří si sedli kousek od nich, napadlo vpadnout do jejich konverzace a totálně ji zvrátit naruby svými argumenty a gestikulací.

Hope lezli na nervy, aby byla upřímná. Byli tak neskutečně otravní.

Ve tři čtvrtě na jedenáct si pro ni přišel Scott se zbytkem týmu a Hope se musela rozloučit se svými kamarádkámi. Společně prošli síní k východu a každý její krok doprovázel bouřlivý potlesk havraspárské koleje.

V šatnách si poprvé oblékla svůj dres, ještě před tím ale přejela prsty po svém jméně, jež bylo na látce vyšité. Le Fayová, stálo tam v bronzovém odstínu hnědé na temně modrém pozadí. Temně modrá a bronzová, to byly dvě barvy Havraspáru a Hope se za svůj první ročník naučila kombinaci právě těchto dvou barev naprosto zbožňovat. Znovu si prohlédla své jméno na svém drese a těžce polkla. Dmula se pýchou, pýchou, kterou vyvolala ona sama, pýchou, že dál dělala čest svému jménu, svému rodu, přestože byla jediná, kdo tak mohl učinit.

„Le Fayová, přestaň dělat oči na svůj dres a pohni!“

Zvedla hlavu a přimhouřila oči. „Hleď si svýho, Aubrey, buď tak zlatej!“

Dál se s ním ale nehádala. V rychlosti si přes svetr přetáhla svůj dres a stejně rychle si nandala rukavice a chrániče, stejně rychle se obula do bot speciálně vyráběné kvůli famfrpálu. Popadla svůj Nimbus Tisíc pět set a vyběhla za zbytkem týmu, který na ni netrpělivě čekal u východu ze šaten.

„To to trvalo,“ rýpnul si Bertram znovu.

„Zmlkni, Aubrey,“ štěkla po něm.

Scott je odvedl k východu na hřiště, sekl po každém z nich pohledem a sebevědomě kývl. „Lítejte, jak nejlíp dovedete. Udělejte všichni, co bude ve vašich silách. Dáme to. Jeďte, orli!“

„Jeďte, orli!“ odpověděl mu tým.

Hope a Bertram se po sobě rozčileně podívali, Scott dal pokyn k nasednutí na košťata a havraspárský tým za bouřlivého potlesku hlavně od jejich koleje vylétl do vzduchu. Hope vyschlo v ústech.

Nelétali kolem pódií jednotně, každý letěl jiným směrem. Hope chvíli zůstala vedle Bertrama, ale přestávala se ovládat, přestávalo jí stačit letět rychlostí Bertramova Meteoru a nakonec se od něj rozletěla. Tělem se přilepila k násadě, nohama se pořádně zapřela do opěrek a její Nimbus okamžitě zrychlil. Letěla co nejrychleji, snažila ze sebe vyhnat všechnu trému, všechen adrenalin.

Udělala jedno kolečko kolem hřiště. Druhé a třetí. Zpomalila znovu u Bertrama v půlce čtvrtého. Až vedle něj, když si utahovala culík a na koštěti se držela jen stehny, zaregistrovala komentátorova slova.

„... na Nimbusu Tisíc pět set, definitivně tom nejlepším koštěti letošního roku, hraje za Havraspár na pozici střelce. Nahradila tak Wagnera Suttona, co jednoduše jejímu talentu, její cílevědomosti a jejímu elánu a jejímu Nimbusu Tisíc pět set nestačil. Sorry, Hope, ale tvoje teta ti asi nefandí, furt mi tu říká, ať se vyjádřím k někomu jinému.“

Hope se zakřenila a zavrtěla hlavou. Podívala se směrem k učitelským tribunám, kde Sirius seděl na svém právoplatném místě. Vedle něj seděla její teta a Hope kvůli dlouhé vzdálenosti mohla jen hádat, že se snaží zachovat si přísný výraz.

„Ten Black je tak otravný,“ zabrblal Bertram vedle ní. „Myslí si, jak není vtipnej...“ Zmlkl, když viděl, že ho Hope k jeho velké nelibosti neposlouchá.

Společně se rozletěli ke zbytku týmu, který na ně čekal uprostřed hřiště společně s mrzimorským týmem a madame Hoochovou, učitelkou famfrpálu.

„Adkinsi a Watkinsová, podejte si ruce,“ pobídla oba dva kapitány madame Hoochová. Udělali, jak řekla, navzájem se přejeli hodnotícím pohledem. „Počkejte, až zapískám. Tři... dva... jedna...“

Havraspárský a mrzimorký tým se vznesl do vzduchu, brankáři zamířili ke třem obručím, zbytek hráčů se rozmístil různě po hřišti.

„A Havraspár získává camrál!“ ohlásil Sirius.

Hope se snažila vypnout a neposlouchat komentář, který by ji jen rozptýlil, hlavně v případě Siriuse. Místo toho prohledávala přimhouřenýma očima své okolí a dávala si pozor na Edwarda Macmillana, chytače Mrzimoru, který byl stejně jako ona ve druhém ročníku.

„A to byla ukázková dvojitá defenzíva ze strany havraspárských odrážečů Adkinse a Chamberse. A pozoor... jo, Michaels je sejmutej. To bylo rychlý. Zavolejte někdo, prosím, madame Pomfreyovou!“

„Blacku!“ okřikla ho Hopina teta.

Hope na oslavu máchla pěstí do vzduchu. S třemi střelci proti dvěma bude jednoduché vyhrát zápas. Teď jen najít tu Zlatonku dřív než druhý chytač.

Rozletěla se dál vzduchem, vyhýbala se potloukům, které občas proletěly kolem ní. Zlatonku stále neviděla. Ani zlatý záblesk.

„... a Willis dává gól!“

Škubla hlavou k obručím Mrzmimoru, od kterých právě odlétal s potěšeným úsměvem Terence Willis. Havraspárský střelec si plácl s Bertramem a Lucy, kteří měli ve tvářích podobné úsměvy.

Hope se rozzářil šťastný úsměv ve tváři a zrychlila svůj Nimbus, stále provrtávající své okolí a hledající zlatonku. Chtěla ji najít a chytit co nejdřív, aby všem ukázala, jak dobrá byla chytačka. Chtěla všem ukázat.

Po chvíli se havraspárští fanoušci uklidnili a hra pokračovala. Mohla vidět Bertrama, Lucy a Terence, jak se snaží dostat k brankám, ale pokaždé byli zablokováni buď zbývajícími mrzimorskými střelci Sabrinou Huntovou a Karlem McQueenem, kteří se nyní snažili v oslabení zaměřit hlavně na obranu, nebo mrzimorskými odrážeči Brittni Watkinsovou a Michaelem Atkinsonem.

„... Mrzmimorští se znovu snaží Havraspáru zabránit dostat k obručím, ale tentokrát se jim to nepovedlo a Aubrey střílí! A je to gól – skvělá střela od nejnovějšího havraspárského střelce, abych pravdu řekl. Při hodinách je sice nesnesitelnej, ale vypadá to, že na hřišti to s ním půjde.“

Kolem Hope se prohnal Scott, honil se za potloukem, ale než ji minul, plácnul si s ní. „Tak co zlatonka, le Fayová?“

„Snad ji budu brzo mít!“ křikla za ním, ale vzdalující Scott ji už zřejmě neslyšel.

„A Huntová odráží potlouk, který po ní střelil Adkins, kapitán Havraspáru. Aubrey má camrál, hází ho Allardový, která s ním letí k mrzimorským obručím, Aubrey a Willis jsou oba po její straně. Střílí, ale tentokrát Havraspár nemá štěstí a střela je zachráněna zákrokem Williamse.“

Hope naslouchala Siriusově komentáři, zatímco hledala zlatonku. Byla nedaleko havraspárských tribun a skoro Siriuse neslyšela přes řev, který Havraspárští dělali. A prý že byli kolejí šprtů – jaká pitomost.

„Ale pozor! Aubrey se vecpal před Huntovou, když jí McQueen házel camrál a rychle ho čapl. McQueen teď fakt vypadá, jako by mu rozbil držku. Nedivím se mu, abych byl upřímnej. Aubrey je namyšlenej blbec!“

„Blacku!“ okřikla ho Hopina teta již poněkolikáté.

„Neumím lhát, paní profesorko!“

Hope se zasmála a rychle zrychlila od blížícího se potlouku, jenž po ní hodil jeden z mrzimorských odrážečů. Ohlédla se po Macmillanovi, který se ujal své pozice chytače tak, že jí byl celou dobu v patách. Posměšně si odfrkla a zrychlila k druhému konci hřiště, uhýbající všem hráčům z cesty. Zahlédla od jedné z tribun zlatavý odlesk.

„Vypadá to, že Hope zahlédla zlatonku. Oh, ne – zdá se, že to byl jen odlesk něčích hodinek. Nemyslím si, že to byla nehoda. Byly to hodinky Theodoricha Mulcibera, kterýmu nedávno nakopala zadek. Theodorich – škaredé jméno pro škaredý obličej.“

Chlapec tak znovu vyprovokoval Hopinu tetu, což ale Hope nevnímala. Rozzuřeně proletěla kolem zmijozelské tribuny. Sirius měl pravdu – byly to hodinky Mulcibera, který se teď vítězoslavně křenil. Hope momentálně čelila značného výsměchu ze strany Zmijozelských.

„... Aubrey je sejmutej potloukem, vypadá to, že to dostal do břicha a chudáček teď lapá po dechu. Řekl bych, že mi ho je líto, ale není to pravda. Ale ne! Havraspárští, co to sakra děláte?! Hrajete v přesile a Mrzimor vám dává gól!“

Hope se přestala soustředit na hledání zlatonky a zamračeně se podívala k jejich brankám, kde právě házel Christopher Bulstrode camrál Lucy s politovánímhodným výrazem ve tváři.

V následující čtvrt hodině to nevypadalo pro Mrzimorské nějak nadejně. Přestože je docela povzbudil jejich gól, už neměli takové štěstí. Havraspárští po každých třech minutách prostřelili camrál některou z jejich obručí. Jejich jediná naděje mohlo být chycení zlatonky, ale s tím, jak se jejich chytač úkolu zhostil – zatím se jen držel Hope v patách, sám se po zlatonce nedíval –, neměli moc velkou šanci na úspěch. Hope by se díky svému koštěti a umu dostala ke zlatonce dřív.

A tak se také stalo.

Hope zlatonku spatřila dřív, Macmillan chvíli po ní. Zíral na zlatý míček několik stop od nich u dolní části jedné z tribun a vyděšeně vykulil oči. Pokusil se odvést Hopinu pozornost, myslel si, že dívka ještě Zlatou nezahlédla, a tak vystřelil opačným směrem od zlatonky – pokoušel se o Wronského fintu. Ale dívka, dívka s geniální myslí a dokonalým soustředěním, si jeho pohybu ani nevšimla.

Vystřelila za Zlatou, vyhýbala se potloukům, které po ní mrzimorští odrážeči najednou házeli. Havraspárští se zastavili a sledovali její střemhlavý let k tribunám, pár stop nad zemí. Její kolej byla tak rozptýlena, že si nevšimla Sabriny Huntové dávat druhý gól, ani pozornost Siriuse Blacka nebyla na střelcích, nýbrž na tmavovlasé dívce, co se řítila k zemi.

Zlatonka, která nejspíš měla vlastní mysl, si všimla blížící se dívky a rozletěla se pryč, snažila se Hope uniknout stejně jako na náboru do týmu. Hope ještě zrychlila, byla pár stop nad zemí, Edward Macmillan se ji snažil dohonit, ale ona jen nabírala rychlost. Byla nalepená na násadu, pevně se držela stehny a měla ruku napřaženou před sebe. Blížila se ke zlatonce.

A po pár stop jejího letu střemhlav dolů, se zastavila, o špičky bot se jí otírala tráva, tak blízko zemi byla. Zvedla ruku vysoko nad hlavu, na rtech jí hrál obrovský úsměv a ukazala všem Zlatou, jež se zmítala v její ruce.

Dostal se k ní zbytek jejího týmu, Bertram do ní napálil v nadšeném objetí následovaný Lucy Allardovou.

„Druhý zápas sezóny – Havraspár versus Mrzimor – vyhrává po mistrném zákroku Hope le Fayové kolej šprtů v poměru dvě stě dvaceti bodů ku dvaceti! Potlesk, dámy a pánové! Doufám, že se nám tu Aubrey samým štěstím nerozpláče, nerad bych, aby Hope poslintal dres!“

Na hřiště proudily nadšené davy havraspárských studentů. Kongratulovaly svému týmu, který se už léta letoucí takhle nepředvedl. Terence a Richard vysadili Hope na svá ramena, dívka překvapeně zrudla.

Byla nadšená, neodpustila si ovšem starostlivý pohled na svůj Nimbus Tisíc pět set, kterým teď Bertram, co oslavně máchal rukama, mlátil nedopatřením všechny poblíž do tváře. Po tom, co s ním její spolužák teď prováděl, ho bude muset několikrát vyčistit a naolejovat.

Přinutila se odvrátit od svého koštěte a od Bertrama a rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, jestli v davu gratulantů nezahlédne své přátele a rodinu. A po chvíli se její obličej rozzářil. Uviděla svoje kamarádky, jak se k ní snaží prodrat skrz dav, a v dálce daleko od jásajícího davu mohla vidět svou tetu a svého bratrance.

Minu u nich však neviděla, což v ni vzbudilo zvědavost. Stále s úsměvem se znovu rozhlédla kolem sebe a pak ji našla.

Hope le Fayová se usmívala jako šílenec. V té chvíli, v té šťastné chvíli, její úsměv mohl lehce předčit ten Marlenin. Neboť Scott Adkins líbal její sestřenici.


Zdravím!

Jsem zpátky s novou kapitolou, ve které Havraspár vyhrál nad Mrzimorem. Ve které Scotty políbil Minu (strašně ty dva shipuju). Ve které byl Sirius zlý na Bertrama. (Mimochodem, jaký máte na Bertrama názor?)

Jelikož tato kapitola byla prakticky plná famfrpálu, ráda bych se Vás zeptala, jak se Vám to četlo? Bylo to nudné? Nemastné neslané? Nebo Vás to naopak bavilo? Určitě mi v komentářích zanechejte Váš názor, abych věděla, jak dál k famfrpálu v tomto příběhu přistupovat. :-) Mě osobně zápasy strašně baví, například když Nebelvír vyhrál pohár ve trojce, málem jsem samým dojetím brečela. :-D

Moc Vám děkuju za Vaši podporu a v příští kapitole se můžete těšit na oslavu narozenin jedné rudovlasé čarodějky! Pokud se nemýlím, bude to poslední kapitola z druhého ročníku. 

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 12. kapitola:

4. FantasyNikol přispěvatel
15.04.2018 [21:54]

FantasyNikolFluffy:
Taky je zbožňuju! Je to skvělá dvojka a dokonale se doplňují.
Emoticon Děkuju moc!

E.T.:
Jsem moc ráda, že tě zápas bavil! Emoticon Emoticon A s tím Camrálem se to má tak, že on není úplně obyčejný. Je očarovaný kouzlem, aby nepadal hned k zemi, když ho během zápasu střelec zrovna nechytí. Prý to hráče štvalo, nebavilo je furt pro něj létat na zem, tak to vyřešili takhle. Odrážet se tedy klidně mohl a nakonec by i na zem dopadl, jen o poznání pomaleji, než u normálních míčů. Emoticon A ještě je prý očarovaný jedním kouzlem, aby se lépe chytal. Děkuju moc za komentář!

Maya666:
Děkuju moc! Emoticon Emoticon

15.04.2018 [1:03]

Zajímavý popis zápasu Emoticon Těším se na pokračování Emoticon

2. E.T.
13.04.2018 [23:16]

Super! Jen nezaměnila jsi u proslovu potlouk s camrálem? Že by se obyčejný míč opakovaně odrážel od stěn, až by to někomu vadilo je nepravděpodobné. Emoticon

Ale jinak super. Komentář při zápasu mě opět velmi pobavil. Emoticon Emoticon Emoticon Tak snad se brzy dočkáme pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

1. Fluffy admin
13.04.2018 [11:53]

FluffyJá teda bro-shipuju Scottyho a Richarda, smála jsem se fakt nahlas u toho proslovu. Emoticon Bylo to super, zápas mě moc bavil. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!