OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 2. kapitola



Až do úplného konce - 2. kapitola

Povídka se umístila na druhém místě o Nej povídku měsíce listopadu/novembra. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Znovushledání se Siriusem, Bradavice a zařazování. Příjemné čtení přeje FNikol.

2. Tessa, Hope, Marlene

V Prasinkách už byla tma a městečko osvětlovaly lampy. Mnoho místních postávalo na nádraží, aby se podívalo na studenty vracející se do Bradavic. Mávali jim a volali své pozdravy. 

Všechny tři dívky byly nalepené na okně, a zatímco vlak, na jejich vkus až moc pomalu, zastavoval, vyhlížely další části městečka a s nadšenými výkřiky ukazovaly jedna druhé, co je zaujalo. Z rohu kupé, schovaná do modrého svetru, je pozorovala kočka. S majestátním výrazem podobným své majitelce sledovala vzrušení tří jedenáctiletých dívek. Cítila se výjimečně, protože, na rozdíl od nich, byla nad věcí.

Nezůstalo to tak ale dlouho. V další chvíli, když se kola vlaku definitivně zastavila, ji Hope popadla kolem břicha a vyběhla za svými kamarádkami. 

„Hej, Hope! Vidělas, co měla ta ženská na hlavě?“ vykřikla Marlene, která na ni spolu s Tessou čekala u dveří. Trojice se znovu začala chichotat.

„Připomínalo to ty klobouky, co se nosí na dostihy,“ přidala se do konverzace Tessa, když se rozešly uličkou přímo za chlapci, kteří celou jízdu seděli ve vedlejším kupé, a kteří si snad užili ještě více legrace.

„Přesně! Máma má taky takový. U Merlina... Dám jí to tak sežrat, až přijedu.“

Hope poprvé od nástupu do vlaku znervózněla. Jelikož celý svůj život strávila v kouzelnickém prostředí a mezi mudly moc nevycházela (teta Minerva jí to nikdy nechtěla dovolit, protože prý byla moc malá), neměla představu o mudlovských kloboucích ani o dostizích, o kterých Tessa a Marlene mluvily. 

„Dostihy? Co to je?“

Tessa se její otázce usmála. Byla ráda, že není jediná, kdo je mimo. „Určitě jsi o tom slyšela. Je to sport. Žokeji jezdí na koních po trati a diváci na ně sázejí peníze. Ženy se kvůli tomu oblíkají do šílených outfitů.“

„Aha,“ zamumlala Hope a cítila, jak jí zrudly tváře. Tessino vysvětlení jí moc nepomohlo.

„Mudlové jezdí na koních a ostatní na ně sázejí peníze. Mudlovské ženy se oblíkají do divného oblečení. Někdy to dokonce tak přeženou, že by sis je mohla splést s kouzelníky,“ doplnila to Marlene.

Hope úlevně vydechla. Konečně to pochopila. „Aha,“ zopakovala znovu, tentokrát už s větším nadšením.

Byl to velký zmatek. Lidé stáli v uličce namačkaní na sebe a čekali, až budou moct vystoupit. Pokřikovali a chechtali se. Jako by se znovu ocitla na londýnském nádraží.

Hope před sebou spatřila Siriuse. Nebo spíš jeho temeno. I po takové době dokázala rozpoznat jeho krátký rozcuchaný sestřih. I kdyby ho neznala, všimla by si ho, neboť byl v celém vagónu ten nejhlasitější. Ještě s tím tmavovlasým klukem vedle něj.

„To jsou pitomci,“ ucedila Marlene, která byla Siriusovi a jeho přátelům nejblíž. Podívala se na Hope a Tessu přes rameno a poprvé ji viděly se mračit. „Měly byste je slyšet. Pitomci,“ zopakovala znovu.

Jo. Sirius byl vždycky pitomec.

„Co říkají?“ zeptala se a promnula Stelle uši, když sebou začala moc kroutit. Kočce se nelíbili ti zírající a hlasití lidé kolem.

„To je jedno,“ odmávla to Marlene.

Konečně se fronta v uličce dala do pohybu. Oddychla si, když spatřila před sebou východ. Vznikala u něj ale další zácpa, protože se studenti pochopitelně hrnuli i z protější uličky. To právě donutilo Siriuse se otočit, aby dal starším studentům přednost. To ho právě přimělo si jí všimnout.

Byl to dechberoucí moment. Vidět jedenáctiletého kluka, co frajeřil před svými kamarády, se zastavit kvůli dívce stejného věku a vykulit na ni překvapeně oči. Jako by ji tu nečekal, jako by si neuvědomil, že ji tu uvidí. Poprvé po skoro čtyřech letech ji spatřil. Svou nejlepší kamarádku, co najednou zmizela i se svou rodinou. Hope mu ten pohled oplácela. Nebyl tak překvapený a ani se jí po chvíli nezkřivil do úsměvu od ucha k uchu jako jemu, ale dívala se na něj. Oba byli moc mladí na to, aby ten moment znamenal něco víc, než znovushledání dvou přátel. Dvou přátel, co se za ty čtyři roky odcizili.

Hope se nedívala na svého kamaráda tak šťastně, jako on na ni. Nedokázala se k tomu přimět. Byla celkem ráda, že ho po dlouhé době vidí, ale nemohla se přinutit k té zuřivé radosti, která se křišťálově jasně odrážela v jeho očích.  

Stella vycítila špatnou náladu své majitelky a ve snaze utěšit ji jí olízla hřbet ruky.

Řada se dala do pohybu a Sirius byl nucen odtrhnout oči od Hope a následovat ostatní z vagónu. Nestalo se ale tak, dokud jí nezamával, až pak se znovu rozešel a vyšel ven. 

O chvíli později konečně stály nohama na pevné zemi. Studenti ostatních ročníků se rozutekli jedním směrem, a než je prváci mohli následovat, uslyšeli hlasitý křik přicházející nalevo od nich. 

„Prváci! Prváci, tady! Poďte semhle, poďte semhle,“ křičel hluboký baryton. Hope se otočila za hlasem, tak jako zbytek dětí. Obrovská postava jak do šířky, tak do výšky, si klestila zhruba tři metry od nich cestu jejich směrem. Právě tahle postava křičela předešlá slova.

„To musí být Hagrid,“ sdělila jim Marlene. „Brácha mi říkal, že tu na nás bude čekat obrovský chlap. Prý tu dělá školníka a hajného, nebo tak něco.“ Trochu zacouvala mezi své dvě kamarádky a pak se na obě rychle podívala. „Myslíte, že bude zlej?“

Hope pokrčila rameny. „I kdyby byl zlý, není to podstatné. Bradavice by nenechaly někomu nebezpečnému na starosti první ročník, ne?“ Vyměnila si nejistý pohled s Marlene i Tessou a pak už všechny tři sledovaly, jak se k nim ten obr blíží. 

„Ste prváci, že jo? První ročník.“ Otřel si rukou nos a usmál se na ně. (Nebo tak to aspoň Hope připadalo. Nedalo se to poznat, protože většinu jeho tváře zakrývaly zcuchané vlasy a vousy.) Na sobě měl ohromný kabát, jenž by mohl dělat povlečení její posteli. „Jsem Hagrid, bradavický klíčník a šafář. Mám vás na starost dostat támhle,“ oznámil jim a mávl obrovskou rukou někam do tmy. „Takže poďte za mnou, prváci. Nikam nezabočujte a držte se u sebe.“ Hagrid se na ně znovu usmál a vycházkovým krokem, jemuž nikdo stejně nestačil, se vydal směrem, kterým se předtím ztratily ostatní ročníky.

„Myslíte, že nás tam chce zabít? Myslím... fakt nás má na starost?“ zeptala se Marlene a znovu se po nich podívala jako předtím. „Vím sice, co brácha říkal, ale tohle snad nemyslí vážně.“ I tak se ale rozešla za Hagridem jako jedna z prvních. Sice u toho pohazovala rukama a dál brblala, ale šla.

Tessa se za ní dívala ještě s větší nejistotou, než měla ona. „Hope, jsou všichni lidi od vás takový? Velký a divoký? Byla jsem s rodiči v Příčné ulici a taky jsem tam potkala hodně prazvláštních lidí, ale nikoho podobného Hagridovi.“

Přestože i Hope měla obavy o zdraví své tety, že ji svěřila do péče takového člověka, snažila se být ta silná. „Jestli pracuje opravdu pro Bradavice, důvěřuj mu. Teta Minerva by přece pro nás neposlala někoho nebezpečného.“

„Myslíš?“ zeptala se Tessa hystericky a vyběhla za Marlene. Hope se ujistila, že drží kočku pevně v náručí, a rozeběhla se těsně za ní. Skupinka už jí pomalu mizela z dohledu.

Přišli k temnému lesu a cesta se tu zužovala v lesní pěšinu. Krajinu osvětlovala Hagridova lucerna a ta svítila jen slabě, plamen svítilny se neustále třepotal, takže pořádně na cestu viděli jen ti vepředu. Proto nebylo neobvyklé, když se ozvalo vyjeknutí, občas i nadávky. Zakopnutí o kořen bylo naprosto běžnou záležitostí. Hagridovo ujištění, že za chvíli uvidí Bradavice, bylo pro všechny motivací přestat si stěžovat a co nejrychleji přejít onu pěšinu.

Ozvalo se sborové ooh. Konečně vyšli z lesa a krajina se znovu otevřela, aby odkryla obrovské jezero s malým přístávkem, kde kotvilo množství loděk. A nad jezerem, na vysoké skále, se tyčily Bradavice. Školu dokonale osvětloval měsíc, nebylo těžké rozeznat ohromný počet větších i menších věžiček a ještě větší množství oken různých tvarů, ze kterých se linulo světlo. Hladina jezera ten pohled celý odrážela. 

Hagrid jim nechal chvíli, aby se kochali. Sledoval jejich úžas a neubránil se hrdosti nad hradem. „Vidíte támhlety loďky? Vlezte si do nich. Ať vás není na palubě víc než štyry.“

Chvíli nikdo nereagoval. Všichni si stále s otevřenými ústy prohlíželi Bradavice, jejich školu na dalších sedm let. Stále se ještě snažili překonat strach, do jaké koleje se dostanou. Byla to Hope, kdo se nakonec rozešel směrem k loďkám, jejichž směrem Hagridova paže ještě stále mířila.

A byl to Sirius Black, kdo za ní vyběhl a stal se tak druhým odvážlivcem. „Hej, Hope, počkej!“ Byl celý rozzářený štěstím. Nemohl ale vidět její naprosto zděšený výraz, když ještě zrychlila k loďkám a doufala, že ji Tessa s Marlene brzy dohoní a nebude muset se Siriusem vést jakoukoliv konverzaci.

K břehu ale dorazili společně. Hope zastavila a nejistě sledovala, jak se loďka na zvlněné hladině jezera kolébá sem a tam. To se nedalo říct o černovlasém chlapci vedle ní. Se stejným pitomým výrazem, který měl ve tváři, když za ní vyrazil, skočil do kolébající se loďky a otočil se na svou kamarádku jako kdysi před čtyřmi lety, když přeskočil uzamčenou branku parku. Nafoukaně a bezstarostně.

„Chceš pomoct?“

„Ne, to je dobrý,“ zamumlala Hope.

„Vážně? Nechceš podržet tu kočku, aby nespadla do vody?“ Zarazila se a nejistě si ho měřila. Nakonec, ač váhavě, mu Stellu podala. Zrzavá kočka domácí třeštila oči, když ucítila cizí pach vody a toho chlapce. Pokud dobře věděla, byla to kočka. Vypadala jako jedna a chovala se jako jedna. Neměla by se tedy ani přiblížit k vodě. Nechápala, co to její majitelku napadlo.

Hope nakonec našla odvahu nastoupit. Vyčkala na moment, až se vlny uklidní, a opatrně vkročila na palubu. Sirius se posunul, aby jí udělal místo, stále stejný šťastný výraz. Jakmile se usadila, podal jí Stellu, která zachumlala svou drobnou hlavičku do jejího podpaží. 

Nebylo jí do řeči. Nechtěla s ním mluvit, nevěděla, co říct. Nezapomněla na jeho existenci, ale ani nijak nepřemýšlela o tom, že ho tu potká. Naštěstí ticho netrvalo natolik dlouho, aby Siriusovi došlo, že si s ním dívka zrovna nepřeje mluvit. Přidaly se k nim Marlene a Tessa. 

Marlene si toho kluka prohlídla se stejnou otevřenou zvědavostí, s jakou zatím přistupovala ke všemu. Tessa nechala své oči letmo spočinout na chlapcově tváři a honem si sedla naproti těm dvěma. 

„Jsem Marlene,“ prolomila to ticho dívka a usmála se na chlapce. „Byla jsem s Hope v kupé.“

„Já jsem Sirius Black,“ představil se jí zdvořilým tónem. Nebylo těžké uhodnout, že ho blondýnka moc nezajímala. Ani se to nesnažil nijak skrýt, když otočil hlavu zpátky k Hope a zazubil se na ni. Dokonce ji i pak drkl loktem. „Hej, Hope, kde je Leslie?“

Poprvé se na něj pořádně podívala. V šoku pootevřela ústa a pak se její tvář zkřivila do vzteklého úšklebku. „Kde si myslíš, že-“

Byla přerušena tím kudrnatým klukem s brýlemi, co předtím seděl se Siriusem v kupé. Stál před jejich loďkou, ruce v kapsách a sebevědomě se křenil na Siriuse. „Hej, Siriusi!“ zahulákal. 

„Jamesi! Pojď k nám, určitě se tu pro tebe někde najde místo.“ Začal se posouvat ke kraji loďky, Hope tahal s sebou a ignoroval její hlasité protesty, že na palubě můžou být jen čtyři lidi. James si sedl vedle Hope a ta skončila zmáčknutá mezi Siriusem a tím jeho Jamesem. Stella jí během toho strkání vyskočila z klína a schovala se mezi Marleniny nohy.

Hope naštvaně stiskla rty k sobě a podívala se na Marlene a Tessu, které se nové situaci obě pobaveně hihňaly. Myslely si, že to je vtipné, být zmáčknutá mezi Siriusem a jeho kámošem a tvořit lidský sendvič.

„Jsem James Potter,“ představil se s úsměvem a zamával na Tessu a Marlene. Pak jim už nevěnoval pozornost. „Proč sis vybral zrovna tuhle, kámo? Remus a Peter teď jsou někde sami.“ Hope vytočeně sledovala, jak se oba naklonili blíž k ní, aby na sebe viděli. 

„Tohle je Hope,“ představil ji Sirius a znovu do ní drkl loktem. „Je to kamarádka.“

James k ní škubnul očima, kývnul a dál už ho nezajímala. Navázal na jakousi konverzaci, jež zřejmě s příjezdem vlaku byla přerušena. Oba, znovu předklonění, divoce argumentovali o tom, jak jsou Zmijozelští odporní. Tři dívky kolem nich, jedna dokonce zmáčknutá mezi nimi, byly zapomenuty.

Hope otráveně zafuněla. Nakonec asi na tento den nebude mít pěknou vzpomínku, v kterou celé léto doufala.

Cestu přes jezero skoro nevnímala. Prosebně upírala zrak na Tessu a Marlene před sebou (ty dvě si spolu vesele klábosily) a snažila se ignorovat Siriusovu a Jamesovu konverzaci, která přešla od Zmijozelu k famfrpálu. Vpluli do vlhké podzemní jeskyně. Nevěděla, jak a kudy, neboť nevnímala, kudy plují. V duchu se za to kárala. Tunelem dopluli k podzemnímu přístavu. Stěny a strop tvořil neopracovaný kámen a všude poletovali netopýři. Hagrid na ně zakřičel, aby postupně vystoupili z loděk a seřadili se na břehu.

Vystoupila z loďky jako první z té pětice. Konečně nemusela sedět mezi těmi dvěma pitomci. Jestli se jí ve vlaku zdáli hlasití, tak teď jako by se jí snažili zlikvidovat bubínky. Odfrkla si Siriusovým a Jamesovým směrem a pak namíchnutě znovu odvrátila hlavu. 

„Hej, Hope, nechalas tam Stellu,“ ozvalo se za ní. Otočila se a uviděla, jak k ní míří Marlene a Tessa, která její kočku nesla v náručí. Stella nevypadala zrovna potěšeně, že ji tam její majitelka nechala.

„Děkuju.“ Hope si vzala kočku zpátky a snažila se podrbáním za ušima spravit, co provedla. Ale Stella byla kočka, takže jí nebylo odpuštěno tak lehce. Aby se zas Stella chovala normálně, bude ji muset Hope uctívat. 

„Ten kluk, Sirius, je tvůj kamarád?“

Kousla se do rtu a ohlédla se přes rameno na Jamese a Siriuse, kteří už znovu byli s těmi dvěma zbylými kluky, se kterými ve vlaku sdíleli kupé. „Ne tak docela. Známe se z dřívějška,“ vysvětlila. Otočila se ke svým kamarádkám a věnovala jim rychlý, neupřímný úsměv. „Spíš to byl můj kamarád.“

„Máte všichni svý kámoše kolem? Dobře,“ zahulákal na dav prváků Hagrid a jeho obří pěst srovnatelná s camrálem zaduněla na obrovských dřevěných dveřích. Stella s tou ránou už ztratila nervy a vymrštila se Hope z náručí. Bylo jen vidět, jak se ztrácí v chodbě.

Hope za kočkou hleděla s otevřenou pusou. Jen tak tak za ní nezakřičela, jen tak tak za ní nevyběhla. Jen tak tak se neztrapnila první školní den. Napřímila se a pokusila se tvářit neutrálně. Stella byla kočka a navíc dost chytrá. Čas od času se toulala po jejich sousedství, tak jako všechny kočky. A přestože byly tohle Bradavice, obrovský a záhadný hrad, musela věřit, že někdo její kočku najde, nebo že se k ní sama vrátí. Zaťala ruce v pěst a odhodlaně si kývla. Jo, a když se nenajde, bude ji hledat sama.

Nechala Stellu Stellou a soustředila se na své okolí. Soustředila se na dveře, které se začaly otevírat, v kterých se zjevila její teta - tedy profesorka Minerva McGonagallová - s ústy přísně přitisknutými k sobě.

Hope si oddychla. Mnohým ta přísná čarodějka naháněla strach. Hope si na ni už ale zvykla a naučila se ji mít ráda. Její elegantní róby, které dnes byly v odstínu zelené, její špičatý klobouk. I její sevřená ústa. Všechno to bylo přátelské, všechno to připomínalo domov. 

Usmála se na tetu, když viděla, jak ji hledá v davu. A asi právě díky jejímu úsměvu ji našla. Málokdo se v té chvíli usmíval. Tetin výraz se nezměnil, když na ni spočinula pohledem, a Hope to ani nečekala, neboť ji na to upozornila, než před pár dny odešla do Bradavic. Nebude se k ní chovat jinak než k ostatním, tak ať nic nečeká.

„To je ona! To je ta, o které jsem vám říkala. Fakt je to tvá teta, Hope?“ zašeptala rychle Tessa a zatahala ji za rukáv. 

„Jo, to je ona,“ odpověděla jí a pomalu nechala sklouznout svůj úsměv zpátky do neutrální masky. Díky přítomnosti tety se trochu zklidnila a její strach a nervozita se zmenšily. 

„Tady máte prváky, profesorko McGonagallová,“ zahuhňal Hagrid skrz vousy. Dunivými kroky prošel kolem tety, letmo jí kývl, zahnul do nějaké chodby a už ho nebylo.

Teta strčila do dveří, aby se otevřely dokořán, a nabídla jim tak bližší pohled do síně za ní. Hope místnost spěšně přejela očima. Byla dvakrát větší než přístav, který se právě chystali opustit. Strop byl tak vysoko, že ho neviděla, a podél hrubých kamenných stěn byly zavěšeny pochodně, které ozařovaly pokoj a obrazy na zdech. 

Dav následoval profesorku McGonagallovou. Nikdo ze sebe nevydal jediný zvuk ve strachu, že by je mohla ta přísně vyhlížející žena proklít nějakým mocným zaklínadlem, kdyby jen špitli.

Došli k masivním dveřím, před kterými se žena zastavila a otočila se k prvákům. Na druhé straně dveří byly slyšet stovky hlasů. Hope hádala, že tam je Velká hodovní síň. Tam budou rozřazeni do kolejí.

„Vítejte v Bradavicích,“ řekla její teta slavnostně. „Za pár okamžiků započne slavnostní hostina na zahájení školního roku. Než se ale k ostatním ročníkům přidáte, každého z vás zařadíme do některé ze čtyř kolejí. Jedná se o velice podstatný ceremoniál, neboť kolej, do které budete zařazeni, se stane vaší druhou rodinou. Budete spolu absolvovat vyučování, spát ve stejných pokojích, trávit volný čas ve společenské místnosti vaší koleje. Někteří z vás budou i za svou kolej hrát ve famfrpálovém družstvu.“ Žena se odmlčela, nechala studenty uvědomit si obsah vyřčených slov.

„Jak už jsem řekla, na naší škole jsou čtyři koleje. Jmenují se Nebelvír, Mrzimor, Zmijozel, Havraspár. Každá kolej se může chlubit řadou úspěchů, množstvím slavných kouzelníků a čarodějek. Po sedm let vašeho pobytu v Bradavicích můžete získat pro vaši kolej body, ovšem za jakékoliv porušení řádu i nějaké ztratíte. Kolej s nejvyšším počtem bodů získá na konci roku školní pohár. Doufáme, že každý z vás bude po těchto sedm let dělat své koleji čest.“ 

Znovu umlkla a sjela studenty pohledem. „Ceremoniál začne za okamžik. Do kolejí budete zařazeni před vašimi profesory a spolužáky. Proto bych vám doporučila, abyste se do té doby pokusili upravit. Vrátím se, až na vás budeme připraveni. Do té doby zůstaňte tu a buďte potichu.“ 

Hope musela ocenit, jak výborně to teta odrecitovala. Člověk by ani neřekl, že si to odříkávala poslední týdny prázdnin stejným způsobem, jako to mudlové dělají se svými modlitbami. 

Pousmála se a odvrátila se ode dveří, ve kterých teta zmizela, ke svým dvěma kamarádkám. Její úsměv se rozšířil, když spatřila Marlene s předkloněnou hlavou, jak si dlouhé divoké vlasy zběsile projíždí prsty. I ostatní kolem si rovnali a uhlazovali své hábity. Za těch pár vteřin, co je teta Minerva opustila, se tu vytvořil celkem kravál.

„Neber ji tak za slovo, Marlene, nikdo se nebude starat o tvé vlasy,“ pronesla.

Marlene se narovnala a ušklíbla se na místo, kde předtím žena stála. „Ta ženská je strašidelná, Hope. Nechtěla bych ji zklamat.“

„Ten ceremoniál... Co tím myslela? Budeme muset použít nějaká kouzla? Měli jsme se nějaká naučit? Když k nám v létě přišla, říkala, že nesmím doma kouzlit.“

Hope se podívala Tesse, která pronesla ta slova plná obav, do tváře. Dívka si rovnala rukávy hábitu a zároveň se snažila uhladit si vlasy. Ztěžka dýchala a vyděšeně se dívala všude kolem, jen ne na ně. Hope k ní přikročila a stiskla jí ruku. „Není to nic nebezpečného, uvidíš.“

„Všichni pojďte sem! Zařazování započne,“ zvolal ostrý hlas, a když se Hope otočila, její teta už znovu byla ve dveřích, které držela oběma rukama, jak byly těžké. Pod paží měla pergamen, jenž si tiskla k tělu.

Hope překřížila prsty. Jde se na to. Je to tady.

„Seřaďte se do dvojic,“ nařídila jim žena, když k ní došli, „a následujte mě.“

Hope skončila ve dvojici s tím pihatým blonďatým klukem, za ní šly Marlene a Tessa. Stále mohla slyšet Tessin nervózní šepot. Tentokrát nebyla v čele davu a byla za to ráda. Už teď, když procházela dveřmi, se jí třásly ruce v pěstech a hořely jí tváře.

Všechno, jen ne Zmijozel. Všechno, jen ne Zmijozel.

Vstoupili do Velké síně. Dělala čest svému názvu. Byla rozhodně obrovská a honosná. Ozářená tisíci svícemi levitujícími ve vzduchu, se studenty v černé a stříbrnými duchy vypadala mnohem lépe, než jakkoliv si ji Hope představovala. A za největší pozornost stál ten strop. Nebo lépe řečeno noční nebe ukazující jim každičké souhvězdí, každou planetu toho období. Hope zatím nedokázala odlišit planety od hvězd, ale těšila se, až ji tomu astronomie naučí. 

Seřadili se před učitelským stolem, tváří ke spolužákům ostatních ročníků, které na ně zvědavě zíraly. Sem tam zazněl šepot, někde se i zvedla ruka, aby zamávala svému sourozenci. Hope byla na pozornost lidí zvyklá, vystrčila bradu a zírala na ně zpátky. Ruce se jí stále klepaly a asi měla i červené tváře, ale snažila se svou nervozitu překonat a působit silně.

Před nimi stála stolička a na ní ležel starý klobouk, jenž sebou pohnul, a dav prváků sebou škubl překvapeně v odpověď. Objevila se v něm trhlina ve tvaru úst a i důlky připomínající oči. Trhlina se rozšířila, mezi studenty a učiteli nastalo hrobové ticho, jak klobouk zpíval svou píseň. Hope nečekala hlas operního pěvce, ale ta faleš, se kterou Moudrý klobouk zpíval, ji šokovala. O tomhle jí Mina ani Robbie neřekli. Neváhala a zakryla si své uši. Bude je ještě potřebovat na vyučování.

Když Moudrý klobouk konečně dokrákal, teta Minerva postoupila vpřed i s tím pergamenem a majestátním hlasem zvolala: „Abbottová, Deborah!“ Nemuseli čekat dlouho, aby zjistili, že byla dívka zařazena do Havraspáru. Velkou síní se rozlehl bouřlivý potlesk a jásání od druhého stolu zprava. Hope se snažila najít Robbieho, ale nebyl tam jediný tmavovlasý.

„Aubrey, Bertram!“ zvolala teta poté. Ke stoličce došel tmavovlasý kluk. Otřel si ruce do hábitu a posadil se na stoličku. Klobouk mu spadl do obličeje, tak jako té dívce předtím. „HAVRASPÁR!“ zakřičel Moudrý klobouk a Havraspárští se znovu rozjásali. „Aubrey, Bertram“ si s triumfálním úsměvem sedl vedle Deborah Abbottové.  

„Avery, Lionel!“ byl další na řadě. Hope se ve tváři při zaznění jeho jména usadil úsměšek. Znala ho a jeho rodiče. Byli to pitomci, čistokrevní kouzelníci, jedni z Posvátné osmadvacítky. A tak dostali Zmijozelští svého prvního hada. Hope se při pohledu na kolej proslavenou špatnými skutky udělalo špatně. Někde tam jsou Blackovi. A Malfoyovi. Tupci s nosy nahoru posedlí čistotou své krve. Hope věděla, že ať už skončí kdekoliv, Zmijozel to nebude.

„Black, Sirius!“

Znovu se zadívala dopředu ke klobouku, ke kterému teď mířil Sirius. Prezentoval se jako typický čistokrevný. Hrdý postoj, nos nahoru, neutrální výraz. Podle sevřených rukou a neustálého polykání to byla jen přetvářka. Byl nervózní. Byl pekelně nervózní.

Klobouk mu jako u ostatních přepadl dopředu. Obvod jejich hlav byl moc malý, než aby jim obrovský klobouk, co kdysi patřil Godriku Nebelvírovi, padl. 

Tentokrát to klobouku trvalo o něco déle, než u ostatních. Všude panovalo hrobové ticho. Jeho posvátnost narůstala s uplynulými vteřinami. Hope měla oči upřené na Siriusovo temeno. Neměla by být překvapená. Když Siriuse znala, málokdy se projevoval jako ostatní členové jeho rodiny. Měl vlastní hlavu a nebyl do celé té věci s čistou krví. Bylo mu to jedno. Nebyl to úplný kandidát do Zmijozelu. Ale byl to Black.

„NEBELVÍR!“ zařval Moudrý klobouk skoro dvě minuty poté, co byl položen na hlavu chlapce z rodiny Blacků, chlapce z rodiny, kde byla zmijozelská kolej tradicí. Sirius vstal jako v mrákotách. Podepřel se a pomalu se zvedl. Šokovaný výraz střídal šťastný, jak se pomalu blížil k Nebelvírským. Síní se rozezněl šepot. 

„Black v Nebelvíru?! Jaká šílenost!“ rozječel se ženský hlas od stolu Zmijozelských.

Jsi v háji, Siriusi, pomyslela si Hope. S úžasem sledovala, jak si potřásl rukou se svými novými spolužáky. Jak se s úsměvem otočil k ceremoniálu a vyhledal ji, aby mohl svůj úsměv rozšířit. Ukázal jí palec nahoru. Dostala chuť ukázat mu prostředníček. Tvoje matka tě zabije.

„Bones, Edgar“ byl první, co skončil v Mrzimoru. 

Pak přišla na řadu déčka, pak éčka. Hope očekávala, že bude patřit mezi efka. Fayová se psalo s velkým písmenem na začátku, to le tam bylo jen na ozdobu. Tak jí to máma vysvětlovala, když jí vyprávěla o vlastním zařazení do Zmijozelu. Do koleje, kterou Hope hluboce nenáviděla. Jak rostla, došlo jí, že to le tam asi nebude jen tak na ozdobu, že to má jiný důvod, ale nikdy matku neopravovala, když jí o tom vyprávěla. 

„Evansová, Lily!“ 

Z davu o pár míst od ní vyšla dívka s dlouhými rudými vlasy a bledou pletí. Podle jejího jména mohla patřit mezi kouzelníky z mudlovských rodin. Sedla si na stoličku, Moudrý klobouk jí zakryl obličej. Hlasité „NEBELVÍR!“ se rozeznělo síní a dívka s rudými vlasy skončila v koleji rudé barvy.

Hope polkla a zatnula pěsti ještě víc. Teď. Teď půjde ona. Podívala se na Marlene a Tessu, které jí pohled oplatily a Marlene se i povzbudivě usmála. Bylo jim jasné, kdo teď přijde na řadu. Nebyly vůbec hloupé a bylo jim jasné, jak se to má s abecedou. Marlene jí ještě stiskla ruku, když ji k sobě teta, tentokrát s „le Fayová, Hope“ místo s „Hope, přijď za mnou“, přivolala.

Znovu polkla a jistým krokem se rozešla ke stoličce, u které pro ni teta Minerva držela klobouk. Místy se ozval šepot. Veřejnost věděla, kým byla. Z jaké rodiny byla. Usedla na stoličku, ruce si složila do klína a snažila se na sobě nedát nic znát. Cítila, jak jí teta stiskla rameno. 

Jakmile jí klobouk přepadl přes hlavu a znemožnil jí vidění, ozval se jí v hlavě hluboký hlas, který tu necelých deset minut vykřikoval názvy kolejí. „Nuže, co tu máme. Hmmm, docela ti to pálí. Jde vidět, že by ses u Havraspárských neztratila, to vůbec nee.“ Hope iritovalo, jak ten klobouk protahoval každou samohlásku. „A vidím tu touhu se ukázat, to ano, to joo. Jsi velice ctižádostivá a hrdá a rozhodně nehodláš ve svých názorech ustupovat, to nee.“ Stiskla k sobě pevně víčka. Nechtěla do Zmijozelu. „A přece jen - HAVRASPÁR!“

Samou úlevou vydechla. Otevřela oči, aby spatřila jásající Havraspár. Měla dojem, že mezi nimi slyšela Robbieho, a i Mina začala radostně křičet a pískat. Se spokojeným úsměvem se vydala ke své koleji. Nebyl to Zmijozel, a na tom záleželo.

Potřásla si rukou s nejbližšími Havraspárskými a všem věnovala úsměv. Rozhlédla se po Velké síni a užívala si výhled, který se jí teď naskytl. 

Pak se otočila zpátky k ceremoniálu a vyhledala očima Marlene a Tessu. Zamávala jim a uculila se. Obě se na ni usmály a ukázaly palce nahoru. Rozřazování pokračovalo. Když byl „Macmillan, Edward“, o kterém Hope věděla, že byl příbuzný Siriuse, zařazen do Mrzimoru, přišla řada na Marlene.

Marlene se s jasnou nervozitou rozešla ke stoličce. Hope překřížila prsty. Přála si, aby byla taky v Havraspáru. Ovšem Moudrý klobouk sotva stačil schovat Marlenin obličej, když se ozval jeho hluboký hlas a oznámil síni, že „McKinnonová, Marlene“ patří do Nebelvíru. 

Marlene opět s úsměvem došla ke svému stolu. Když se usadila na místo kousek od Hope, otočila se, aby na svou kamarádku zavolala. „Hej, Hope!“

Hope se otočila, rukou si podpírala bradu a usmála se na svou kamarádku. „Tak nám to nevyšlo.“

„Budeme ale furt kamarádky, jo?“ 

Marlene se předklonila směrem k Hope a natáhla k ní ruku. Hope připadalo, jako by tím gestem stvrzovala přísahu, jako by napodobovala neporušitelný slib. Natáhla se k ní přes mezeru mezi jejich stoly a upřímným úsměvem jí stiskla ruku. „Jo.“


Zdravím!

Nejprve chci upřímně poděkovat všem, kdo pro mě hlasovali v nej povídce měsíce. Díky Vám jsem se umístila na 2. místě, což jsem vůbec nečekala... Vlastně jsem ani nečekala, že pro mě bude někdo hned tak ze začátku hlasovat. :-) Udělalo mi to obrovskou radost a znovu Vám děkuji.

Tak zařazování je skoro za námi. Docela dlouho jsem přemýšlela, kam Hope poslat - jestli do Zmijozelu, nebo do Havraspáru. (Trochu jsem si dokonce i pohrávala s myšlenkou ji zařadit do Nebelvíru, ale urychleně jsem ji zavrhla.) Kdyby si Hope neprošla tím, čím si prošla - tedy smrtí své rodiny - zřejmě bych ji zařadila do Zmijozelu. Mohl by za to vliv její rodiny a samozřejmě prostředí, ve kterém by vyrůstala. Ale jelikož strávila poslední tři roky s Minervou McGonagallovou, rozhodla jsem se nakonec pro Havraspár. A to ani nemluvím o tom, jak moc zmijozelskou kolej Hope nenávidí... Takže nakonec to vyhráli orli. :-)

Teď se s Vámi zase na týden rozloučím. :-) Moc děkuji za všechny komentáře a přečtení, dělají mi radost a budu ráda za další (jsem holt nenasytná).

V příští kapitole se podrobněji seznámíme s havraspárskou kolejí. Předtím ale ještě budeme muset zařadit Tessu. Co myslíte? Jaká kolej je pro ni ideální?

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 2. kapitola:

3. FantasyNikol přispěvatel
03.12.2017 [21:04]

FantasyNikolRusalicka:
Děkuju moc! Emoticon

E.T.:
Něco si tedy určitě uhodla.
Emoticon V hlavě to mám tak, že Walburga izolovala Siriuse od přátel a od okolního světa, a tak to Sirius nezjistil. Nechodil ven, na rodinné večírky, mezi ostatní čistokrevné... Kvůli tomu se začal tak kazit jejich vztah, kvůli tomu začal Sirius Walburgu nenávidět. A ona se k němu začala chovat hrubě. Emoticon
Děkuju moc! Emoticon

2. E.T.
02.12.2017 [13:09]

Taky bych dala Tessu do Havraspáru, aby se měla Hope s kým bavit po večerech. A přes Marlene by se mohly holky spřátelit i s Lilly. Emoticon Emoticon
Jinak opět super a těším se na další. Překvapilo mě, že Sirius neví, co jeho matinka udělala. Emoticon

1. Rusalicka
01.12.2017 [22:05]

Ja bych dala tessu k hoppe do havrasparu. Tesim se na dalsi kapitolu.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!