OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 6. kapitola



Až do úplného konce - 6. kapitolaPáteční večer v nebelvírské společenské místnosti. Vánoce budou naplánovány, drby budou vyměněny, karty budou vyloženy a slzy budou prolity. Zkrátka typická pyžamová párty. Příjemné čtení přeje FNikol.

6. Ve společenské místnosti Nebelvíru

Byla středa odpoledne a ještě neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy opustila Siriuse Blacka v úzké chodbě, na jejímž konci se nacházel vchod do společenské místnosti její koleje. Hope právě sbíhala schody dolů do přízemí. Profesor Kratiknot je z formulí pustil o něco později než obvykle, a tak musela pospíchat, aby stihla své doučování s Lily v knihovně, na kterém se domluvily, když slyšela rudovláska o její beznadějnosti v lektvarech. Aby byla upřímná, byl to jediný předmět, ve kterém neměla ponětí, co dělá.

Lily v lektvarech excelovala. Neuběhla jediná hodina, kdy by se nad ní Křiklan nerozplýval, kdy by si ji nevychvaloval, a to ani nebyla přítomna! Aspoň pět minut o ní profesor lektvarů žvanil, a to vždycky bylo jen Lily Evansová tohle a Lily Evansová tamto. A právě kvůli své nadprůměrné dovednosti nabídla Hope svou pomoc. 

Hope otevřela těžké dveře knihovny a potichu je zase zavřela. Rozhlédla se po rozlehlé místnosti. Vonělo to tu knihami, kterých bylo všude požehnaně. Skoro to ani nebylo kam dávat. Usmála se na knihovnici, která kolem ní prošla, a znovu se rozešla. Svou kamarádku nakonec našla u stolu, u kterého často seděly, když se učily. Stůl se nacházel v odlehlejším koutě knihovny, kde je nikdy nikdo nevyrušoval a dokonce i knihovnice tam málokdy zavítala. Měly tak jistotu, že jim nikdo nezabaví jejich balíček Bertíkových fazolek, kterým se ke studiu motivovaly.

Už se chtěla na Lily usmát, když spatřila, kdo sedí po její pravici. Severus Snape. Ztuhla a rty se jí stáhly do úzké linky. Severus Snape byl geniální student Zmijozelu. Profesor Křiklan o něm básnil skoro stejně často jako o Lily. Byl celkem ošklivý a mnoho jeho vrstevníků na škole se mu posmívalo kvůli jeho vlasům, se kterými si každé ráno dělal bůhvíco - byly totiž vždy nápadně mastné. Byl ke všem krutý a arogantní, kamarádíčkoval se právě s tím kruhem lidí, kterému by se Lily měla vyhýbat - s čistokrevnými, s potomky rodin Posvátné osmadvacítky. Nikdo nechápal, jak právě on mohl být věrný přítel rozkošné a milé Lily Evansové.

Hope se na něj zamračila, než pokračovala v chůzi. Neměla Snapea ráda. A k překvapení všech to nebylo kvůli jeho povaze nebo společenskému kruhu nebo kvůli jeho vlasům, to byla schopná tolerovat, dokud se choval vůči její kamarádce slušně. Byla to jeho majetnickost a povýšenost vůči Lily, kvůli kterým ho neměla ráda.

Došla k volné židli, položila své knihy na stůl a s povzdychem se na něj svalila. Byla připravená udělat scénu, aby odtud Snapea dostala. Neměla ponětí, jak její kamarádku vůbec napadlo ho s sebou brát. 

„Jsem tak unavená,“ řekla místo pozdravu.

„Proč? Náročný den?“ zeptala se jí Lily. Na rtech jí hrál pobavený úsměv.

„Mimo jiné,“ zamumlala Hope. „Ale hlavně jsem si celou noc dodělávala úkoly. Na dnešek jsme měli mít tu dlouhatánskou esej z přeměňování, víš, myslím tu dvacet palců dlouhou.“

Lhala, očividně, tu esej už měla dávno hotovou. Místo toho ale doháněla, co zmeškala na hodině astronomie, a byly toho tuny. Pořádně se do toho zabrala, snažila se tak totiž utlumit svůj stesk.

„Proč jsi to nenapsala během dne? Mělas spoustu volného času!“

Hope zvedla hlavu ze stolu a zakřenila se. Lily v tu chvíli vypadala přísně, tvářila se skoro stejně jako její drahá teta. Vsadila by se, že od ní brzy uslyší kázání. „Byla jsem moc zaneprázdněná stěžováním si na své úkoly,“ odpověděla jí smrtelně vážně.

Lily se pousmála. Snape vedle měl ale stále svůj velký nos v pergamenu, na který zběsile něco škrábal tmavě zeleným inkoustem.

„Zdravím, Snape,“ pozdravila ho Hope kousavě.

„Le Fayová,“ procedil mezi zuby, oči nezvedal ze svého papíru. Měl ji v lásce asi stejně jako ona jeho. Takže vůbec.

„Myslela jsem, že tu budeme jen my dvě. Slíbilas mi to,“ promluvila znovu k Lily. „Tak proč je tady Snape?“ Schválně o něm mluvila, jako by tady nebyl.

Lilyiny rty se stáhly do úzké linky a naklonila hlavu na stranu. Fakt si dávala na imitaci její tety záležet. „Hele, Hope, měla bys přestat. Víš moc dobře, že je Severus v lektvarech ještě lepší než já.“

„Víš moc dobře, že je to naprostá pitomost,“ odvětila Hope stejným tónem. Dychtila po hádce, potřebovala ji, jinak by zešílela.

Lily se od ní odvrátila a opřela se o židli. „Vždyť nezáleží na tom, kdo přesně ti to vysvětlí. O co tu jde, je, abys to pochopila, abys měla lepší známku. Mysli na něj třeba jako na... na Křika. Mysli na něj jako na svého učitele lektvarů!“

Hope pozvedla obočí a založila si paže na hrudi. „Nemám profesora Křiklana příliš v lásce, abych byla upřímná. Ničím mě ještě neohromil.“ Odmlčela se a Lilyiny oči sekly po Snapeovi, jako by doufala, že jí pomůže. „Jestli ti vážně a upřímně záleží, abych z tohoto předmětu prošla, ať ten tvůj kamarádíček odejde.“

Lily provrtávala svýma očima ty její. Hope na ní viděla, že byla šíleně naštvaná. Na rozdíl od ní Snapea zbožňovala. Hope ten pohled vydržela. Nesnášela Zmijozel. 

Rudovláska nakonec zatnula zuby a přestože po ní ještě blýskla rozzuřeným pohledem, Hope věděla, že má vyhráno. „Fajn!“ Znovu se podívala na Snapea a povzdychla si. „Severusi, pokud by ti to nevadilo, mohl bys -“

„Neměj obavy,“ vyštěkl Snape ledově, chňapl po svých knihách a po svých pergamenech. Hope si byla jistá, že po všech těch hodinách, kdy v nich měl zabořený svůj nos, byly prosáklé mastnotou. Naposledy po nich hodil pohledem - po Lily něžným, po ní nenávistným - a vyšel z místnosti, dveře studovny za ním hlasitě práskly.

Měla chuť obrátit nad jeho dramatičností oči v sloup, ale věděla, že to by rudovlásce, která před ní běsnila vzteky, moc náladu nezlepšilo.

„Co ti na něm tak vadí? Vždyť ti nic neudělal!“ vyštěkla na ni Lily, když už nebyl slyšet Snapeův dupot a šustění pláště.

„Chodí do Zmijozelu,“ odpověděla Hope chladně. Snášela hádky o dost lépe než Lily, dokázala během nich zůstat naprosto klidná. Naučili ji to tak její rodiče, právě kvůli kterým tak moc nenáviděla Zmijozelské a k Lilyině smůle i jejího drahého Snapea.

„To je ubohá výmluva, Hope.“

Hope se jí zadívala do očí a chladně se ušklíbla. „Měla bys mě už znát natolik dobře, abys věděla, že když k někomu cítím vztek, že když někoho nenávidím a naprosto bez rozpaků to projevuju, že to je všechno oprávněné, že pro to mám důvod, který rozhodně není hloupý. Nenávidím Zmijozel. Nemůžeš to změnit.“

Lily na ni zírala s otevřenými ústy. Hope se nechovala ke svým přátelům takhle často. Vážila si upřímného přátelství, a takové tu rozhodně našla. Většinou se tedy snažila zabránit hádkám mezi ní a některou z těch čtyř. 

„A proč ho nenávidíš? Zmijozel?“

Hope polkla. „Nemyslím si, že teď je zrovna čas na tenhle typ konverzace. Někdy jindy a někde jinde. Jen Merlin ví, kdo nás může odposlouchávat.“

„Jsi paranoidní, Hope.“ 

Hope pokrčila rameny a otevřela si učebnici lektvarů. „Možná jsem,“ řekla, než nalistovala kapitolu, které nerozuměla. 

Posunula knihu k Lily, která jí začala látku vysvětlovat klidným, profesionálním hlasem.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Hope a Tessa byly v části hradu, kterou za celý ten měsíc školy ještě nenavštívily. Byl pátek večer a Marlene napadlo, že by mohly zbytek dne strávit u nich na pokoji. 

Stály před portrétem tlusté mračící se ženy zahalené v saténu. Pro jednou přišly dřív, než měly, a tak musely ještě nějakou tu chvíli počkat.

„Heslo!“ vyštěkla žena v portrétu.

„Tak tohle je Buclatá dáma,“ pronesla Hope. 

„Vás jsem tady ale ještě neviděla! Jste si jisté, že jste z Nebelvíru?“ hulákal na ně portrét dál. 

„Nemají to moc dobře vymyšlený, abych byla upřímná, když obraz začne žvanit, že chce heslo, sotva tě uvidí.“

„Ta ženská se hodí ke střežení Nebelvíru úplně perfektně,“ řekla Hope s úsměvem.

„Souhlasím.“ 

Dívky dál ignorovaly hulákání Buclaté dámy a posadily se na schodiště u stěny nalevo od portrétu. Vyčkávaly, než si pro ně přijde jedna z těch tří.

„Kolik je?“

Tessa si vyhrnula rukáv svetru. „Dvě minuty po sedmé.“

„Už by tu měly být.“

„Ty jsi taky vždycky všude pozdě, Hope,“ připomněla jí Tessa.

Hope se zakřenila a pokrčila rameny. „Já za to nemůžu, vždycky se mnou někdo chce mluvit. Ale ony to nemají tak daleko.“

„Vy opravdu nejste z Nebelvíru!“ křičela na ně Buclatá dáma dál. 

Hope si zakryla uši rukama, aby aspoň trochu utlumila křik, a Tessa ji po chvíli napodobila.

„Sedm hodin a šest minut,“ oznámila Tessa netrpělivě a střelila pohledem po portrétu. „Kde, sakra, jsou?“

„Budou litovat, jestli na nás zapomněly,“ zamumlala tiše Hope.

A s jejími slovy se portrét otevřel a křik Buclaté dámy konečně ztichl. Hope doufala, že dostala ta ženská aspoň trochu do nosu. Z otvoru ve stěně na ně vykoukla Marlene. „Nazdar. Čekaly jste dlouho?“

„Celá staletí.“

„Věčnost.“

Marlene se na ně zakřenila a pobídla je, ať půjdou dál. „Za to může Lily. Potřebovala to tam celý uklidit. Někdy ji fakt nechápu, zas takovej bordel tam nebyl.“

Hope se rozhlédla po společenské místnosti Nebelvíru. Vypadalo to tu daleko útulněji, než u ní na koleji. Jestli ale za to mohly teplejší barvy Nebelvíru, nebo třeba i oheň z krbu, který vytvářel stíny tančící po stěnách, to mohla jen hádat. A i tak, i přes tu atmosféru tomu něco prostě chybělo. Možná to bylo nepřítomností vysokých knihoven nebo stropu posetého hvězdami. Nebo tím, že tu nebyla žádná pohodlná místečka u oken na čtení. Ať to bylo čímkoliv, nebylo to ono. A bylo to tak strašně přeplácané. 

„U nás je to hezčí,“ řekla Tessa, jako by jí četla myšlenky.

„Vypadá to všechno strašně přeplácaně.“

Marlene se zaculila a objala je kolem ramen, aby je mohla zavést po schodech k pokojům. Nebrala si jejich kritiku k srdci. Byla si jistá, že by se nechovala jinak, kdyby navštívila společenské místnosti jejich kolejí. 

Celou dobu na ně zírali ostatní z Nebelvíru. Nebyli zvyklí tu vidět studentky z jiných kolejí. Bylo to nepsané pravidlo - studenti z jiných kolejí se prostě ve svých společenských místnostech navzájem nenavštěvovali a nezáleželo na tom, jak velcí přátelé to byli.

Hope měla dojem, že slyšela Minu, jak na ni volá. Ale nemohla se o tom přesvědčit, protože sotva vyšly schody, ocitly se na prahu Marlenina pokoje, který sdílela s Lily a Alice.

„Ahoj!“ pozdravila je Lily. Ležela na své posteli s hlavou podepřenou množstvím rudých polštářů. 

„Omlouváme se, že jsme vás nechaly čekat. Tady Lily dostala těsně před sedmou pocit, že to tu není dostatečně uklizený,“ sdělila jim Alice. 

Hope se pousmála a rozhlédla se po ložnici. Vsadila by se, že to tu bylo uklizenější než v den, kdy tu Lily začala bydlet. 

„Marlene už nám to řekla.“

„Nemůžu za to, že si někdo vždycky splete podlahu se skříní,“ bránila sama sebe Lily. Když domluvila, střelila vražedným pohledem po Marlene.

„Jasně, Lils,“ řekla Marlene škádlivě. Došla ke své posteli a lehla si mezi přikrývky.

Hope si sedla na Lilyinu postel a Tessa na Marleninu. Alice měla postel právě mezi plavovláskou a rudovláskou, a tak nehrozilo, že by byla z konverzace vynechaná.

„Ta ženská je strašně otravná.“

Alice zavřela knížku, kterou četla, a otočila se k Hope. „Jaká ženská?“

„Ta, co vám hlídá vchod do koleje.“

„Myslíš Buclatou dámu? Mně přijde milá,“ ohradila se Lily.

„Tobě přijde milej úplně každej, Lils, kromě Jamese a zbytku, ovšem.“

„To není pravda! Remus je fajn.“

„Takže najednou je Sirius zbytek, jo?“ zeptala se Tessa škádlivě Marlene.

Marlene protočila oči a šťouchla ji nohou do boku. „To jsem nikdy neřekla.“

„Právě jsi to řekla,“ podotkla Hope. 

Všichni kromě Marlene se pak rozesmály, a tak nemohly vidět ten ruměnec, který si našel cestu na plavovlásčiny tváře.

Těch pět si povídalo a povídalo. U toho jedly Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, které se pro ně staly za ten měsíc společného přátelství ikonické. Aspoň jedna si s sebou vzala sáček fazolek, ať už šly společně kamkoliv. Tahaly je s sebou opravdu všude. Jedly je, když se učily nebo trávily svůj volný čas venku u jezera. Marlene si je jednou vzala na hodinu přeměňování, kvůli čemuž ji nechala Hopina teta po škole. 

„Chystáte se všechny o Vánocích domů?“ zeptala se jich Marlene. Ležela na posteli čelem ke zdi, o kterou měla opřená chodidla.

„Bohužel,“ odpověděla jí Lily. „Nejradši bych tu zůstala. Od Petunie mi zatím nepřišel jediný dopis. Furt je na mě naštvaná a asi si i furt myslí, že jsem nějaký šílený podivín. Vánoce s ní budou strašné.“

„Tak jí zkus říct, že ji zakleješ, když k tobě bude hnusná,“ napadlo Tessu.

„To nebude fungovat. Ona ví, že nemůžu čarovat mimo Bradavice.“ 

Lily se ještě chvíli mračila. Dělávala to často, když mluvila o své sestře Petunii, která se k ní od té doby, co Lily přišel dopis z Bradavic, začala chovat ohavně. Petunie očividně nesnášela kouzelnickou krev ve své rodině dobře. Lilyini rodiče byli naštěstí nadšení.

„Co ty, Alice?

„Že váháš. Že na Vánoce pojedu domů bylo jasný už v létě, když mi přihláška přišla. Mamka by mi neodpustila, kdybych zůstala tady. Vyzvednou mě i bráchu na nádraží.“

Alice měla stejně jako Marlene staršího bratra. Nebyl ale zas o tolik starší, stále chodil sem na školu. Na rozdíl ale od Alice ho poslal Moudrý klobouk do Mrzimoru.

„Taky jedu domů. Rodiče se nemůžou dočkat, až jim všechno povím. Jsou z tohohle světa naprosto nadšení. Snad ještě víc než já.“ Když Tessa domluvila, na rtech jí setrval jemný úsměv. Bylo vidět, že jí rodiče chyběli.

„Teď je to i tvůj svět, Tess,“ připomněla jí Hope. Tessin úsměv se s jejími slovy ještě rozšířil.

„Já taky pojedu domů,“ řekla Marlene. „Bude doma i brácha. Myslím, že si s sebou vezme i Jenny. To je jeho holka.“

Pak zavládlo v pokoji ticho. Hope věděla, že se na ni její kamarádky dívají a zadržují dech v očekávání odpovědí na nejasnosti, které Hope obklopovaly. Věděly, že s její rodinou není něco v pořádku. Všimly si toho. Všimly si, že vždycky mluvila jen o McGonagallových a že jí vždy přišly dopisy právě jen od nich. Že nikdy nikoho ze své rodiny nezmínila a vůbec, že se tomu tématu vyhýbala.

Marlene a Alice, které měly nějakou tu představu o kouzelnické společnosti a jejích vrstvách, došly k názoru, že patří k těm čistokrevným rodinám. K čistokrevným rodinám jako Blackovi nebo Malfoyovi nebo dokonce i Lestrangeovi, ve kterých byla zmijozelská kolej tradicí. Myslely si, že o své rodině a domově nemluvila, protože byla ve stejné situaci jako Sirius, protože na ni byli její rodiče nahněvaní kvůli jejímu zařazení do Havraspáru. A párkrát se o tom s ní snažily mluvit, ale pokaždé je odbyla. 

Nedokázala si pomoct, byla to taková hloupost. Představa, že by měli rodiče problém s jejím zařazením do Havraspáru, byla směšná. 

Hope se narovnala a opřela se zády o stěnu. Pohlédla na každou zvlášť, jen aby zjistila, že na ni stále se zadrženým dechem zíraly. Byly trpělivé, to jim musela nechat.

Nakonec se kousla do rtu, gesto, ke kterému se uchylovala jen vzácně. Snažila se psychicky připravit na téma, o kterém bude muset mluvit. „Musím vám něco říct,“ prolomila konečně ticho. Její kamarádky se po sobě stačily podívat, než pokračovala. Hope se objala kolem kolen a pak si o ně opřela bradu. Zhluboka se nadechla. „Nejedu na Vánoce za rodiči.“ Ticho. Žádná reakce. „Jedu k McGonagallovým. K Mině. A k Robbiemu.“ Ohlédla se po nich, aby se ujistila, že ji stále poslouchají. „Moji rodiče... oni... oni totiž umřeli.“

A tady to máme. Tady máme nějakou reakci. Lapání po dechu a vykulené oči. Ty čtyři se po sobě podívaly, jako by se chtěly ujistit, že to taky nečekaly, než znovu věnovaly Hope pozornost. 

Hope váhala, jestli má ještě pokračovat. Přemýšlela, co všechno jim má říct. „Když jsem byla malá - bylo mi sedm let - moje rodina byla zavražděna. Časem se došlo k názoru, že šlo o vraždu vyvolanou rivalitou mezi čistokrevnými rodinami. Le Fayovi jsou totiž jedni z nejušlechtilejších a nejstarších rodin, patří do Posvátné osmadvacítky.“ Odmlčela se a znovu nechala ticho pohltit místnost.

To ticho setrvávalo a setrvávalo. Když už si ostatní myslely, že to je konec, že už k tomu není nic říct, Hope znovu promluvila:

„Moji rodiče byli zabiti osmého ledna.“ Otřela si slzu. „Stejně tak i moje sestra.“ Věděla, že to pro ně musel být šok, ale Hope je tentokrát nenechala, aby to pobraly. „Jmenovala se Leslie. Nebyla to jen moje sestra, byla to moje dvojče. Vypadala úplně stejně jako já. To na ni se Sirius vždycky ptá, kde je. Kde je Leslie.“ Podívala se dolů na rudou přikrývku a pevně ji sevřela. „A teta Minnie, profesorka McGonagallová, mě našla den po tom, když přišla za mámou na snídani. Byla to přítelkyně mých rodičů. Pak si mě vzala k sobě a časem jsem se stala jednou z McGonagallů. Lidem mě představovali jako svou sestřenici.“ 

Hope umlkla a párkrát zamrkala, aby se zbavila slz, přes které na pokoj a lidi kolem sebe neviděla. Její kamarádky na ni zíraly se slzami v očích. Hope pochopila, že jim jí bylo líto.

„Asi byste se to o Vánocích stejně dozvěděli od rodičů. Bylo to nějakou dobu v novinách. Proto jsem vám to taky řekla už teď,“ dodala ještě.

„Kdo je zabil?“ ozvala se Tessa. Hope se na ni ohlédla a v hrudi jí znovu zabolelo. „Pokud se teda můžu zeptat,“ dodala Tessa honem.

Hope se odvrátila od Tessy a podívala se před sebe. „Walburga Blacková,“ řekla. „Siriusova matka.“

Pak bylo chvíli zase ticho, něco naprosto nevídaného mezi pěticí dívek. Všechny zpracovávaly, co jim řekla, a dávaly si dvě a dvě dohromady. Hope skoro mohla slyšet, jak se jim v hlavě otáčejí kolečka.

„A víte, co je nejhorší?“ pokračovala Hope zahořkle a otřela si slzy z tváří. „Že ji nezatkli. Zabila mi rodiče a Leslie, ale i tak ji nezatkli. Ministerstvo to odůvodnilo nedostatkem důkazů, dírami v mé výpovědi a mým mládím. Že moje výpověď není kvůli mému věku důvěryhodná,“ vyprskla. S každým slovem se její smutek proměňoval ve vztek, v obrovskou míru zlosti, která však nebyla mířena na nikoho v té místnosti. „Kupa ubohých zbabělců, to ministerstvo. Tři kletby Avada Kedavra jim jako důkaz nestačí.“

„Avada Kedavra?“ zeptala se Tessa nejistě.

„Je to smrtící kletba. Jedna z těch, co se nepromíjejí,“ vysvětlila jí Marlene v rychlosti.

Hope, jako by si ani neuvědomovala, že ji přerušily, mluvila dál. Bylo to vskutku ironické, dlouhé roky nebyla schopna o té noci s nikým mluvit, teď takřka nemohla přestat, nedokázala se zastavit. „Teta Minnie byla tak naštvaná, když Walburgu nezatkli,“ vzpomínala. „Měly jste ji vidět. Ona říká, že kdyby byl vrahem mudlorozený nebo někdo dvojí krve, že by ho do Azkabanu poslali bez větších řečí.“

„Takže proto Walburgu nezavřeli? Protože je čistokrevná?“ skočila jí do toho Lily.

Hope zlostně přikývla. „To, a taky proto, že Blackovi jsou jedna z rodin, co ministerstvo finančně podporuje, jedna z rodin Posvátné osmadvacítky. Prakticky je krmí penězi, kupují si jejich mlčení a ochranu, jejich pomoc v podobných situacích.“ Zatnula pěsti tak silně, až jí zbělaly klouby. „Teta Minnie říká, že ministerstvo už není, co bývalo. Že to teď řídí banda zločinců.“

Podívala se na ně a v tu chvíli - i přes to, co jim právě řekla - vypadala nedosažitelně, nezdolně. V jejím zlostném, pomstychtivém pohledu se zračila síla a moc. Ach, jak na škodu v tu chvíli byla výchova, které se jí dostalo. Neboť přestože Hope v té chvíli působila navenek silně, uvnitř její hlavy, jejího srdce se vše hroutilo. 

Její kamarádky se na ni dívaly, jako kdyby ji viděly poprvé v životě. Jako kdyby měly doteď zavřené oči a až teď je otevřely. Nyní chápaly. Chápaly, proč někdy Hope jednala, jak jednala, proč mluvila, jak mluvila. V hloubi jejich mysli si ale přály, aby zůstaly slepé. Neboť někdy byla pravda příliš zničující, a toto byl jeden z těch případů.


Zdravím!

Vracím se s další kapitolou, ve které se konečně oblevuje Snape v celé své černotě a mastnotě. Snape je skvěle napsaná a promyšlená postava, je to ten typ člověka, co je sice dobrý, ale má ten nejhorší možný charakter.  Jaký na něj máte názor vy? (I jako na postavu, i jako na člověka.) Já ho vždycky měla radši než Jamese a spol., dokud jsem nezačala číst knížky. To jsem rychle změnila strany.

Dále se konečně podrobněji dozvídáme, co následovalo po osmém lednu. Snad se mi to podařilo všechno vysvětlit. Jelikož se ale znám, klidně mi neváhejte napsat a zeptat se na něco, co jste nepochopili. Budu se Vám snažit co nejlépe odpovědět. Znovu ale upozorňuji, že ještě vše není odkryté.

V příští kapitole se posuneme v ději a začneme druhý ročník. Hope se pokusí dostat do havraspárského famfrpálového týmu. O jakou pozici si myslíte, že se bude ucházet?

Děkuji moc za všechna přečtení a komentáře! Budu moc ráda, když mi dáte i tentokrát vědět, jak se Vám kapitola líbila.

S pozdravem

FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 6. kapitola:

2. FantasyNikol přispěvatel
10.01.2018 [20:14]

FantasyNikolE.T.:
Děkuju moc za komentář! Emoticon Přestože jsou le Fayovi mnohem starší rodina než Blackovi, kvůli svému nízkému počtu a kvůli nezájmu o politiku a o sponzorování Ministerstvo, nejsou ale mocnější. Byli prostě nechutně bohatí a čistokrevní, ale nebyli tak výhodní pro Ministerstvo jako Blackovi. Byli to takové černé ovce mezi čistokrevnými rodinami. Proto se to tak rychle stačilo zamést pod kobereček. A ostatní úředníci, co nebyli čistokrevní, se nějak nesnažili si v tom případu zahrabat, protože měli strach z čistokrevných rodin a protože le Fayovi už byli mrtví, jakkoliv chladnokrevně to zní. Nic by z toho neměli. Emoticon Uf... To jsem se rozpovídala. Emoticon
Já beru Jamese jako střelce, nikoliv chytače, jak tvrdil film. Emoticon Rowlingová Jamese prohlásila za střelce, jen nevím, jestli po filmu nebo ještě před filmem. Emoticon Také si moc nedokážu představit dívku jako odrážeče, ale překvapivě se v té pozici holky dokáží prosadit, například Gwenog Jonesová, odážečka za "Holyhead Harpies", famfrpálové družstvo, ve kterém hrají jen ženy. Ta by se mohla ale nemusela objevit někdy v příběhu.
Děkuju moc za tvojí reakci, za tvé myšlenkové pochody, za krásný komentář! Emoticon Moc jsi mě jím potěšila. A já už radši skončím, aby z toho nevznikl román. Emoticon

1. E.T.
10.01.2018 [17:55]

Ahoj, super kapitola. Emoticon.
Snažila ses to vysvětlit hezky, ale i tak Hopeina rodina byla přeci jen taky čistokrevná (ne-li ještě starší než Blackovi) a už to mělo zajistit aspoň nějaký soud a trest pro Walburgu. Ale možná na to mám prostě jen tak silný názor, že asi žádné tvé vysvětlení mi to nevyvrátí.
Jestli se bude Hope ucházet o místo ve famfrpálovém družstvu, tak bych to viděla na střelce. Přála bych jí totiž na tomto poli úspěch a jako chytač by ho asi nezískala kvůli úspěchům Jamese Pottera. Na pozici odrážeče si dívku představit moc neumím - obzvlášť tak mladou. Snad ještě brankář by šel, ale ne. Podle mě to bude jasná střelkyně!
Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!