OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - Prolog



Až do úplného konce - PrologJsou dny, které si budete pamatovat navždy, jejichž datum se vám vpálí do mozku, přestože byste je nejraději vymazali z kalendáře. Pro Hope le Fayovou, čarodějku z prastarého rodu le Fayů, je tímto dnem 8. ledna 1968, kdy k ní domů přišla Walburga Blacková a vyvraždila celou její rodinu. Dívka se tak nejen stala sirotkem, ale zároveň i jedinou žijící pokrevní příbuznou slavné černokněžnice Morgany, nepřítelkyně velkého Merlina. Pak tu jsou dny, u kterých si můžete být jistí, že budou novým začátkem, novou nadějí. 1. srpna 1971 byl den, který představoval nejen Hopin nový začátek, ale i dalších stovek studentů, mezi které patřili také Poberti - tehdy známí jen jako Remus, Peter, Sirius a James.

8. 1. 1968, Grimmauldovo náměstí

Británie v zimě nebyla nikdy přívětivá. Vítr šlehal do tváří, cuchal vlasy, shazoval květináče. Nutil vyhrknout slzy z vašich očí. Nebyl ale nic proti tomu mrazu. Ten jako by se zařezával do vašich tváří, drásal vaši kůži. Kousal a štípal.

Toho roku byla ale zima obzvlášť ošklivá. I na britské poměry. Osmý den nového roku přinesl ještě silnější a mrazivější vichr, než na který byli Londýňané zvyklí. Město bylo liduprázdné. Trhy byly opuštěné, kolem památek se shromažďovala jen hrstka lidí a v žádném případě jste nikoho nenašli jen tak se poflakovat po ulicích. Všichni byli doma s přikrývkou v klíně a s čajem v dlaních. Koukali na to mizerné počasí z oken v bezpečí a útulnosti svých domovů. A už od chvíle, kdy ručička Big Benu udeřila šestou hodinu ranní, jako by jim bylo jasné, že ten den se nebudou dít dobré věci, že ten den bude zapáchat zkaženou podivností.

Daleko od historického centra, daleko od Big Benu, Parlamentu, daleko od mudlů se nacházelo Grimmauldovo náměstí. Bylo to místo staré, liduprázdné, místy zapáchalo. Ten den nezavítala mezi domy, ve kterých jste sem tam stále mohli zahlédnout vánoční stromky, ještě ani noha. Vůbec, kdybyste chtěli být brutálně upřímní, mohli byste říct, že počet lidí, který se v ulici, z milosrdenství nazvané náměstím, za svátky prošel, by se dal spočítat na prstech obou vašich rukou. 

A díkybohu za to. 

Protože jinak by si určitě někdo všiml, že mezi domem jedenáct a třináct chybí dvanáctka. Protože jinak by si někdo všiml, že čas od času podivní lidé mizí ve stěnách a zase se před nimi zjevují. Nebo že jednou dvakrát do měsíce se tam shromažďují skupinky lidí, podivných od špiček jejich bot až po klobouky prazvláštních tvarů. S křehkými kusy dřeva v rukou.

Chybějící dům číslo 12 už nějakou dobu obýval vznešený a starobylý rod Blacků. Dům byl opatřený množstvím mocných zaklínadel a jedno takové dělalo rodinné sídlo pro mudly a nezasvěcené nespatřitelným. Pánem a paní domu byli Orion a Walburga Blackovi a pyšně se prezentovali jako zastánci čistokrevnosti a odpůrci míšenců. Tento pár snobů zplodil dva syny, Siriuse a Reguluse. (K údivu všech, nutno říci, neboť jejich manželství bylo chladné. Pohodlné, ale chladné.) 

V okně jejich domu se už dlouho netyčil žádný vánoční stromek. O to se paní Blacková postarala již hodinu poté, co si její synové rozbalili dárky. Stromek nyní pustl před domem na chodníku, kam ho právě paní Blacková vyhodila.

Tento stromek byl první věcí, kterou starší z bratrů Blackových Sirius uviděl, když rozrazil vchodové dveře, jež práskly o stěnu domu. Chlapec vytřeštil na jedli své stříbřitě šedé oči. Viděl ji poprvé od chvíle, kdy si rozbalil dárky. Cítil, jak se mu do očí derou slzy. Jednou jedinkrát by ten strom rád viděl déle než právě tu hodinu, která mu na rozbalení dárků stačila, a po jejíž dobu byla jeho matka schopná tu jedli v obýváku strpět.

Na stromek ale rychle zapomněl, když uslyšel na schodišti dupot kroků. Rychle zamrkal, aby se zbavil slz a otřel si tváře. Když si byl jistý, že vypadá stejně klidně a bezstarostně jako předtím, otočil se a zlomyslně se zašklebil na dvě identicky vypadající dívky, které právě seskakovaly poslední pár schodů. Le Fayovic dvojčata představovala nejmladší generaci jednoho z nejstarších kouzelnických rodů. Jako by neměla ani jediný vlásek odlišný, charakterem a vystupováním ale nemohla být rozdílnější. 

„Siriusi!“ zakřičela za chlapcem ta vpředu. Sirius se na ni zlomyslně usmál, zamával na ni zbrusu novým koštětem, které celou dobu držel v ruce, a utíkal dál. „Siriusi, vrať mi to! Je to moje koště!“ Náměstím se rozezněl chlapcův štěkavý smích v odpověď.

„Jestli ho chceš, tak si mě chyť!“

Dívky se na sebe podívaly. Jedna se ušklíbla, druhá zamračila a společně se rozeběhly za chlapcem. Na Grimmauldově náměstí byl tak poprvé ten den hluk. Vítr nadnášel hysterický smích tmavovlasého chlapce a hlasitý křik identicky vypadajících dívek, chvíli zvuky nechal ještě znít mezi střechami domů, než je odnesl vysoko na oblohu. 

Tou dobou trojice již dávno opustila Grimmauldovo náměstí, nyní byly jejich kroky a hlasy znít o pár ulic dál. Sirius doběhl k zamčené brance opuštěného parku a snažil se popadnout dech. Bylo mu jasné, že dlouho odpočívat nemůže, že zase bude muset běžet, aby ho jeho kamarádky nechytily. Nechtěl, aby zábava skončila. 

Hodil koště na chodník do parku, aby mu nepřekáželo, poté odstoupil a s menším rozběhem branku přeskočil. Otočil se k dívkám, které právě doběhly k brance, a vítězoslavně se na ně zakřenil. „Tak co teď? Co uděláš, Leslie?“

Leslie se na něj škaredě zamračila. „Řeknu ti, co udělám, ty jeden -“

„Siriusi, tvůj rukáv!“ zvolala její sestra Hope a s vytřeštěnýma očima ukazovala na levý rukáv chlapcovi sváteční košile. 

Ten už se netvářil vesele, když uviděl, co jeho akrobatický kousek způsobil. Rukáv jeho sněhobílé košile, kterou dostal od matky k Vánocům, byl nyní špinavý a potrhaný. „Do háje,“ zamumlal. Znovu vzhlédl k dívkám a snažil se nasadit si zpátky veselý výraz, ale marně. „Matka mě zabije,“ hlesl nakonec. Nenáviděl se za svůj kolísavý tón, za vystrašenou grimasu, o které věděl, že má v obličeji.

Dvojčata se na sebe podívala a opět to vypadalo, že se jim nějak podařilo komunikovat beze slov. Věděla, jaká je Walburga Blacková, a tak si uvědomovala, že jejich kamarád nepřehání. Chvíli na to na sebe kývla a společně přelezla branku parku. 

„Bude to dobrý,“ řekla Leslie. „Náš táta nám určitě pomůže ten rukáv spravit.“ A propletla si prsty s chlapcem, který hned na to zčervenal. 

Hope se na něj povzbudivě usmála a přidala se k sestřinu utěšování. „Leslie má pravdu, Siriusi. A když nepomůže, tak jsem se naučila trochu šít.“ Následně se taky začervenala, když se na ni dvojice překvapeně podívala. „Nebo se vždycky můžeme zeptat Krátury,“ navrhla honem.

Sirius se pohrdavě uchechtl a zvedl ze země koště, které vzápětí s omluvným výrazem vtiskl dívce vedle něj do volné ruky. „Krátura mě nenávidí, Hope, kolikrát ti to mám opakovat.“ 

„Je to kvůli tomu, jak se k němu chováš!“ vykřikla, ale její kamarád v odpověď znovu pohrdavě odfrkl.

„Chovám se k němu tak, jak se on chová ke mně!“

A dál pokračovala trojice mlčky. Protože byl chodník parku úzký, Leslie a Sirius šli vepředu a Hope, než aby šla po tom ošklivém neudržovaném trávníku, šla radši za nimi. Všichni ve svých myšlenkách, všichni přemýšleli, jak tuhle situaci vyřešit. Dívky se na sebe sem tam podívaly v obavách nad kamarádem, který se stejně často, jako si ony vyměňovaly pohledy, snažil zahnat slzy. 

Nakonec ticho přerušil sám Sirius. „Stejně svou matku nenávidím. Proč mi taky nemohla koupit koště? Nejsou přece tak drahá!“

Hope konečně překonala své obavy ze špíny, kterou může trávník skrývat, a srovnala s její sestrou a kamarádem krok. „Možná tak některá. Ale tento model je velice drahý. Je dražší než minulý model, tedy Nimbus Tisíc!“ informovala ho.

Leslie do ní drkla. „Myslím, že máma říkala, že byl dražší jen o dva galeony, Hope.“

Ta se zachichotala a drcnutí jí oplatila. „Ne, Les. Říkala, že stál dvojnásobek galeonů než předešlý model. Neříkala, že byl o dva galeony dražší.“

Svým poučováním si od své sestry vysloužila jen zamračení. „Není důležité, kolik to koště stálo. Důležité je, že ho mám ,“ odsekla a hned na to se pyšně narovnala a vystrčila svůj nos vysoko do vzduchu. Když ale viděla Siriusův smutný výraz, nechala toho vytahování a drkla chlapce loktem do boku. Pak se na něj povzbudivě usmála. „Uvidíš, že to bude dobré, Siriusi. Donutím Kráturu nám pomoct. A jestli se ti to koště tolik líbí, tak na, proleť se na něm.“ 

„Krátura mě nenávidí. Jestli zjistí, co se s tou košilí stalo, řekne to matce,“ odsekl, ale z nabízeného koštěte nespouštěl oči. Nakonec po něm chňapl, ale Leslie ještě stihla škubnout rukou zpátky z jeho dosahu.

„Ještě něco!“ Namířila mu proti obličeji prstem. „Dávej si pozor! Maminka mi říkala, že nesmím s koštětem létat víc než dva metry.“

„Výš, Les,“ opravila ji Hope.

„Cokoliv. Takže, Siriusi, dva metry a výš -“ podívala se na svou sestru pobaveně, „- ne. A ještě něco! Dávej si pozor, ať tě neuvidí mudlovští šmejdi.“

Po jejích posledních slovech si Hope a Sirius vyměnili znepokojené pohledy. Ani jednomu se nelíbilo, jak Leslie mluvila o mudlech. Ani jeden nesouhlasil se směrem, kterým je jejich rodiny vychovávaly. Nenávist k mudlům, to že jsou něco méně než kouzelníci, protože nemávají hůlkami... Hope a Sirius to pokládali za hloupost. 

„Spolehni se,“ odpověděl Sirius. Natáhl k Leslie ruku a dychtivě se podíval na koště, které ještě stále držela. „Dáš mi tedy to koště?“

Leslie povytáhla obočí, znovu se narovnala do celé své malé výšky a vystrčila nos. „Myslel jsi půjčíš, že?“

Sirius se netrpělivě zamračil. „Jistě. Půjčíš mi tedy to koště, Leslie?“

„Ale opatrně, ano?“

Sirius se podíval na Hope a protočil pobaveně oči. Ta se na něj usmála a on se obrátil zpátky k Leslie. „Spolehni se,“ zopakoval.

Leslie se na něj zakřenila a konečně k němu natáhla ruku s koštětem. Sirius se zašklebil a rychle se po něm natáhnul. Ani Hope a ani Sirius se neobtěžovali hádat, jak dlouho Lesliina nabídka bude platit. S tou dívkou jako by mlátil vítr. V jednu chvíli si myslela tohle, v další tamto. 

Sirius odstoupil pár kroků od dvojčat a naskočil na koště. Obě dívky na něj vyčkávavě hleděly, sledovaly každý pohyb, odhadovaly, kdy se odrazí do vzduchu. Chlapec se na ně zakřenil. Užíval si jejich pozornost, jejich pohledy. S kývnutím jejich směrem se silně odrazil od země a vyletěl do vzduchu.

Hope a Leslie už mohly slyšet jenom jeho smích a vidět jenom jeho siluetu, která se od nich vzdalovala a mířila si to bůhvíkam.

„Je moc vysoko! Co když spadne?!“

„Siriusi, leť dolů!“ křičela za ním Leslie. 

Tmavovlasý chlapec se stříbřitě šedýma očima je ale přes svůj štěkavý smích a šum větru už neslyšel. V čiré euforii mířil s koštětem vysoko nad oblaka. V té chvíli ho neomezoval strach z výšek nebo z jeho rodičů. V té chvíli byl naprosto šťastný.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Dům le Fayových se nacházel několik bloků od Grimmauldova náměstí a začínal obrovskou čtvrť plnou ohromných domů s ještě ohromnějšími zahradami. A dům le Fayových byl jeden z nejvelkolepějších z nich. 

Rodina se neuchýlila k žádnému zaklínadlu, které by pro kolemjdoucí dělalo jejich dům neviditelný. Kdepak. Angelicu ani Mariuse to při kupování sídla ani nenapadlo. Byli pyšní na svůj domov, chtěli se jím chlubit všem kouzelníkům. Mudlům nevyjímaje. Sídlo bylo postaveno ve viktoriánském stylu, mělo dvě patra a velkou zahradu s trávníkem, který byl očarován, aby v každém ročním období vypadal přesně jako na začátku jara.

Ten večer hrály v domě kouzelnické vánoční koledy. Obyvatelé mohli tak naslouchat zpívajícím čarodějkám, které vyprávěly o jiných čarodějkách a čarodějích, o tom, jak spolu na Štědrý den v hlubokém lese u ohně seděly bytosti nejrůznějších tvarů a barev. Manželé leželi bok po boku ve své ložnici v přízemí, paní četla novelu, pán Denního věštce. Čas od času přečetli nějaký odstavec, který je pobavil nebo popudil, nahlas. Čas od času se radši uchýlili k debatě o politice či k drbům o ostatních čistokrevných. Byli to přece jen také lidi. 

Pokoj dvojčat se nacházel v prvním patře s oknem do ulice. Obě dívky právě teď ležely v jedné posteli celé schované pod přikrývkou otočené k sobě a vyměňovaly si obavy o svého kamaráda. 

„Co když ho jeho otec zase zmlátí?“ zamumlala právě Leslie. 

Hope sledovala jejich propletené ruce a snažila se bojovat se slzami. Byla už velké holka a velké holky neplakaly. To jí říkala maminka. „Pamatuješ, jak se u nás jednou objevil s tou modřinou kolem oka?“

„Myslíš s monoklem?“

Hope se chvíli dívala do Lesliiny tváře a lehce vykulila své oči, když viděla, že ty Lesliiny se lesknou.

„Jo, to je to slovo.“ Soustředila se ale teď spíš na to, jak její sestra začala zběsile mrkat. Leslie nebyla moc na plakání. Byla z nich ta silnější, ta větší holka. Hope proto překvapilo vidět Lesliiny slzy. 

„Máma a táta na to dali Siriusovi nějakou odporně páchnoucí mast a pak ho odvedli zpátky. Pamatuju si, jak nechtěl jít. Jak začal křičet.“

Hope si otřela oči. „Siriuse jsme pak celý měsíc neviděly. Měl domácí vězení.“ 

Dříve toho dne, když se Sirius stále nevracel k Hope a Leslie, které se o něj bály, se k nim do toho malého zanedbaného parku přiřítila jejich „teta“ Walburga a začala na ně vřískat. Kam prý daly jejího syna, ječela. Ani jedna jí ale neodpověděla a nemohly ze sebe dostat ani slovo, dokud nepřišla jejich máma a nekřičela zas ona. Ale ne na ně. Na Walburgu. A právě do té scény Sirius přiletěl celý rozcuchaný v poničeném oblečení. Jeho matka úplně zešílela, řekla něco hnusného jejich mámě a odvlekla svého syna za zápěstí směrem ke Grimmauldovu náměstí. Chlapec se na ně stačil sotva otočit se svýma velkýma vytřeštěnýma očima, sotva stačil upustit Lesliino koště. Jejich rodiče je doma utěšovali, že Siriusovi se určitě nic nestane, že si zase přijde hrát, ale jejich dcery věděly, že lžou.

„Ty, Les, myslíš, že je Sirius právě teď v pořádku? Já jen, že... Přece ho nemůžou potrestat za to, že se proletěl na koštěti. Sice vysoko, ale vždyť nic špatného neudělal. Nedávalo by to žádný smysl.“

„To jeho rodiče taky ne,“ odpověděla jí Leslie a smutně se usmála.

Nevinná Hope, vždycky snažící se vidět v každém jen to nejlepší, jen to dobré, slepá vůči všem špatnostem. Leslie jí tuto vlastnost záviděla. Sama se nedokázala vyrovnat u lidech se špatnými vlastnostmi natolik, aby si dokázala uvědomit i ty dobré.

Dvojčata se poté znovu uchýlila k napjatému tichu a dál přemýšlela, jak by Siriusovi mohla pomoct. 

„Mám nápad!“ vyhrkla najednou Hope. Leslie sebou cukla nad tím náhlým přerušením ticha. „Pošleme mu sovu.“ Shodila z nich přikrývku a překulila se ke kraji postele, kde si natáhla přes noční košilku župan a vklouzla do pantoflů. Leslie sledovala, jak pospíchá ke dveřím, u kterých se zastavila a zakřenila se na svoji sestru. „Ty tu pro jistotu zůstaň. Třeba to Siriuse taky napadlo.“

Po tom, co odešla, se Leslie zvedla z postele a zamířila k oknu. Ráda u něj seděla, na židli opřená o teplé topení, srkající čaj. Ráda pozorovala mudlovské šmejdy kolem. Moc jich sice nezahlédla, v této části města vlastnili všichni luxusní vozy, kterými se přepravovali raději. Vzhlédla k obloze a pustila se do hledání Siriuse, nejjasnější hvězdy oblohy, jak se její kamarád rád vychloubal. 

„Neboj se, Siriusi. Brzy dostaneme naše pozvánky do Bradavic. A pak nás Moudrý klobouk všechny pošle do Zmijozelu a stanou se z nás velcí kouzelníci. Budeme společně hrát famfrpál. Budeme slavní a šťastní a budeme vládnout světu. Ty, já a Hope.“ Leslie se zahihňala a ukazováčkem začala pomalu přejíždět po studeném sklu okna. „A pak bude už všechno v pořádku a tebe už nikdo nebude bít.“

Leslie pak dál koukala zasněně z okna, nedočkavá, až bude s jejím kamarádem a sestrou v Bradavicích a naučí se kouzlit. Zkoumala očima ulice, domy kolem a ty divné stroje, kterými se mudlovští šmejdi přepravovali. Málem by si nevšimla pohybu na chodníku, který vedl podél silnice. Byly tam jakési siluety. Postavy celé zahalené v černém, stojící ve stínu. Postavy, které se náhle daly do pomalého plíživého kroku směrem k jejich domu.

Leslie samou soustředěností nakrčila nos a přimhouřila oči. Sirius jí říkal, že takhle vždycky vypadala roztomile. 

Pozorně sledovala, jak se postavy zastavily u schodiště, které vedlo ke vchodovým dveřím do jejího domova. Začala se bát. Ty siluety byly moc blízko. Odstoupila trochu od okna, aby nebyla spatřena a dál vyhlížela z okna, zvědavá, co tu chtějí a vystrašená zároveň. Zděšeně se dívala, jak postavy vyšlapaly schodiště a teď se jedna z nich nakláněla ke dveřím.

V té chvíli vešla znovu do pokoje Hope. Leslie se k ní otočila a chtěla jí ukázat, co spatřila, chtěla sdílet svůj strach, aby se necítila tak sama, ale vyděšený výraz jejího dvojčete ji zarazil.

„Leslie, já se bojím,“ zašeptala tenkým hláskem Hope a rychle přešla místnost k sestře. Chytla ji za ruku a druhou si otřela obě tváře a oči. „Šla jsem k rodičům do ložnice, ale když jsem procházela kolem dveří, ozval se za nimi nějaký zvuk.“

„Bylas u rodičů, Hope?“ Leslie cítila, jak se jí začala třást ruka. To, co viděla, nebyl žádný výplod fantazie. 

V místnosti nastalo ticho a Leslie sledovala, jak její sestra k sobě pevně stiskla oční víčka a zavrtěla hlavou. „Bála jsem se jít dál sama,“ zakňourala.

Leslie cítila, jak se jí do očí derou slzy. Zamrkala. Snažila se být silná. Musela být silná. „Neboj se. Určitě to nic není. Pojď, půjdeme za rodiči spolu.“ Podívala se k oknu a přemýšlela, jestli z něj má znovu vykouknout, ale nakonec nenašla dost kuráže, aby to udělala.

Po tom, co Leslie vklouzla do županu a pantoflů, a co se znovu ruce dvojčat spojily, potichu, jako by po špičkách, vyšly dívky ze svého pokoje. Společně pak stejným stylem zatočily ke schodišti.

První schod.

Druhý schod.

Třetí schod.

Při pohledu, který se jim naskytl poté, co sestoupily na čtvrtý, zalapaly po dechu. Domovní dveře zely dokořán a dovnitř proudil zvenku chlad. Na drahém tureckém koberci, který pokrýval podlahu celého přízemí, byly vidět stopy od bláta.

„Já se bojím,“ přiznala potichu Hope. Jako by jí bylo jasné, že musí zůstat tiše.

„Já taky, Hope,“ zakňourala zpátky Leslie.

Dvojčata si stiskla navzájem pevně ruku. A pokračovala dál. 

Sešly schody ještě pomalejším tempem než předtím. Držely se za ruce ještě silnějším stiskem než předtím. Když došly ke dveřím, k těm dveřím, které by z žádného důvodu neměly být dokořán, stiskla Leslie zuby a na chvíli strach přesunula do pozadí, aby zavřela dveře a zabránila tak chladu vnikat dál do jejich domova. Nepustila ale ruku svého dvojčete. 

Věděly, kam mají jít dál. Za rodiči. A jak se blížily k ložnici jejich mámy a táty, jak procházely chodbou kolem kuchyně a koupelny, došly ke dveřím ložnice. Ty byly zavřené. Leslie přes bití vlastního srdce sotva slyšela, jak slabě samou úlevou vydechla. Máma a táta musí být v pořádku. Dveře byly zavřené. Jsou v pořádku.

Hope vzala za kliku a zatáhla. Pak jemně drcla do dveří, aby se pomalu, v tom tichu s hlasitým skřípáním, otevřely dokořán. „Mami? Tati?“ zašeptala tázavě. 

Na to, co spatřily, nebyly připravené. V pokoji bylo rozsvíceno. Jejich rodiče leželi nehybně v posteli. Jako by usnuli s novinami a knihou v rukou. Ale obě věděly, že člověk s otevřenýma očima nemůže usnout. Neumí to. Bylo to divné. A co bylo divnější, byla přítomnost Walburgy Blackové vedle postele, ve které rodiče leželi. Žena, která je mnoho let nutila říkat jí teto, přestože krví příbuzné nebyly, svírala v rukou svou kouzelnickou hůlku a zírala na dvojčata obzvlášť divným způsobem. 

„Teto Walburgo?“ našla hlas Hope. „Je Sirius v pořádku?“

Ani jedna z nich nevěděla, co tu Siriusova matka dělala, jestli ji rodiče pozvali nebo tak něco. Nevěděly, proč jejich rodiče nebyli vzhůru, když normálně chodili spát mnohem později. Celé jim to přišlo divné.

Jediná osoba, která věděla, co se tu teď děje, stála vedle postele s hůlkou, která v posledních minutách dvakrát zabila, s hůlkou, která ještě měla zabít mnohokrát. Walburga Blacková to mohla udělat snadné. Mohla to s dvojčaty vyřídit stejně rychle jako s Angelicou a Mariusem le Fayovými, ale nechtěla tak učinit. Chtěla, aby dvojčata věděla, co se s jejich rodiči stalo. 

Narovnala se, škubla hlavou, aby se jí vlasy dostaly pryč z tváře a mrazivě se na dívky usmála. „Můj syn je tak v pořádku, jak jen může být,“ odpověděla. Obešla postel a vykročila k dívkám.

Leslie začala couvat, aby zvětšila vzdálenost mezi ní a Walburgou Blackovou. Silně stiskla své sestře ruku, která pochopila a udělala to samé. Dvojčata docouvala z ložnice ven zpátky na chodbu, brzy měla záda opřená o stěnu a nyní již nebyla na světle, ale ve stínu, v temnotě. 

„A jsou naši rodiče v pořádku?“ zeptala se pak Leslie.

Walburga se usmála ještě mrazivěji. A pak dala dívce stejnou odpověď jako předtím její sestře: „Jsou tak v pořádku, jak jen můžou právě být.“ Pokračovala dál ve svých krocích směrem k dívkám. Zastavila se na samém prahu ložnice a dál zírala dvojčatům do tváří. „Jsou mrtví,“ dodala pak.

Obě dvojčata byla v šoku. A byla si vědoma šoku i té druhé, díky svým spojeným rukám. Obě drtila prsty té druhé. Hope stékaly slzy po tvářích a Leslie cítila, jak se jí také slzy derou ven.

Hope si otřela tváře a podívala se na svou sestru. Leslie neplakala jako ona. Byla tak silná. „Mrtví?“ zeptala se, když se obrátila zpátky k Walburze. Ta vypadala, že jí neuspokojila reakce, kterou jí ty dvě sedmileté dívky daly. 

Usmála se. „Jo. Mrtví. Jako že nežijí,“ vysvětlovala jim chladnokrevně. A zbytečně. Obě dívky věděly, co znamená být mrtvý. „Jako že tu už nejsou, aby vás zachránili,“ dodala. Pak se narovnala, vystrčila nos nahoru a pyšně řekla: „Zabila jsem je.“

Leslie od Walburgy odvrátila obličej a podívala se radši na svou sestru. Vypadala přesně stejně jako ona. Její klon. Tmavé vlasy, modré oči, bledá pleť. Po chvíli se k ní i Hope otočila. Navzájem si hleděly do očí, sdílely spolu svůj smutek, snažily se spolu být silné. Jak je jejich rodiče učili.

Walburga nebyla příliš překvapena, že dívky nijak nereagovaly. Byly přece vychované velkolepými le Fayovi. Patřily do jednoho z nejhonosnějších, ne-li do toho nejhonosnějšího rodu čistokrevných kouzelníků, který kdy existoval. Byly vychované neprojevovat moc svůj strach, svou slabost, svou bolest. Ale Walburga chtěla reakci, chtěla ponížení. 

A tak znovu pozvedla svou hůlku, vztyčila ji dívkám k obličejům a zašeptala formuli kletby Imperius. 

A najednou Leslie byla sama. Stisk na její ruce ochabl a Hopina ruka z té její vyklouzla a klesla zpátky podél jejího těla. Leslie zírala na svou sestru, jak se dívala nepřirozeným způsobem přímo před sebe do tváře Walburgy. Leslie byla vyděšená a natáhla se po ruce jejího dvojčete, chtěla znovu cítit její prsty kolem těch svých, chtěla znovu vědět, že Hope je tam s ní. Když ale sevřela své prsty kolem prstů její sestry, zůstaly ochablé. Hope nevrátila stisk zpátky. Ani svou rukou z vlastní vůle nepohla.

A v té chvíli, v té příšerné chvíli, byla Leslie poprvé sama bez Hope. A jako Leslie neměla svou Hope, Hope neměla svou Leslie. Byly samy. 

Leslie zírala dál do tváře své sestry a chtěla, aby se nějak zatvářila, ale Hopin obličej zůstal prázdný. Cítila, jak jí slzy stékají po tváři, jak jí padají na látku jejího županu, ale ani na moment neodvrátila obličej od svého dvojčete.

Walburga se na dvojčata šíleně křenila, dívala se, jak jsou obě naprosto paralyzované. Konečně nějaká reakce. Věděla přesně, co má dělat dál. Otočila se přes rameno, pátrala po ložnici, dokud neuviděla, co potřebovala. Slabým mávnutím své hůlky k sobě přivolala hůlku jednoho z manželů. Spokojeně se dívala, jak k ní hůlka letí a obratně ji chytila.

Ta šílená žena se otočila znovu k dvojčatům, potěšená, že Leslie se stále neodvrátila od Hope. „Na,“ zamumlala, „zabij ji.“ A nabídla hůlku Hope le Fayové, dvojčeti, které právě držela pod kletbou Imperius. „Je to Avada Kedavra,“ dodala, protože si byla jistá, že ve věku sedmi let takové věci vědět dítě nebude.

Leslie sledovala, jak Hope sáhla po kouzelnické hůlce jejich otce. Nechápala, co se dělo. Sotva slyšela, co Walburga říkala. Ničemu nerozuměla. Její dvojče stisklo ve své ruce hůlku a pomalu s třesoucí se rukou ji namířilo proti ní. Hopiny oči zíraly do Lesliiných, ale jako by ji ani neviděla. Leslie byla stále sama.

„Hope,“ zakňourala se slzami v očích. Chtěla, aby jí její dvojče odpovědělo. Chtěla vědět, že tu není sama. Ale toho se nikdy nedočkala.

Protože tři poslední slova, která slyšela, bylo jméno její sestry, jejího dvojčete a její spřízněné duše ze svých vlastních úst a formule smrtící kletby, kterou vyřkla právě její spřízněná duše s hůlkou namířenou proti ní. 

Avada Kedavra.

    ҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Byla půlnoc a dvě minuty, když Walburga Blacková propustila Hope le Fayovou ze svých služeb. Minutu na to se ozval v sídle le Fayových dětský vřískot, který se nesl dál ulicí mezi domy, ve kterých se začala rozsvěcovat světla. Mudlové vykukovali z oken a lezli na balkony, aby zjistili, co hluk, který stále přetrvával, způsobilo.

Hope le Fayová, nyní jediná z rodu le Fayů, stála se zaťatou pěstí kolem hůlky svého otce v temné chodbě, před ložnicí jejích rodičů v košilce a županu s tvářemi smočenými v slzách. Krk jí bolel z vřískotu, který ze sebe vydala. „Les,“ zachraptěla při pohledu na svou sestru, která ležela před ní v identickém oděvu na podlaze chodby. Nehýbala se a měla otevřené oči. Tak jako předtím jejich rodiče. 

Hope klesla na kolena vedle své sestry, nechala tátovu hůlku vyklouznout ze své dlaně a dál zírala na nehybný obličej svého dvojčete. Začala třást s jejími rameny. „Les, vzbuď se,“ zakňourala. Začala třást urputněji. „Leslie, vstávej! Vzbuď se!“

Slzy jí vytékaly z očí na noční košili jejího dvojčete a Hope se snažila mrkat tak, jak to dělala Leslie, ale proud slz to nezastavilo. Ty slzy kapaly dál. A dál. Brzy se Hope přestala snažit je zastavit, stejně jako se přestala snažit vzbudit svou sestru.

Leslie nevstávala. A Hope byla sama.

Ležela zhroucená vedle Leslie, rukama objímala tělo svého dvojčete. Poslední mudlové zhasínali světla svých domů. Brzy začala z garáží vyjíždět auta mudlů mířících do práce. Nastalo ráno. Ale nic z toho Hope le Fayová nevěděla. Nemohla. Celou noc nezměnila pozici, ve které se nacházela. Časem jí došly slzy k pláči a teď už jen posmrkávala. Byla stále přitisknutá ke své sestře a Leslie byla studená. Tak studená.

V devět hodin ráno někdo zaťukal na domovní dveře sídla le Fayových. Nikdo neotevřel. Hope zůstala ležet vedle své sestry, celý svět jí byl lhostejný.

Pak se po pár minutách ozvalo ťukání znovu. Když znovu nikdo neotevíral, osoba venku u dveří dokonce zazvonila, k čemuž se při takových návštěvách většinou zřídkakdy uchylovala. Ani poté se ale Hope le Fayová neobtěžovala zvednout a odpovědět na nyní naléhavé bušení na dveře.

A pak ten návštěvník nejspíš ztratil trpělivost a kouzlem dveře otevřel. 

Do sídla tak vkročila přísně vypadající žena s havraními vlasy staženými v pevném uzlu se špičatým kloboukem na hlavě a ženským hábitem kolem těla. Ta žena našpulila ústa, zaražená takovou nezdvořilostí. Posunula si své brýle ve tvaru čtverců na svém nose a kráčela dál domem, hledala známky přítomnosti majitelů domu.

Zahnula na chodbu vedoucí k manželské ložnici a tam ustala ve svých rázných krocích. Ruka jí sama vylétla k ústům. Hope le Fayová, dcera její dlouholeté přítelkyně Angelicy le Fayové, ležela na podlaze a i po takové době bylo slyšet její posmrkávání a vzlyky. Vedle ní nehybně ležela její sestra Leslie le Fayová, tváří ke stropu. Na nohy obou dívek dopadalo světlo z ložnice manželů, od které byly dveře otevřené dokořán.

Hope poprvé toho dne zvedla hlavu, aby zjistila, kdo je to tentokrát. Její modré oči umučené zážitkem, kterým by si ve svém věku v žádném případě neměla projít, se setkaly s jasně zelenými, které patřily Minervě McGonagallové. 

„Ach, dítě,“ zašeptala žena.

 


Ahoj všichni! Po Mapách jsem tu zpátky s mým novým příběhem, a tentokrát to je žánrově úplně někde jinde, jak jste si jistě stačili všimnout. Po tom, co jsem si přibližně před dvěma roky přečetla poprvé Harryho (ano, vím, jsem hanba sama), se mi v hlavě začal rodit tento příběh z doby Pobertů. Jedná se konkrétně o fan fikci na Siriuse Blacka, který je hned po Harrym mou nejoblíbenější postavou.

Zajímalo by mě, jak se Vám to líbilo? Je to můj první příběh psaný er-formou, takže jsem s tím měla zpočátku problémy. Budu moc ráda za každý názor. :-) 

V příští kapitole se přemístíme do prvního září 1971 - tedy do samého začátku prvního ročníku. 

- FNikol



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - Prolog:

4. FantasyNikol přispěvatel
28.11.2017 [15:45]

FantasyNikolAngelo,
nevím přesně, co je pro tebe předvídatelné, tudíž ti nemůžu slíbit, že můj příběh pro tebe předvídatelný nebude. Snažím se do klišé a omílaných zvratů moc nezabíhat, ale hlavně se soustředím na tu dějovou linku, která se mi vytvořila v hlavě a kterou se snažím vystihnout co nejlépe.
Emoticon Takže ti nic neslibuji, ale upřímně doufám, že to pro tebe klišoidní nebude a příběh si budeš užívat.
Děkuju moc za tvůj komentář! Moc mě potěšil. Emoticon

3. Angela přispěvatel
24.11.2017 [21:04]

AngelaMám z toho rozporuplné pocity. :) Na jednu stranu jsem velmi zvědavá, co bude dál, líbí se mi, že je to z období Pobertů a že je to zasazené právě do těchto rodin (příbuzenství s Blackovými), na druhou stranu se bojím, zda to nebude příliš předvídatelné.
Ale uvidíme, je brzy soudit, a já se těším na pokračování. :)

2. FantasyNikol přispěvatel
22.11.2017 [16:07]

FantasyNikolE.T.:
Děkuju moc! Jsem ráda, že se ti prolog líbil. Emoticon Dost jsem se na něm vyřádila, aspoň co se emocí týče.
Jak to s Hope dopadlo (a s Walburgou) se dozvíš v příštích kapitolách. Další tu zveřejním už v pátek.
Emoticon
Ještě jednou ti moc děkuju. Moc mě tvůj komentář potěšil. Emoticon Emoticon

1. E.T.
19.11.2017 [15:06]

Krása!! Emoticon Emoticon Emoticon Je to úžasně poutavé s velkým množstvím emocí. Musím říct, že už dlouho jsem nečetla první kapitolu, která by byla takto skvěle napsaná. Moc se těším na pokračování.

Jen chudinka Hope. Doufám, že proběhne nějaké vyšetřování a ona získá aspoň trochu spravedlnosti. Docela by mě i zajímalo, proč to Walburga spáchala.

Jsem zvědavá, co bude dál, kde bude Hope vyrůstat a tak. Jen tak dál, už se opravdu těším na pokračování. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!