Klenot rodu Blacků - 15. kapitola - Tam, kde smrtijedi dávají dobrou noc • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se dělo po třetím úkolu na onom hřbitově, všichni víme. Jak to zamává s našimi hrdiny?

11.07.2017 (14:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 781×

Isabella běžela bradavickými chodbami, jak nejrychleji uměla. Zatáčky vybírala smyky a několikrát si málem přišlápla vlastní hábit. Hůlku třímala mezi prsty, připravenou k okamžitému použití. Nemohla uvěřit tomu, co se dělo. Byla to teprve chvilička, co se Harry vrátil společně s mrtvolou toho druhého bradavického šampiona, Diggoryho, za pomoci přenášedla. Bella zatřepala hlavou, aby zahnala vzpomínku na ty mladé mrtvé oči. Vždyť byl jen o pár let mladší než ona! Měl toho tolik před sebou. Díky své práci byla zvyklá na ledacos, ale na umírající děti si zvyknout snad ani nelze.

Jejího kmotřence odtáhl do hradu Alastor Moody, což by samo o sobě neznamenalo problém, ale už nějakou dobu mu Isabella nedůvěřovala. Třeba mu skutečně přeskočilo. V tuto chvíli by to znamenalo jistý problém.

Kouzlem rozrazila dveře Moodyho kabinetu. Jakmile spatřila zděšení v Harryho očích, zakročila bezmyšlenkovitě. Máchla hůlkou a bývalého bystrozora kouzlem odrazila na blízkou židli. Dalším pohybem muže spoutala.

„Harry,“ otočila se ke svému kmotřenci, mezitím co neznámý procházel bolestivou přeměnou, „jsi celý? Bolí tě něco?“ Pohlédla na jeho předloktí a spatřila hluboký krvavý šrám. „Hloupá otázka, promiň. Hlavně, že jsi naživu,“ smutně se usmála a chlapce objala. Polekaně se ošila, když se dveře dnes již podruhé prudce rozrazily a vstoupil Brumbál společně s McGonnagalovou a Snapem.

„Severusi,“ naznačil svému kolegovi ředitel školy a přidržel škubajícímu se vetřelci spoutanému na židli hlavu, aby mu Snape mohl přímo do úst nalít nějaký lektvar, zřejmě Veritasérum. „Jste Alastor Moody?“ křikl Brumbál. Neznámý neochotně zavrtěl hlavou. „Kde je Alastor Moody?“ pokračoval ředitel a prudce s vězněm zacloumal. „Je v této místnosti?“ Kouzelné Moodyho oko se stočilo k velké truhle u Bellyiných nohou.

„Uskoč, Harry,“ požádala chlapce a hůlkou bednu otevřela. Když nahlédla dovnitř, spatřila hlubokou chodbu, na jejímž dně seděl…

„Alastore!“ oslovila úlevně zmoženého čaroděje na dně jámy a k truhle poklekla. „Jste naživu?“

„Ach, děvče, jistě,“ zavolal nazpět chraplavým hlasem. Už teď byla potěšena, že její vztah s Moodym zřejmě zůstal neposkvrněn.

„Jestli je tohle Moody,“ začal Harry opatrně, když se naklonil Belle přes rameno, „Kdo je tenhle?“ Hlavou pokývl ke spoutanému vetřelci. Snape pozvedl jednu z placatek, povalujících se všude kolem, a přičichl si.

„Mnoholičný lektvar,“ prohlásil a pozvedl obočí. Věnoval jeden vražedný pohled Harrymu, dokavaď se Bella nepostavila a ruce nepoložila chlapci na ramena. To už jejich pozornost upoutal vetřelec, mnoholičný lektvar kompletně vyprchával.

„Barty Skrk junior,“ konstatoval Brumbál, když muž zcela nabyl své původní podoby. Z očí mu čišelo šílenství. Vyhrnul si rukáv a odkryl tak levé předloktí, jehož hlavní dominantou bylo černé pulzující znamení zla.

„Ukážu svou, když ukážete svoji,“ zasyčel a rozchechtal se. Isabella prudce popadla Harryho za zraněnou ruku a věnovala zděšený pohled Brumbálovi. „Vy víte, co to znamená,“ pokračoval Skrk. „Lord Voldemort se vrátil.“

***

Několik osob rázným krokem mířilo k ředitelově pracovně. Byl to konkrétně sám ředitel, za ním se táhla Isabella podpírající Harryho. Brumbál zadal heslo a kamenné chrliče jim uhnuly. Když vešli do samotné pracovny, čekalo na ně milé překvapení.

„Siriusi,“ vydechla Bella s úsměvem, když bratra spatřila. I on se na ni smutně usmál, přeběhl k ní a pomohl jí Harryho dopravit do blízkého křesla. Jakmile chlapce posadili, vrhla se mu kolem krku a držela se ho tak dlouho, dokud ji od sebe Tichošlápek silou neodstrčil. Oba se posadili na opěrky křesla, Sirius po pravé, Bella po levé Harryho ruce a společně s Brumbálem tiše naslouchali tomu hrůznému vyprávění. Harry neměl šanci to zaregistrovat, ale ve chvíli, kdy začal mluvit o Priori Incantatem a svých rodičích, které měl díky tomuto kouzlu možnost spatřit, sourozenci Blackovi se na opěrce křesla za jeho hlavou chytili za ruce. Bez jediného pohledu či slova to bezmyšlenkovitě udělali…

***

Harry doprovázen Albusem Brumbálem, svou kmotrou a velkým černým psem mířil na druhou stranu hradu, na ošetřovnu, kde již čekali Ron, Hermiona, paní Weasleyová, a dokonce i Peter. O něčem živě diskutovali s madam Pomfreyovou. Ta se okamžitě Harryho ujala, uložila ho na lůžko a do malých pohárků začala rozlévat různobarevné odvary. Brumbál uklidňoval Molly Weasleyovou a Isabella s Peterem si stoupli bokem. Omotal Belle ruku kolem pasu, při tom pohybu se ušklíbl na černého psa. Pochopil, že jde o Siriuse, a proto si, snad jako gesto přátelské provokace, svou drahou přitáhl ještě blíže.

„Tohle je peklo,“ zašeptal jí do vlasů, když odvrátil zrak od psa.

„Myslím, že bude hůře,“ prohlásila zastřeným hlasem.

„Existuje něco pod peklem? Myslím, něco horšího? Takový podstupeň?" pokusil se Peter pozvednout chmurnou atmosféru.

„Jdi do háje," zamumlala tiše a na chvíli zavřela oči.

***

Harryho z bezesného spánku vytrhlo tiché šuškání.

„Jestli nepřestanou, probudí ho,“ pronesla paní Weasleyová starostlivě.

„Proč tak křičí? Potěš koště, jestli se stalo ještě něco,“ rozeznal Peterův hlas i smysl pro humor.

Harry otevřel oči a rozhlédl se. Všichni stáli kolem jeho postele jako sudičky.

„To je Popletal,“ sykla Bella. „Ten druhý hlas je Minerva… Kvůli čemu se tak hádají?“ Všichni sebou škubli, když se dveře na ošetřovnu rozletěly. Ron roztáhl závěsy a sudičky u lůžka zaměřily veškerou svou pozornost na nově příchozí. Do místnosti vkročil Popletal, v patách měl profesorku McGonagallovou a dokonce i Snapea.

„Kde je Brumbál?“ štěkl ministr po paní Weasleyové.

„Tady není,“ odsekla naštvaně. Než však stihla říct něco více, objevil se jmenovaný ve dveřích.

„Co se stalo?“ vyjel ostře a klouzal pohledem od Popletala k McGonagallové, která se doslova třásla vzteky. „Žádal jsem, abyste hlídali Bartyho Skrka.“

„Toho už nikdo hlídat nemusí!“ ječela Minerva. „Pan ministr už to zařídil.“ Nikdo z bývalých či současných žáků Minervy McGonagallové dosud nezažil, aby se takto přestala ovládat.

„Když jsme panu Popletalovi sdělili, že jsme zajali smrtijeda, který zavinil, co se tu dnes večer stalo,“ řekl potichu Snape, „usoudil patrně, že je v sázce jeho osobní bezpečnost. Přestože jsme mu to vymlouvali, přivolal si mozkomora, aby ho do hradu doprovodil. Zavedl ho do pracovny, kde Barty Skrk –“

„Já jsem mu říkala, Brumbále, že s tím nebudete souhlasit!“ vztekala se profesorka McGonagallová. „Ve chvíli, kdy to – TO vešlo dovnitř,“ ukazovala prstem na Popletala a třásla se po celém těle, „vrhlo se to na Skrka a – a –“ Bella se ošila, zamrazilo ji v zádech. Několikrát již viděla mozkomora dávat někomu polibek a pokaždé měla několik dní potom velice špatné spaní.

***

Když Isabellu opustil zvláštní mrazivý pocit, začal se jí obracet žaludek. Ani ne tak z pomyšlení na mozkomorův polibek jako spíše z ministra kouzel. Odmítal uvěřit všem racionálním doznáním a důkazům. Seděla vedle mezi Peterem a huňatým černým psem, svým bratrem, a nohama houpala ve vzduchu. Silně tiskla svému příteli ruku a kousala se do jazyka, aby toho pomateného panáka nezaklela.

„Takže vy jste ochoten věřit, že se lord Voldemort vrátil, jenom proto, že to tvrdí někaký šílený vrah a chlapec, který... ehm...“ Ministr sklouzl pohledem na Harryho. „Je přeci pravda, Brumbále, že se o něm snažíte ledacos ututlat? Umí přece hadí jazyk, že? A každou chvíli mívá všelijaké záchvaty –“

„Teď zřejmě máte na mysli bolesti, které Harry občas pociťuje ve své jizvě?“ zeptal se Brumbál chladně. „Myslím, že ho bolí, když je lord Voldemort nablízku, nebo když obzvlášť touží vraždit.“ Popletal o půl kroku ucouvl, ale tvářil se stejně zatvrzele jako předtím.

„Já jsem viděl, jak se Voldemort vrátil!“ vykřikl Harry, čímž probudil svou kmotru z mírného transu, a pokusil se vylézt z postele, paní Weasleyová ho však přiměla, aby si lehl. „Viděl jsem také smrtijedy a mohu vám je vyjmenovat! Byl tam Lucius Malfoy, Macnair, Avery, Nott, Crabbe, Goyle, Pevens!“ Počkat, Pevens? Harry jasně spatřil, jak sebou Peter při vyslovení toho jména škubl. Tentokrát to byl on, kdo zmáčkl Isabellinu ruku, aby našel tolik potřebnou podporu…

„Jen opakuješ jména těch, kteří před třinácti lety byli zproštěni obvinění, že patřili ke smrtijedům!“ řekl Popletal rozzlobeně. „Tohle celé je absurdní. Isabello, vy snad těm žvástům také věříte?“ obrátil se na jedinou zaměstnankyni ministerstva v místnosti a doufal, že ho podrží. Vybral si špatně. Bella prudce vyskočila na nohy, přešla k Popletalovi a prst mu zabodla do hrudi.

„Vidím pravdu, když ji mám před sebou,“ štěkla bojovně. „Nepatřím k nejdůvěřivějším, ale umím si dát dvě a dvě dohromady. Důkazy jsou jasné, ani slepý by je nepřehlédl! Cedric Diggory? Pan Skrk? Kolik lidí musí zemřít, aby se vám rozsvítilo v té vaší duté kebuli?!“ Isabella ztrácela sebekontrolu, různorodé emoce v sobě dusila už dlouho a zrovna teď všechny vyplouvaly na povrch. Peter zareagoval ve chvíli, kdy si všiml, že šátrá v hábitu po hůlce. Vyskočil na nohy, pažemi ji pevně objal a táhl pryč od zděšeného Popletala. Bránila se a něco prskala, nakonec se však nechala posadit zpět na své místo. Černý huňatý pes nebezpečně zaštěkal a Kornelius Popletal se bez dalšího slova poroučel z ošetřovny.

***

Jakmile byl pryč, Brumbál se otočil k hloučku u Harryho lůžka. „Čeká nás spousta práce,“ řekl. „Molly... doufám, že s vámi i s Arturem mohu počítat?“

„Ovšemže ano,“ potvrdila paní Weasleyová. Byla úplně bílá, i rty měla bezkrevné, tvářila se však rozhodně.

„Minervo,“ Brumbál se teď otočil k profesorce McGonagallové, „chci, aby Hagrid co nejdřív přišel ke mně do pracovny. A také – pokud bude ochotná přijít – i madame Maxime.“ Profesorka přikývla a bez jediného slova odešla.

„A teď je načase,“ řekl, „aby si dva z nás ujasnili, kdo je kdo doopravdy. Siriusi – vezměte, prosím, na sebe svoji normální podobu.“ Velký černý pes pohlédl na Brumbála a v mžiku se proměnil zpět v člověka. Paní Weasleyová vykřikla a odskočila od postele.

„Vždyť to je Sirius Black!“ zavřeštěla a ukazovala na něj. „Nekřič, mami!“ vyjekl Ron. „To je v pořádku!“ Sirius si nevšímal humbuku okolo, pouze se zazubil na svou sestru.

„Sám bych to Popletalovi neřekl lépe,“ pochválil ji hrdě.

Snape nevykřikl ani sebou neškubl, v jeho pohledu se však mísil vztek a zděšení.

„Black a v Bradavicích!“ zavrčel a civěl na Siriuse, v jehož obličeji byla stejná nechuť. „Co tady pohledává?“

„Je tu na mé pozvání,“ řekl Brumbál a hleděl z jednoho na druhého, „stejně jako vy, Severusi. Já totiž důvěřuji vám oběma. Je načase, abyste své staré spory odložili a věřili si navzájem.“ Harry si v duchu říkal, že po nich Brumbál chce hotový zázrak. Sirius a Snape se na sebe dívali s krajním odporem, pak ale k sobě pomaličku přistoupili a podali si ruce, ovšem vzápětí od sebe hned zas ucukli. „To pro začátek stačí,“ řekl Brumbál a postavil se mezi ně. „Severusi,“ oslovil ho a otočil se k Snapeovi, „vy víte, oč vás teď musím požádat. Pokud jste ochoten to udělat... pokud jste připraven...“

„Jsem,“ řekl Snape.

„Pak tedy mnoho štěstí,“ popřál mu Brumbál a se stínem obav ve tváři ho sledoval, jak beze slova odchází.

„Bude mi ctí, když se naše řady rozšíří o nové tváře,“ promluvil teď směrem k Belle a Peterovi. Oba rázně zakývali hlavou. Sirius chtěl vyjádřit jistý nesouhlas, ale Isabella ho nenechala ani nadechnout.

„Mlč, Sirusi. Už nejsem dítě, abys mi poroučel. Jsem navíc bystrozorka, idiote… Počítejte s námi, Albusi.“ Brumbál je chvíli s jiskřením v očích sledoval, poté se obrátil na Siriuse.

„A teď mám pro vás práci. Popletalův postoj, i když nijak nepřekvapuje, mění všechno. Siriusi, potřebuji, abyste se ihned vydal na cestu. Musíte zburcovat Remuse Lupina, Arabelu Figgovou, Mundunguse Fletchera – celou starou partu. Potom se na čas schovejte u Lupina, já se tam s vámi spojím.“

„Ale –“ namítl Harry. Přál si, aby tu Sirius zůstal. Nechtěl se s ním tak rychle zase rozloučit.

„Uvidíme se brzy, Harry,“ otočil se k němu Sirius a krátce mu stiskl ruku. Přešel k Belle a pevně ji objal. „Na tebe si dám majzla,“ zavrčel na Petera a změřil si ho od hlavy k patě. Ten si s tím nic nedělal, jen pokrčil rameny a zatvářil se, jako by na Blacka chtěl vypláznout jazyk. Sirius kývl na rozloučenou Brumbálovi, znovu se přeměnil ve velkého černého psa, doběhl ke dveřím, tlapou stiskl kliku a byl pryč.

Trvalo několik minut, než Brumbál znovu promluvil. „Musím ještě dolů,“ řekl konečně. „Musím zajít za panem Diggorym a za jeho ženou. Harry – dopij si ten lektvar. Uvidíme se později.“

Jakmile zavřel dveře, Harry klesl zpátky na polštář. Všichni se na něj mlčky dívali. Drahnou chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo. „Musíš dopít zbytek toho lektvaru, Harry,“ připomněla paní Weasleyová nakonec „Budeš dlouho a dobře spát.“ Harry bez jediného slova poslechl. Účinek se projevil okamžitě - převalily se přes něj mocné, nezastavitelné vlny bezesného spánku a klesl na polštář. Nepřemýšlel už o ničem.

Osoby okolo něj si vyměnily ustarané pohledy. Snažily se nějak uvolnit, šlo to ale jen ztěžka. Isabella se natáhla a znaveně položila hlavu do Peterova klína. Ten ji v momentě začal hladit po vlasech. Zděšeně přemýšlel o tom, co se dnes vůbec stalo a jaký vliv to bude mít na budoucnost…

Šílený…

Ano! Vypotila jsem další kapitolu! Volejte sláva a tři dny se radujte! Dala jsem si záležet alespoň na tom, aby byla trošku delší, když už nic.

Nezapomeňte mi napsat něco hezkého do komentářů, když už jsem se tak snažila. :D

Žijte dlouho a blaze!

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter