OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Klenot rodu Blacků - 17. kapitola - K čertu se vším



Klenot rodu Blacků - 17. kapitola - K čertu se všímJak tedy dopadlo ono přemilé rodinné setkání?

„Kde jenom vězí?" pronesl Sirius teatrálně a ohlédl se na hodiny.

„Asi se jen zdrželi," klidnil vzrůstající napětí Remus.

„Jasně jsem říkala o půl sedmé," zavrtěla hlavou paní Weasleyová. Obavy byly namístě. I mimo hlídku nebyli členové Řádu tak úplně v bezpečí. Chvíli seděli mlčky, nepřítomně hleděli před sebe, šoupali nohama pod stolem. Všichni sebou prudce škubli, když se chodbou rozlehla hlasitá rána.

„Hej!" uslyšeli Belliin hlas, který se ztratil v jekotu paní Blackové. Sirius s Remusem byli okamžitě na nohou a vyběhli za kraválem. Molly je spěšně následovala, vrhla se k obrazu, aby ho utišila. Isabella podpírala Petera, ruce měla zborcené krví a v obličeji několik šrámů. Peter na tom byl podstatně hůře. Byl bledý jako stěna, po holeni se mu táhl hluboký šrám a po levé ruce mu stékaly pramínky krve, které v pravidelných intervalech kapaly na podlahu. Sirius vystřelil, podepřel ho z jedné strany, Remus zase vystřídal Isabellu, která prudce trhavě dýchala. Paní Weasleyová ji vzala kolem ramen a vedla za muži do jídelny. Oba je posadili na židle, Molly začala ošetřovat Peterovu nohu, Bella se opřela o stůl a vjela si zkrvavenou rukou do vlasů.

„Co se vám k čertu stalo?!" vyjekl Sirius zděšeně a stiskl své sestře rameno. Ona jen zavrtěla hlavou a opět se trhavě nadechla.

„Menší rodinné shledání," odpověděl místo ní Peter chraplavě a bolestně sykl, když Molly uchopila jeho nohu.

„Jak to myslíš?" zeptal se Remus klidně a bedlivě si ho prohlížel. Peter si s Bellou vyměnili krátký pohled a ona jen pokývla hlavou.

„Můj otec-, on je smrtijed." Pokojem se prohnal neklidný šum. Jejich tázavé pohledy přinutily Petera pokračovat ve vysvětlování. „Už když byl Voldemort u moci poprvé, vtloukal mi do hlavy tu ideologii, naštěstí bezvýsledně. Když se Pán zla ztratil, zmizel. Myslel jsem si, že je mrtvý, ale potom jsi ho, Harry, spatřil na tom hřbitově." Podíval se na chlapce, který přikývl, a pokračoval. „Je to pár týdnů zpátky, co nás začal sledovat..."

„Dnes si ale moc toužil povídat," dokončila za něj Bella, která se již trochu uklidnila.

„O co mu jde?" položil otázku Arthur.

„Abych se k němu přidal. K němu a smrtijedům," vysvětlil Peter chladně. „Když jsem odmítl, zaútočil."

„Bylo to rychlé, nestíhali jsme," pokračovala Isabella ve vyprávění. „A když jsme se probrali..." Pomalu vstala, přešla k Peterovi, jehož noha teď zásluhou paní Weasleyové vypadala mnohem lépe, chytila ho za paži a vyhrnula rukáv tak, aby odhalila předloktí. Nebyla tam však jen holá kůže, či nějaký šrám. Místností se při tom pohledu prohnaly různorodé reakce. Zděšené reakce.

„U Merlina!" štěkl Sirius a naklonil se blíže. „To je..."

„Znamení zla," přitakal Peter znechuceně. „Označil si mě jako nějakou krávu!" Znamení na jeho předloktí žhnulo do ruda, z jeho okrajů stále vytékala krev, kterou Bella opatrně stírala kusem látky.

„Dejte vědět Brumbálovi, řeknete, že je to akutní," promluvil pan Weasley a nespouštěl z toho cejchu oči. „Ať s sebou vezme i Severuse."

*** 
Děcka poslali spát, a tak jako vždy se to neobešlo bez vzteklého remcání. Brumbál se Snapem v patách se dostavili o pár minut později. Peter postával u krbu a netečně zíral na popel uvnitř. Levou paži měl svěšenou podél těla a pevně svíral pěst. Měl bolesti. Znamení ho pálilo jako čert, cítil, jak se mu zarývá pod kůži, jak do něj proudí černá magie. Opovrhoval všemi, kteří něco takového postoupili dobrovolně. Opovrhoval svým otcem, pro kterého tohle znamenalo smysl života. Belliin hlas, který k němu z dálky doléhal, ho uklidňoval. Nevnímal jednotlivá slova, jen se jím nechal naplnit. Tím hlasem a bolestí. Nevšiml si tedy, že na něj mluví, dokud se ho někdo nedotkl. Trhl sebou a vyrazil. Sevřel pevně zápěstí své drahé, která se jen snažila upoutat jeho pozornost. Zděšeně na něj zírala.

„Petere?" zopakovala opatrně.

„Omlouvám se," vydechl a pustil ji. Rozhlédl se po ostatních a snažil se nevnímat ty zvláštní výrazy v jejich tvářích. Ticho porušil až Snape.

„Nech mě se podívat." Isabella ustoupila, aby mu uvolnila místo. Dva muži si navzájem nedůvěřivě hleděli do očí, až si nakonec Peter vyhrnul rukáv košile a natáhl předloktí. Snape ho uchopil svými ledovými prsty a sklopil zrak. „Za pár hodin zčerná a ta prudká bolest ustoupí. Ale bude se to vracet. Vždy, když nás Pán zla bude svolávat, ucítíš potřebu se přemístit, budeš vědět kam, ale nedělej to." Peter se mírně zachvěl, když uslyšel Pán zla NÁS svolá. On mezi ně přece nepatří!

„Znáš ho, že? Mého otce." Spíše než jako otázka to znělo jako konstatování.

„Ano," přikývl a Petera pustil. „Byl vždy trochu... nevyrovnaný. Za tohle mu Pán zla nepoděkuje."

„Doufám v to," odfrkl Peter znechuceně.

„Ať už se věci mají, jak chtějí," ujal se slova Brumbál s ledovým klidem. „Mohli bychom této nepříjemné situace využít."

„Co tím myslíte?" vyřkl Sirius otázku, kterou měli na jazyku snad všichni.

„Zvědů není nikdy dost. Ať už na Ministerstvu," střelil očima po Belle, „nebo u nepřítele." Pohled tentokrát věnoval Snapeovi. Peter náhle pochopil a vůbec se mu to nelíbilo.

„Já? Mezi smrtijedy? Nebuďte směšný. Já nejsem dobrý herec ani lhář, nedokázal bych lézt do zadku Voldemortovi. Nic ve zlém, Severusi," dodal rychle.

„Jistěže ne," zamručel Snape a mávl nad tím rukou.

„Udělám pro Řád cokoliv," pokračoval Peter nakřáple, „ale do tohohle mě nenuťte."

„Nemůžu a ani vás nebudu do ničeho nutit. Už tak provádíte dobrou práci," ujistil ho Brumbál klidně...

O chvíli později, když Albus se Snapem odešli a Remus s Arthurem se vydali na hlídku, šla Bella do kuchyně pro obvaz, kterým by Peterovi znamení obvázala. Po cestě však něco upoutalo její pozornost. Poklekla u paty schodiště a vzala mezi prsty jasně růžový provázek. Byl to jeden z vynálezů dvojčat, proti kterým zahájila Molly ofenzivu již nějakou dobu zpátky. Nevzpomněla si přesně, jak se jmenoval tenhle konkrétní, ale sloužil k odposlouchávání. Samozřejmě. Pozvedla ho k ústům a prudce do něj hvízdla. Zlomyslně doufala, že na druhé straně se jim to špehování vrátilo i s úroky.

***
Dny se vlekly, tedy alespoň pro Petera. V noci dobře nespal, moc nejedl ani nemluvil. To byla rapidní změna od toho vždy pozitivního veselého muže, který pro Bellu tolik znamenal. Bez okolků plnil své povinnosti k Řádu, ale na víc se nezmohl. Jak příšerně dokáže jedno setkání s dávno ztraceným otcem ovlivnit život...

Byla již noc, když se Peter s Isabellou přemístili z Grimmauldova náměstí zpět do svého bytu. Peter náhle pocítil jistou potřebu být s ní, po tak dlouhém „odloučení". Vešel do ložnice. Isabella se právě převlékla a chystala se ulehnout. Přistoupil k ní, přivinul si její tělo k sobě a políbil ji na rameno.

„Miluji tě," zašeptal něžně. Bella překvapeně vydechla, již tak dlouho se jí nedotkl, již dlouho nic takového neřekl. Otočila se čelem k němu, aby ho mohla políbit. Cítil své vzrušení. Pomalu ji tlačil k posteli, Bella z něj po cestě svlékla košili. Poté se oba svalili do měkkých peřin. Peter se zapřel rukama vedle její hlavy a nepřestával ji líbat... Náhle sebou však škubl, omylem ji kousl do rtu, levá ruka se mu podlomila a on se svalil vedle ní. To zatracené znamení! Ten prokletý cejch!

„Petere? Co se děje?"

„To nic... Jen znamení, bolí. Pán Zla zřejmě svolává své věrné," zamumlal a přitom si mnul bolavé místo. Nebyla to zase tak ukrutná bolest, jen na ni nebyl zvyklý a nedokázal skrývat, že ji cítí. Obdivoval Snapeův věčný klid v této věci. Jak si na něco takového může člověk zvyknout? 

Nejvtipnější ovšem bylo, že přicházela vždy v těch nejvítanějších chvílích. „Promiň mi," zahučel ještě, když vycítil, že veškerá romantika je ta tam.

„Petere," promluvila Bella vážně, „o nic nejde... Budu tady pro tebe ještě nespočetně nocí," dodala klidněji a přitulila se k němu. „Také tě miluji, to víš, že?" On nenašel sílu na nic více, než ji jen pevně obejmout a doufat, že ho brzy přepadne spánek.


Kdo čekal kapitolu takhle brzo, ať zvedne ruku! A teď řekněte, jestli jste ji zvedli. :D


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Klenot rodu Blacků - 17. kapitola - K čertu se vším:

4. Eilan přispěvatel
13.08.2017 [12:42]

EilanMoc děkuji za reakce, baby Emoticon

3. AndysekAndysek přispěvatel
12.08.2017 [21:56]

AndysekAndysekPěkně to rozjíždíš! Emoticon

2. Rusalicka
11.08.2017 [10:00]

Obema drzim peste, aby to prestali. Otce bych zatloukla sto sahu pod zem. Jsem zvedava na dalsi kapitolu.

1. Elsie
10.08.2017 [17:00]

Zvedla! Téda, to je ale hajzl, ten Pevens senior. Grrr Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!