OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 47. kapitola

01.03.2018 (09:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 988×

Kruh černých postav se kolem Constance zmenšoval. Její pohled byl plný děsu. Nedokázala si vůbec představit, co se s ní teď bude dít. První ze smrtijedů se k ní přiblížil a popadl ji za vlasy. Škubnutím jí zvrátil hlavu dozadu, až vyjekla. Rozšířil úsměv ve škaredém šklebu plném zkažených zubů. Z toho závanu se Connie zvedal žaludek. Olízl jí tvář a naklonil se k jejímu uchu.

„Jak jsi šťavňatoučká, krasotinko,“ a hýkavě se zasmál. „Až s tebou skončíme, nezbyde z tebe ani mastný flek.“

„Co je to tu za sněm?!“ ozvalo se z druhého konce místnosti. Zrzce poskočilo srdce v hrudi. Všichni přítomní se po nově příchozím otočili a uvolnili tak výhled i své oběti. Severus Snape se na všechny díval pohrdavým a ledovým pohledem. Takový u něj nikdy Constance nespatřila.

„Severusi...“ vydechla a následně se svalila na zem, když do ní jeden ze smrtijedů uhodil.

„Copak, kolegyně? Překvapená?“ pozvedl posměšně lektvarista obočí a zkřivil jeden koutek úst. Connie se opět napřímila a probodla Severuse pohledem.

„Ne, vlastně ani ne,“ odpověděla mu zhnuseně.

„To mne opravdu mrzí,“ zalhal s neupřímným úsměvem. „Když jsem slyšel, že jste byla unesena, musel jsem se přijít sám přesvědčit, jak moc trpíte.“ Najednou se zastavil a zadíval se na okamžik jiným směrem. Potom pohled opět zabodl do Constance. „Vlastně ne, přišel jsem se na vašem utrpení podílet,“ a sladce se usmál. Zrzka zalapala po dechu. Nechápala, co má tohle všechno znamenat.

„Však se neboj,“ přerušil jejich oční kontakt smrtijed po levé straně. „Určitě ti kousek necháme,“ a ušklíbl se.

„Očividně jsme se nepochopili,“ zavrčel Severus podrážděně. Prudce k narušiteli otočil hlavu a skončil s obličejem na centimetr od toho jeho. „Tahle štětka mi dělala posledních pár měsíců ze života peklo. Náleží jenom mně, Šedohřbete.“

„To sotva,“ vycenil vlkodlak zuby a strčil do Zmijozela. Ten neváhal a mávl hůlkou. Kletba se prokletému zakousla do břicha. Fenrir Šedohřbet zakňučel jako štěně a svalil se na zem. Další dva černooděnci tasili své hůlky, než ale cokoliv stačili, Severus se po nich ohnal. Jeden odletěl několik metrů daleko a druhý zůstal spoutaný vedle Connie. Lucius jenom pobaveně kroutil hlavou.

„Že vy se nikdy nepoučíte,“ a furiantsky se roztáhl na židli u stolu. Neměl zapotřebí si s profesorkou užívat. Pokud chtěl někoho znásilnit, vybral by si mnohem jednodušší oběť, která bude ještě žadonit. Ne jako tahle čarodějka. Šedohřbet se ztěžka zvedl ze země.

„Tohle mám u tebe, Snape!“ štěkl po něm a zaujal pozici kousek od Malfoye, aby si mohl lízat ránu. Severus kývl na všechny hlavou, aby od Constance odstoupili.

„A teď nám dopřejte trošku soukromí,“ a sladce se usmál. „My se tady s profesorkou spolu trochu pobavíme.“ Všichni smrtijedi se nakonec stáhli. Každý zaujal pozici u stolu, několik metrů od nich. Severus si rozepl poklopec kalhot a luskl prsty. Connie se provazy uvolnily. Pokynul jí, co má dělat. Zrzka rozšířila oči a vyděšeně se na muže před sebou podívala. „Prosím, drahá kolegyně, předveďte své umění,“ a posměšně se zasmál.

„Ani náhodou!“ zaječela po něm a snažila se vstát.

„Zřejmě jsem se nevyjádřil dost jasně!“ podrazil jí nohu a chytil ji za vlasy. Hůlku jí zabodl pod bradu a přitlačil. „Řekl jsem, že se pobavíme,“ procedil skrz zuby. Střetl se s jejím pohledem, plným nenávisti. Ten jeho byl ale přátelský. Zmátlo ji to. „Udělej to, věř mi,“ zašeptal, že mu skoro nerozuměla. Najednou pochopila. Přišel ji zachránit. On, který jí kdysi řekl, že kdyby musel, obětoval by kohokoliv. On riskoval vlastní život, vlastní odhalení, jenom pro ni. Jak pošetile se nyní choval! Uvolnil stisk a hůlku odtáhl. Znovu se napřímil. Constance nasucho polkla. Roztřesenými prsty mu rozepla knoflík od kalhot a stáhla mu je. Za Severusovými zády slyšela posměšné chichotání jeho smrtijedských parťáků. Nemohla je vidět, jelikož profesor měl na sobě stále plášť. Ten pocit, že na ně ale civí, jí byl krajně nepříjemný. Nebylo to ale nic proti tomu, jaký měla strach. Nejenom o sebe, ale i o něj. Když nemotorně vylovila z kouzelníkových boxerek jeho penis, podal jí titěrnou lahvičku s nic neříkající tekutinou. Výmluvným pohledem jí pokynul, aby ji nenápadně vypila. Ani jeden z nich nevynaložil žádný z nápadných pohybů. Connie začalo tělo nepřirozeně brnět, nepřestávala ale v hraném ukájení svého kolegy. Jakmile byla Severusova erekce dostatečná, objala ji svými rty. Na chvíli se zarazila. Vůbec nic necítila. Ani v ústech, ani v rukách. Vůbec necítila celé své tělo. Věděla, že ho má, ale necítila ho. Když Severus poznal, že lektvar už účinkuje, propletl si prsty s jejími vlasy, druhou rukou jí shodil dlaň dolů a prsty jí naznačil, ať zavře oči. Tahem za vlasy jí strkal hlavu dopředu a dozadu a přirážel jí boky do úst. „Saj, ty děvko, pořádně!“ Za zády slyšel nejapné hvízdání od smrtijedů a nadšené tleskání. Tlumeně hekal. Connie, byť nic necítila, vytryskly slzy z očí. Ten hlas, kterým mluvil, ten způsob, kterým s ní teď jednal, to všechno jí rozedíralo duši uvnitř. Věděla, že se ji snaží zachránit, ale způsob, který si vybral, ji ponižoval. Chápala, že nebylo jiného východiska. Nedokázala si představit, kdyby tohle s ní prováděl některý z těch, co seděli u stolu, nebo nedej bože všichni naráz. Najednou tlak v ústech povolil. Severus se k ní sehl a vytáhl ji na nohy. Prudce s ní mrskl o zeď, donutil ji se předklonit a roztrhl jí hábit. „Ať se děje cokoliv,“ zašeptal znovu, že mu sotva rozuměla. „Měj zavřené oči. Nedívej se na nic, a prosím tě, křič,“ požádal ji, když do ní tvrdě vnikl. Constance necítila žádnou bolest, jenom tlak. Ale poslechla ho. Začala ječet, prosit o smilování. Chechtot smrtijedů pro ni byl jak ostrá dýka. „Pověz, jak se ti to líbí, ty malá kurvičko,“ procedil mezi vzdechy. Zvrácel jí hlavu dozadu, jak ji rval za vlasy, ona ale oči neotevřela. Zpod víček se jí draly slzy. Necítila, jak jí rval kůži nehty z těla, ani jak ji pleskal vší silou po těle, až se jí vytvářely podlitiny. Z hábitu měla už jen cáry. Když už cítil, že se blíží jeho chvíle, vylovil z kapsy druhou lahvičku. Vtiskl ji Constance do ruky. „Až ti řeknu, vypiješ ji,“ sykl téměř neslyšně. Objal ji prsty kolem krku, až se začala dusit. Ještě několikrát přirazil boky. „Ano, ještě… teď!“ a jeho tělo se uvolnilo v slastné křeči. Connie okamžitě flakónek vyprázdnila. Severus si rychle sklenku přebral a strčil si ji do kapsy. Ještě chvíli tak setrval, než z ní vyšel. Zrzka ztěžka oddechovala, oči se jí začaly klížit, až se nakonec nehybně sesunula k zemi. Severus od ní odstoupil a nemilosrdně si ji prohlížel. Na krku měla temně fialové modřiny od jeho prstů. Během okamžiku se vedle něj objevila většina jeho spolupřívrženců.

„Ale no tak, Snape,“ strčil do něj Yaxley. „My si taky chtěli užít.“ Severus se ušklíbl a ukázal na ženu na zemi.

„Vždyť můžeš,“ a výmluvně se na něj zadíval.

„Ty jsi nechutný,“ zatvářil se smrtijed znechuceně. „S mrtvolou to nedělám.“

„Tvůj problém,“ a otočil se od něj. Přešel ke stolu a sedl si za něj. Natáhl se pro jablko a s hranou chutí se do něj zakousl. Provedení vymyslel perfektně. Tedy alespoň si to myslel. Teď ještě vyřešit, jak ji dostat odsud.

„Fakt jsi ji zabil,“ sedl si vedle něj Šedohřbet a položil si nohy na stůl. Severus se znovu zahleděl na tělo ženy, ležící na zemi. Hábit měla potrhaný, po celém těle podlitiny. Zamrazilo ho. Kdysi se takhle choval, když ho pohltila jeho temná stránka, které nedokázal vzdorovat. Dnes se ale ovládal bravurně. Chtěl ji zachránit. Musel ji zachránit. Potřeboval ji… zachránit.

„To se někdy stane,“ ušklíbl se.

„No ne, pan profesor,“ ozvalo se od vchodu do místnosti posměšně. Severus za hlasem otočil hlavu. Tvářil se naprosto nečitelně. Když Neena spatřila Constance u stěny v potrhaných šatech, celou od krve, na vteřinu se zasekla. Hned ale nasadila zpět svůj neproniknutelný výraz. Vzápětí ji následovali Pán zla se svou konkubínou Bellatrix.

„Drahý Severusi,“ začal Voldemort sladce, jako vždy. „Jak bych ti měl asi poděkovat?“ a neupřímně se usmál. Zmijozel jenom natáhl prst k ležícímu tělu.

„Už jsem si svou odměnu vybral, děkuji, můj pane,“ a úslužně se uklonil.

„Vida! Nezahálel jsi, dobrá,“ a usadil se do čela stolu. „Nagini, miláčku, krmení,“ pohladil svou věrnou krajtu po hlavě a poslal ji k ležícímu tělu. V Severusovi hrklo. Zbývalo mu jenom několik vteřin, než had pozře svůj oběd.

„Ne!“ vykřikla hlasitě Neena. Okamžitě ale svého rozhodnutí zalitovala. Severus pevně stiskl zuby. Nesnažil se tolik, aby ta jedužába všechno zkazila. Voldemort a Bellatrix po ní vrhli zamračené pohledy. „Já… já myslím, otče, že bychom ji měli uvést jako odstrašující případ. Jak dopadnou všichni tví nepřátelé,“ vydechla rozhodně. Nagini se okamžitě zastavila, jak jí Pán zla vydal tichý příkaz.

„Hmm, na tvém návrhu je vskutku něco… vábivého. Dobře tedy,“ a pokynul krajtě, aby se opět připlazila k jeho boku. „Luciusi, tys ji sem přivedl, ty se jí také zbavíš,“ přikázal mu tvrdě. Malfoy jenom mírně kývl na souhlas a sklonil hlavu. „Vyhoď její tělo před brány Bradavic. A ty, Severusi, se vrať do hradu dřív, než se tak stane,“ a mávl rukou směrem k východu. Černovlasý kouzelník se jenom uklonil a při odchodu se střetl s pohledem své chráněnky. Ta okamžitě uhnula a zabořila zrak do desky stolu, aniž by si toho kdokoliv všiml. Nikdo jí nemusel říkat, že její profesor se tu neobjevil z ničeho nic, a že Constance určitě nepřipravil o život. Když se Severus přemístil zpět na hranici bradavických pozemků, padl na kolena. Dokázal to. Společně s dcerou Pána zla to dokázali. Zachránili jí život.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 47. kapitola: