OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 4. kapitola: Svítání

30.05.2016 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 886×

Za oknem svítalo. Nesmělé paprsky se opíraly do omrzlých oken, v krbu bylo ticho a chlad jako v celé místnosti. Ležela jsem na zádech, nohy pokrčené, oči upřené na kamenný strop. Dělala jsem tu nejhorší možnou věc. Vzpomínala jsem.

Ta nejhorší chyba v mém životě stála život mého muže. A to nejhorší selhání stálo život další dva. Jak jsem mohla být tak hloupá a přijít do Bradavic? Podívat se do očí tomu, jehož rodiče… Jejich smrt jsem podepsala. Díky mně je našli. Díky tomu, že jsem ničemu nezabránila. Znala jsem zrádce.

Ano, to je další věc. Znala jsem zrádce. Celých dvanáct let jsem jeho jméno tajila. Mohla jsem tušit, kam se věci odeberou. Budiž mi omluvou, že jsem netušila…

Hloupost! Jaká omluva, jaké prominutí? Měla jsem přemýšlet, mělo mi to dojít, že někoho zavřou do Azkabanu. Jenže zavřeli toho nesprávného.

Hněvivě jsem praštila sevřenou pěstí do tvrdé postele. Dvanáct let byl v Azkabanu ten nesprávný. To jsem nyní měla přijít za Brumbálem a říci mu, že znám pravého viníka? Styděla jsem se. Neskutečně jsem se styděla. Měla jsem pocit, že celé mé myšlení bylo nadobro pokřivené.

Kouzelnický svět se domníval, že jsme s Barnabasem na straně Zla. Ach ne, to jen já. Podpořila jsem Voldemorta, jak jsem nejvíc mohla. Vším, co jsem po tvé smrti udělala, můj drahý. Pošpinila jsem čest Řádu a tvou památku.

Byl čas vstát. Čas si sbalit. Nepočítala jsem, že bych zůstávala. Možná je na čase opět odejít. Smířit se se životem, jestli se tomuto ještě říká život. Brumbál nespatřil jedinou zbraň. I když o tom dalším se nedá mluvit jako o zbrani. Jsou věci, které musí zůstat skryté. Dalších dvanáct let. Ne, tentokrát to nebude let dvanáct. Tentokrát to bude věčnost.

Za oknem se mihlo cosi ohnivého. Zvedla jsem hlavu od stolu, u kterého jsem zrovna stála. Byl uklizený tak, jak to jen má matka dovede. Ohnivá záře za oknem se zopakovala a mně došlo, kdo to je. S překvapeným výrazem jsem rychle otevřela okno a ustoupila jsem. Do místnosti vnikl pronikavý vzduch chladného rána. Hned za ním následoval Fawkes. Usadil se na bidýlku, které patřilo matčině sově. Ovšem já žádnou sovu nevlastnila.

Fawkes tiše zakňoural a naklonil hlavu. Okno jsem jen lehce přivřela. „To tě poslal on? Abys mě vykázal?“ tiše jsem prohodila s úšklebkem na tváři. Fénix chytře zavrtěl hlavou. Smutně jsem se usmála. „A co tu tedy chceš? Zde nemáš žádné rány k léčení.“ Natáhla jsem směrem k ohnivému ptáku ruku. On sklonil hlavu, přivřel svá víčka a opravdu z jeho očí skanula slza. Tak, jak to bývá v legendách. Nyní však jeho slza nedopadla na úrodnou půdu, ale na zničenou poušť. Při dotyku s mou kůží slza jen zaprskala a změnila se v jedovatě vyhlížející páru. „Vidíš… Říkala jsem ti to,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Fawkes zvedl své oči ke mně. Přestože by někdo řekl, že je to jen pouhý pták, i když ohnivý a nesmrtelný, jeho oči byly neskutečně hluboké a vyhlížely velmi moudře. „Já tu ale nemůžu zůstat. Jsem jak nositel smrti,“ namítla jsem něžně. Fénix v protestu roztáhl křídla a krátce s nimi zamával. Poté se jedním křídlem dotkl mé paže. Nic se nestalo. Neozval se v odpověď bolestivý nářek, nebyl tu zelený odlesk utrpení. Jemné peří mě hladilo. Ucítila jsem pálení v očích. Překvapeně jsem zamrkala.

Slzy.

„Takže…“ překvapeně jsem šeptala a hleděla na fénixe, „nakonec pláču já?“ Asi už to bylo tak.

Ještě chvíli jsem stála vedle bidýlka a nechala se konejšit fénixovými peříčky. Po nějaké chvíli se Fawkes znovu zvedl a otevřeným oknem odletěl. Sledovala jsem nyní prázdné nebe, a i když svítilo slunce, měla jsem pocit, že veškerá krása poněkud pošedla vedle skvělosti ohnivého ptáka. Chlad zvenku začal být důraznější, a tak jsem okno znovu zavřela.

Ozvalo se zaklepání. Cukla jsem sebou. Rozhodně jsem nikoho nečekala. Nebo mě snad Brumbál přišel vykázat osobně? Ne, to je nesmysl, nejspíš někoho poslal. Ano, to je rozumné vysvětlení. Tvář se mi stáhla bolestí, ale musela jsem čelit svým činům. Zaklepání se zopakovalo. Přistoupila jsem ke dveřím a otevřela je. Stál tam profesor Kratiknot. To poslal Brumbál jeho?

„Ehm, omlouvám se, že ruším, má drahá kolegyně, ale všichni, v čele s naším panem ředitelem, jsme si dělali starost, zda jste v pořádku, když jste nedorazila na snídani,“ s rozpaky, ale velmi mile a dokonce i s lehkou úklonou, se maličký kouzelník rozpovídal. Nejspíš jsem se tvářila velmi podivně, protože i on trochu zrozpačitěl. „Tedy… Ehm… Pokud nedáváte přednost snídani o samotě, pochopitelně….“

Rychle jsem zavrtěla hlavou a probrala se ze svého šoku. „Ovšemže ne. Já se omlouvám. Musíte mi prominout. Zaspala jsem.“ Můj trapný úsměv byl nejspíš velmi zdařilý, protože Kratiknot se dobrosrdečně zasmál a mávl rukou.

„To se stává, má drahá, to se stává. Mám vás doprovodit na vaši první hodinu, nebo učebnu najdete?“

V tomto směru jsem musela trochu zalhat. Nebyla jsem si zcela jistá, kde je učebna mé matky pro hodiny přeměňování, ale netoužila jsem, aby mě Kratiknot obveseloval celou cestu až tam. „To bude v pořádku. Učebnu najdu. Děkuji mnohokrát za vaši pomoc.“ Zdálo se, že mé vystupování drobného kolegu opravdu uklidnilo, protože se s úsměvem rozloučil a já zase osaměla.

Tentokrát jsem se příliš nezdržovala. Sice jsem stále nechápala, proč se Brumbál rozhodl podstoupit to riziko mé přítomnosti, ale svůj útěk jsem opravdu odložila. Měla jsem neodbytný pocit, že by si mě ředitel našel dřív, než bych stihla opustit pozemky hradu. Ale proč mě nehledal těch dlouhých dvanáct let? Opravdu věřil tomu, že jsem mrtvá? Nebyl čas hloubat nad podobnými otázkami.

Vyrazila jsem v jednoduchém oblečení, které se hodilo spíš do mudlovského světa, přes sebe jsem měla jen přehozený černý plášť a za pasem hůlku. Šla jsem chodbami víceméně nazdařbůh a navíc pozdě. Studenti už na chodbách nebyli, pochopila jsem, že mají být na svých místech, v učebnách. Navíc jsem si něco ze svého vlastního školního života pamatovala. Kupodivu.

Jednoho studenta jsem ovšem zahlédla. Menší, drobná postava světlounké vlasy, které zlehka spadaly do obličeje. Bledá tvář a pichlavé oči. Připomínal mi noční můru. Cítila jsem, jak se mi ježí chloupky na zátylku. Chlapec, asi třeťák, nejspíš něco sledoval za oknem a smál se tomu.

„Lucius,“ procedila jsem tiše skrz zuby, ale on to nejspíš uslyšel. Trhl sebou a podíval se na mě. Ta podoba byla neuvěřitelná. „Co tady děláš, nemáš být na svém místě?“ vyštěkla jsem podrážděně. Ne, na toto jsem rozhodně nebyla připravená. Nevěděla jsem, jestli má Lucius rodinu, natož jestli má syna. Ale ta podoba… To snad není ani možné.

Student podrážděně nakrčil nos. „Co je vám do toho?“ Má reakce byla naprosto automatická. Ty blonďaté vlasy, studené oči, tvrdé rysy. Ani jsem si to neuvědomovala, ale před očima se mi dětská tvář měnila v obličej mladého muže, proti kterému jsem kdysi vytáhla svou hůlku. A i nyní jsem sáhla za pas, abych udělala to samé. Chlapecký výraz se změnil. Tušil, co chci udělat? Nebo se jen vyděsil?

Za jeho zády zašustila černá látka. Student i já jsme se ohlédli po tom zvuku, má ruka stále byla pod pláštěm, kde jsem v dlani svírala hůlku.

„Madam,“ sotva znatelně Snape pohnul směrem ke mně hlavou. Přeměřil si mě studeným pohledem. Poté jeho zrak padl na blonďaté děcko. „Pane Malfoy, máte být na hodině.“ Takže to byl on. Mladý Malfoy. Snad syn Lucia. Spíš zcela určitě. Malfoy se zatvářil trochu vzdorovitě, ale nakonec se jen zhnuseně po mně ohlédl a zmizel. Nejspíš mě nenáviděl za to, že jsem narušila jeho zábavu. Mě ale více znepokojovala přítomnost Snapea. Jak se tu tak najednou objevil? Mlčela jsem a svou ruku nespouštěla zpoza zad. On mě bedlivě sledoval. Nějakou chvíli to trvalo, než promluvil. „Pamatuji si vás. Pamatuji si dobu vašeho studia. Patřila jste k nejlepším nebelvírským studentům.“ Jeho hlas byl chladný, odměřený. Jeho slova neměla být planým tlacháním. „Také dobře vím, kdy jste i se svým manželem zmizela,“ dodal takovým tónem, aby mi naznačil, jak o našem zmizení smýšlí on. Rty se mi krátce zkřivily bolestí, pak jsem se ale rychle ovládla. „Nerozumím tomu, proč jste tady,“ pokračoval Snape, „ale důvěřuji Brumbálovi. Přesto, věřte mi, vás budu mít neustále na očích. A pokud ještě jednou budete chtít proti studentovi vztáhnout zbraň, budete se muset postavit i mně!“

Nečekal na mou odpověď, ta by ale stejně nepřišla. Jeho plášť zašustil, Snape zmizel za rohem a ve studené chodbě doznívala jeho výhružka. Stála jsem jako přimrazená. Nebyla jsem zaskočena tím, že mi někdo vyhrožoval. To nebylo nic nového.

Ale Snape? Ten, kterého mám za přisluhovače Voldemorta, obviňuje mě, členku Řádu? Je-li to trest za mé chyby, tak začíná mimořádně krutě a nejspíš nekončí…

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 4. kapitola: Svítání: