OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 6. kapitola: Remus



Na věčnost - 6. kapitola: RemusDomluvená odpolední procházka s Remusem aneb hon na myši.

 

Odpoledne se ten den vydařilo, přestože už zbýval jen měsíc do vánočních svátků. Panovalo sice chladno, ale slunce se usmálo na pomrzlé louky pod hradem a ještě naposledy prohřálo na zimu připravující se krajinu. Když jsem vyšla z hradu, nejprve jsem si všimla úzkého proužku dýmu, který se vznášel nad Hagridovou chatrčí. Bodlo mě u srdce, když jsem si vybavila včerejší scénu u stolu. Jak to jen mohu Hagridovi vysvětlit? Jak se mohu ospravedlnit? A jak bych ho vůbec přesvědčila, aby se mě nesnažil umačkat ve svém náručí? Jistě, je to napůl obr a zdědil po svých předcích určitou imunitu vůči kouzlům, ale přesto… Byla jsem nebezpečím pro všechny. Má tohle být snad trest za to, co jsem provedla a kolika lidem jsem život zničila?

Úsměv, se kterým jsem z hradu vyšla, byl ten tam. A za vše mohl jen úzký proužek dýmu, který vyvolal nezastavitelný tok myšlenek.

„Theo, je všechno v pořádku?“ oslovil mě Remus, který čekal kousek od brány. Nejspíš jsem vypadala hrozně. Pokusila jsem se znovu nasadit příjemný přátelský výraz.

„Ano, vše, jen... jsem se zamyslela,“ snažila jsem se uspokojivě vysvětlit. Remus pouze přikývl a dál se nevyptával. Nejspíš dokázal být taktní za všech okolností. Mohla jsem se jen obávat, že za ty dva dny na mě veškerý svůj takt vyplýtvá. Bylo to zvláštní, jeho podobu jsem znala už tak dlouho, ale jeho osobně jsem poznávala až nyní. Po tom všem…

Zatím se ale Remus nevzdával. „Kde jsi pracovala dřív, Theo?“ pokusil se znovu začít rozhovor, zatímco jsme kráčeli promrzlou loukou směrem k Zapovězenému lesu. Bohužel kolem Hagridova domu.

„Začínala jsem na Ministerstvu, ale nakonec jsem ze svého místa odešla a stáhla se do ústraní. Kvůli… nemoci,“ podala jsem nakonec jakési vysvětlení. Tak daleko od pravdy to nebylo, až na to, že vyléčená jsem stále nebyla. Na mou nemoc lék neexistoval. Nebyla to ani nemoc, bylo to prokletí. „A ty?“

„Tak nějak podobně, jen jsem vynechal tu hvězdnou kariéru na Ministerstvu,“ trochu kysele se Remus ušklíbl. „Často střídám práce. Taktéž… chatrné zdraví,“ opatrně vysvětlil. Všimla jsem si, jak při tom sledoval můj výraz. „Ovšem tobě to velmi sluší, takže předpokládám, že nemoc překonána…? Vždyť… jsi musela chodit o nějaký ročník výš než já, když jsme byli v Bradavicích.“

Znepokojeně jsem se ošila. Nebylo mi příjemné, že Remus pátral a začal si spojovat fakta. I když, co se dalo čekat, nemluvila jsem s žádným pitomcem. „Ano, máš pravdu, jsem starší,“ pousmála jsem se opatrně. „To víš, přeci čarodějka nemůže vypadat jako ježibaba. To nedělá čest svému druhu,“ nadhodila jsem jakýsi pokus o vtip. Remus se zdvořile usmál.

„A co jsi dělala v době Voldermortovy nadvlády? Nepamatuji si tě z Fénixova řádu… A věřím, že bys mi utkvěla v paměti!“ Tak teď šlo do tuhého. Nemohla jsem přeci porušit slovo dané Brumbálovi, i když to už bylo tolik let a Barnabas byl mrtvý, Voldemort zahnán. Naše poslání skončilo a já nyní opět mohla být Theodorou. Co ta mohla dělat v této době…?

„To už jsem na Ministerstvu nepracovala,“ pokusila jsem se nějak začít. Vzhlédla jsem do krajiny, jako bych tam hledala inspiraci. „Hm, půjdeme to zkusit do lesa? Tady už je zem nejspíš příliš zmrzlá.“ Remus akceptoval mou změnu tématu a znovu se dál nevyptával. Místo toho dělal, jako by se nic nestalo.

„Ano, myslím, že v lese to bude nejjistější. Pojď, zaťukáme na Hagrida, ať nám dělá doprovod, on jistě bude vědět, kde se vyplatí naklást past.“

„No, to asi nebude nejlepší nápad,“ zkusila jsem namítnout. Opravdu jsem znovu nechtěla stát proti těm černým hloubavým očím, které byly znepokojené mým jednáním. Dobrácké oči a vyčítavý pohled, to byla smrtelná kombinace i pro mě, ač mě jinak nic zabít nemohlo. A že jsem se o to pokoušela.

„Neboj se, Hagrid je dobrák od kosti, a jestli jsi mu něco během studií provedla, už na to zapomněl,“ usmál se přátelsky Remus, a než jsem znovu stihla něco namítnout, klepal na dveře domku, který jsme zrovna míjeli.

Za dveřmi se nejprve ozval štěkot, poté hřmot nábytku a Hagridův hlas: „Tesáku, ticho buď! No tak, místo.“ Po několika těžkých krocích se dveře otevřely a mezi nimi bradavický šafář. „Á, pan profesor…,“ usmál se Hagrid, a pak mu úsměv zmizel z tváře, když mu pohled padl na mou maličkost. „A… paní profesorka.“

„Hagride, už jsem ti říkal, že pro tebe jsem stále Remus,“ usmál se Lupin a přátelsky poloobra poplácal po jeho obrovské paži.

„No jo, no jo,“ zahuhlal Hagrid. „Tak co byste potřebovali?“

„Theodora potřebuje na své hodiny nějaké myši, tak chceme naklást pasti. Jestli bys nám ukázal vhodná místa,“ vysvětlil Remus. Já jsem raději mlčela a držela se zpátky.

„Jojo, jistě, to pude, jen si vezmu kabát,“ zmizel Hagrid v chatrči a za chvíli už s námi kráčel vstříc lesu. „V lese sou eště místa, kde zem není jak kámen. Ale myši pak vrátit, já už se o ně postarám.“

 

Lupin se po cestě Hagrida přátelsky vyptával na běh jeho podzimních prací s veškerou faunou i flórou kolem hradu, ale Hagrid odpovídal jen heslovitě, což bylo nezvyklé. Pamatovala jsem si už ze svých školních let, jak rád vykládal o přírodě a o všech možných i nemožných tvorech.

Když jsme dorazili mezi první stromy, vydal se Hagrid na západ. Les tu nebyl tak hustý jako v jiných směrech, naopak, působil tu velmi vlídně. Pod nohama jsme měli měkký mech a společnost nám dělaly převážně břízy. Tma a ticho zůstaly stranou, místo toho tu zněl zpěv ptáků.

„Ani jsem si nemyslela, že Zapovězený les má i taková zákoutí,“ obdivně jsem přiznala a vpíjela se očima do poslední zeleně. Krásně tu voněl podzim. Už dlouho jsem si takto vůni přírody neužila.

Hagrid na mou poznámku jen něco zahučel. Nepřekvapilo mě, že se přes mé chování ještě nepřenesl. I když měl krev obrů ve svých žilách, citlivý byl jak jedenáctiletá mrzimorská dívenka. Remus se ale usmál: „Zdá se, Theo, že jsi moc často neporušovala řád chozením do lesa. Že ty jsi byla ten typ, co seděl neustále v knihovně?“ Jen jsem se pousmála. Remus nebyl daleko od pravdy.

„Zato ty, Lupine!,“ zakroutil očima Hagrid. „Paní profesorka byla víc jako Hermiona.“

„Hermiona?“ zapřemýšlela jsem, protože to jméno mi bylo povědomé.

„Grangerová, zrzavá dívenka z Nebelvíru. Premiantka ročníku,“ vysvětloval Remus.

„A moc hodná holka!“ dodal s usilovným přikyvováním Hagrid. „Kamarádí se s Harrym a Ronem. Harryho určitě znáš,“ konečně se na mě zase Hagrid podíval a začal mi opět tykat, „no, a Ron je Weasleovic kluk, ale to je vidět, že jo. Jeho táta je na Ministerstvu přes mudlovské věci.“

Souhlasně jsem přikývla, i když jsem tak v obraze jako oni nebyla. Přesto jsem si rychle vybavila zmíněnou dívenku, kterou jsem dnes pochválila. Ano, rozhodně byla šikovná, ostatně dostatečně to prokázala hned na první hodině.

Přemýšlela jsem, že bych se raději v tomto tématu neměla dál hrabat, ale přesto jsem toužila vědět víc. I když jsem tušila, že mě to bude velmi bolet. „Harryho osud je mi samozřejmě znám, ale… Jak to opravdu snáší? Nevím, jak k němu přistupovat.“ Byla to trochu neobratná lež, ale možná daleko od pravdy jsem nebyla, i když důvody jsem pro to měla naprosto jiné.

„Harry je silný chlapec,“ pousmál se Remus. „Nemusíš se bát. On nevyžaduje zvláštní jednání, spíš naopak, chce, aby se s ním jednalo jako s každým. Té pozornosti si užije i tak, obzvlášť když nastoupil do Bradavic, byly toho plné noviny. Opravdu se, Theo, neboj,“ povzbudivě na mě mrkl.

„Jo, je to fajn kluk. Ale na svoje rodiče moc vzpomíná. Jo, škoda, že se toho nedožili, že je Harry v Bradavicích, byli by pyšní,“ zahuhlal Hagrid a zamáčkl slzu. Bylo mi hrozně.

„Jenže už s tím nic neuděláme. Lily a James jsou mrtví,“ sklesle dodal Remus. „A my teď jen můžeme Harrymu pomáhat. Nemůžeme se z jejich smrti obviňovat, Hagride.“ Raději jsem odvrátila pohled. Jistě, oni dva se z jejich smrti rozhodně obviňovat nemůžou, ale já ano. Jsem jediný viník. Možná ne vrah, jak dokola opakuje má matka, ale viník ano.

Mlčky jsme došli na určené místo, které nám Hagrid doporučil. V tichosti jsme nakladli magické pasti a Hagrid mi slíbil, že druhý den myši vyzvedne a vezme mi je na hrad. Já ještě jednou Hagrida ujistila, že myším se nic zvláštního nestane a po výuce mu je donesu zpět. Pak už jsme se rozloučili, přeci jen byl listopad a zima i tma přicházely velmi brzy.

 

Netrvalo dlouho a život v Bradavicích se mi opět dostával do krve. Hodiny probíhaly v klidu a odpoledne jsem trávila v knihovně nebo s Remusem, z něhož se vyklubal velmi příjemný společník. Málem bych zapomněla na své problémy, jenže pokaždé, když se ke mně můj milý společník naklonil, hned jsem si je připomněla. A začínala jsem tušit, že jestli tomu neudělám přítrž, budu velmi litovat. Bylo mi jedno, že ztratím místo v Bradavicích, ale už teď jsem litovala, že ztratím svého nového přítele. Jenže ho nemůžu ohrozit na životě jen ze svého rozmaru. 


 

Minulý díl byl vydán téměř před rokem (opravdu!). Od té doby se v mém osobním životě odehrálo mnoho změn a vůbec jsem neměla pomyšlení na psaní. Ale nápad přišel sám, když jsem v náručí držela malý uzlíček. Nejspíš je mou inspirací. :)

Budu moc ráda, když se znovu začtete a třeba i připojíte komentář! A budu se snažit zkrátit prodlevy (takže víc jak rok to už nebude). :)


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 6. kapitola: Remus:

2. Angela přispěvatel
17.06.2017 [12:00]

AngelaE.T.: Díky, jsem ráda, že se nějaký čtenář našel i po tak dlouhé době od poslední kapitoly. Další už je rozpracovaná. Emoticon

1. E.T.
16.06.2017 [12:40]

Jsem ráda, že ses dostala zpátky ke psaní. Tvá povídka, byď je teprve na začátku, mi chyběla. Emoticon Emoticon Emoticon
Takže budu opravdu ráda, když si najdeš čas a budeš pokračovat co nejdřív. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!