OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 7. kapitola: Severus



Na věčnost - 7. kapitola: SeverusS Remusem Theu pojí rodící se přátelství, ale Severusovi nemůže přijít na jméno. Vidí v něm nepřítele, ale on ostatně v ní také. Není hloupý a umí si spojit fakta...

 

Milá matinko,

jistě by Tě zajímalo, jak si Tvá dceruška vede v Bradavicích a zda Ti nedělá ostudu. Nemusíš se bát, všichni Tvoji studenti ještě žijí… Promiň mi ten černý humor, ale dobře víš, že už jiná nebudu.

Všichni studenti (až na drobné výjimky) jsou velmi vnímaví, a je patrné, že v hodinách máš naprostou disciplínu. Nijak se mě nesnaží vyvést z míry, snad až na třetí ročník, ale to je pochopitelné, když tam sedí ten zmetek Malfoy. Ano, už vidím, jak kroutíš očima, že ke každému studentovi se musí přistupovat individuálně, ale já předně nejsem učitel. K tomu jsem, máti, na rozdíl od tebe zrozena nebyla. A Malfoy pro mě zůstane zmetkem.

Tvoji kolegové jsou ke mně velmi milí a pozorní. A to přesto že nikdo neví, že jsem tvá dcera. Jsem nyní ráda, že jsme se nikdy neodhodlaly dát pravdu najevo. Vše, co jsem dokázala, jsem dokázala sama, bez tvé protekce, a tak je to správné. Nemyslíš? (I vše, co jsem zpackala…). Nejbližším s učitelů se mi stal Remus Lupin. Je to velmi pozoruhodný muž a mohu říci, že i můj přítel.

Ne, nemusíš se bát, dávám si pozor a nikomu neublížím. Vím, že v Tvých očích jsem za posledních deset roků velmi nestálá a neschopná hlubších vztahů. A máš vlastně pravdu.

A dávám pozor i na Severuse. Vážně nevím, proč jste museli zaměstnat zrovna někoho tak podlého, jako je on. Doufám, že Brumbál má pro to své důvody. Ostatně to by byl Tvůj jediný argument na mou námitku, že?

Matinko, kdy Tvá „mise“ skončí? Propustí Tě náš velectěný ředitel alespoň na svátky? Jistě, nemám zrovna prorodinné sklony, ale mohly bychom Vánoce oslavit společně. A kdy skončí má „mise“?

Tvá „dcera“ Theodora

PS: Před svátky hodláme s Remusem navštívit Prasinky. Máš nějaké přání k Vánocům? Třeba… Bertíkovy fazolky? Netušila jsem, že ta příšernost se stále prodává! A příchutě jsou čím dál ohavnější!

 


 

Jakmile jsem dopsala dopis, odložila jsem pero a pečlivě složila pergamen. Absolutně jsem netušila, kde se má matka nachází, ale nikdy jsme si vše nesvěřovaly. Ostatně že je mou matkou, jsem také zjistila až později, takže mezi námi nějaká tajemství zůstávala neustále. Ani ona netušila, co vše se odehrálo té osudné noci a co jsem dělala následující deset let.

Jen jsem si povzdychla. Ve společnosti Remuse Lupina mi bylo každým dnem lépe, ale usínání s těmi pocity bylo čím dál horší. Kdy mu řeknu pravdu? Kdy mu vysvětlím, že zůstanu jen u úsměvu? A kdy mu řeknu, že jsem zavinila smrt jeho nejbližších? Stále jsem doufala, že přijde nějaký zlom, který vše vyřeší za mě. Stále jsem byla stejně zbabělá a to až tak, že jsem si bála některé city přiznat.

Do Vánoc zbývaly dva týdny. Jistě se to nějak vyřeší. Ano, Vánoce jako svátky klidu a míru budou… tou nejhorší možností vyjevit pravdu, ale přesto jsem se k tomu časovému úseku ze záhadných důvodů upínala.

 

Bylo už po večerce, a tak jsem se vydala do sovince. Nerada jsem se proplétala chodbami, které byly plné studentů. Jsou jak hemživí červíčci, neustále do vás vrážejí, něco ztrácejí a o to člověk zakopává, pod nohama jim píská kdejaká havěť, která se s nimi na hodinu vydala i přes výslovný zákaz profesorského sboru. Už se mi povedlo srazit jednoho prvňáčka, nějakému zrzatému kocourovi přišlápnout ocas a spoustu dalších věcí. Odvykla jsem tomu lidskému hemžení.

Teď ale byly chodby krásně ztichlé. Cesta do sovince potemnělým hradem byla jako pohlazení na duši. Líbilo se mi, jak se mé kroky tajemně odrážely od stěn, jak se po kamenných zdech opatrně rozlévalo světlo loučí, které se střídalo s úseky hluboké tmy. A jak tu a tam na vás mrkla nějaká postava z obrazu. I v sovinci panoval klid. Svou vlastní sovu jsem neměla, ale očekávala jsem, že pro tyto účely mi bohatě postačí školní. Vybrala jsem si malého puštíka, uvázala mu obratně kus složeného pergamenu k nožce a pak ho pohladila. Sovička zvědavě naklonila hlavu a čekala, kam ji vyšlu.  „Najdi Minervu McGonagallovou. A jestli tě ta dáma nebude chtít vyslyšet, neodbytně ji klovni do ruky,“ usmála jsem se a ještě jednou puštíka pohladila. Ten zahoukal, pak zvedl křídla a proletěl jedním z otvorů ven do chladné a větrné noci. Zima už byla na dosah a mraky, které se táhly nad Bradavicemi, byly jistě plné sněhové nadílky, kterou studenti nedočkavě vyhlíželi.

 

Jenže někteří žáci měli jiné věci na práci než vzhlížet k nebi nebo balit vánoční dárky. To jsem zjistila, když jsem se vracela do svých pokojů a vydala se trochu oklikou, abych si prohlédla spoře osvětlenou galerijní část ve druhém patře. Jakmile jsem vstoupila do této části chodby, hned jsem uslyšela podivné zvuky.

„Říkám ti, ty malá šmejdko, že teď půjdeš do kuchyně a seženeš nám tři lahve dobré medoviny!“ zaslechla jsem nejprve velitelský hlas, který mi byl dobře povědomý. Ruce jsem automaticky sevřela v pěst a trochu zpomalila, abych odtušila, co se na místě děje.

„Ale to nejde. Do kuchyně nesmíme, skřítci by se zlobili. Navíc, já… já už mám být ve věži,“ namítl tichý, plačtivý hlásek.

„Zmlkni… A navíc ještě máslový ležák. Mně medovina nechutná,“ doplnil hovor hluboký, poněkud otupělý hlas.

„Počkat! Ještě sirupové košíčky. Draco, slíbils´ mi je, když tu malou seženu!“ ozval se ještě jiný hlas, doplněný pomlaskáváním, jako kdyby dotyčný právě nějaký košíček spořádal.

„Prosím tě, a jak by to asi všechno měla unýst?“ namítl ten velitelský hlásek, který očividně patřil Dracovi. Hned jsem si říkala, že ho poznávám.

„Pusťte mě… prosím,“ zavzlykala znovu ta dívenka. „Slibuju, že nikomu nic…“ Její slova byla ukončena plesknutím a poté následoval pláč. To už jsem neotálela a přidala do kroku. Když jsem se objevila v protáhlém výklenku chodby, viděla jsem jen, jak se Malfoy s hůlkou skláněl nad černovlasou dívkou, která byla na zemi. Jeho dva kamarádíčci, o kterých jsem si z hodin akorát pamatovala, že jeden má tupý pohled a druhý nenažraný, ho i nyní bez známky inteligence v očích sledovali.

„Co se tady děje?“ vykřikla jsem hněvivě a ihned vytáhla hůlku. Dva hromotluci se na mě podívali tím svým tupým výrazem. Malfoy se narovnal, ale hůlku nesklonil, místo toho nasadil povýšený úsměv. Ten parchant si snad ze mě dělá srandu…?

„Nic, paní profesorko,“ odpověděl mi blonďáček, přičemž na slovo „profesorko“ dal posměšný důraz, „jen menší nedorozumění. Ta malá šmejdka mi něco vzala.“

„To není pravda…!“ zavzlykala dívka a držela si tvář. Měla ji značně zarudlou.

„On tě uhodil?“ Dívka jen přikývla. Malfoy si odfrkl a snad se do ní před mými zraky chystal i kopnout, nevím. Na nic jsem ale nečekala, mávla jsem hůlkou a najednou tu ten neřád visel hlavou dolů. Jeho pečlivě uhlazené vlasy se střapatě kymácely sem a tam, spodní lem hábitu měl až u brady a světe div se… Po večerech nejspíš Malfoy větrá, protože na nás vykoukly jeho trenky! Neubránila jsem se úšklebku a hůlkou lehce zakývala, takže se blonďáček zakymácel ze strany na stranu. S lehkým ťuknutím spadla jeho hůlka na zem.

Ti dva tupouni ustoupili ke zdi, každý na jednu stranu. Očividně s tímto nechtěli mít nic společného. I ta černovláska se zdála šokovaná, ale nic neříkala. „Takže, jak to bylo…? Opravdu ti něco ukradla?“ obořila jsem se na Malfoye.

Ten znovu vyděšený výraz vystřídal vzdorovitým. „Budu si stěžovat!“ snažil se křičet, ale místo toho spíš jen sípal, jak se mu krev hrnula do hlavy.

„To klidně můžeš, ráda se stejně s tvým otcem setkám. Máme nevyřízené účty,“ odsekla jsem mu. „Ale ty teď mluv pravdu!“ Hůlkou jsem obtáhla kruh a ten opsalo i Malfoyovo tělo. Chlapec jen zaúpěl, a když opět skončil hlavou dolů, lapal po dechu. „Tak bude to!“ Jeho kamarádíčci už dostali strach a jen periferně jsem zachytila, jak mizí v chodbě za mnou. Důležitost jsem tomu ale nepřikládala.

„Jo, jo… nic mi neukradla… chtěl jsem, aby kradla pro mě… v kuchyni,“ sypal ze sebe Malfoy. Chtěla jsem k tomu ještě něco dodat, ještě si ho trochu vychutnat, ovšem do naší chodbičky přibyl někdo další.

„Co se to tady děje?“ ozval se mi za zády slizký hlas. Klesla jsem s hůlkou, takže Malfoy prudce spadl na dlažbu, a rychle jsem se otočila za sebe, připravena k útoku. Jistě, kdo jiný než Snape, vždy připraven postavit se za své podlé studenty.

Ušklíbla jsem se: „To mě mohlo napadnout, že to budete vy.“

„Jistě mně můžete vysvětlit své počínání, drahá kolegyně,“ pousmál se Snape ledově a v jeho ruce se z ničeho nic objevila hůlka. Zamračila jsem se, protože toto zavánělo něčím, co by studenti vidět neměli. A už vůbec ne ten blonďatý harant.

Nadechla jsem se k odpovědi, ale Malfoy byl rychlejší: „Pane profesore, ona použila nepřiměřené tresty, navíc jsem nic neudělal!“ Jeho hlas byl naléhavý a přímo prosáklý strachem.

„Zmlkněte, Malfoy, a zmizte. A vy také…?“ tázavě se podíval na dívku, která se zvedala ze země.

„Mirabel Oxenová, pane. Havraspár, první ročník,“ zakuňkala dívenka. Měla obrovské modré oči jako panenka.

„Strhávám Havraspáru tři body za porušení večerky,“ odsekl Snape.

To už jsem nevydržela a vypěnila jsem: „To je snad nemožný… takhle okatě!“ Ani jsem si neuvědomila, jak hněvivě jsem proti Severusovi švihla hůlkou, ze které vystřelil rudý paprsek. On se ale hned bránil, takže se má rána roztříštila o jeho zelený štít.

„Paní kolegyně, útok na profesora je závažný přečin proti…,“ ledově mi vykládal své poučky, ale mě to nezajímalo. Viděla jsem jen jeho podlost, nadržování vlastním studentům. Hněv ve mně kypěl, jak už za poslední roky ne. Nejspíš se to za tu dobu nastřádalo.

„Jasně, ale útok na zrádce snad ne!“ znovu jsem vyštěkla a opět zaútočila. On se opět bránil, ale tentokrát se mě pokusil zatlačit. Měl výhodu. Za mnou už byla jen stěna s obrazem s jakousi dámou, která poplašeně vykvikla, když jsem uhnula Snapeově ráně, která zasáhla rám jejího obrazu. „No ták, nechte toho, nechte toho!“ poplašeně křičela, čímž zalarmovala ostatní obrazy. V chodbě začalo být rušno.

„Zrádce?“ překvapeně se Snape ušklíbl. „Takový titul snad patří vám, kolegyně. Nejsem hloupý. Vím, kdo zmizel tu noc, když byli zabiti Potterovi.“ Zatrnulo mi. Na nic jsem nečekala a mrskla po něm další kletbu. Uhnul. Obyčejně by se kletba rozsypala o zeď nebo vyšuměla ve vzduchu. Kdosi ji ale za Snapem zastavil.

 

„Okamžitě skloňte hůlky,“ ozval se tichý, ale velmi autoritativní hlas. Na konci naší chodby se objevila menší postava s moudrým pohledem. No, jistě. Sám Brumbál. Ještě aby nevěděl, co se mu kde po hradě děje. Jestli mě nevyloučil z profesorského sboru první večer, teď už nebude vyhnutí. Ovšem poslechla jsem a Snape také. Brumbál k nám pomalým krokem došel a pohledem hodnotil situaci. Nejprve se obrátil ke studentům: „Mirabel a Draco, odejděte do svých ložnic. Nikde se nezdržujte. Oba dva se zítra večer budete hlásit u mě v ředitelně. Tebe, Draco, doprovodí i tvoji kamarádi.“ Černovláska a blonďáček mlčky opustili chodbu, dívka z Havraspáru dokonce popoběhla, ovšem Malfoy si ještě neodpustil kyselý úšklebek mým směrem. Měla jsem chuť vmést mu jednu kletbu rovnou do toho jeho ksichtíku, ale před Brumbálem jsem si to nedovolila.

Jakmile jsme se osaměli, Brumbál se na nás krátce podíval a dokonce se usmíval. Nechápala jsem, co je tady k smíchu, ale zarytě jsem mlčela. „Domnívám se, že došlo jen k nedorozumění,“ konstatoval Brumbál.

Znovu jsem měla před očima rudo. Věnovala jsem naštvaný pohled Snapovi, ten ale jen přikývl: „Ano, určitá neshoda ve vyměřování trestů.“

„Není dobré nechat se unést, že, paní kolegyně?“ obrátil se Brumbál na mě.

„Jistě, pane řediteli,“ odpověděla jsem, ale můj hlas byl stále naplněný nenávistí. Neuměla jsem se ovládnout tak jako Snape.

„Pak by bylo dobré, kdybychom tuto sešlost považovali za ukončenou,“ dodal klidným hlasem Brumbál. Snape jen vysekl topornou úklonu jeho směrem, mně nevěnoval ani pohled a vyrazil potemnělou chodbou. Já vyčkávala. Nějak jsem nemohla uvěřit, že to takto bude všechno.

„Máš ještě něco na srdci, Theodoro?“ Měla jsem toho na srdci mnoho. Zatoužila jsem mu říci, z čeho mě Snape neprávem obvinil. Ale přeci už mi to Brumbál jasně řekl - naprosté utajení. Chtěla jsem mu říci, co se nám, mně a Barnabasovi tu noc stalo. Chtěla jsem vysvětlit, proč jsem se tehdy nevrátila. Jenže jako vždy jsem se víc bála. A proto jsem jen zavrtěla hlavou a také se obrátila k odchodu.

 

Na konci chodby jsem se však ještě otočila. Brumbál stál v mihotavém světle loučí a cosi promlouval k vyděšené dámě na obrazu.

„Proč zrovna Snape?“ promluvila jsem do ticha. Brumbál se otočil a znovu se usmíval.

„Protože mu věřím,“ pokrčil rameny, jako by to vše vysvětlovalo.

Mě jeho odpověď neuspokojila, ale pochopila jsem, že lepší nedostanu.

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc, Theodoro.“


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 7. kapitola: Severus:

2. AndysekAndysek přispěvatel
27.06.2017 [21:23]

AndysekAndysekTak jsem se taky přidala do klubu tvých čtenářů a doufám, že kapitoly budou přibývat bez letitého zpoždění Emoticon nápad jsi měla pěkný a umíš příběh krásně rozvádět a udržovat v napětí. Emoticon

1. E.T.
20.06.2017 [16:58]

Vždyť Theodora je taky profesorka, tak proč taky nestrhla body Zmijozelu, když se rozčílila nad Snapovou nespravedlností? Jinak supek kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon
Prosím, rychle další. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!