OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na věčnost - 8. kapitola: Vánoce

12.07.2017 (13:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 827×

Od střetu se Snapem v chodbách bradavického hradu uplynul týden. Mladý Malfoy se na hodině tvářil jako pokořené princátko a Snape se mnou nemluvil, což ovšem nebylo nic zvláštního. Od mého příjezdu se mnou prohodil sotva půl slova a mně to vyhovovalo. Zato s Remusem jsem trávila více a více času, a jak jsme se už domlouvali minulý týden, na dnešní úterý jsme naplánovali náš výlet do Prasinek. Víkend nepřipadal v úvahu, to byla vesnice plná studentů, a o takový mumraj jsme nestáli.

Zrovna jsem se chystala na náš sraz u hlavní brány, když někdo zaklepal na dveře mých skromných komnat. „Dále,“ vyzvala jsem neznámého, zatímco jsem si urovnávala šálu na svém hábitu. Venku se za ten týden ještě více ochladilo a dnešní noc navíc nasněžilo.

„Dobrý den, paní profesorko, omlouvám se, že ruším… Můžu dál?“ mezi dveřmi se objevila černovláska. Ihned jsem věděla, kdo to byl. Ta dívka, kterou Malfoy šikanoval.

„Ale jistě…“ zaváhala jsem, jak ji oslovit. Nikdy jsem neměla příliš paměť na jména.

„Mirabel, Mirabel Oxenová, madam,“ špitla dívka a nesměle ke mně vzhlédla. V dlaních svírala podlouhlou krabičku s tmavě zeleným sametovým potahem. „Paní profesorko, já… chtěla jsem vám poděkovat.“

„Není vůbec zač děkovat, Mirabel. Pokud by se k tobě Malfoy opět choval takto, dej mi vědět a já ho srovnám,“ zpřerážím mu všechny kosti v těle a pošlu ho doporučeně jeho slizkému otci. „Ostatně, kdyby tě kdokoliv obtěžoval. Takové chování Bradavice nepodporovaly za mých studií a pochybuji, že by se to změnilo,“ přátelsky jsem se na dívku usmála. Ona se trochu neklidně ošila, ale úsměv opětovala.

„Chtěla jsem vám toto předat,“ spěšně mi strčila krabičku do dlaní.

„Ale… to jsi nemusela,“ teď jsem byla zaskočena já. „Proto jsem to nedělala. Ovšem… Děkuji, děkuji mnohokrát.“ Chtěla jsem krabičku odložit, ale Mirabelin pohled byl nekompromisní. Jistě chtěla vidět, jak jsem s dárkem spokojená, proto jsem odklopila víko. Vnitřek byl vyložen černým sametem, v němž ležel jednoduchý náhrdelník, kterému vévodila smaragdová hvězdice. Překvapeně jsem vydechla a šokovaně jsem pohlédla na černovlásku. „Tedy… Mirabel! To je ale opravdu drahý dárek! Neměla sis dělat takovou škodu. To přeci ani nemůžu přijmout,“ znovu jsem víko přiklopila a chtěla jsem dívce krabičku vrátit.

Ona však schovala ruce za záda a usmála se: „Nebojte se, madam. Líbí se vám?“

„Velmi,“ přikývla jsem. „Vezmu si ho na vánoční večírek,“ mrkla jsem šibalsky na Mirabel, která se červenala pýchou.

„Bude vám slušet, paní profesorko. Tak… hezké Vánoce!“

„I tobě,“ přikývla jsem, a pak už se Mirabel odporoučela.

I já vyrazila, a to směrem k bráně. Docela jsem se těšila na nadcházející svátky, na to, že se někomu opět můžu líbit. A ani jsem nepomýšlela na možné důsledky. Ale od toho je život, aby nám ukázal, že realita se jen tak sama od sebe nezmění.

Remus jako obvykle byl na místě včas. „Omlouvám se,“ popoběhla jsem, abych už stanula po jeho boku. „Ještě se za mnou stavila jedna studentka.“ Do podrobností jsem nezabíhala, o tom incidentu z minulého týdne jsem mu neříkala. I když vlastně nevím proč. Bála jsem se, že si bude myslet, jaká nevyrovnaná osoba jsem? Možná…

„Nic se neděje, Theo,“ usmál se jemně Remus, jak to uměl jen on. Upřímně, beze lsti, s lehkým závanem nostalgie, jako by ho už nic nemohlo překvapit. Ten jeho úsměv se mi líbil nejvíce, i když jakýsi odstín bolesti v jeho očích mě stále zneklidňoval. Ale čemu jsem se mohla divit? Jeden z jeho přátel zemřel i se svou ženou a druhý byl zavražděn tím třetím, který zradil. Alespoň tomu Remus věřil, a já to mohla všechno napravit. A přijít tak o něj, o svou spřízněnou duši. Bože, jsem takový sobec! „Můžeme jít?“ vytrhl mě Remus z vlastních myšlenek a z nekonečného labyrintu morálních otázek. Povšimla jsem si, jak mi nabídl rámě, ovšem hbitě jsem dělala, že jsem to nepostřehla, a ruce sepjala.

„Jistě, pojďme, ať nám všude nezavřou,“ vesele jsem se dala do kroku, abych zakryla trapnou chvíli, kdy jsem ho znovu tak zvláštně odmítla. Ovšem on i přes tato odmítnutí byl stále v mé blízkosti a opakovaně mi dával šanci, kterou nikdy nebudu moci využít. Ne, pokud mu nechci ublížit.

Cestu do Prasinek jsme strávili v nedůležitém rozhovoru o studentech, učitelských povinnostech a drbech o Bradavicích. V Prasinkách jsme pak pokoupili pár dárečků pro naše blízké, tedy spíše já, Remus mi jen radil. Znovu jsem zkusila Bertíkovy fazolky a s hrůzou zjistila, že nepřeberné množství ohavných příchutí se jen rozšířilo. Remuse mé zděšení upřímně pobavilo.

Když jsme byli hotovi, odpoledne značně pokročilo a venku se začalo smrákat. „Půjdeme už zpátky, nebo zajdeme ještě na máslového ležáka?“ zeptal se Remus.

„Ráda bych si dala toho ležáka, už jsem ho nepila, ani nepamatuji,“ vesele jsem se zasmála.

„Ani fazolky, ani ležáka? Tvé neduhy byly takové, že sis musela odepřít podobné laskominy?“ povytáhl Remus překvapeně obočí a vyrazil ke Třem košťatům, vyhlášenému hostinci v Prasinkách.

„No, něco jako karanténa,“ opět jsem odpověděla vyhýbavě. Remus se ale jen chápavě pousmál a dál se neptal. Místo toho mi otevřel dveře hostince, abych mohla vejít.

Vevnitř bylo sice lehce zatuchlo, ale uvítalo nás příjemné teplo a jemný šrumot hovoru několika přítomných. U baru obsluhovala madam Rosmerta, o které jsem už mnoho slyšela od mladých studentů, aniž bych po tom vyloženě toužila.

„Dobrý večer, Rosmerto!“ pozdravil ji zvesela Remus.

„Á! Dobrý večer, Remusi!“ usmála se přátelsky Rosmerta a její pátravé oči padly ihned na mě. I já jsem ji pozdravila. „Hm, vás, slečinko, ještě neznám, ale je dobře, že tady Remus někoho zase vyvedl!“ loupla po mém příteli okem. Nyní jsem ho upřímně litovala.

„To je má kolegyně z Bradavic, Thedora McGregor,“ představil mě Remus, jak se patřilo.

„Jojo, kolegyně,“ usmála se vědoucně Rosmerta. Remus lehce protočil oči a raději mě odtáhl k jednomu stolku akorát pro dva. Samozřejmě obrazně řečeno.

„Obávám se, že do zítřka z nás bude pár,“ zašeptal mi, když jsme se usadili.

„Rosmerta je něco jako místní tamtamy?“

„Ano, přesně něco takového. Denní Věštec tu není třeba, ona všechny informuje ještě dřív,“ uchechtl se můj společník.

„Tak co to bude?“ plavně k nám Rosmerta přitančila a dál nás pátravě zkoumala.

„Dva máslové ležáky,“ objednal Remus.

„No jistě, zlatíčka,“ zašvitořila a nyní jsem obrátila oči v sloup já. Zdálo se, že Remus situaci odhadl dobře.

„Mrzí mě to,“ začala jsem se omlouvat, když Rosmerta odplula zpět k baru. „Nechtěla jsem ti kazit pověst.“

Remus se jen ušklíbl. „Prosím tě, jakou pověst…. Leda pověst starého mládence. Naopak, mně to nevadí,“ mile se na mě usmál a já doslova roztála. Remus volně položil ruce na stůl. Měl je sice na pohled hrubé, ale úplně jsem zatoužila se jich dotknout. Místo toho jsem však spěšně ty své uklidila pod desku. Chvilku trapného ticha narušila opět Rosmerta, když před nás položila naši objednávku.

„Ať šmakuje!“ Poděkovali jsme a oba jsme upili.

„Zůstaneš na Vánoce v Bradavicích, Theo?“

„Upřímně… Myslela jsem, že ne, ale máti se stále neozývá, takže mě nejspíš nečeká,“ zašklebila jsem se. „A ty? Nechtěla bych tu svátky trávit jen ve společnosti Kratiknota, i když on by se mě jistě snažil zabavit.“

„No, to jistě. Nebo třeba Binns, že?“ zasmál se Remus. „Ale neboj, zůstávám, takže pokud budeš stát o mou společnost…“

„Velmi ráda,“ znovu jsem nervózně upila. Pomalu jsem ztrácela pojem o tom, že nejsme v hostinci sami a že Rosmerta nás velmi bedlivě pozoruje. „A… jak to, že vůbec zůstáváš? Žádné rodinné povinnosti?“

„Ani ne,“ znovu se usmál Remus, tentokrát se ale v jeho úsměvu skrývaly stopy smutku. „Byly doby, kdy jsem trávil svátky s rodiči, a poté se svými přáteli. S Jamesem, Lily a Siriusem. Od… od smrti Jamese a Lily jsem byl sám.“ Jeho pohled byl najednou skelný a já litovala, že jsem se vůbec ptala. Jenže má hloupá pusa si dál mlela svou.

„Říká se, že Sirius zabil Petera…“ tiše jsem navázala a opatrně sledovala Remusovu reakci. On jen přikývl, zahleděný do zpola upité sklenice. Na chvíli nastalo ticho. „Promiň,“ přerušila jsem těch dlouhých pár minut. „Neměla jsem o tom mluvit.“

Remus ale zavrtěl hlavou. „Ne, to nic. Už jsme si o sobě řekli tolik. Víš… Možná to vyzní divně, ale… já tomu stále nějak nechci věřit. Pořád doufám, že se něco změní, i když dobře vím, že Sirius, můj nejlepší přítel, člověk, o kterém jsem si myslel, že ho dokonale znám, sedí v Azkabanu za zradu našich společných přátel. Jsem asi hlupák, že na něco stále čekám, když pravda je tak očividná,“ znovu se Remus s bolestí usmál.

„Ne, ne, to nejsi…“ hlas se mi zlomil. Byla jsem hloupá, ale mohla jsem si za to sama. Kdy mu řeknu pravdu? Kdy osvětlím, že Sirius je nevinný? Sama bych si měla do Azkabanu sednout. Tam je mé místo. Nyní to byl můj pohled, který zkoumal zlatavou tekutinu.

„A ty…? S kým jsi naposledy strávila krásné Vánoce?“

Chvíli jsem váhala s odpovědí, než jsem se melancholicky pousmála a znovu zvedla oči. Před nimi jsem ale nyní neměla Remuse, místo něho jako by tam seděl černovlasý mladík s krásnýma modrýma očima. „S Barnabasem,“ tiše jsem zašeptala.

„Tvůj muž?“

„Ano. Byly to naše první Vánoce od svatby.“

Někdo jiný by se možná omluvil, že se ptal, nebo by vyjádřil lítost, ale já bych mu to stejně nevěřila. Jenže Remus byl v tomto ohledu jiný. „A jaké to bylo? Co jste podnikli?“

„Právě že vůbec nic. Já vím, možná to zní hloupě, ale chtěli jsme si užít poklid domácího krbu. Doslova,“ pousmála jsem se a čekala nějaký výsměch nebo minimálně drobnou poznámku, že na takové posedávání jsme přeci byli příliš mladí, ale Remus se jen usmíval.

„To zní moc hezky.“

„Vážně?“ trochu nevěřícně jsem na něj pohlédla. „V našem věku lidé tráví Vánoce asi trochu jinak, ne?“

„Nezáleží na tom, co dělají ostatní. Důležité je, jestli ty děláš to, co chceš,“ znovu se Remus něžně usmál a já si všimla jeho ruky, kterou nyní příliš očividně položil na desku stolu směrem ke mně. Opět ten decentní náznak, za který bych jindy byla tak ráda. Není nad to, když člověk po letech potká přítele, někoho, koho by znovu mohl milovat.

Jenže musím zapomenout i na takovou maličkost, jako je dotyk.

Remus vycítil mé zaváhání a letmý záblesk zklamání mi na jeho tváři neunikl. Už už chtěl ruku stáhnout zpět, když na ni padl stín. Trochu jsem sebou cukla a ohlédla se po jeho původci.

Snape? Co ten tady? On snad chodí někam do společnosti? Ten jeho jízlivý úsměv na tváři mi dával tušit, že sem nepřišel z dobrých důvodů. Ostatně nevěřím, že by se kdekoliv objevil z dobrých důvodů. Ale aspoň si mohl umýt vlasy, když už si někam vyšel.

„Severusi?“ stáhl nyní svou ruku Remus nadobro a přátelsky se na svého kolegu usmál. Byl milý ke všem, ale zrovna k němu? Nikdy proti němu neřekl křivého slova, přestože já jsem si nezakrytě před Remusem na Snapea stěžovala.

„Lupine,“ odměřeně oslovil Snape Remuse a pohrdavě si nás měřil. „Nechci rušit vaše jistě příjemné setkání.“ Lehce jsem se ušklíbla, protože samozřejmě rušil, a dost. „Ale jistě jsi, kolego, viděl kalendář, proto bych ti rád připomněl, aby ses stavil pro své… léky.“ Zmateně jsem ze Snapea pohlédla na Remuse. Jaké léky? O čem to mluvil? Remus sice říkal, že ho do ústraní dostala nějaká nemoc, ale myslela jsem, že nyní už je v pořádku! Okamžitě se mě zmocnil neklid, který se ještě více umocnil, když Remus viditelně zbledl. Zdálo se, že ho Snapeova slova vyvedla z míry. A upřímně, nikdy jsem doposavad neviděla, že by Remuse cokoliv vyvedlo z míry!

„Díky za upozornění,“ hlesl Remus a zničehonic se zvedl.

„Děje se něco?“ zmateně jsem vyhrkla. Chce snad odejít? Proč?!

„Omlouvám se… Musím, musím si ještě něco zařídit,“ vysvětloval nezvykle nervózně, hmátl po kabátu a spěšně se vydal ke dveřím. Jen jsem se po něm ohlédla, ale on mi nevěnoval už ani jediný pohled.

Snape se jen uchechtl. „Co to má znamenat?“ vyštěkla jsem na něj a taky jsem se zvedla od stolu. Opět jsem neměla daleko k tomu, abych hmátla po hůlce. Vůči Snapeovi jsem možná byla přehnaně agresivní, ale… měla jsem k tomu své důvody.

„Na to se zeptejte svého přítele, drahá kolegyně,“ ušklíbl se Snape. „Hezký zbytek večera,“ sklonil krátce hlavu, věnoval mi ještě jeden pohrdlivý úsměv, a pak už jsem viděla jen lem jeho černého pláště.

Jako opařená jsem zůstala stát sama v hostinci. A aby toho nebylo málo, přimotala se ke mně ihned madam Rosmerta. „Drahoušku, copak se tu stalo? Kampak zmizel váš přítel?“

„No, to sama nevím,“ tiše jsem přiznala, rychle položila nějaký ten galeon na stůl a ani se neohlížela, o kolik jsem naše nápoje přeplatila. Jen jsem popadla kabát a také zamířila ven. Na ulici už bylo ticho, tma. Po Severusovi ani po Remusovi nebylo památky. Do háje! Co to vůbec mělo znamenat, ty kecy o kalendáři a lécích? Trpí snad Remus na menses? Haha…

Byla jsem naštvaná a zklamaná, ale na druhou stranu, ta blbá náhoda mě zachránila od dalšího klamání Remuse. Ovšem kdo ví, co z těch Vánoc bude.

Drahá Theodoro,

velmi ráda slyším, že si v Bradavicích děláš přátele. Jen buď opatrná a nepopleť nikomu hlavu! Samozřejmě, už tě slyším, že zrovna já ti mám co říkat, ale… buď uvážlivá.

Bohužel, Vánoce společně nestrávíme. Můj úkol se ještě o něco protáhne. A nemysli si kvůli tomu o řediteli nic ošklivého! Svou práci dělám naprosto dobrovolně a věř mi, že i ráda!

Buď milá na mé studenty, ale ne příliš! A nikoho nediskriminuj, takové jednání nestrpím!

Má drahá Theodoro, prožij tyto svátky v klidu a míru. Jsem ráda, že jsi opět vylezla ze své ulity. Jen ti to prospěje! Krásné Vánoce!

Tvá matka

Jistě, určitě. Rozhodně mi to prospěje. Snapea bych nejraději zabila, Malfoye napíchla někam na kůl i s jeho otcem a Remus se mi od Prasinek vyhýbal. A to je dnes Štědrý den. A za pár minut začne slavnostní večeře. Jen jsem si povzdychla a odevzdaně se na sebe dívala do levitujícího zrcadla. Naposledy jsem urovnala svůj účes a poté sáhla po sametové krabičce, kde byl šperk se smaragdem od Mirabel. Možná je ten pravý čas si ho vzít. Když zapínání klaplo a já si náhrdelník urovnala na holé kůži, krátce jsem se naposledy zkontrolovala. Zdálo se mi to, nebo se ten kámen zaleskl? Nepříjemně jsem se ošila, ten zelený záblesk připomínal příliš mnoho.

Déle už jsem to odkládat nemohla a nehodilo by se, abych na sváteční večeři přišla pozdě. Proto jsem se sebrala a vydala se do Hlavní síně. Ta byla, stejně jako celý hrad, nádherně vyzdobená. Jehličí a různé cukrovinky provoněly celý sál. Učitelský stůl na stupínku byl nyní zrušen, místo toho byla připravena jedna velká tabule ve tvaru hranatého písmene U. V čele seděli učitelé, uprostřed Brumbál, po stranách studenti, kteří neodjeli za rodinami. Bylo jich sotva dvacet, ale vypadali velmi natěšeně. Na sobě dnes neměli své uniformy, ale různé druhy svátečního oblečení, přičemž vánoční svetry se soby byly rozhodně ve vedení. My učitelé jsme povětšinou v hábitech zůstali, ovšem existují jejich různé, slavnostnější formy. Nebo třeba ženštější, nezahalující až ke krku. Takové měl rád Barnabas.

Přistoupila jsem k učitelskému stolu, kývla na pozdrav studentům i kolegům a usadila se. Byla jsem jedna z posledních, vlastně přímo předposlední. Příliš jsem se nerozhlížela, kdo byl tím dalším chybějícím. Brumbál na něho už nečekal, místo toho vstal a ujal se slova: „Moji milí, ten nejkrásnější sváteční den je tady. Jsem rád, že Vánoce budeme trávit společně. Nebudu vás zdržovat dlouhými proslovy, proto se, prosím, chopte číší,“ počkal, až tak každý učiní, „a připijme si na společné svátky, na klid, pohodu a mír! A ať se vám dnešní noci splní vaše tajná přání!“ Někteří studenti potěšeně výskli, především ti mladší, přiťukli si mezi sebou a pochutnávali si na punči, který dostali.

I já si přiťukla s kolegy, s podmračenou Aurorou, která by nejspíš ráda trávila čas jen u sebe v astronomické věži, s usměvavou Batshedou, s galantním Filiusem, s blízkou přítelkyní mé matky Pomonou a dokonce i s Hagridem. Někteří učitelé chyběli, odjeli za svými rodinami. Snape mezi námi neseděl, ale přesto jsem věděla, že v Bradavicích zůstal. Jako poslední mi zbyl na přiťuknutí Brumbál, který po mně blýskl okem. Tuší snad, co jsem provedla? Doufám, že ne…

Vracela jsem se zrovna na své místo, když se za mými zády ozval jemně hluboký hlas: „Je tu místo?“

Překvapeně jsem se ohlédla a mé tušení plné naděje se vyplnilo. Přede mnou stál Remus. Měl velmi strhaný výraz, unavené oči a snad i nějakou jizvu. „Jistě, posaď se,“ tiše jsem špitla, ale v hlavě mi vířila spousta otázek. Především, kde přišel k těm jizvám?

V tichosti jsme si oba nabrali jídlo, popřáli si dobrou chuť a pak jen velmi opatrně začali konverzovat na téma vánočního koncertu před začátkem prázdnin a nádherné výzdoby Hlavní síně. Jenže stále se nedalo chodit kolem horké kaše.

„Mrzí mě, jak jsem utekl,“ začal odvážně Remus.

„Ne, to nic… Jen tedy, přiznávám, že nechápu, co se stalo,“ odstrčila jsem talíř se složeným příborem a znovu upila z číše, která se sama doplňovala vínem.

„Ehm, nerad bych o tom mluvil.“

„Remusi,“ tiše jsem zaprotestovala. „Řekli jsme si už tolik, proč mi nemůžeš říci toto?“ On se na mě s bolestí ohlédl, jako kdyby šlo o tajemství, které nás rozdělí. Nechápala jsem. „Nechci na tebe tlačit, ale nechci, aby nás něco rozdělovalo.“ Haha, velmi vtipné. Jsem upřímná jen na jednu stranu, začal opět uštěpačný hlásek mého svědomí, ale já ho pro dnešek odmítala poslouchat.

„Dobrá tedy. Můžeme se projít?“ vstal Remus a nabídl mi rámě. Dělala jsem, že jsem to přehlédla, a místo toho vzala jemu i mně sklenici s vínem.

„Pojďme,“ usmála jsem se na něj a podala mu opatrně jeho víno. Pak už jsem ho následovala ven ze sálu a snažila se nevnímat Brumbálův vševědoucí pohled, který nás vyprovázel.

Remus zamířil na nádvoří. Bylo tam chladno, ale oba dva už jsme měli něco upito, proto nás ihned zima neroztřásla. Jen to možná odneseme lehkým nastydnutím. „Pamatuješ si, co Severus říkal?“

„Ano,“ odfrkla jsem si. „To se musíme bavit o něm?“

„Ale no tak, Theo. Nebuď na něj tak přísná, Severus je velmi vstřícný a spolehlivý muž.“

„Jistěže…“ znovu jsem se zatvářila znechuceně.

„Tak tedy… co říkal?“

„No, mluvil o kalendáři a o léku.“

„Ano… O jakém léku by mohl mluvit právě on?“

„Nejspíš o nějakém lektvaru. To je jeho parketa.“

„Výborně, jsi bystrá,“ usmál se Remus. Jen jsem se ušklíbla, tolik moudrosti jsem na toto přeci jen nepotřebovala.

„To stále ale nedává smysl,“ zaprotestovala jsem.

„Dobře, soustřeď se na ten kalendář.“

„Menses jsem už vzala v úvahu,“ zašklebila jsem se. Remus se upřímně rozesmál a konečně mi přišlo, že za celý večer pookřál. „Takhle se mi líbíš,“ tiše jsem dodala a ani jsem neskrývala dojetí v hlase. Remus ale opět zmlkl.

„Jsou i jiné nemoci, které souvisí s cyklem. S měsíčním cyklem. Ne nemoci, ale spíš prokletí.“ Zamračila jsem se. Mluvil v hádankách, a to jsem neměla ráda. Pohlédla jsem na nebe, kde zrovna vycházel měsíc. Nedávno byl úplněk. Ještě chvíli jsem zírala na ubývající měsíc, než mi to došlo. Úplněk! Zalapala jsem po dechu a Remus jaksi instinktivně ustoupil. „Neboj se, neublížím ti. Nikdy bych to nedopustil,“ zklamaně prohodil do ticha, hlavu sklopenou tíhou svého prokleti.

„Remusi…“ tiše jsem promluvila po chvíli ticha. Sledovala jsem jeho výraz, který se přede mnou snažil skrýt, ale marně. Konečně mi to docházelo. Snapovy poznámky a přitom Remusova přátelskost vůči němu. Remusovy jizvy, jeho bolest v určitých slovech, jeho vyřazenost ze společnosti. Jak víc jsme si už mohli být podobní? I on mohl neúmyslně zabíjet. Ale bohudíky jen jednou do měsíce. Já kdykoliv. „Proč jsi mi to neřekl dřív!“

„Není to zrovna věc, kterou bych říkal na potkání nebo si ji psal do životopisu,“ hořce poznamenal.

„Omlouvám se, já… Je mi to tak líto. Mohla jsem ti pomoci…“ zaprotestovala jsem.

„A jak asi? Svázala bys mě do řetězů? Nebo bys mě snad doprovázela za nocí, kdy jsem bez sebe a ovládne mě chuť po krvi?“ vyštěkl Remus. Mlčela jsem. Na to jsem neměla co říci. „Omlouvám se, je toho na mě moc. Vždy po úplňku jsem hotový. Neměl jsem sem dnes chodit,“ otřel si Remus znaveně dlaní čelo.

„Nic se neděje, to já se omlouvám, že jsem neměla většího pochopení, ale… Opravdu si vážím toho, že jsi mi to řekl. Ani nevíš, jak jsme si podobní,“ pousmála jsem se. Remus se na mě zvědavě podíval, ale já jsem lehce zavrtěla hlavou.

„Přijde čas a ty mi to řekneš.“

Snad. Snad toho budu schopná, ale pak už mě nikdy nebudeš chtít vidět. Pak pro tebe budu ten nejhorší člověk pod sluncem.

„Možná, ale dnes ne.“

„Dobrá,“ ohlédl se Remus opět k nebi. Na jeho zjizvenou tvář už ale nedopadalo prokleté měsíční světlo. Obloha se zatáhla a k zemi začal padat sníh. Oba jsme si něco přáli. Co si přál Remus, to nevím, ale já si přála, abych už mu nemusela lhát, a přitom o něj nepřišla. Brzy se mi měla část z toho vyplnit.

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost - 8. kapitola: Vánoce: