OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 70. kapitola

18.06.2017 (09:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1215×

Netrvalo dlouho a trio dokázalo ukořistit další viteál. Všechno nabralo rychlý spád. Každému bylo jasné, že válka je na spadnutí a už je jenom otázkou času, než vše vypukne. Už i Voldemortovi začalo vše docházet. Vydal se do Bradavic zkontrolovat zabezpečení ostatních předmětů, co si ale neuvědomil, že propojení mezi ním a Harrym stále funguje, a že chlapec má vše jako na dlani. Prozatím neřešil bezovou hůlku, které se Pán zla zmocnil vykopáním Brumbálova hrobu, ani jak bude postupovat. Jediné, čeho chtěl dosáhnout, tak zničit celou jeho duši, až zbudou jen oni dva. Pak teprv bude přemýšlet, co dál. Rozhodl se ten most překonat, až k němu dojde. Pokračovali tak všichni tři do Prasinek, aby se nepozorovaně protáhli do Bradavic. Pomocnou ruku jim nepodal nikdo jiný, než bratr Albuse Brumbála, Aberforth. Členové Brumbálovy armády nemohli uvěřit vlastním očím, když spatřili svého spasitele uvnitř školních zdí. Najednou cítili, že všechno zlé snad už mají za sebou. Opak byl ale pravdou. To nejhorší mělo teprve přijít. Ron s Hermionou zničili pohár Helgy z Mrzimoru v Tajemné komnatě baziliškovým zubem a připojil se k Harrymu v Komnatě nejvyšší potřeby, když zjistili, co je dalším viteálem a kde se nachází. Bohužel, měli společnost. Crabbe a Goyle jim byli v patách. Navzájem spolu začali bojovat, až Crabbe vykouzlil Zložár, který mu byl nakonec osudným. Trio a Goyle na poslední chvíli unikli. Sotva byl Harry schopný vnímat a postavil se na nohy, zaregistroval vedle sebe postavu s dlouhými černými vlasy. Zmijozelku nebylo možné přehlédnout. Měla vytasenou hůlku, automaticky proti ní mávl s odzbrojujícím kouzlem. Nevěděl, že nikdy nestála proti němu. Nečekala, že by proti ní zaútočil, jelikož se nechystala mu v čemkoliv bránit. Naopak, její role skončila. Chtěla mu pomoct. Zaskočena nestačila kletbu odrazit. Hůlka jí vyletěla z ruky a odkutálela se opodál. Harry na ni stále mířil.

„Harry, ne!“ zakřičela Hermiona, když si všimla, co se děje. „Scarlett je s námi!“ sdělila mu zřetelně a rozeběhla se ke spolužačce, aby ji pevně objala. Černovláska opětovala její náklonnost. Harry se na ně zaraženě díval, lehce hůlku sklonil, ale stále ji radši držel v pohotovosti.

„Hermiono?“ zvedl chlapec nechápavě obočí.

„To nic, Harry. Věříš mi?“ kývla na něj. Nebelvír několikrát za sebou potřásl hlavou.

„Nevíš, kde je táta a strýček? Nikde je nemůžu najít. Hrad je vzhůru nohama,“ škytla Scarlett a poodešla pro svou hůlku. Harry z ní nespouštěl oči, stále nechápal, co se to tu děje. Bylo toho už na něj moc.

„Nevím, Scary, ale určitě budou v pořádku,“ a povzbudivě se na ni usmála, přitom sama by v tomhle případě potřebovala podpořit. Nebyl ale čas přemýšlet nad možnými scénáři. Co se mělo stát, se mělo stát.

Silvius vyskočil z krbu v sídle a zavolal do ztichlého domu. Severusův hlas mu odpověděl z přízemí. Seběhl schody a zjistil, že jeho bratr je zalezlý v kumbálku, kde se horečně přehraboval ve svých zbraních.

„Bradavice jsou vzhůru nohama. Potter je zpátky a ničí jeden viteál za druhým. Voldemort zuří, za chvíli to vypukne. Musíš jít se mnou!“ vyhrkl Silvius téměř zoufale.

„Já vím, viděl jsem to v...“ zasekl se těsně předtím, než prozradil své tajemství. Zatřásl hlavou a napřímil se. Prudce se ke svému dvojčeti otočil a zasunul do dvojitého podpažního pouzdra z každé strany jeden Colt 1911.

„Co to, Merline, provádíš?“ rozhodil Silvius rukama. „Nejdeš do mudlovské války, ale kouzelnické!“

„To já vím,“ a přehodil si přes ramena svůj kabátec, který zapnul na jeden knoflík, aby zbraně byly schované, ale přitom přístupné. „Věř mi, že vím, co dělám.“ Pak nadzvedl nohu a klepl se po kotníku. Kývl a vyšel z kumbálku. Znovu ho zapečetil a podíval se na bratra. „Jak to tam doopravdy vypadá? Kolik je času?“

„Nevím… hodina, možná dvě. Musím se vrátit k Voldemortovi, aby nepojal podezření.“ Silvius nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Začal si uvědomovat tu nesmírnou zodpovědnost a taky to, že za chvíli už tu nemusí být. Nejenom on, ale všichni, které měl rád.

„Uděláš pro mě něco?“ zeptal se ho Severus, aniž by vzhlédl od kožených rukavic, které si nasazoval.

„Cože? To myslíš vážně?“ ušklíbl se jeho bratr.

„Proč?“ a ostře se na něj podíval.

„Ty mě o něco žádáš?“ zvedl nevěřícně jedno obočí.

„Ne, nežádám. Ptám se.“ Silvius pokrčil rameny.

„Záleží na tom? Asi ano. Co může být horší, než to všechno, co už jsem pro tebe udělal.“

„Fajn,“ rozešel se maskovaný muž ke schodům.

„Počkej,“ položil mu Silvius ruku na rameno, „ty mi ani neřekneš co?“ Severus se ohlédl po jeho ruce a pak zvedl oči k jeho obličeji. Silvius paži spustil dolů.

„Dozvíš se.“ Hvízdl. Během vteřiny mu pes stál po boku a vrtěl ocasem. „Damiano!“ zavolal do útrob domu. Žena vyšla z ložnice na galerii.

„Ano?“

„Otevři skříň a obleč si to, co v ní najdeš. Za pět minut ať jsi tady. Myslím to naprosto vážně.“ Mia z tónu jeho hlasu poznala, že se děje něco moc vážného. A z výrazu obličeje jeho bratra to bylo ještě patrnější. Nemuseli jí nic vysvětlovat. Bylo to tu. Otevřela skříň a našla v nich lehké bílé šaty nad kolena, pohodlné topánky a svetřík přes ramena. Nechápala, co to mělo znamenat, ale oblékla si, co měla připraveno. Přesně za pět minut otevřela dveře a vyšla na chodbu. Severus se na ni zadíval a naklonil hlavu na stranu. Neznatelně se mu zvedl koutek úst. Rukou jí pokynul, aby sešla schody a přidala se k nim.

„Co se děje?“ zeptala se, když vyšli z domu.

„Taky to nechápu. Krb je v domě, ne venku, a Mia by měla zůstat v bezpečí, kam jde?“ Severus jenom bratrovi věnoval výmluvný pohled. Chytil partnerku za ruku a svižným krokem směřovali k okraji pozemků.

„Přemísti se se psem,“ kývl Severus na své dvojče a sám si přitáhl Miu k sobě. Všichni čtyři se najednou přemístili. Ocitli se v Prasinkách. Severus zamířil rychle do středu vesnice. Lidé byli na nohou. Utíkali, schovávali se. Silvius ani Mia nechápali, co má jejich průvodce za lubem. Pes jim byl v patách. Zastavil se až před kostelem. Zabušil na jeho dveře těžkým klepadlem. Oba jeho společníky napadaly různé teorie, proč je zrovna tu, jednou z nich byla ochrana Mii. Po chvíli se dveře otevřely. Objevil se v nich místní farář. Trhl sebou, když před sebou spatřil maskovaného muže, ale jakmile zaregistroval vedle něj stojícího profesora Snapea, kývl hlavou. Nezapomněl si přeměřit ženu s nimi a psa, sedícího u jejich nohou.

„Otče?“ promluvil Severus tiše, ale zřetelně. Muž rozšířil oči a zmateně se zahleděl na Silviuse. Maskovaný muž měl stejný hlas jako profesor. „Nenechte se mýlit. Já jsem Severus Snape, toto je můj bratr Silvius,“ a kývl hlavou do strany. Farář se nezmohl na slovo. Informace vstřebával trochu pomaleji. „Nebudu vám vysvětlovat, proč mám masku. Prostě se stala nehoda a já už nevypadám jako dřív. To vám musí stačit. Chápete?“ zadíval se na něj Severus svýma pronikavýma očima. Farář pokýval hlavou, že rozumí.

„Co byste potřeboval, synu?“ zeptal se tiše.

„Pojmout tuto ženu za manželku,“ a zvedl Miinu ruku, kterou dosud držel.

„Cože?!“ vykřikli Silvius s Miou společně.

„Nechceš snad?“ tázavě se na ženu zadíval.

„No… asi… ano, ale to tak přece nejde,“ uchechtla se Mia rozhozeně.

„Řekni mi jediný důvod, proč ne?“ zvedl Severus jedno obočí.

„No… je to strašně narychlo a… a ty fakt nejsi normální!“ štěkla po něm.

„Brácho, za chvíli přijde útok, nemůžeš teď řešit svatbu,“ vložil se do toho Silvius.

„Já ji přece neřeším. Přišel jsem se nechat oddat, to je za pár minut odbyté. Zítra už můžu být pod zemí. Pokud mám zemřít, tak s pocitem toho, že jsem udělal to, co jsem měl udělat.“

„Ale ty přece nezemřeš, uděláme to jindy!“ zakňourala Mia zoufale. Nechtěla, aby udělal něco, čeho v budoucnu bude litovat. Chtěla, aby si to lépe promyslel, aby nejednal v návalu emocí. Pokud tedy nějaké emoce vůbec měl. Ano, chtěla si ho vzít, toužila být jeho ženou, ale necítila, že by se to teď hodilo. „Ty jsi snad přišel umřít, nebo co?“ vyjela po něm už téměř nepříčetně.

„To myslíš vážně?“

„Nechci si připustit, že by to mělo být jinak,“ sklonila odevzdaně hlavu.

„Buď půjdeme dovnitř, nebo pryč. Nebudu se s tebou dohadovat,“ mávl striktně rukou. Mia si hlasitě povzdechla a udělala jeden nesmělý krok ke dveřím kostela. Farář jí uvolnil cestu, aby mohla vejít. Severus vydal povel psovi, aby zůstal přede dveřmi. Silvius nechápavě rozhodil rukama a na několik okamžiků je nechal rozpažené ve vzduchu, než je opět svěsil podél těla a nevěřícně zavrtěl hlavou. O pár minut později znovu vycházeli ven. Žádná změna u nich neproběhla, vypadali stále stejně. Nyní z nich už ale byli hrabě a hraběnka Snapeovi. I přes veškeré překvapení novopečené paní Snapeové jí pohrával na rtech úsměv. Překvapovat uměl její manžel dokonale. Vždy byla tak zaskočena, že se nezmohla na odpor. Ale na druhou stranu, vše, čím ji překvapil a co brala jako příkoří, nakonec bylo to nejlepší. Házet do neznámých vod uměl dokonale. To mu nemohla upřít. Silvius se s nimi spěšně rozloučil a vydal se do Chroptící chýše, kde se Pán zla schovával. Severus chtěl přemístit zpět Miu do bezpečí jejich sídla, ale tu možnost už mu Smrtijedi nedopřáli. Rychle se s ní schoval mezi budovami. Potřeboval se co nejrychleji dostat do hradu. Mia musela jít s ním. Nepustil ji ani na chvíli ze sevření dlaně. Ani na okamžik nedopustil, aby se od něj vzdálila. Nenápadně se provlekli do Aberforthova obydlí. Severus o něm vždy věděl. Brumbál se se svým bratrem nestýkal, ale vždy mu kladl na srdce, že v případě nouze mu pomůže. A teď toho hodlal využít. Aberforth si připadal jako křižovatka mezi životem a smrtí, ale samozřejmě umožnil jim projít do hradu. Mia byla zahlcena novými vjemy. Ještě před rokem by si nepomyslela, že by něco takového mohla zažít. Když se konečně ocitli ve zdech hradu, spěšně procházeli mezi jeho obyvateli. Téměř každý se po nich ohlédl. Muž s maskou vyvolával v každém rozruch a neznámá žena po jeho boku taktéž. Zabočili za roh, když do Severusova těla vrazila černovlasá dívka. Zavrávorala a udělala několik kroků dozadu. V patách jí byla Hermiona s Ronem a Harrym. Zmijozelka si změřila muže před ní pohledem.

„Tati!“ vykřikla a vrhla se mu kolem krku. „Mami!“ stočila pohled k Mie, jakmile si jí všimla, a natáhla k ní ruku. Mia ji uchopila a pevně ji stiskla. Věnovala dívce povzbudivý úsměv. „Měla jsem takový strach!“ Odstoupila od nich a zadívala se na ně. „Voldemort je v Chroptící chýši, jdeme tam!“ oznámila mu rozhodně a chystala se následovat trio. Severus ji ale chytil za rukáv a nepustil ji.

„Ty nikam nejdeš, mladá dámo, zůstaneš tady.“

„Ale tati!“

„Už jsem řekl!“ Hermiona přistoupila k dívce a položila jí ruku na rameno.

„Zůstaň tu,“ a mrkla na ni. Pak se zadívala do těch medových očí, které téměř svítily. Ty její byly tvrdé a tvář zachmuřená. „Kde je?“ zeptala se ledově.

„Za chvíli to zjistíte sama, slečno Grangerová,“ odpověděl jí bez jakéhokoliv pohnutí v hlase.

„Ne,“ zašeptala a rozeběhla se pryč. Ron s Harrym ji následovali, i když vůbec nechápali, co se děje. Přišli právě ve chvíli, kdy Lord Voldemort Silviusovi děkoval za jeho věrnost a vysvětloval mu své následující pohnutky. Když svému hadovi poručil, aby zabil, Hermiona vyběhla, aby svému partnerovi pomohla, Ron ji ale chytil jednou rukou kolem pasu a přiložil jí ruku na ústa, aby nemohla vydat jedinou hlásku. Dívka se natahovala a snažila se vymanit, ale neměla nejmenší možnost. Voldemort odešel a had se odplazil za ním. Silvius ležel v kaluži krve a sotva lapal po dechu. Hermiona pomalu vyšla zpoza dveří se slzami v očích, s dlaní přes ústa. Za ní se objevil Harry a ryšavá Ronova hlava. Pomalu došla k jeho boku a klesla vedle něj na kolena. Tohle se nemělo stát.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 70. kapitola: