Pro větší dobro XXII. • OurStories.cz ~ naše povídky

A venku padá sníh...

18.11.2015 (10:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 956×

XXII. První sníh

Albus zvedl hlavu od rozepsaného textu a vzhlédl, když Ariana lehce zaklepala a vstoupila do jeho ložnice.

„Můžu?“ promluvila tiše s očima sklopenýma k zemi.

„Samozřejmě, maličká, proč se vůbec ptáš?“ pousmál se a zkoumavě ji pozoroval.

„Psal Abe, kdy přijede domů na prázdniny,“ upřela na něj modré oči a podala mu složený pergamen.

„Díky,“ převzal od ní lístek a sledoval, jak se otočila k odchodu. Od té doby, co odjel Gellert, vládlo v jejich domově nepříjemné napětí. To, jak se zachoval k Aileen, která se od té doby neozvala, to, že Ariana byla svědkem jeho nevhodného chování... Styděl se za sebe, styděl se, že nedokázal udržet své pocity na uzdě. Schovával se před jejíma vševědoucíma očima do své ložnice, kde dlouho do noci pracoval na přepisech pro ministerstvo, a snažil se zapomenout. Ariana jeho přítomnost nevyhledávala. Zůstávala ve svém pokoji. Byla zamlklá, zkroušená.

Atmosféra v domě ho přiváděla k šílenství. Byl stále nervóznější, neměl s kým promluvit a Gellert mu začínal bolestně chybět, ač si to nechtěl připustit. Bránil se tomu, ale přesto každý den vyhlížel sovu se vzkazem, jak se má, jak pokročil s pátráním, a hlavně, kdy se vrátí. Bylo to více než tři týdny, co odjel, a zatím poslal jen krátký vzkaz, že je na dobré cestě, ale nemůže se více rozepsat. Povzdechl a zatřásl hlavou.

„Ariano? Nemám ti vyšívání přenést sem, ke mně?“ zavolal za pomalu se vzdalující sestrou.

Ta se zastavila, upřela na něj smutné oči a pousmála se. „Pokud chceš...“

Rychle vstal a dohnal ji na chodbě. „Chci!“ jemně ji pohladil po tváři a vešel do její ložnice, aby přenesl stojan s nataženým plátnem ke svému oknu. Když si prohlédl téměř dokončenou výšivku, musel se usmát. Prsty jemně přejel po plátně. Zaslechl její tiché kroky a otočil se. „To je nádhera, maličká.“

Jen kývla hlavou a poskládala vyšívací příze do košíku, aby je mohla odnést.

Albus opatrně přenesl stojan do svého pokoje a natočil plátno ke světlu, aby Ariana dobře viděla. Ještě se rychle vzdálil pro židli, a když se jeho sestra pohodlně usadila a rozložila své vyšívání, sedl si zpět ke stolu, v prstech sevřel brk. Chtěl se znovu pustit do práce, ruce se mu ale chvěly. Nakonec ho odložil zpět do kalamáře a dlaněmi si promnul obličej.

Ariana ho zkoumavě pozorovala zpoza napnutého plátna. Vzhlédl a po nekonečných týdnech se jí zadíval do očí. „Opusť mi, prosím,“ zašeptal, než se mu hlas zlomil.

Ariana odložila jehlu, do které chtěla navléknout nit, pomalu vstala a přistoupila k němu. Sevřela jeho obličej v dlaních. „Albusi, já přece vím o všem, co tě trápí.“ Zarazil se a v jeho očích se mihla obava jako stín. Ona se ale usmála. „Já tě nebudu odsuzovat. Za lásku nelze odsuzovat, i když je jiná.“

Úlevně vydechl a pevně zavřel oči. Přitáhl si ji k sobě na klín a stiskl v náručí. „Holčičko moje, jsi snad jediná na světě, kdo mi rozumí.“

„Rozumím, a o to větší mám o tebe strach,“ zašeptala do jeho hrudi.

Chvíli mlčel a vdechoval vůni jejích vlasů. „Já vím, maličká, já vím. Co mám dělat, aby ses přestala bát?“

Neodpověděla, jen se k němu tiše tiskla. Věděla, že to, co by utišilo její obavy, už jí nemůže dát. Věděla, k čemu se schyluje, a o to větší strach ji ochromoval. Běžící čas ji okrádal o další minuty, hodiny, dny. Její konec byl blízko, cítila ho, dýchal jí na záda jako černý krutý démon, vysmíval se jí, šklebil se na ni za bezesných nocí, sledoval ji. Sledoval ji těma nádhernýma světle hnědýma očima, před nimiž nedokázala utéct, které ji pronásledovaly. Ve dne v noci se jí vysmívaly, její zoufalé touze mu uniknout. Cítila v domě jeho přítomnost, cítila stopy jeho magie, ale nemohla to Albusovi vyčítat, nemohla mu to mít za zlé. Jak by mu mohla vyčítat, že touží po společnosti, po něčí blízkosti? Po lásce? Zoufale si přála, aby se Albus dokázal ovládnout. Věděla ale, že on už podlehl, nechal se pevně svázat, oloupit o zdravý rozum, čímž zpečetil její osud. Ztrácel pevnou půdu pod nohama. Cítila jeho strach, bolestnou touhu, sebezničující trýzeň, kterou prožíval každým dnem. Proč jim musel vstoupit do cesty zrovna on?

Seděli spolu dlouho v pevném objetí, každý utopený ve svých myšlenkách, ve svých obavách, dokud mrazivé nebe neobvykle brzy nepotemnělo ocelově šedými mraky. Albus vzhlédl, zaskočený nečekanou temnotou, a pousmál se, když byly první bílé vločky vyslány na houpavou pouť v k zemi, aby vyšlapaly cestičku pro ty další, netrpělivé, které se skrývaly tam nahoře. Sledoval, jak je opatrně následují další a další a snášejí se lehounce dolů. Pak náhle jako by se nebe protrhlo a vyklopilo celý bělostný obsah svých útrob. Vločky tančily za oknem svůj první letošní tanec.

„Ariano, podívej,“ promluvil tiše, a když dívka vzhlédla, kývl hlavou k oknu.

„Sněží!“ usmála se a vyskočila, aby se mohla podívat ven. Prsty se dotkla chladného skla a pak se s němou prosbou v očích otočila na bratra.

Ten se pousmál, zvedl se ze židle a nabídl jí rámě. „Půjdeme, mladá dámo?“

Usmála se, několika rychlými kroky byla u něj, pevně se chytla jeho ruky a koketně sklonila hlavu. „Děkuji za doprovod, pane, bude mi ctí!“

Albus se už neudržel a rozesmál se. Ariana jen tázavě zvedla obočí, v očích se jí zajiskřilo. Vždycky milovala sníh, každý rok vybíhala do zahrady a chytala do rukou první vločky.

Společně seběhli ze schodů, oblékli si teplé pláště. Albus pomohl Arianě uvázat čepec a sám si nasadil klobouk.

Vyšli do třpytivého ticha venku. Albus se zastavil na schodech a sledoval, jak se Ariana zatočila a vztáhla ruce. Chytala do dlaní velké bílé vločky a nastavovala jim bledou tvář. Po dlouhé době se jeho ústa roztáhla v širokém úsměvu. Jako by bílá nadílka přikrývala všechno to temné, kruté a bolestné, co je užíralo, co naplňovalo jejich dny smutkem, strachem, bolestí. Bílá peřina skryla všechnu špínu a zůstala jen čistá radost, a když ze zahrady zazněl Arianin zvonivý smích, měl co dělat, aby udržel slzy. Bylo to tak dávno, co ho slyšel naposledy.

Seběhl ze schodů a rychle obešel dům. Zarazil se, když sestru nikde neviděl ani neslyšel, výhled mu zakrýval sypající se sníh. Zrovna se nadechoval, aby na ni zavolal, když mu za krkem přistála studená sněhová koule. Zajíkl se překvapením a snažil se vyklepat mokrý sníh. Kolem hlavy mu ale proletěla další.

„Ještěrko jedna, počkej, já ti dám!“ sykl s úsměvem a rychle se otočil. Sehnul se a nabral sníh do dlaní, další koule mu ale srazila klobouk z hlavy. Nechal ho ležet a rychle zvedl hlavu, ještě zahlédl cíp Arianina pláště za rohem kůlny. Pro sebe se usmál a rychle přeběhl k dřevěné stěně a přitiskl se na ni zády. Opatrně se plížil až ke kraji a chvíli tiše čekal. Když děvče vyhlédlo zpoza rohu, chňapl po ní rukama, ale byla rychlejší a uhnula. Věděl, že ho vycítila. Než se po ní stihl znovu rozehnat, zvedla svou sukni a se smíchem se rozeběhla mezi stromy. Neváhal. Rychle ji dohnal, ale ona mrštně uhýbala, schovávala se za stromy, až jí nadběhl, konečně chytil a zvedl do náruče. Snažila se mu vykroutit, ale držel ji pevně.

„Tak co já s tebou provedu, hmm?“ usmíval se udýchaně a tázavě zvedl obočí.

„Pustíš mě,“ usmála se bezelstně a upřela na něj jiskřivé modré oči.

„Ale ale, tak snadné to mít nebudeš, co za to?“ zatvářil se naoko vážně.

„Pán chce smlouvat, myslím, že to bude jinak, ty jsi přeci gentleman a pustíš mě,“ zamrkala a sklonila hlavu na stranu.

„No, maličká, nevím, nevím, kdo si začal. Občas se nevyplácí zahrávat si s gentlemany,“ zvedl jedno obočí a ušklíbl se. Bavil se, když Ariana zvážněla. Nakonec pustil její nohy, a když dopadla do sněhu, uvolnil sevření. Než ale stihla utéct, nabral oběma rukama hrst ledové hmoty a hodil jí ji za límec pláště. Vypískla překvapením a rozeběhla se, aby mu utekla. Když ji znovu chytil, svalili se oba se smíchem do závěje.

Venku už byla skoro tma, když se oba sourozenci zmáčení a promrzlí vrátili domů. Tváře měli zrudlé a ruce prokřehlé. Rychle se převlékli do suchého oblečení a sešli se v kuchyni, kde Albus na roztopená kamna postavil konvici s vodou. Připravil dva hrnky na čaj a s lehkým úsměvem pozoroval Arianu. Sedla si ke stolu, zabalená do velkého šálu. Přestože se usmívala, znovu v jejích očích zahlédl strach. I na něj s návratem do domu dopadly jeho starosti. Dětská radost byla pryč. Zbyl po ní jen stín a štípavá bolest ve tvářích.

Povzdechl a do hrnků nasypal černý čaj, přidal po plátku zázvoru. Konvice už se hlásila o jeho pozornost vysokým hvízdáním, tak ji pomocí chňapky opatrně zvedl a zalil čajové lístky.

„Nemáš hlad, maličká?“ otočil se na sestru, která sebou trhla a odvrátila pohled od sněhové vánice venku.

„Dojdu pro něco, přineseš ze sklepa jablka?“ pousmála se a zvedla se od stolu. Jen kývl a spěšně vyšel z kuchyně. Ariana zatím ze spíže přinesla chléb a sýr.

Když se Albus vrátil, rozsvítil petrolejku, slil připravený čaj a do každého hrnku přidal lžíci medu. Usadil se ke stolu naproti Arianě a nakrájel chléb i sýr a rozkrojil jablka. Vše srovnal na talíř a přistrčil k sestře. Sledoval, jak si obložila krajíc a zakousla se do lahodného ovoce. Upil z hrnku voňavého čaje, nespouštěje z ní oči. Když se na něj pousmála, zašeptal: „Děkuji.“ Jen sklopila pohled a posmutněla. Natáhl se přes stůl a sevřel její drobné dlaně ve svých. „Co bych dělal bez tebe?“

„Byl bys volný,“ odpověděla upřímně a zadívala se mu do očí.

Zavrtěl hlavou, pustil její ruce, vstal od stolu a otočil se k ní zády. Promnul si kořen nosu a po chvilce ticha promluvil: „Tak nemluv, prosím.“

„Nechceš slyšet pravdu,“ cítil v zátylku její pohled.

Stiskl zuby a sklopil hlavu. „Ne,“ vydechl, „pravda je příliš krutá.“

Kývla hlavou a sklopila oči. „Přesto ji oba známe.“

Syčivě vydechl, pak se otočil a rukama se opřel o stůl. „Ariano, poslouchej mě. Ať se stane cokoliv, já tě neopustím!“

„Já vím,“ šeptla tiše.

Albus se znovu narovnal a otočil se k příborníku. Rukou přejel po staré desce. „Brzy bude slunovrat,“ promluvil tiše a zvedl pohled.

„Ano, Yule,“ usmála se, „brzy přijede Abe.“

„Až pro něj pojedu do Londýna, nakoupím vše potřebné, pomůžeš mi vyzdobit dům, že?“

„Samozřejmě, vždycky jsem pomáhala mamince. Ale pro Aberfortha nemusíš, už je plnoletý, psal, že to zvládne sám,“ pousmála se.

„Nemá ještě složenou zkoušku z přemisťování a potřebuji stejně vyzvednout peníze v bance, už docházejí.“

„Ano, dobře“ kývla hlavou, „těším se na Bathildu.“

„Jsi teď hodně sama,“ zkoumavě ji pozoroval a skousl si ret.

„Vždycky jsem byla, vždyť víš,“ pousmála se a sklopila pohled.

„To s Aileen mě mrzí, ale...“

„To je v pořádku, nemluvme o tom,“ přerušila ho tiše. Několika sousty mlčky dojedla svůj chleba a vstala. „Půjdu si lehnout, jsem unavená,“ vzhlédla a nechala se pohladit po tváři.

„Dobře, dobrou noc,“ pousmál se Albus a sledoval, jak vyšla z kuchyně.

Byla hluboká noc a Albus vyhlížel z okna ve své ložnici. Dokončil právě další přepisy pro ministerstvo a pálily ho oči únavou. Přesto se mu ještě nechtělo spát. Pozoroval sníh, který ještě stále poletoval za oknem. Jestli to tak půjde dál, budou do slunovratu pěkné závěje. Pousmál se.

Jeho ložnice byla temná, lampu zhasl už před chvílí, aby ušetřil petrolej, a pokoj ozařoval jen úzký pruh oranžového světla, který pronikal nedoléhajícími dvířky kamen. Nechtělo se mu ještě upadnout do horečnatých snů. Snů plných vášně. Snů, kde ho nic nesvazovalo.

Zatnul zuby a ruce sevřel v pěst. Ve chvílích, jako byla tato, kdy jím zmítalo potlačované vzrušení a bolestná touha, si přál, aby se Gellert nikdy nevrátil, aby zmizel z jeho života a zanechal ho jeho sebezničující trýzni. Jeho neutěšenému přežívání. Přesto toužil po všem, co mu nabízel, po všem, co nesměl mít.

Z úvah ho vytrhlo zaklepání na okno. Srdce se mu rozbušilo očekáváním, když ho chvatně otevíral. Tušil, od koho nese velká cizí sova vzkaz. Nikdo jiný by mu nepsal v tak pozdní hodinu. Převzal od ptáka složený pergamen a rychle sáhl pro pamlsek, než mu ho ale stihl dát, zamával křídly a zmizel mezi padajícími vločkami.

Rychle okno zavřel a klepl hůlkou do petrolejky, která se ihned rozzářila. Chvějícíma se rukama rozložil pergamen a četl krátký vzkaz psaný známým úsporným rukopisem.

Milý Albusi,

jsem téměř hotov, předpokládám, že po Vánocích se budu moct vrátit. Zajisté chápete, že se nemohu více rozepsat. Zjistil jsem ale velmi zajímavé skutečnosti, které nám pomohou v našem pátrání.

Ještě vám pošlu sovu, až dorazím k tetičce.

Dobrou noc.

Gellert

Albus ztěžka dosedl na židli. Vrátí se. Nedokázal ovládnout palčivé vzrušení, které naplnilo jeho hruď. Těšil se na něj, ale ta radost měla jasnou hořkou pachuť. Pachuť bezmoci a sžíravého strachu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter