OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » (Bez)Mocní - 2. kapitola: Úplně jiný život

03.06.2014 (12:00) • Lucienne • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 1128×

Milý deníčku,

zase odjíždíme. Zase mizíme jak pára nad hrncem. Beze slova, bez pozdravu, bez rozloučení. Zase opouštíme domov.

Já to tak nesnáším! Proč musíme vždycky zmizet, když už to začne vypadat růžově? V Londýně jsem měla přátele, jak to jen s našimi možnostmi jde. Začala jsem chodit na vysokou tak, jak jsem si to vždycky přála. A teď je konec. Po sedmi letech. Zase začínáme nanovo.

Teď sedím s El v kajutě obrovského trajektu, na který ani netuším, kde Will vzal lístky, a jsme už asi patnáct minut cesty od Londýna. Ani vlastně nevím, kam míříme. Někam do Ameriky. Ale kam přesně? Neměla jsem chuť to zjišťovat. Na rozdíl od El. Ta tady skáče jako na pružinkách, že uvidí Ameriku. Ale abych řekla pravdu, nemůžu tvrdit, že nejsem zvědavá. Bude to o hodně jiné než Evropa? Uvidíme. Začínáme přece nanovo. Jedeme si najít nový domov.

Nelíbí se mi to. Nesnáším to! Ale chápu to. Vím, že pro nás chtějí Meg s Willem jen to nejlepší. A musím se chovat rozumně. Nejistota a nestálost holt patří k našemu životu. K nesmrtelnosti. K prokletí.

Ale třeba

„Cože?! ‚Začala jsem chodit na vysokou, jak jsem si vždycky přála‘?!“ ozval se Luc u ucha šokovaný hlas.

„El!“ vyjekla Luc a leknutím nadskočila na posteli metr do vzduchu. Rychle zaklapla desky svého deníčku, do kterého až do teď psala, aby El nezahlédla už ani slovo. „Tohle je můj deník, nečti mi přes rameno!“ řekla nazlobeně a přitiskla si knížečku v modrých deskách k hrudi.

„Ty toho naděláš,“ obrátila El oči v sloup.

„Taky by se ti nelíbilo, kdyby někdo četl ten tvůj,“ zaprotestovala Luc.

„Klidně si ho přečti,“ pokrčila El ledabyle rameny a kývla hlavou na druhou stranu místnosti ke svému nočnímu stolku, na němž ležela podobná malá knížečka, ovšem ve fialových deskách. „Já se s ničím netajím.“ Luc nepochybovala, že Eleanor mluví pravdu – nikdy neměla problém hodit lidem do obličeje všechno, co si o nich myslela, ač to byla slova sebenepříjemnější.

Luc střelila pohledem na Elin deník a na okamžik ji napadlo, že by po něm schválně sáhla, ale nakonec si to rozmyslela. Uvědomila si, že si sestřin deník vlastně ani přečíst nechce.

„Co máš proti tomu, že jsem ráda chodila na vysokou?“ zeptala se místo toho dotčeně. „Vždyť víš, že jsem vždycky chtěla studovat univerzitu v Londýně.“ Což už se mi asi jen tak nepovede. Už nikde nezůstaneme tak dlouho, jako jsme teď byli v Anglii, pomyslela si ztrápeně.

„Nic,“ zavrtěla El hlavou a zkřížila na Luciennině posteli nohy do tureckého sedu. „Vůbec nic. Jen tě upozorňuju, že mě už nikdy na žádnou školu nedostaneš. Chci si užít mládí, dokud to ještě jde.“

„Jako by ses zrovna ty musela obávat, že o něj někdy přijdeš,“ odfrkla si Luc.

„Ne,“ souhlasila El a krátce se nad tím zamyslela, než pokračovala. „Je fakt, že toho se opravdu bát nemusím. Ale!“ řekla a zdvihla do vzduchu vztyčený ukazováček. „Je to oblíbená výmluva studentů jednadvacátého století. A abych řekla pravdu, taky pravdivá. Vidíš, alespoň něco jsem se ve škole naučila,“ prohlásila důležitě. Luc se zasmála.

„Už mluvíš jako náš táta,“ rýpla si. El vykulila své hnědé oči.

„No jo, máš pravdu!“ vyděsila se a přikryla si ústa dlaní. „Sakra, měla bych se sebou něco dělat.“

„Táta by byl náhodou pyšný, kdyby věděl, že jsme se na tu vejšku dostaly,“ poznamenala Luc.

„Ne, byl by pyšný na tebe, jako vždy. Mně by vyčítal, že se jen flákám a neučím se jako ty,“ opravila ji věcně El.        

„Ale vždyť já jsem se taky nijak zvlášť neučila. Otázky profesorů nebyly zas až tak těžké, když stačil jen oční kontakt, abych je mohla ovlivnit,“ hájila se Luc.

„Ale!“ vyhrkla překvapeně El a podívala se na Luc s tázavě zdviženým obočím. „Neříkej, že zrovna ty jsi tuhle metodu používala.“

„Jasně, skoro pořád…“ řekla Luc, ale když viděla Elin výraz, povzdechla si. „No dobře, tak ne tak často. Vlastně… skoro nikdy,“ přiznala, když Elino obočí vyletělo ještě výš. „No a co?“

„Nic,“ zavrtěla El hlavou. „Já jen říkám, že už do školy prostě chodit nebudu. Ani v Londýně, ani v Americe, ani nikde jinde. Ale stejně se do té Ameriky těším. Země showbusinessu…“ řekla zasněně a opsala rukou ve vzduchu oblouk, jako kdyby jí do něj vykreslovala svou vysněnou představu.

Luc sledovala její ruku a v duchu si představovala zářící města plná skleněných mrakodrapů a onen slavný nápis HOLLYWOOD na obzoru. Snažila se tím obrazem nadchnout, ale nedařilo se jí to. Její myšlenky jako by neustále odbíhaly k londýnskému Big Benu.

„Já ti nevím,“ zavrtěla hlavou. „Copak… copak tobě se nebude ani trochu stýskat?“

Luc viděla, jak Eliny do teď jiskřivé oči krapet zjihly. Sevřela rty do tenké linky a přikývla. Když promluvila, zněl její hlas podivně zastřeně.

„Jasně, že bude. Vůbec jsem nechtěla odjíždět. Proč nestačilo se jen přestěhovat na druhou stranu Londýna? Je přeci velký dost,“ pokládala El otázky, které Luc samotnou pálily na jazyku, a pak padla zády na Lucienninu postel. Luc ji napodobila a cítila, jak se její blonďaté vlasy rozhodily po přikrývce.

„Já nechci do Ameriky,“ zamumlala Luc, šťastná, že ta slova po nesčetně hodinách držení v sobě vyslovila nahlas. „Já chci domů.“

Meg seděla na posteli ve vedlejší kajutě a s pohledem upřeným do země poslouchala hlasy svých sester, které k ní přes zeď doléhaly. Cítila se překvapivě prázdná. Nejen proto, že by stejně jako děvčata nejradši ovlivnila kapitána lodi a přinutila ho k návratu do Londýna, ale hlavně proto, že v sestřiných hlasech cítila neutuchající zklamání a lítost, které před ní a Willem při balení tak dobře skrývaly. A taky proto, že se za jejich smutek cítila odpovědná.

Proč to jenom bývá takhle těžké?

„Ony to zvládnou, Meg,“ ujišťoval ji konejšivým hlasem Will, který seděl na posteli naproti ní. „Vždycky mají problém se stěhováním, vždyť to víš.“

„Ale nikdy ne takhle velký,“ opáčila Meg a vzhlédla k Willovi.

„Luc je rozumná a El taky, když chce. Dokážou to pochopit, nejsou přeci malé děti.“ Willův jasný a uklidňující hlas fungoval jako maják v bouři v jejím nitru. Byl to záchytný bod, kterého se Meg chytila jako posledního stébla trávy v poušti, a cítila, jak z ní náhle odtékají rozbouřené pocity, jako kdyby někdo v její hrudi uvolnil velký těžký špunt. Ale přesto…

„Neměli jsme tam zůstávat tak dlouho, Wille,“ řekla smutně. „O to je to teď těžší. Sedm let bylo příliš dlouho.“

„Alespoň jsme se poučili pro příště. Neboj se, ony to zvládnou,“ dodal, když Meg už už otvírala pusu, aby něco namítla. Pak se k ní přes kajutu naklonil a položil jí svou dlaň na koleno. V tom jediném jednoduchém gestu bylo tolik nevysloveného, že Meg při pohledu do bratrových očí zapomněla na všechny své argumenty.

Will se usmál. „Tak vidíš,“ řekl a povzbudivě stiskl její koleno. „Poslyš, jdu nahoru do baru na skleničku, nechceš jít taky?“

Megan zavrtěla hlavou. „Ne, běž sám. Já ještě zůstanu tady. Chci si trochu… odpočinout.“ Will jí věnoval starostlivý pohled, ale ona se usmála. „To je v pořádku, běž.“

„Dobře,“ přikývl nejistě Will. „Ale budu tě tam čekat,“ dodal. Pak jí věnoval ještě poslední pohled svých hnědých očí a vyšel z kajuty. Jakmile se za ním zaklaply dveře, sáhla Meg po svém vlastním červeném deníčku.

Špička lodi si hladce razila cestu mezi vlnami, které s tichým šploucháním narážely do jejích stěn. Kromě šumění moře a hukotu větru v uších nebylo slyšet nic. Dokonce ani racci se zvědavě neproháněli kolem lodi a nepokřikovali na sebe svým ptačím jazykem, kterému nikdo jiný nerozuměl. Byla tu jen ona, vítr ve vlasech a moře.

Všude, kam Meganino oko dohlédlo, se rozprostíral oceán. Nekonečný široširý oceán. Megan si něco takového nikdy nedokázala představit. Jistě, moře znala z obrázků a z televize, ale vidět na vlastní oči, jak si s vlnkami pohrává sluníčko a vrhá na všechny strany zlatavé odlesky, bylo něco nepopsatelného.

Meg nikdy necestovala takhle daleko. Vždycky jen po Evropě. Až teď, když seděla na přídi trajektu, si uvědomila, že ji čeká úplně nový svět.

Úplně nový život, pomyslela si cynicky a odfrkla si. Přesně tak, jak si vždycky se sourozenci říkávali.

„Tušil jsem, že nakonec nepřijdeš,“ ozval se za ní náhle známý klidný hlas. Meg se poplašeně otočila a pohlédla do tmavě hnědých očí, stejných, jako zářily v její vlastní tváři.

„Páni, to jsi ty,“ vydechla úlevně Meg a usmála se. „Hrozně jsem se vylekala.“

„Promiň,“ omluvil se Will a podal jí kouřící se hrneček s čajem. „Tu máš.“

„Díky,“ pokývla Meg, když se Will usadil vedle ní. Teplá tekutina ji přes stěnu hrnku hřála do prochladlých rukou. Ne že by jí zima nějak vadila, ale cítit na své pokožce teplo bylo příjemné.

„To jsi seděla tady celou tu dobu, co jsem byl pryč?“ zeptal se Will.

„Ne,“ zavrtěla Meg hlavou. „Přišla jsem sem až nějakou dobu po tom, co jsi odešel z kajuty. A asi jsem tak nějak ztratila pojem o čase… Neříkal jsi náhodou, že jdeš na skleničku?“ zeptala se potom a zkoumavě si prohlížela čaj. Nezdálo se jí příliš pravděpodobné, že by si z návštěvy baru donesl zrovna dva šálky čaje.

„Je to čaj s rumem,“ hájil se s úsměvem Will. „Říkal jsem si ale, že kdybych ti sem přinesl panáka, vypadalo by to poněkud… nevhodně,“ řekl a napil se ze svého hrnku. Meg se zasmála.

„Jo, to máš asi pravdu.“

Chvíli jen tak seděli a sledovali rudé slunce, které pomalu klesalo k obzoru.

„Je to krása, viď?“ ozvala se Megan. Will přikývl, aniž by odtrhl pohled od té podívané. „Co myslíš, že nás tam někde čeká?“ zeptala se Meg.

„Úplně nový…“ začal Will, ale Meg ho zarazila.

„Ne, neříkej to! Toho už mám víc než dost.“ Will se tomu pobaveně zasmál, ale přikývl.

„Popravdě, já taky,“ řekl a napil se ze svého hrnku. „Mluvila jsi ještě s holkama po tom, co jsem odešel?“ zeptal se po chvilce ticha.

„Nemluvila,“ zavrtěla Meg hlavou a ovinula si ruce kolem kolen, když její mikinou projel chladný závan větru. „Ale když jsem odcházela, zdálo se, že El v kajutě rozpoutala polštářovou bitvu,“ usmála se.

„Tak vidíš,“ řekl Will a i jeho rty se zkroutily v úsměvu. Pak se ale zarazil. „Myslíš, že bychom se měli bát i o naše polštáře?“

„Rozhodně,“ ujistila ho Meg a společně se tomu zasmáli.

„Však ony na Londýn rychle zapomenou.“

„Snad ano,“ přikývla Meg s tichým povzdechem. „Amerika bude zase něco nového.“ Pak se ale zarazila nad posledním slovem a rychle se opravila. „Bude to další dobrodružství.“ Nevšímala si Willova pobavení a pokračovala: „Ale zvedá se mi žaludek při představě, kolik lidí budeme zase muset ovlivnit, abychom se mohli v klidu nastěhovat a nikdo se o nás při tom zbytečně nestaral.“

„Tak to jsme dva. Ale teď si představ, co všechno musejí dělat normální lidé. Z toho papírování bych se asi zbláznil.“ Meg se souhlasně zasmála.

„Alespoň jednu výhodu ta věčnost má.“

„Zajímalo by mě, co řekne Ela, až zjistí, že nebudeme bydlet v žádné luxusně zařízené vile uprostřed New Yorku,“ ušklíbl se pobaveně Will. „Ta nás zabije pohledem.“

„Radši to ani nechtěj vidět,“ zavrtěla Meg hlavou. „Myslím, že bude nejrozumnější, když rychle vyklidíme pole, hned jak dorazíme na místo.“

Well... minule jste mi moc komentářů nenechali. :D Nevím, jestli jen čekáte, až bude co okomentovat (taky to někdy dělám xD), protože - pravda - zatím toho moc nebylo, ale stejně bych byla ráda, kdybyste mi k tomu něco řekli. Cokoli - klad i zápor. Nebo alespoň, že jste přečetli, zda máte/nemáte chuť číst dál a jestli mám dál přidávat. Stačí malilinký komentářík, třeba jen o stylu psaní. :DDD

Tímto i děkuji těm několika málo z vás, kteří minule se obětovali a věnovali mi nějaké to slovíčko. :D

Díky, Lucienne :)

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek (Bez)Mocní - 2. kapitola: Úplně jiný život: