Cesta osudu 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Očekávaná devátá kapitola je tady. Jennys je zmatená a Elijah ji učí, jak má poznat upíra a jaké mají schopnosti. Nakonec ji doprovodí domů, aby se jí náhodou něco nestalo. Hezké čtení přeje PetraCullen.

13.05.2014 (20:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1252×

Nevěděla jsem, co si mám najednou počít. Musela jsem být silná a nějak tohle vše zvládnout. Elijah se na mě podíval s jistou obavou v očích. Vypadalo to, jako kdyby mě už chtěl obejmout, ale nakonec si to rozmyslel. Chytil mě za ruce a hluboce mi pohlédl do očí. Rozbušilo se mi prudce srdce jako o život. Chtělo mi za každou cenu prodrat se z hrudi.

„Musíš se mi naučit věřit a já ti pomůžu s pár jednoduchými kouzly o víkendu. Potřebuješ je zvládnout, aby se rozvíjely tvé schopnosti,“ usmál se.

„Ale já tohle nechci,“ začala jsem lehce protestovat.

„Je to tvůj úděl, který budeš muset dřív nebo později stejně přijmout,“ řekl klidně.

Tohle se mi přestalo čím dál tím víc líbit. Být něčí výhoda. Být něčí tajná zbraň. Nechtěla jsem kolem vyvolávat spory nebo někoho uhranout či uřknout.

„Ale jak poznám upíra? Ty ostatní? Musím být ve střehu...“ Najednou jsem chtěla vědět víc.

„Dotkni se mě,“ poradil mi s mírným úsměvem.

Dotkla jsem se váhavě jeho ruky a najednou jsem kolem něj slyšela divné zvuky a viděla temnotu, která se míchala s dobrem. Vyděšeně jsem ruku odtáhla. Absolutně nic jsem nechápala a popravdě jsem byla zmatená a zaskočená z toho, co jsem kolem něj viděla za jeho auru.

„Co to bylo?“ byla jsem zmatená.

„Byl to můj charakter, čím ve skutečnosti jsem,“ podíval se na mě Elijah upřímně. „Nebo moje aura dobra i zla.“

„Rozumím,“ přikývla jsem a podívala jsem se se na něj. „Čím se vy upíří živíte?“

Musela jsem se zeptat, i když odpověď jsem přímo věděla, a trochu jsem dostala husí kůži. Otřásla jsem se trochu jistým zhnusením.

„Živíme se lidskou krví,“ odpověděl a sledoval starostlivě mojí reakci.

Vyděšeně jsem couvla a pak mi všechno zapadlo do sebe. Shadow Whitemorovou, čtrnáctiletou dívku, zranil nějaký upír. Naštvala jsem se o to víc. Naštvaně jsem se na něj podívala.

„Nikdy bych neublížil dítěti,“ řekl Elijah jen tak mimochodem, jako kdyby tušil, co se mi honí hlavou.

„Přísaháš?“ nejistě jsem sledovala jeho reakci.

„Ano,“ prohlásil čestně.

O jeho slovech jsem nemohla najednou pochybovat. Pomalu jsem mu začala věřit, ale byla jsem přesto opatrná.

„Co bude s těmi třemi holkami, co mě vyprovokovaly? Málem jsem ztratila kontrolu,“ podívala jsem se na něj. „Aby se to neopakovalo.“

„Ovlivnit je, aby ti daly pokoj. Což taky udělám pro tvé bezpečí,“ usmál se na mě.

Tahle představa se mi moc nezamlouvala, ale když mi dají pokoj a já se dokážu ovládnout... Proč ne... Představila jsem si, jaké by to bylo, kdybych měla od nich pokoj a klid. Tahle představa byla vážně nesmírně lákavá. Už nikdy se mi nebudou posmívat, pošklebovat se mi ani mě nijak shazovat před ostatními.

„Je to nutné?!“ zeptala jsem se ho.

„Pro tvé bezpečí cokoliv,“ chytil mě za ruku a podíval se mi hluboko do očí.

Začala jsem se v jeho očích ztrácet pohledem. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale bylo mi to jedno. Něco mě k němu přitahovalo. Jistá nebezpečná přitažlivost a touha políbit ho. Co se to se mnou dělo?! Musela jsem se okřiknout, abych se vzpamatovala. Elijah se usmíval, jako kdyby věděl, na co myslím. Uhnula jsem pohledem, abych neudělala přehnanou reakci, které bych musela později litovat.

„Pojď domů. Doprovodím tě,“ usmál se a vyšli jsme z lesa. „Pak ty tři ovlivním, aby tě nechaly na pokoji.“

„Dobře, ale...“ chtěla jsem začít protestovat.

„Žádné ale nechci slyšet.“ Vzal mě za ruku a dovedl mě domů, aby měl jistotu, že se mi nic dalšího nestane.

„Dobrou noc, Elijahu.“ Stále mě držel za ruku, když jsme se ve dveřích loučili.

„Dobrou noc, Jennys,“ usmál se na mě.

Najednou jsem si přála, aby mě objal. Věděla jsem, že kdyby mě objal, neucukla bych mu. Potřebovala jsem obejmout a utěšit, že to bude jednou dobré. A pak udělal něco nečekaného. Objal mě a stisknul mě v objetí. Hladil mě po vlasech a mně vytryskly ty protivné slzy, a přesto jsem se u něj cítila v bezpečí.

„To bude dobré,“ chlácholil mě.

„Jednou,“ zamumlala jsem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě po chvíli, aby se podíval, jak se tvářím.

„Už jo, promiň.“ Najednou jsem si připadala trapně.

„To nic,“ usmál se. „Dobrou noc.“

A odešel pryč. Jestli jsem se dneska cítila zmatená, to byl teprve slabý odvar, co se stalo před pár sekundami... Teta ještě nebyla doma a já k sobě vyběhla do pokoje. Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a přemýšlela jsem. Věděla jsem, že mě čeká nová zodpovědnost, přijmout mé schopnosti čarodějky. To bylo poslední, na co jsem chtěla myslet. Najednou jsem nebyla unavená. Cítila jsem, že musím vypadnout. Obula jsem si boty a šla jsem, kam mě nohy vedly. Nohy mě vedly do centra města. S nejasným cílem jsem se vypravila do ulic do New Orleans. Musela jsem stále přemýšlet a nedávala jsem pozor, kam vlastně jdu. Všude ještě bylo plno lidí, kteří se nesmírně dobře bavili. Povzdechla jsem si a začala jsem trochu vnímat. Všechny ulice vypadaly stejně, ale už jsem se celkem tady vyznala. Za tu dobu, co jsem tu bydlela, už jsem uměla rozeznat, která ulice je která a jak to tady chodí. Mělo to tady svůj jistý systém, který byl ničím nenarušený... Procházela jsem se takhle dál a pak mě napadlo, že bych zkusila najít Stefana... Chtěla jsem se s ním udobřit. Neměla jsem však ponětí, kde bydlí...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries