OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 33

21.01.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 238×

Po spuštění budíku na stolních hodinách, z jejichž reproduktoru začala vyhrávat melodická píseň z hitparád, jsem sebou polekaně škubla. Prudce jsem rozevřela oči, načež jimi dezorientovaně zatěkala po stropě pokoje, na jehož bílém podkladu nahrazujícím plátno se mi během zlomku vteřinky přehrály hektické události včerejšího večera. V tu ránu, co jsem vědomě nasála vzduch, znechuceně jsem nakrčila nos; onen odpudivý, přetrvávající smrad jsem si neprodleně spojila s příčinou neschopnosti se pro tíživý pocit na hrudi plně volně nadechnout.

Damon.

Urychleně jsem pravačkou sáhla po příslušném čudlíku, jež ten nevítaný randál zastavil. Navzdory upírově zesílenému sluchu ho to nevzbudilo, pouze sebou zavrtěl a více zavrtal obličej do mého vzdouvajícího se hrudníku. Nebylo divu, že se mi obtížně dýchalo, ležel na mně skoro polovinou svého těla, levou ruku měl přehozenou kolem trupu, těsně pod ňadry, a pokrčenou nohu pohodlně odloženou mezi mými koleny. Přestože jsem měla zavalenou stranu celou ochrnutou a v paži, kterou jsem ho objímala, mně nepříjemně pulzovalo, neměla jsem to srdce ho sklepat či probudit, evidentně si potřeboval odpočinout. Rovněž se mi nechtělo vstávat, po hodně dlouhé době jsem spala krásné čtyři hodiny v kuse, nepronásledovaly mě noční můry ani jsem nebyla atakována představami o kruté smrti přátel.

Po krátké úvaze jsem obětovala mytí vlasů ve prospěch strávení několika dalších minut v pelechu, vysunula jsem hlavu co nejvíce do boku a s jejím mírným přizvednutím se zadívala do Damonovy pohledné tváře, vypadal spokojeně a naprosto pokojně, vyhlazenou pokožku nebrázdila jediná starostlivá vráska. S jemným úsměvem na rtech jsem ho chvíli uchváceně pozorovala, přitom jsem vyznavače kvalitního pití bezmyšlenkovitě vískala v nyní téměř zaschlých zcuchancích na temeni. V horším, a přesto roztomilejším stavu jsem ho ještě neviděla.

Když jsem se zasoustředila, dokázala jsem určit jednotlivé pachy, cítila jsem krev, bahno, pot, zatuchlinu a takovou zvláštní hnilobu. Za vším tím žaludek dráždícím zápachem jsem byla schopná detekovat i Damonovu typickou vůni nepochybně drahé značky vody po holení ozvláštněnou o příměs dřeva, slabý nádech bourbonu a jakési nepojmenovatelné aroma, o němž jsem usoudila, že bude přirozená Damonova vůně, která pro absenci hygieny i alkoholu nyní notně převládala.

Třebaže mě na jazyku pálily desítky otázek, odsunula jsem je na později. Nemusela jsem být Einstein, aby mi došlo, že si v posledních dnech sáhl na dno. Po tom všem, co jsme spolu zažili, jsem si tím byla stoprocentně jistá.

Bříšky prstů jsem ho stylem dopadu motýlích křídel pozvolna pohladila po vypracovaném bicepsu, sjela jsem k loktu, pak zpět nahoru k rameni, to jsem ukazováčkem zahálčivě obkroužila, nanovo jsem lenivě putovala k loktu, k rameni a zase k loktu.

„Damone?“ oslovila jsem ho polohlasně.

„Hmm,“ zamručel tiše, ale nepohnul se.

Docestovala jsem rozevřenou dlaní k zápěstí, za nějž jsem ho lehce uchopila a co nejopatrněji se ze sebe snažila upírovu paži oddělat. Odložila jsem mu ji na bok a začala se pomaloučku vyprošťovat. Šetrně jsem zpod něho vydolovala vrchní část těla, přičemž jsem mu hlavu nechala hladce sklouznout na polštář. Zbývalo vytáhnout nohu a budu volná, obezřetně jsem se posadila a trošku zabrala.

„Eleno?“ zamumlal rozespale, poté na mě zamžoural spánkem zastřenýma očima, dlaní si protřel obličej a s nelibým zaskučením si protáhl nohy, čímž mě nadobro propustil z uvěznění. 

„Promiň, opravdu už musím vstávat do školy, ale klidně spi dál,“ řekla jsem měkce, přehazujíc zdřevěnělé dolní končetiny přes okraj postele. Táhle jsem se nadechla a neuspěchaným tempem se postavila na nejisté nohy, sice už mi nepřipadalo, že mám namísto kolenou dva kydance rosolu, ale dojem spolehlivosti ve mně taky nevzbuzovaly. Přiložila jsem si prsty ke spánkům, neboť se mi nepatrně zamotala hlava, po chviličce setrvání ve stoje a přivyknutí na vzpřímenou polohu to naštěstí přešlo.

„Jak se cítíš?“ zeptal se s upřímným zájmem.

„Mnohem líp, musím jen něco sníst a doplnit energii,“ odpověděla jsem, načež jsem mu přes rameno věnovala letmý úsměv. Ležel na boku, v loktech ohnutýma rukama, které měl dlaněmi spojené k sobě, si podepíral pravý spánek a část tváře a bedlivě mě pozoroval. Z intenzity jeho starostlivého pohledu mi nohy opět povážlivě zeslábly. Přinutila jsem se odtrhnout zrak od Damona, naprosto přirozeně si hovícího v mé posteli, a vypravila jsem se ke komodě s oblečením.

„Alaric slíbil, že mi namíchá nějaký životabudič,“ poznamenala jsem, roztržitě se přehrabujíc v šuplíku se spodním prádlem. I přes naše poměrně nedávné intimní sblížení mě stále pekelně znervózňoval, během výběru oblečení jsem na sobě vnímala jeho hladové oči, mající schopnost s přehledem na kůži vypálit cejch. Dost kategoricky jsem si musela připomenout, že se nezbytně potřebuji dostavit včas na vyučování.

„Umm, tak to bude mňamka,“ odtušil, přičemž při posledním slově ironicky mlaskl jazykem o patro. Neměla jsem ponětí, co to mělo znamenat, ani jsem se po tom nehodlala pídit, radši jsem mlčky zamířila do koupelny a řádně za sebou zavřela dveře. Svlékla jsem se, vlasy si stáhla do ledabylého drdolu a s vidinou smytí vší té poskvrněnosti vstoupila pod teplý proud vody. Krátce jsem obhlédla temně fialové modřiny na obou pažích, celkem výstižně mi připomínaly, jak velkou moc mám nad svým vlastním životem; pro pocit alespoň zdánlivě navozující klid v duši jsem se poctivě namydlila hned dvakrát.

Po omytí jsem na sebe naházela vybrané věci, upravila si vyčesaný účes do reprezentativnější formy, nalíčila se, a nakonec si vyčistila zuby. Ačkoli jsem byla pořád nezdravě bledá, aspoň jsem si již nepřipadala jako použité zboží ve výprodeji. V tmavých vzorovaných punčochách, černé sukni do půli stehen s motivem červených a bílých prskanců barvy, delším tílku a černém svetru s výstřihem jsem vůbec nevypadala k zahození.

Když jsem vešla do pokoje, díky otevřenému oknu v něm bylo mnohem dýchatelněji, už jsem neměla nutkání neprodleně si zacpat nos. K mému překvapení tu Damon stále byl, se zamyšleným výrazem seděl na posteli, lokty se opíral o kolena a hleděl kamsi před sebe.

„Seš v pohodě?“ otázala jsem se, zatímco jsem cpala do tašky vše potřebné.

„Uhm, asi jo… Můžu si taky zajít do sprchy? Ten smrad nevydržím už ani minutu,“ přiznal ve znechucené grimase s legračně ke straně vyplazeným jazykem.

„Jasně,“ odpověděla jsem krapet zaskočeně, „donesu ti věci na převlečení, možná najdu něco Alaricovo.“

„Momentálně bych nejspíš skousl i Jeremyho nejpunkovější tričko,“ řekl, namáhavě se zvedaje do své plné výšky. Polohlasně jsem se při obouvání polobotek na zip uchcechtla a s taškou přehozenou přes rameno vyšla na chodbu, kde jsem se málem srazila s obě oči naráz si protírajícím bratrem.

„Uh, čau.“

„Čau,“ pozdravila jsem nazpět a vzhledem k jeho obvyklému rannímu lenochodímu tempu se první jala zdolávat schody do přízemí.

„Pojedeš s námi s Bonnie autem?“

„Ne, zvládnu to busem,“ odvětil v závěsu za mnou skrz nepotlačitelné zívnutí.

„Na příští zastávce nastupuje jedna nová holka, říkal jsem si, že se galantně nabídnu a trochu ji tady provedu,“ dodal na mé tázavě pozvednuté obočí.

„To je od tebe milé,“ okomentovala jsem jeho seznamovací praktiky, zatímco jsem brašnu s učením odhodila na pracovní plochu malého ostrůvku před linkou a natáhla se do vrchní skříňky pro misku, do níž jsem vzápětí nasypala zbytek cereálií, které jsem po zběžné lustraci ledničky zalila snad dosud nezkaženým mlékem. „To musí být hezká.“

„Jinak bych to nedělal,“ odpověděl nezastíraně, zaujímaje můj nedlouho opuštěný flek před otevřenou lednicí. „Jak ti je?“

„Přežiju to, jako vždycky,“ zahuhlala jsem s plnou pusou, s miskou v levé a lžící v pravé ruce jsem se bedry opírala o desku kuchyňské linky, na patřičné stolování a požadované rozmočení müsli nebyl čas. S krapet obávaně staženým čelem jsem ho sledovala, jak načíná jediný ovocný jogurt, jemuž jsme se pro prošlé datum trvanlivosti minimálně týden všichni vyhýbali.

„Potkala ses se Stefanem?“ zeptal se znenadání.

„Ne, asi se v noci vyměnili. Nahoře je Damon.“

„Nahoře?“ zopakoval s nádechem nesouhlasu.

„Ve sprše,“ upřesnila jsem to, tentokrát se i náležitě rozporně zapitvořil. Nevybíravě jsem protočila oči v sloup, teď jsem fakticky neměla sílu to řešit.

„Přišel totálně zřízenej a právě dvakrát nevoněl, nic se nestalo,“ uvedla jsem tu záležitost rozmrzele na pravou míru.

„Já tě nesoudím,“ dorazil mě oním velkorysým tvrzením.

„Ne? Aha. To je dobře, protože mu pravděpodobně půjčím nějaký tvoje oblečení,“ oznámila jsem Jeremymu poté, co jsem do dřezu odložila špinavé nádobí a demonstrativně napochodovala do koupelny, kde jsem na pračce předevčírem zanechala koš s vypraným a usušeným prádlem. Po zběžném prohrabání té hromady jsem vyselektovala dva ucházející kusy a spolu s po levanduli voňavou osuškou zamířila ke schodišti.

„Nemáme nějakou sušenku?“ houkl na mě bratr z kuchyně, nejspíš tam marně raboval v šuplíku, kam obvykle dávám nakoupené sladkosti.

„Zkus se podívat do skříňky vedle hrnků, možná jsem jich pár schovala za mouky.“ Nato jsem zamířila nahoru a prošla pokojem, načež jsem se zastavila přede dveřmi koupelny, za nimiž jsem slyšela tekoucí vodu.

Najednou jsem znejistěla. Přešlápla jsem z nohy na druhou a nerozhodně si skousla spodní ret. V okamžiku, kdy jsem rozechvělou rukou obemkla kouli na dveřích, se ke mně doneslo rozverné: „Pojď dál, nestyď se.“

Přistiženě jsem semkla rty a co nejpevněji zavřela oči, přitom jsem v duchu sprostě zaklela. Zatracené upíří smysly! Dopřála jsem si zklidňující nádech a s beznadějně tlukoucím srdcem vstoupila dovnitř. Naštěstí tam bylo dost zapářeno a přes zamlžené plexisklo toho nebylo moc vidět.

„Přinesla jsem ti čistý ručník a něco na sebe, našla jsem Alaricovo tričko, tepláky jsou Jeremyho, ale jsou černý, takže tvoje barva,“ zavolala jsem a neprodleně se nad tou hloupou volbou slov sebeplísnivě zamračila. Měla jsem v úmyslu položit šatstvo na umyvadlo a rychle vyklidit pole, k mé neskonalé hrůze však ustala téct voda a zakrátko se pootevřela pravá polovina dveří sprchového koutu, v nichž se záhy objevila Damonova čerstvě umytá hlava.

„Nechceš se připojit? Napíšu ti omluvenku,“ zapředl podbízivě, přičemž nepochybně čistě náhodou loktem drkl do té jediné clony, která halila jeho božské tělo. Otevřela jsem pusu, abych ji bez sebemenší vydané hlásky posléze opět zavřela, nasucho jsem polkla a zamítavě zavrtěla hlavou. On tu svou natočil mírně ke straně a upřel na mě zvláštní pohled, chvíli se zdálo, že ho mé zaváhání překvapilo.

„Em, já… musím do š-školy, první hodinu píšu vážně důležitý test, na ten prostě nesmím chybět, jestli si chci někdy na medicíně vůbec škrtnout,“ vydolovala jsem ze sebe pracně, během čehož jsem uvědoměle vycouvávala z místnosti, v níž bylo rázem, vzhledem k pálicím skráním, přinejmenším padesát stupňů.

Během našich dvou společných nocí jsem měla příležitost si jeho skvělé tělo dostatečně prohlédnout a pokochat se těmi dokonalými křivkami, nicméně po více než týdnu odloučení na mě upírova nahota měla ještě větší efekt.

Jakmile jsem se vypotácela z té jámy pokušení, otočila jsem se na podpatku a doslova vypálila co nejdál odsud, vtom mě ovanul teplý vzduch a mezi futry mého království mi Damon, oděný pouze v laxně ovinutém froté ručníku, zastoupil cestu. S tichým zajíknutím jsem sebou trhla, leč z jeho bezprostřední blízkosti jsem neustoupila, natolik jsem byla přitahována upírovou magickou silou a bezchybně hebkou sálající pokožkou, z jejíž pórů do mě nepochybně vystřeloval pomyslné háčky, nedovolující mi se pohnout. Rozhozeně jsem se ošila a proti vlastní vůli očima následovala jednu z mnoha kapek, která se z konečků tmavých vlasů snesla kousek pod klíční kost, bez větší újmy neohroženě sklouzla po prsním svalu, překodrcala se po vystouplých břišákách a po překonání cílové rovinky v podobě rovné dráhy podél pupíku se ztratila pod okrajem zapůjčené osušky. Přepadla mě příšerná žízeň, zčistajasna jsem netoužila po ničem jiném, než se sklonit a několik jejich kolegyň vyprahle slíznout. Nevědomky jsem si špičákem přejela po dolním rtu, abych si neprodleně hrubě vynadala za takovou okatost.

„Budeš v pořádku? Nemusím se bát, že sebou někde sekneš?“ vytrhl mě milosrdně z transu. Třebaže mu na rtech hrál pobavený, krapet domýšlivý úsměv, v Damonově tónu se odráželo nemalé množství péče a nefalšovaného zájmu.

Když ne teď, tak už nikdy, pomyslela jsem si kapitulovaně. Nemělo cenu předstírat, že z něj nejsem absolutně vedle. Chtěla jsem ho víc než kdy předtím. Kdy se to ve mně zlomilo, sakra? Jakživ jsem se takhle nechovala. Odevzdaně jsem si povzdechla.

„Ne, budu dobrá,“ ujistila jsem ho již vyrovnanějším hlasem po ustálení hladiny rozbouřených hormonů. S jakýmsi vnitřním smířením jsem se dívala do upírova hezkého obličeje, k mému údivu jsem nenarazila na špetku samolibosti, naopak, v jeho výrazu byla patrná podobná dychtivost, nejvíc mě však upoutaly oči, jež mi tančily po tváři, ty mu vyloženě zářily. Pomalu pozvedl pravačku až do úrovně nosu, následně mě bříšky prstů zalechtal na skráni a palcem něžně přejel po vybarveném monoklu pod okem, který jsem se při malování usilovně snažila zakrýt vrstvou make-upu. Drobet jsem pod jeho dotekem přivřela víčka a slabě nahnula hlavu za tím zdrojem tepla a šimravých vibrací v dutině břišní.

„Uvidíme se později?“ nadnesla jsem tlumeně, potom jsem se lehce nahnula a ve vřelém gestu mu na vlhké líčko vlípla drobnou pusu.

„Jistě,“ zahlaholil přiškrceně, načež ustoupil ke straně, abych kolem něho mohla projít, cestou ke schodům jsem na sobě cítila jeho žhavý pohled, ale neotočila jsem se.

Dole jsem z věšáku popadla klíče a koženkovou bundu, na trase do kuchyně jsem si konečný díl outfitu oblékla, potom jsem bafla odloženou tašku a po zkontrolování obsahu vypochodovala ven. Na chodníčku vedoucím od terasy k silnici mi zapípal mobil, Bonnie psala, že bude mít pět minut zpoždění. Po přečtení jsem postranním tlačítkem zhasla displej a zasunula telefon do kapsy, jakmile jsem zvedla hlavu, spatřila jsem na protější straně ulice kráčet Stefana. Bez rozhlédnutí ji přešel a zamířil přímo ke mně, mezitím jsem měla možnost si ho řádně prohlédnout, byl osprchovaný a v čistém oblečení, takže v noci nejspíš fakticky odešel domů. Mimoto vypadal klidně a spořádaně, přesně tak, jak jsem ho znala.

„Ahoj, jdeš za mnou?“ zeptala jsem se poněkud přihlouple.

„Asi taky,“ odpověděl neurčitě s rukama v kapsách.

„Stalo se něco?“

„Nevím, doufám, že ne, ale bojím se, že je to jenom mé zbožné přání,“ pravil zmatečně. Chvíli jsme se z jeho vážného výrazu snažila vyčíst zjevně unikající význam, ale neměla jsem tušení, o čem mluví. Cekově jsem dnes nebyla právě nejpohotovější.

„Nerozumím,“ přiznala jsem omluvně.

„Přinesl jsem Damonovi krev.“ Po onom konstatování vyňal pravačku z riflí a kousek odklopil rozepnutou bundu, v jejíž vnitřní kapse jsem byla schopná zahlédnout dva sáčky s temně rudou tekutinou.

„Ah, to je dobře. To mu bodne,“ poznamenala jsem, po čemž nastala krátká a poměrně trapná chvíle ticha. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale náhle jsem měla pocit, že mám svázaný jazyk a v hlavě mi bzučí roj včel.

„Jo,“ odtušil, současně se zadíval na špičky bot, na které se lehce zhoupl, nato se vrátil zpět na paty a přes mé rameno se zadíval k domu. Chystal se odejít.

„Em, mohli bychom si promluvit?“ vyhrkla jsem, než stačil udělat krok do strany. Nemohla jsem to dál odkládat.

„Beze všeho.“  

Měla jsem nutkání si ze zvyku zastrčit vlasy za ucho, ale včas jsem si uvědomila, že je mám stažené nahoře, tak jsem akorát nervózně žmoulala popruh tašky.

„Vím, že kvůli Klausovu ovlivnění jsi udělal věci, které bys za normálních okolností nikdy neudělal, v podstatě jsi neměl na výběr, a já to chápu, opravdu, ale… po tom všem už náš vztah není, nebude jako dřív.“ Mluvila jsem pomalu, pečlivě jsem zvažovala každé slovo, nechtěla jsem ho ranit, zároveň jsem mu však nechtěla dávat plané naděje.

„To já přece vím, Eleno. Nečekám, že mi tak lehce odpustíš. Jediné, co žádám, je šance ti dokázat, že mi opět můžeš stoprocentně věřit,“ řekl, v jeho hlase byla slyšet urgence mísící se se zoufalstvím.

„Já ti věřím, Stefane. Vážně. A věřím v tebe, že tohle složité období překonáš a budeš se schopný sám sobě podívat do očí a nevidět pouze vraždící monstrum, ale toho vnímavého, laskavého a obětavého kluka, kterého jsem měla to ohromné štěstí potkat.“ Zatímco jsem mu upřímně hleděla do očí, přistoupila jsem blíž, chytila ho za ruce a vroucně je stiskla.

„Objevil ses tady ve chvíli, kdy jsem tě nejvíc potřebovala, zachránil jsi mě ve všech ohledech, jak jen člověka zachránit lze, a za to ti budu do konce života vděčná.“ Čím naléhavěji jsem mluvila, tím smutněji se na mě díval. Věděl, co přijde. „Vždycky budeš mít v mém srdci místo a budu tu pro tebe, ale jen… už k tobě nechovám stejné city jako na začátku, mrzí mě to.“ Tak, a bylo to venku. Že by se mi však nějak výrazněji ulevilo, to se říct nedalo. Zklamaně k sobě semkl rty a sotva znatelně pokýval hlavou.

„Rozcházíš se se mnou,“ prohlásil, nejednalo se o otázku.

„Je mi to moc líto, Stefane,“ potvrdila jsem to téměř plačky. Cítila jsem se příšerně, podle a sebestředně, a to jsem ještě nevyrukovala s tím nejhorším.

Jako by mi četl myšlenky.

„Má to něco společného s Damonem?“ Poté, co jsem k sobě ve velmi provinilém gestu stáhla obočí a zkrabatila čelo, vytrhl mi ruce z dlaní a pravačkou si bezmocně vjel do vlasů. Na kratičký okamžik se ke mně otočil zády, aby se mi nemusel dívat do tváře, a několikrát se zhluboka nadechl, pak se obrátil zpátky. Ve snaze zaplašit dotěrné slzy jsem opakovaně rychle zamrkala, přesto se pár z nich podařilo uniknout, prodrat se řasami a zmáčet mi líce. Spěšně jsem si je setřela.  

„Mezi mnou a Damonem se něco změnilo. Já jse-“ zarazila jsem se, neboť jsem si znenadání nebyla jistá, co vlastně chci vyslovit, navíc se to stalo právě ve chvíli, kdy u krajnice zastavilo Bonniino stříbrné auto. Zmučeně jsem si povzdechla, promptně si v mysli urovnávajíc priority. Teď byla nejdůležitější škola.

„To je Bonnie,“ pronesla jsem jaksi zbytečně, neboť to viděl sám, „promiň, ale musím jít. Za necelých patnáct minut píšu rozhodující pololetní práci a tohle prostě nemůžu zmeškat. Probereme to později, ano? Omlouvám se.“ Lítostivě jsem zkormouceného Stefana pohladila po nadloktí, obešla ho a s pukajícím srdcem nasedla na sedadlo spolujezdce. Kamarádka se po uzření mého stavu mlčky rozjela, v tomto nevměšujícím se módu vydržela přesně dvě světelné křižovatky.

„Co se stalo? Rozešli jste se?“ zeptala se opatrně. Němě jsem přikývla a konečně se volně rozbrečela.

***

V pečlivě zvoleném úhlu stál nahoře v pokoji několik centimetrů za záclonou, aby ho dvojice před domem nemohla vidět, a zuby si zevnitř nemilosrdně drtil měkkou tkáň pod spodním rtem. Díky zesílenému sluchu slyšel všechno. Minimálně dvakrát zápasil s touhou sejít dolů a vmísit se do probíhajícího rozhovoru, ale pokaždé se nakonec dopracoval k závěru, že mu to nepřísluší.

Dokud nezaznělo jeho jméno.

Když to Elena přiznala a chystala se o nich Stefanovi zřejmě povědět, rozhodl se vstoupit na scénu. Než však prošel domem, jejich společná láska odjela s čarodějkou vstříc vzdělávacímu systému a ono ožehavé téma nejenže nechala otevřené, ke všemu ho přehodila na něj. Poté, co se s na prsou založenými pažemi krátce opřel o rám vchodových dveří, zkusmo s bratrem navázal oční kontakt, načež k němu odhodlaně vykročil. Couvnout či se něčemu vyhýbat, ať už to bylo sebevíc choulostivé, nebyl jeho styl. Obzvlášť, když se to týkalo společné budoucnosti s Elenou.

„Tak,“ začal zvolna, jakmile doputoval na vzdálenost vhodnou k tomuto typy konverzace, s neurčitě protaženými koutky semkl rty k sobě a nenadšeně svým typickým způsobem povytáhl obočí a lehce vypoulil oči, „zůstalo to na nás.“ Zamýšlel se pokusit o úsměv, nicméně to raději vzdal. Nepokojně před hrudníkem nehlučně spráskl ruce, aby si je záhy dlaněmi přiložil na bedra, fakt, že na sobě měl Jeremyho tepláky s jakýmsi hašišáckým nápisem na pravém stehně, mu to moc neulehčoval.

Jo, Damon Salvatore byl nesvůj, což jeho mladšího sourozence navedlo k jediné nabízející se otázce: „Spal jsi s Elenou?“ Nemohl tvrdit, že ho to zaskočilo úplně nepřipraveného, přesto se mu přes obličej přehnal provinilý, usvědčující výraz. Souhlasně přikývl.

„Jo,“ připustil nahlas. I kdyby Stefanovu vztekle vystřelenou pěst zaznamenal dřív, stejně by nic neudělal. Nechal si dát ránu, jež ho vloženou silou seslala na pravé koleno, loket příslušné ruky a levou dlaň. Ve vteřině, kdy k bratrovi pozvedl hlavu, koupil další, ještě hrubější. Tentokrát ho intenzita úderu odhodila bokem na betonový chodník, narazil si rameno a praštil se do spánku, ale ani na jedno nedbal.

„Ovlivnil jsi ji?!“ zavrčel na něj, stěží se kontroloval. Damon zanaříkal bolestí, zatímco se vytahoval na napnutou spodní paži, vyplivl ucházející množství krve a hřbetem druhé ruky si otřel ústa.

„Ne! To bych nikdy neudělal,“ odvětil naštvaně. Jak si to mohl vůbec myslet?! Na to Stefan zareagoval posměšně rozzuřeným odfrknutím, s pootevřenou pusou se zahleděl stranou, přitom protočil oči k nebi a vytočeně zahýbal spodní čelistí.

„No jo, vždyť to se ti absolutně nepodobá,“ utrousil s opovržením.

„Hele, pojď si o tom v klidu promluvit,“ navrhl Damon, pracně se zvedající na po noční akci zesláblé nohy. Zatím se to moc dobře nevyvíjelo.

„Kdy?!“ procedil skrz zuby. „Který den sis v kalendáři červeně označil jako Den, kdy ses Eleně konečně dostal mezi nohy?“

„Dej si bacha, Stefane!“ napomenul ho výhružně, z duhovek připomínajících barvou ledový oceán šlehaly pekelné blesky.

„Nepovídej, že sis to nepoznamenal! Po takovém úsilí. Tvoje největší trofej,“ rýpal krutě dál. Nyní to byl Damon, kdo se po bratrovi ohnal, vzhledem k jeho kondici neměl pravý hák onen efekt, který by si přál, aspoň to upírovi s rozparovačskými geny notně smýklo hlavou. Ten si prsty přiložil na kloub spojující obě čelisti a jediným umným hmatem si ji nahodil zpět na místo.

„Proto ta noční vraždící výprava, už to chápu, chtěl sis šplhnout. Jednou ti to nestačilo,“ nepřestával na něj verbálně útočit.

„Varuju tě naposledy, pak to z tebe vymlátím!“ pohrozil Stefanovi hlasem ostrým jako břitva. To, že je rozčilený, mu nedává právo ho takhle obviňovat, tím spíš, když v hloubi duše ví, že to není pravda.

„Nenamáhej se, dva nejbližší lidi mi právě zabodli kudlu do zad, nic horšího se mi stát nemůže,“ opáčil, nasupeně nakopávaje drn na okraji trávníku. Neměl ponětí, co na to říct, bylo mu bratra líto, ale nemrzelo ho to.

„Dobře víš, že tady nejde o sex,“ připomněl mu. „Jasný, bez něj by to nebylo ono, ale primárně mi o něj nejde. Elenu miluju. Nějak to vyplynulo, chtěli jsme to oba.“ Sotva to dořekl, přilétla mu třetí pecka, o úroveň slabší, i tak ho donutila se nedobrovolně předklonit. Zapřel se dlaněmi o kolena a nanovo vychrchlal menší kaluž krve. Nebránil se. Tušil, o co tady jde, Stefan, zvyklý získávat čehokoli se mu zachtělo, vždycky na prvním místě, kvůli němu poprvé přišel o něco velmi ceněného. To nedokázal překousnout.

„A co bude dál, budete spolu chodit? Jak dlouho? Než tě to přestane bavit, nebo přijde i malá překážka, nedej Bože, hádka? Nikdy jsi neměl pořádný vztah, v žádném jsi nevydržel ani dva dny!“ vytasil se postrach lesních zvířátek se statistikami. Nutno podotknout pravdivými. Byl spíš přes ty na jednu noc.

„Nevím,“ přiznal nahlodaně, rozhazuje nerozhodně rukama. „Chci s ní bejt a udělám pro to všechno.“

„Ty chceš, ty uděláš. Takhle to nefunguje, Damone. Seš sobec, Elena to teď možná nevidí, ale časem jí ta tvoje manipulace začne vadit, a to ti zlomí vaz. Dřív nebo později to poděláš,“ pronesl bez špetky pochybností. Během Stefanova proslovu mu postupně tvrdly svaly v jinak pohledné tváři, až proti němu naježeně stál a zlostně skřípal zuby.

„Jo, a pak si to přihasíš ty s otevřenou náručí a tunou rad, abys ji zase zachránil, pan spasitel,“ s rozčarovaně nakrčeným nosem prskal hůř než kocour na svého čtyřnohého soka, jenž se mu odvážil vlézt na dvorek.

„Přesně tak. Elena a já jsme spřízněné duše, tomu se pár prohekaných nocí nevyrovná,“ dorazil ho sebevědomě, „počkám.“ Věřil si, kdežto Damon, dlouhá léta žijící v jeho stínu, snadno upadal do nejistoty, navíc v pro něho neprobádaném teritoriu jménem láska. A nejistotu bytostně nesnášel.

Raněně se na něj zamračil.

Pak už ani jeden nepromluvil, Stefan vyndal z bundy donesené sáčky s krví a v jakémsi vítězoslavném popudu mu je hodil k nohám, nato beze slova odešel. Starší Salvatore tam ještě hodnou chvíli stál a zahloubaně pozoroval, jak si vítr pohrává s takřka opadanými větvemi stromů, snad po věčnosti se sehnul a potupně ty pytlíky sebral, následně se odebral zpět do domu. Ještě ho čekala obdobně degradující výměna povlečení.

***

O druhé přestávce, která byla delší než jen na přesun do jiné třídy, jsem stála u skříněk a měnila si učebnice, když jsem zpoza otevřených dvířek zaslechla ostýchavé ´ahoj´. Po jejich přivření jsem hleděla do apokalyptickými emocemi hrající tváře Caroline s naší magií obdařenou přítelkyní po boku.

„Bonnie mi řekla, co se stalo. Hrozně mě to mrzí, všechno. Jsem příšerná kamarádka,“ zalkala sebeobviňujícím tónem, u poslední věty div neposedně nepérovala na nohách obutých do vysokých kozaček.

Na znamení, že stejný názor nesdílím, jsem lehce zavrtěla hlavou. Nezlobila jsem se. Sice mě blondýnčina averze k Damonovi mrzela, nicméně jsem se to rozhodla nechat být, její požehnání jsem k tomu, abych ho naplno milovala, nepotřebovala.

„To je dobrý, Care, zapomeň na to,“ pravila jsem srdečně. Chyběla mi, ta naše neshoda mě uvnitř hodně tížila. Z jejího nadějného, úlevného úsměvu mě v očích opět zaštípaly slzy, rozpřáhla jsem ruce a s kolísavým ´pojď sem´ ji vtáhla do hojně laskavého objetí, jež vehementně opětovala.

„Zase kamarádky?“ ujišťovala se totožně nakřáplým hlasem.

„Zase kamarádky.“

„No hurá,“ okomentovala to Bonnie, již evidentně spadl kámen ze srdce, celá ta situace pro ni taky nebyla jednoduchá.

„Takže chlapci jsou zpět,“ pronesla během odtahování hovorně. Na to jsem pouze přikývla.
„A kde vlastně byli? Přivezli to dřevo?“ zajímala se čarodějka. Tentokrát jsem pokrčila rameny.

„Nevím, neměla jsem čas je vyzpovídat. Poprala jsem se s Dereckem, ten mi nakonec dost hrubě odebral krev, tak jsem byla celkem mimo, Damon navíc někam odešel, Jeremy si myslí, že zbavit nás nového opatrovníka, chybět nám rozhodně nebude, a pak už jsem s ním pořádně nemluvila.“ Fakt, že z důvodu, protože hned po návratu usnul a ráno nebyla vhodná příležitost, jsem strategicky zamlčela, nechtěla jsem naše čerstvé usmíření vystavovat hned takové zatěžkávací zkoušce.

„Fajn, jinak bych to udělala sama. Měla jsem o tebe strach, neuraz se, ale poslední dny jsi vypadala strašně,“ řekla upřímně. „Předpokládám, že takhle tě zřídil on.“ Poukázala na protivně pulzující modřinu.

„Taky jsem si bouchla, hrála jsem si na million dollar baby,“ převedla jsem to v žert, nechtěla jsem budit soucit. Stačilo, že se Salvatorovi nanovo přesvědčili, že bez nich bych se maturity asi nedožila. Náš nenucený smích byl přerušen hlasitým zazvoněním, oznamujícím začátek další hodiny, konkrétně zeměpisu. Zabouchla jsem skříňku a s holkami v závěsu vyrazila do učebny, cestou jsem jim přislíbila, že je budu okamžitě informovat, až se dozvím něco nového.

Hodinu, v níž jsme probírali nerostné suroviny Austrálie, jsem využila k rekapitulaci proběhlých událostí, především rozhovor se Stefanem. Umínila jsem si, že ho co nejdřív kontaktuji a všechno mu vysvětlím. Možná jsem do něho už nebyla bláznivě zamilovaná, přesto byl nedílnou součástí mého života, nesnesla bych, kdyby mě nadobro odstřihl, nebo hůř, nenáviděl. Bylo to zvláštní, ještě před prázdninami pro mě představoval absolutně všechno, věřila jsem mu a cítila se s ním bezpečně, nyní to byla jenom mizivá vzpomínka, natolik mě převálcovaly postupně sílící city k Damonovi. S ním to bylo jiné. Živější. Rovněž měl mou stoprocentní důvěru, stejně tak jsem si byla jistá, že mě ochrání, ať to stojí cokoli, zároveň mě však ustavičně nutil přehodnocovat má skálopevná rozhodnutí, podrýval mou sebekázeň a ukazoval mi, že život si nelze nalinkovat dopředu. Děsilo mě to, ba současně neskutečně přitahovalo, připadala jsem si s ním nepředvídatelně, svobodně. Byla jsem víc sama sebou, takovou, jakou jsem uvnitř doopravdy byla.

Dlaní jsem skryla mocné zívnutí, Alaricův životabudič, s kterým na mě čekal před učebnou, kam jsem, kvůli nezbytnosti upravit si v umývárně neprodleně po příjezdu rozmazané oči, přiběhla minutu před zvoněním, přestával fungovat. Polovinu jsem vypila po dosednutí do lavice, zbytek jsem ucucávala během testu, jehož otázky jsem všechny nějak zodpověděla; jestli správně, to byla věc druhá. Úplný propadák by to být nemusel.

Poté, co mi hlava dvakrát sklouzla z jakési mističky, kterou jsem si dlaní o stůl v lokti opřené pravačky vytvořila pro bradu, jsem si ji zapřela i druhou končetinou. Následující literatura probíhala téměř identicky, jediný rozdíl byl v tom, že učitelka nás zapojovala do diskuze, takže mě nesčetněkrát probraly více či méně horlivé hlasy spolužáků. Místo oběda jsem si dala kafe z automatu, což mě trochu nakoplo, takže jsem ostávající tři hodiny zvládla bez usnutí, poklimbávání nepočítám.

Caroline měla trénink roztleskávaček, tudíž jsme s Bonnie po vyučování odcházely pouze ve dvou. Při cpaní knížek do tašky se mi zasekl zip, jehož mechanismus jsem se cestou z budovy snažila napravit, takže jsem prakticky neustále kráčela s hlavou stočenou ke straně. Že jsme venku, jsem zaznamenala hlavně podle větru, jehož síla mě přiměla si na okamžik zastínit oči. Kamarádčino spílání na ne zrovna kladně ohodnocené zkoušení z nějakého chemického pokusu jsem vnímala jen zpola, můj přepnutý mozek jel na autopilota. Už jsem se viděla ve své měkoučké, voňavé posteli.

„Tak to vypadá, že máš lepší odvoz,“ poznamenala tónem, jež upoutal mou pozornost.

„Cože?“ zeptala jsem se ztraceně. Periferním viděním jsem zaznamenala, jak bradou kyne kamsi přede mne. Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem u obrubníku čekajícího Damona, s nohama překříženýma v kotnících se pozadím nedbale opíral o přední pravý blatník modrého Camara. V tmavých džínách, černé košili a frajerské kožené bundě vypadal naprosto dokonale, ležérně na prsou zaklesnuté paže to povznesly ještě o level výš. S nekontrolovatelně bušícím srdcem se mi na rtech ustálil mírný potěšený úsměv, jehož poměrně věrnou kopii jsem uzřela i na upírově tváři.

„Platí, že se ozveš, až budeš něco vědět?“ dolehla ke mně její otázka opožděně, činilo mi problém se soustředit na cokoli jiného.

„Em, jo, jasně, napíšu nebo zavolám,“ utvrdila jsem ji vzdáleně, aniž bych spustila oči z Damona, jenž byl očividně tématem hovoru nedalekého hloučku studentek. To, co jsem si já jen mohla představovat, že říkají, on musel zákonitě slyšet, nýbrž se nezdálo, že by se vůbec obtěžoval to vnímat. Pod jeho spalujícím pohledem jsem těžce polkla.

„Dobře, tak se uvidíme. Opatruj se,“ rozloučila se Bonnie, zaručeně nad mou uhranutostí rezignovaně protáčejíc oči k nebi. Poté, co zamířila k parkovišti pro studenty, dokopala jsem vláčné nohy k pohybu a rozešla se k němu. Nepostřehnutelně se narovnal v páteři a rozpletl ruce, aby se jimi záhy opřel po obou stranách těla o okraj kapoty.

„Ahoj,“ pozdravila jsem, jakmile jsem se ocitla dostatečně blízko.

„Ahoj,“ odpověděl sametově, pak se odlepil od auta a džentlmensky mi otevřel dveře spolujezdce. Při nastupování jsem k němu pozvedla určitou formou rozvernosti vyplněný pohled, nemohla jsem si pomoct, najednou jsem hýřila energií. Věnoval mi jedno ze svých okouzlujících ušklíbnutí, kdy nepatrně povytáhl koutek a příslušné obočí, potom za mnou zabouchl, obešel vůz a usedl na místo řidiče.

„Tak co, jak dopa-?“

Během zasunování klíčků do zapalování ke mně natočil hlavu, pravděpodobně se chtěl zeptat na výsledek testu, já jsem mu však nedala příležitost dokončit větu, nerozvážně jsem vystřelila kupředu a maličko neurvale přitiskla své vyprahlé rty na jeho. Jelikož jsem špatně odhadla rychlost i vzdálenost, málem jsem svou zbrklostí Damonovi vyrazila zuby, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo, vmžiku se s konkurující vervou aktivně zapojil. Hlasitě nosem nasál vzduch, v tu chvíli mi ten zvuk přišel neodolatelně vzrušující, ovinula jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se ještě těsněji. On mi obemkl levačku okolo pasu, zatímco dlaň druhé ruky jemně umístil těsně pod ucho, přičemž palec nechal spočívat na líčku. Vyměnili jsme si několik dráždivých polibků, kdy jsme jeden druhému střídavě nasávali horní či spodní ret, nebo ho hladově skousli, posléze Damon upravil sklon hlavy, aby získal lepší přístup, a vášnivě přimáčkl ústa na má pootevřená. Smyslně mi jazykem přejel po rtech, načež ho vyslal pobídnout ten můj ke spolupráci. Nedopatřením mi unikl drobný sten, což ho vyburcovalo k větší důraznosti, slastně zamručel a zvýšil tlak na bedrech, až jsem na něm vrchní polovinou těla skoro ležela. Nebylo to dvakrát pohodlné, už už jsem se chystala k němu přelézt, když jsem si uvědomila, že mě nadále nedrží a místo toho se štrachá v kapse kalhot.

Zvonil mu mobil, teď jsem to taky slyšela, dokonce se ta informace dostala k mému rozbředlému mozku, takže jsem se velmi neochotně stáhla, aby to mohl vzít. Po přečtení jména volajícího na displeji bez zaváhání stiskl zelené sluchátko a neprodleně i ikonu pro hlasitý výstup. 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 33: