OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Broken - 2. kapitola

14.07.2014 (19:00) • EllieVanyarin • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 8× • zobrazeno 1232×

„Páni, tenhle byt je tak… obrovský!“ Kyle se pousmál nad bratrancovým nadšením. Vypadal jako malé dítě, které pod stromečkem našlo vytouženou hračku. On sám byl z bytu také nadšený – byl tak velký, že by se do něj vešla celá smečka, kdyby ovšem nějakou měli. Co bylo nejdůležitější, každý měl svůj vlastní, prostorný pokoj s vlastní koupelnou a jeden byl na jiné straně bytu než zbylé dva, což bylo přesně to, co potřebovali. Doufal, že to, že bude spát co nejdál od ní, jeho sestru alespoň trochu uklidní. Ujistil se, že její pokoj bude dveřmi propojený s pokojem Camerona, aby se k ní dostal co nejdříve, kdyby se něco stalo.

S očekáváním se na ni podíval, jestli neprojeví alespoň nějaký náznak jakékoliv emoce. A opět pocítil zklamání, když ji přistihl, jak prázdnýma očima zírá do zdi před sebou. Lehce se třásla, a rozhodně to nebylo zimou. Když si uvědomila, že se na ni dívá, přikrčila se na místě, ale pohled mu neopětovala. Srdce jí bilo jako splašené. Povzdechl si a otočil se zpátky k chlapci.

„Came, ty a Summer máte pokoj tady,“ ukázal ke dvěma dveřím napravo, „můj je vlevo na konci chodby. Pomoz, prosím, Summer s věcmi a pak za mnou přijď do kuchyně.“ S tím se otočil, popadl svůj kufr a šel si vybalit. Za sebou uslyšel žuchnutí, jak Summer pustila svou tašku, když se k ní Cameron přitočil, aby jí pomohl, a utekla do pokoje. Jasně slyšel i chlapcův povzdech, ale neotočil se. Mladý vlkodlak se s tím musí poprat sám.

„Už půl hodiny je zavřená v koupelně. Vůbec se nehýbe a vůbec je až podezřele klidná.“ Kyle sebou trhnul, když jej Cameronův hlas vytrhl z vlastních chmurných myšlenek. Chlapec se posadil na židli proti němu a povzdechl si. Summeřin stav jej trápil víc, než na sobě dával znát. Kyle mu věnoval povzbudivý úsměv.

„Ona se z toho dostane, Came. Je silná, jen potřebuje někoho, kdo jí to připomene. Proto jsme tady.“ Cameron přikývl, ale obavy mu to z hlasu nevymazalo.

„Možná jí ta druidka může pomoct vrátit se k normálnímu životu, možná ji i dokáže přimět zase cítit pozitivní emoce a možná jednou bude schopná vybudovat si k někomu vztah. Ale myslím, že k nám už si cestu nenajde nikdy, Kyle. Vždyť co si to zkoušíme nalhávat? Všechno, čím si musela projít, to všechno přišlo od nás. Nebýt naší vlčí krve, nikdy by se jí to nestalo. Podívej se na ni – den ode dne je ztracenější. Dřív jsem z ní dostal alespoň malý úsměv, aspoň nepatrný náznak nějaké emoce. Dneska mám pocit, že se mě začíná bát víc než tebe. S výjimkou těch záchvatů sebou cukne pokaždé, když se jí dotknu. Jsme to my, co ji táhne dolů. Možná, kdyby nemusela žít s námi, kdyby mohla být mezi normálními lidmi, pak by se mohla uzdravit.“ I když se na něj celou dobu nepodíval, Kyle pozorně poslouchal, co měl mladší chlapec na srdci. Využil ticho, které mezi nimi po Cameronově proslovu zůstalo, aby mu plně došlo, co vlastně řekl. Pak rezolutně zavrtěl hlavou v odmítavém gestu.

„Bude mezi normálními lidmi, až začne chodit do školy. Určitě se najde nějaké dítě, které bude dost horlivé, aby jej k sobě pustila. Lidé jsou jiní než my. Jim bude věřit. Už to je víc, než se mi líbí. Kompromisy jsou…“ nedořekl to, protože jej Cameron svým výbuchem vzteku přerušil.

„Kašlu na kompromisy, Kyle. Ta holka je emocionální troska, co se děsí i vlastního bratra. Potřebuje odbornou pomoc, ne žít v neustálém strachu, kdy se jeden z nás promění a něco jí udělá. Takhle se nikdy neuzdraví!“ V okamžiku, kdy jeho ruka dopadla na stůl, se zpod ní začala šířit prasklina. Kyle jej za ni chytil a zkroutil mu ji za zády. Cameron vydal bolestné zakňučení a jeho medově zlaté oči se proměnily zpět na bouřkově šedé. Příliš pozdě si oba všimli postavy ve dveřích. Stála tam, jako by zamrzla v půlce kroku. Oči šílené strachy se upíraly na Camerona. Ten zaklel, a když ho Kyle pustil, udělal jeden maličký krok k ní.

„Summer…“ jeho hlas hrál tolika tóny bolesti, omluvy a naléhavosti, až se z toho starší chlapec otřásl. Najednou rozmrzla a udělala krok zpátky. Cameron se zarazil a opatrně k ní natáhl ruku. „Omlouvám se. Neublížím ti, slibuju.“ V panice zavrtěla hlavou a s pohledem stále upřeným do jeho očí pozadu couvala ke dveřím. Kyle se zavrtěl. Nechtěl, aby udělala něco nerozvážného. Udělal jen nepatrný pohyb, ale všimla si toho a jakýkoliv pud sebezáchovy, který měla, když v Cameronovi spatřila vlka, se vytratil. Otočila se k nim zády a vyběhla ven.

„Sakra!“ Kyle hodil na bratrance pohled hodný masového vraha a vyrazil za ní. Cameron, který si právě v hlavě předhazoval všechny nadávky, na jaké si vzpomenul, se sesunul podél židle na podlahu.

Kyle se vrátil až po několika hodinách, naprosto ztrhaný a plný obav. Cameron okamžitě vyskočil na nohy, ale Kyle byl sám. Chvíli se oba přeměřovali pohledy, až nakonec Kyle poraženecky svěsil ramena a opřel se o zeď.

„Ztratil jsem její pach v lese. Matčin výcvik nezapře, umí po sobě výborně zamaskovat stopy,“ pronesl to s jakousi nechutí. Cameron nad tím pozvedl obočí.

„Říkáš to, jako by se ti nelíbilo, že se o sebe umí postarat.“ To byla poslední kapka. Kyleovi stačily dva kroky a byl u něj. Chytil ho za hlavu, a než stačil Cameron něco říct, jeho obličej se potkal s deskou stolu. Ta pod náporem rány praskla úplně a chlapci se začala valit krev ze zlomeného nosu. Zasténal bolestí, ale nezvedl se, aby úder vrátil. „Jsi spokojený?“ zeptal se s notnou dávkou sarkasmu. Kyle zavrčel, chytil jej a hodil s ním proti zdi. Ozvala se další rána a část stěny se sesypala.

„Teď jsem spokojený,“ zavrčel a ignoroval úpění mladšího vlkodlaka. Věděl, že za pár minut se zahojí. S jakousi zvrácenou radostí zaznamenal, že nos už se mu začal hojit, než si jej chlapec narovnal do správné polohy. Později jej budou muset zlomit znovu, aby to spravili.

„Kdybys nebyl takový idiot, nemusela by se o sebe starat! Co tě to napadlo proměnit se přímo před ní, hm?! Jak ji mám teď dostat domů, když jsi jí jen potvrdil, že žije s kontrolu-postrádajícími vlkodlaky?“ Klid, s jakým to řekl, Camerona děsil k smrti. Dokonce se před starším vlkem přikrčil. „Dokážeš si vůbec představit, co všechno se jí tam venku může stát, když je sama? Myslíš, že mám radost z toho, že ji celé dny držím zavřenou doma? Update pro Camerona: nemám. Nenávidím se za to, co jí musím dělat. Ale je to jediná možnost, jak ji udržet v bezpečí před otcem. Co kdyby se tu objevil? Nebyl by pro něj nejmenší problém ji najít a zabít, teď, když je venku sama. Nebo co když narazí na místní?“ A těmi místními rozhodně nemyslel nadržené opilé teenagery, kterých teď v noci jistě bylo po městě hodně. Při zmínce jejich otce Cameronovi přeběhl mráz po zádech.

„Nenašel by ji. Ne, když ji nedokážeš vystopovat ani ty. Byl jsi náš nejlepší stopař, Kyle. Koho nenajdeš ty, toho nenajde nikdo.“ Kyle zkrabatil čelo.

„A toho se právě bojím.“ Cameron si nebyl úplně jistý, co tím myslel, nechal to být. Byl si poměrně jistý, že se Summer nic nestane. Kdyby se jí někdo pokusil ublížit, pud sebezáchovy by v ní vyburcoval vzpomínky na hodiny tréninku s matkou. Žít jako člověk ve smečce vlků znamenalo, že se musela umět bránit, kdyby se stalo, že se jeden z nich neovládne. A Summer v tom umění kdysi až bolestivě dobře vynikala, jak mu Kyle dříve svěřil.

Se zvědavostí pohlédl na papír u Kyleových nohou. Byl si docela jistý, že předtím tam nebyl. Když si Kyle všiml, kam se dívá, sehnul se a papír sebral. Pak na něj trochu nechápavě zíral.

„Co je to?“ zeptal se Cameron. Kyle mu papír podal a zmateně poznamenal: „Musela vidět naše účty, nevím proč jinak by…“ větu nedokončil, když si uvědomil, že nejmladšímu členu rodiny ještě o jejich finanční situaci neřekl. Cameron se na něj vyzývavě podíval.

„Proč si Summer hledá práci, když sotva komunikuje se svým okolím? Někomu takovému se totiž asi práce nehledá snadno. A pochybuju, že ji necháš pracovat v noci.“ Kyle vytáhl ze šuplíku z komody v předsíni účty ještě z Apple Valley a hodil je na stůl před Cama.

„Jsme na suchu. Můj školní fond jsme vyčerpali už před rokem a k máminu se nedostanu. Upozornilo by to policajty. Stejně jako fond Summer.“ Cameron si zamračeně procházel papíry. Naštěstí jej Kyle zasvětil do základů všech věcí okolo bydlení, kdyby se s ním náhodou něco stalo.

„To nechápu. Pokud nemáme peníze, proč takhle velký byt? A jak vůbec můžeme být úplně na suchu? Vždyť jsi chodil do práce!“

„To sice jo, ale nezapomeň, že jsme tři. Většina mého platu šla na nájem a zbytek na jídlo. Neměl jsem z čeho dávat peníze stranou. Poslední, co jsme měli, pokryly nájem za tenhle byt.“

„Tak proč jsi nenašel menší?“ Kyle rozčarovaně rozhodil rukama.

„Chodíte do školy. Nemůžeme si dovolit bydlet v jednopokojovém bytě. Kdyby sem někdo přišel, mohl by se začít vyptávat, a zvědavé otázky jsou to poslední, co teď potřebujeme.“

„Do školy jsme chodili i v Apple Valley. A nikdo nezkoumal, kde a jak bydlíme.“ Kyle souhlasně pokýval hlavou.

„Jenomže Apple Valley je padesátitisícové město. Do školy jste chodili pravidelně, měli jste dobrý prospěch, byli jste dobře oblečení a hlady jste očividně taky netrpěli. A já jsem měl oficiální práci. V tak velkém městě má sociálka na starost mnohem horší případy, aby se zajímala o dva sirotky, jako jste vy. Tady? Umím si dost dobře představit, že se v tom začnou šťourat, jen co vás přihlásím do školy.“

„Tak proč jsi mi něco neřekl? Mám přeci taky školní fond. A pokud vím, můj svěřenecký fond byl docela objemný, když jsme ještě žili v New Yorku. Já oficiálně pohřešovaný nejsem, takže policie to nemá jak zjistit.“

„Ale jsi nezletilý. Kdybychom se ho pokusili jen dotknout, správce by okamžitě upozornil tvoje rodiče. A to bychom se mohli jít stejně dobře udat.“ Cameron si povzdechl. Byl vážně tak slepý, že si nevšiml, že se potýkají s finančními problémy, když na to přišla i Summer?

„Takže co teď? Jestli máme zase nastoupit do školy, jak jsi teď říkal, budeme muset vymyslet způsob jak to zkoordinovat. A jsem si jistý, že druidka nepomůže Summer jen pro svůj dobrý pocit.“ Tentokrát Kyle vykouzlil malý úsměv.

„Nejdříve vám seženeme nové doklady. Už jsem o tom přemýšlel. Vy dva budete sourozenci, Cameron a Summer Jacobsovi. Učili jste se doma, ale protože vaši rodiče hodně cestují a vy chcete na jednom místě zůstat déle než pár měsíců, rozhodli jste se přestěhovat k vzdálenému příbuznému, řekněme bratranci z druhého kolena. Kyle Foster zní přímo skvěle, co říkáš?“ Cameron se ušklíbl a věnoval mu skeptický pohled.

„Foster, vážně? Ellie by tě zabila, kdyby to zjistila.“ Kyle mu škleb vrátil.

„Pak je dobře, že to nezjistí. Teď musíme vymyslet, jak dostat Summer domů, protože nehledě na to, v jakém bude stavu, pokud se nevrátí do půlnoci, budeš si muset nechat spravit fasádu.“

*

„Summer, Summer, Summer…“ tichý, plíživý hlas ji probral. Jako první si uvědomila chlad, jenž ji obepínal jako druhá kůže. Slabý svetr s dlouhými rukávy a džíny nedokázaly zabránit třasu, který se zmocnil jejího těla. Snažila se necvakat zuby a přitom se trochu zorientovat. Prakticky nic neviděla, takže jako první ji napadlo, že ji Kyle zavřel někam do sklepa, aby se nedostala mezi lidi a nezpůsobila paniku a s tím spojené problémy. Pak si uvědomila, že ji obklopuje vůně dřeva, ne vydýchaný vzduch uzavřené místnosti. Musela tedy být blízko lesa a dost pravděpodobně už bylo blízko k půlnoci, jinak si nedokázala vysvětlit, že už je taková tma.

Jako další zaregistrovala šumění listí a slabý praskot. Přikrčila se a snažila se zachytit jakýkoliv další zvuk nebo vůni, protože zrak jí byl v tu chvíli k ničemu. Praskot se ozval znova. Ustoupila o krok dozadu. Další prasknutí. Pak si to uvědomila a s úlevou se sehnula, aby se mohla dotknout země. Pod prsty cítila tenké větvičky a suché listí i kousky jehličí. Nebyla blízko lesa – byla v něm. Jak to, že tam sakra byla taková tma? A co bylo důležitější, jak se tam dostala?

Poslední, co si pamatovala, byly medově zlaté oči plné krvelačnosti. Byl to obrovský kontrast, krása samotných zlatých duhovek v kombinaci s ostrou, nepříjemně známou známkou touhy zabíjet. Snažila se. Opravdu se snažila chovat se rozumně, nekřičet a zůstat tam, dokud se Cameron nevzpamatuje. A chvíli se jí to i dařilo. Připadalo jí to jako nekonečno, když sledovala ty oči a sama se sebou bojovala, snažila se protlačit svou vůli na první místo. Nakonec ale vyhrál její instinkt a základní lidská potřeba – přežití.

Byla to ironie – matka jí často říkávala, že jí chybí jakýkoliv pud sebezáchovy.

• Jako malá holka tak toužila být stejná jako bratr, že po něm opakovala naprosto všechno. Pamatovala si, jak jej jednou pozorovala při tréninku s matkou, když jej nutila, aby přecházel po žhavém uhlí. Bolest je dobrá, říkávala. Bolest znamená lidskost. Dokud ji budeš cítit, budeš cítit jako člověk. Dokud ji budeš cítit, přežiješ. Ano, přežiješ lovce, protože ti zabíjejí jen ty, jenž se provinili.

Ale jak pomohla bolest přežít tobě, matko? Tolik jsi lpěla na své lidskosti, že tě to nakonec zabilo.

Pamatovala si, že později té noci se vyplížila z domu a vloupala se do tréninkové místnosti. Ve vzduchu se stále ještě vznášel slabý pach spáleného masa a slyšela hlasy vycházející ze zdi. Byly to hlasy plné bolesti. Kyleův hlas křičící, prosící matku, aby už to přestalo. Měla z nich husí kůži. Cítila, jak se jí strach a bolest plíží až k srdci. Nebyly to její emoce. Nedovolila jim vyhrát. Rozpálila uhlí a jen s nepatrným zaváháním zvedla jednu nohu.

Měla pocit, že agonizující bolest ji zasáhla několik vteřin předtím, než se uhlí doopravdy dotkla. Dokázala v sobě zadusit výkřik a se zatnutými zuby se vyhoupla nahoru, aby tomu samému vystavila i druhou nohu. Tentokrát už nedokázala zadržet slzy, protlačily si cestičku ven. Zvedla nohu a postavila ji o kousek dopředu. Bylo to jen pár centimetrů, ale i to byl krůček. Pak udělala další. A ještě jeden. Při čtvrtém kroku už výkřik nedokázala zadržet. Bolest se jí drala do celého těla, ochromovala jí nohy, ruce i krk. V hlavě se jí znovu rozezněly ty hlasy a emoce na ni zaútočily jako supi lovící potravu. Měla pocit, že jí exploduje hlava a srdce se roztrhne a bojovala každičkým kousíčkem těla, který ještě cítila, aby neomdlela. Už se jí zatmívalo před očima, věděla, že ten boj prohraje, věděla, že tam zemře. A byla připravená to přijmout. A v tom posledním okamžiku, když už natahovala ruku k sladké temnotě, kde se ukrývala smrt, uslyšela výkřik. Byla to její matka.

„Summer!“ To jí dodalo sílu bojovat. Trvalo to jen vteřinu, než se k ní matka dostala, jen vteřina ji dělila od lákající temnoty. Cítila, jak ji někdo chytil a najednou jí byla zima. Z dálky k ní dolehl matčin hlas. „Summer, holčičko moje. Co jsi to jen provedla?“ Něco mokrého jí dopadlo na tvář a ona ze sebe vyloudila neurčitý zvuk. „Summer, vydrž to, ano? Vydrž, pomoc je na cestě!“ Uvědomila si, že bolest je pryč. Myslela si, že smrt přichází, že ani matka ji nedokázala zahnat. Že to jenom oddálila. Pootevřela rty a matčiny vlasy ji jemně pošimraly po tváři, když se k ní sklonila. „Co to je, broučku? Co mi chceš říct?“

„Zklamala jsem tě, mami? Nejsem tak silná jako Kyle?“

„Ty jsi ta nejsilnější osoba, jakou jsem kdy potkala. Tvůj bratr nebyl ani z poloviny tak statečný, jako ty. Nikdy o sobě nesmíš pochybovat, rozumíš? Nikdy. A už nikdy se nesmíš pokoušet mi to dokazovat.“ Dokázala to. Dokázala pokořit Kylea. Matka konečně uznala, že malá Summer je v něčem lepší než její bratr. To bylo vše, co chtěla slyšet. Přestala se vzpouzet temnotě a ta ji pohltila.

Když se později probrala v nemocnici, matka ji tak seřvala, že ji nemocniční ochranka vyvedla ven, navzdory Summeřiným protestům. Kyle tam zůstal, protože se cítil provinile. Měl pocit, že ji odstrkoval stranou, a proto si musela něco dokazovat. Také jí řekl, že matka od ní vzala bolest, téměř dost na to, aby si sama ublížila. Popáleniny na chodidlech byly tak vážné, že trvalo několik měsíců, než zase mohla normálně chodit a kůži už měla navždycky zjizvenou. Od té doby už na tréninky nesměla. Matka ji pokaždé zamknula doma a pustila alarm, aby měla jistotu, že Summer zůstane, kde má. Touha dokazovat si, že se bratrovi vyrovná, ji opustila, ale pud sebezáchovy ji stejně odmítal poctít svou přítomností. •

Svá zranění si tehdy způsobila sama. Když se dnes ale Cameron proměnil, nebyly to jeho oči, co viděla. Byly to jiné zlaté oči. Tyhle měly o něco tmavší odstín, protože už nebyly nedotčené násilím. Oči, které ji už tolik let pronásledovaly ve snech. Oči, které ji kdysi pozorovaly, když znovu a znovu umírala.

Její mysl křičela, že tyhle oči jí neublíží, věděla, že s Cameronem je v bezpečí. Ale její tělo od nich chtělo co nejdál. A mysl mu v tom nedokázala zabránit.

A pak se probrala tady. Na místě, které absolutně nepoznávala.

„Summer, maličká Summer, pojď sem…“ Při zvuku svého jména se neubránila a cukla sebou. Rozhlédla se okolo sebe, snažila se proniknout tou tmou, ale nic neviděla.

„Summer…“ Hlasy, bylo jich víc. Mluvily s ní skrz zemi, skrz stromy, skrz vítr. Ze všech směrů, byly všude a zároveň nikde.

„Kdo jste? Co po mně chcete?“ vykřikla hlasem protkaným zoufalstvím. Tohle nebylo poprvé. Občas slýchávala hlasy, vlastně skoro odjakživa. V jejích vzpomínkách se to stalo poprvé, když jí bylo asi deset, ale tušila, že se to stávalo už dřív. Její matka se toho očividně bála, a když si pro ně přišli, udělala všechno, co mohla, aby to o její dceři nezjistili. A když se toho bála její matka, nemohlo to být nic dobrého. Proto o tom nikdy neřekla Kyleovi nebo Cameronovi.

„Pojď sem, Summer…“ Vábivost těch hlasů ji lákala. Možná kdyby za nimi šla, třeba by našla cestu pryč. Třeba jí chtějí pomoct. „Summer…“ V šoku otevřela oči dokořán. Ten hlas.

„Mami?“ Její šepot byl snad ještě tišší než jejich.

„Pojď, Summer. Pojď.“ Tvůj hlas, Summer. Tomu musíš naslouchat. Ne mému, ne otcovu, ne bratrovu. Svému. A žádnému jinému. Slova její matky jí vyvstaly na mysl, ale neposlouchala je. Měla naslouchat svému hlasu? Tak dobře. Její hlas jí říkal, aby je poslechla. Ačkoliv byla promrzlá skrz na skrz, rozpohybovala nohy a následovala tichý, nyní již nesrozumitelný šepot.

Šla dlouho. Nevěděla, jestli to byly minuty nebo hodiny. Jí to přišlo jako věčnost. Po nějaké době si všimla, že líp vidí. Když vzhlédla, viděla měsíční světlo, jak se k ní natahuje skrz stromy. Měla pocit, jako by ji lunární paprsky hladily po tváři. A když se zase podívala před sebe, rozeznala několik desítek metrů před sebou nejasné obrysy něčeho vysokého.

„Pojď…“ Hlasy splynuly v jeden, bolestně známý. Hlas, který milovala nejvíce na světě a který už tak dlouho neslyšela. A pak, bez varování, na ni zaútočily emoce. Vztek, zmatek, strach, utrpení, bolest, tak neskutečná, v tak velikém množství, že ji to na místě srazilo na lopatky. Najednou jako by měla tělo v jednom ohni, bylo to horší, než když přecházela po žhavých uhlících. Tisíckrát horší. Otevřela pusu, aby ze sebe dostala výkřik, ale křičela na prázdno. „Pojď blíž…“ Teď byly hlasitější, skoro jako by někdo stál vedle ní a šeptal jí do ucha. A pak, jako když zhasne žárovka, ji obklopila tma a sladké bezvědomí jí otevřelo svou náruč.

„Co je s ní? Je vůbec naživu? Neslyším tlukot srdce!“ Opět to byly hlasy, co ji probudilo, ale tentokrát byly skutečné. Cítila něčí přítomnost a jemný tlak na hrudi jí to potvrdil.

„Uklidni se, Coro. Je naživu.“ Někdo jí jemně odsunul vlasy z tváře a položil jí ruku na čelo. „Vypadá to, že je pořádně promrzlá, ale teplotu nemá. Vezmeme ji za Scottovou matkou do nemocnice.“ To ne! Nemůže jít do nemocnice. Sotva se přistěhovali, to by bylo to poslední, co potřebovali. Silou vůle se donutila otevřít oči. Jako první se v jejím zorném poli ocitla tmavá, zachmuřená tvář. Smaragdově zelené oči ji se znepokojením pozorovaly. Když se vzpamatovala, uvědomila si, že je to černovlasý muž se strništěm hustě pokrývajícím obě jeho tváře. Také si uvědomila, jak blízko byl. Ve stejné chvíli, kdy to její mozek zpracoval, tělo se okamžitě napjalo, a ve snaze dostat se od něj co nejdál se začala vyhrabávat na nohy. Když se za ní ozval další hlas, tep jí vystřelil tak vysoko, že by z toho normálně měl člověk infarkt.

„Neboj se, my ti nechceme ublížit.“ Menší hnědovláska udělala jeden krok k ní. Summer v panice prohrábla rukou okolí, aby našla něco čím se bránit. Pak si uvědomila, že má v kapse maličkou foukačku s uspávací šipkou. Vyrobil ji Cameron, aby v případě nouze měla něco malého a nenápadného na obranu.

Jsou to jen lidi! Její mozek už správně vyhodnotil, že jí žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, ale tělo odmítlo poslechnout. Nenápadně sáhla do kapsy a foukačku vytáhla. Oba cizinci se soustředili na její obličej, takže si ničeho nevšimli. Jen pro případ nouze, Summer. Co by asi Cameron dělal, kdyby ji použila na normální lidi? Cameron je vlkodlak. Nejsi s ním v bezpečí. Může ti ublížit. Potřásla hlavou. Dříve, než si to stihla rozmyslet, vyskočila na nohy a chtěla utéct opačným směrem, než byli ti dva. Nemohla, hned ze dvou důvodů – zaprvé neměla tušení, kde je a zadruhé, nohy ji neposlouchaly. V okamžiku, kdy na ně přenesla váhu, zradily ji a vypověděly službu. Při pádu se praštila do hlavy, ale ne dost silně, aby zase ztratila vědomí.

„Ho hou, pomalu. Musíš se trochu zahřát, jinak se nerozpohybuješ. A dost možná jsi podchlazená. Odvedeme tě do nemocnice, tam se o tebe postarají.“ Při zmínce o nemocnici prudce zavrtěla hlavou v odmítavém gestu. Dívka se zamračila. „Do nemocnice nechceš? Dobře, tak tě odvedeme domů. Ale musíš nám říct, kde to je.“ Opět zavrtěla hlavou. I malé dítě vědělo, že cizím lidem nemá říkat, kde bydlí. Copak si mysleli, že je tak hloupá?

„Fajn, tak nechtěj. Mohla bys aspoň zvednout ten pitomý telefon? Začíná mě z toho bolet hlava,“ zavrčel na ni muž a věnoval jí vražedný pohled. Okamžitě si vybavila vzteklé vrčení Camerona, když se doma hádal s Kylem. Znělo to tak podobně… otřásla se. Začíná být paranoidní. Začínáš? Vždyť je to tvoje druhé jméno. Vztekle svůj otravný vnitřní hlásek umlčela a sáhla po telefonu, aniž by odtrhla oči od rukou cizího muže. Nedokázala se mu podívat do očí, na to ji příliš děsil. A z neustálých prudkých pohybů jeho rukou byla nervózní.

Bratrův hlas slyšela, ještě než si telefon přiložila k uchu. „Summer, no konečně. Podívej, Camerona to hrozně mrzí, nechtěl tě vyděsit. Pojď, prosím, domů, ať si o tom můžeme klidně promluvit. Nic se ti nestane, slibuju. Nikdo z nás ti neublíží.“ Na takové sliby už je pozdě. Neodpověděla, než hovor ukončila. Ale uvědomila si, jak se o ni musí bát. Byla pryč bůhví jak dlouho a nedala a sobě vědět.

„Summer, tak se jmenuješ?“ Dívčin hlas ji vytrhl ze soustředěného zírání na jeho ruce. Donutila se odtrhnout od něj zrak a místo toho se soustředila na ni.

„Dostanu se domů sama,“ promluvila tiše. Při posměšném odfrknutí tmavovlasého muže sebou trhla.

„To určitě. V tomhle stavu neujdeš ani pět kroků. A krvácíš.“ Kdyby se mu podívala do očí, neušel by jí záblesk chtíče, který se tam mihl. Zvedla ruku ke spánku, a když se na ni znova podívala, fascinovaně zírala na krev stékající jí po prstech.

„Opravdu ti nechceme ublížit. Ale nenecháme tě tu samotnou… Dereku!“ dívka podrážděně vyjekla na muže, který teď stál zády k Summer. Natáhla k němu ruku a donutila ho podívat se na ni. Summer stočila pohled jinam. Nechtěla si připadat jako šmírák, když se mezi nimi odehrávalo něco očividně osobního. Ohluchnout ale nemohla.

„Uklidni se. No tak, oči ti svítí jak dvě žárovky. Vyděsíš ji k smrti, jestli to uvidí.“ Summer se zamračila. Než o tom ale mohla popřemýšlet, muž se k ní otočil. Nepodívala se mu do očí, aby zjistila, co to znamenalo. Když promluvil, přikrčila se pod tíhou jeho hlasu. Nějaký cizí hlásek vzadu v hlavě jí našeptával, že by ho měla poslechnout.

„Jsi zraněná, sama a v lese, který není zrovna proslulý svou bezpečností. Takže teď můžeme buď zavolat policii, protože se vsadím, že ještě nejsi dospělá, nebo tě odvezeme my.“ A jak se dalo čekat, po výhružce policií je nechala, aby jí pomohli na nohy a odvedli ji do auta. V ruce však stále pevně svírala foukačku.

Autor: EllieVanyarin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek Broken - 2. kapitola: