OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Malý barevný problém I.



Malý barevný problém I. Odlišnost se neodpouští. Ani v Bradavicích. A být synem hodného vlkodlaka, svérázné čarodějky s metamorfomagickými schopnostmi a k tomu navrch kmotřencem slavného Harryho Pottera – to se tak docela neřadí do kategorie všední, běžné a úplně normální.

listopad 2013

„Hej, Lupine!“ ozvalo se za zády plavovlasého mladíka. Přesněji řečeno – ještě před okamžikem plavovlasého.

Dneska budu normální… NAPROSTO NORMÁLNÍ!

Jenže navzdory téhle myšlence – tomu předsevzetí, které si s drobnými přestávkami dával po většinu školního roku, si jeho vlasy evidentně zase tropily, co se jim zachtělo. Pramen spadající mu do očí totiž svítil pronikavou mrkvově oranžovou.

Vlasy Edwarda Remuse Lupina si už nějakou dobu žily zcela svým životem. Nejen, že každé ráno stál před zrcadlem s otázkou, kdo se to na něho zase dívá - vyzkoušel už potterovsky černé a rozčepýřené, weasleyovsky zrzavé, odstín platinové blond, který až nesnesitelně připomínal rodinu Malfoyů, a k tomu další nepřeberně pestrou směsici barevného spektra. Teď navíc - snad víc, než kdy dřív -, reagovaly na změny jeho pocitů. S největší oblibou pak na stresující, vypjaté a trapné situace – což tahle splňovala naprosto dokonale. Hlas Jimmyho Flaminga byl pohroma sám o sobě. A k tomu hulákal na celou chodbu jeho jméno…

Nadechl se, zavřel oči a soustředil se ze všech sil na ten světlý, nevýrazný odstín, který měl ještě před okamžikem. Normální! Naprosto normální!

Hlouček čtvrťáků postávajících kolem už si jeho jméno šeptal taky. V tradičním spojení: ten divnej Lupin, co si zas hraje na chameleona…

K chameleonům si stihl vypěstovat slušnou averzi. Předhazovali mu je pořád dokola. Jim tahle schopnost sloužila ke splynutí s prostředím. K maskování. U něj měla efekt zcela opačný.

Teddyho vědomosti milující já, o němž Harry tvrdil, že je jasným odrazem jeho táty, sice v duchu napovídalo, že ta notoricky známá fáma není tak docela pravdivá. Ale nebral ho na vědomí. Totéž se mu však nedařilo s hlasem Jimmyho, který se znovu a nekompromisně hlásil o slovo.

„Co to včera mělo bejt? Nepovídej, že nevíš nic o vlkodlacích… “

Teddy strnul. Tohle ne…

Čekal další pitomé poznámky o vlasech a chameleonech, o tom, že má víc barev než Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Nebo že celej zezelenal - „Není ti špatně, Lupine?“.  Na to už byl zvyklý.

Jenže tohle – na to připravený nebyl.

Nepočítal s tím, stejně jako s otázkou profesorky Weasleyové na včerejší hodině obrany proti černé magii.

„Co mi můžšete povědět o vlkodlacích…“ nechala větu viset ve vzduchu. Modrýma očima zkoumavě přelétla celou místnost. Nikdo se netvářil, že by se hrnul do vysvětlování. Ale ani už se nikdo tiše nepochechtával jejímu stále ještě znatelnému pššízvuku. Stačilo jí k tomu pár ledových pohledů na úvod své první hodiny. Byla účastnicí Turnaje tří kouzelníků i Bitvy o Bradavice. Zjednat si pořádek nebyl zase takový problém.  

 „… pane Lupine?“ Pohlédla na něho s povzbudivým úsměvem.

Nebyl si jistý, jestli je to dobře myšlený záměr, nebo spíš hloupý žert. Naprázdno otevřel pusu a rychle ji zase zavřel. Jediné, co ho k téhle otázce napadalo, byla čtyři slova… Byl to můj táta.

„Já myslel, že třeba taky občas vyješ na měsíc…“ pokračoval Jimmy s úšklebkem na rtech, zatímco všechen ten velice tajný šepot kolem přešel do hlasitého pochechtávání, „máte to v rodině, ne?“

Teddy nevěřícně zaregistroval, že pramen před jeho očima mezitím nabral karmínově červený tón.

A teď co? blesklo mu hlavou. Přál si zmizet. Být neviditelný. Splynout s kamennou zdí za svými zády. To by aspoň byla užitečná schopnost…

Měl Jimmymu rozvážně a klidně odpovědět. To by bylo něco, co by jeho osobní Protiva rozhodně nečekal (občas vážně míval dojem, že to podlé školní strašidlo je oproti Flamingovi neškodná trpaslenka). Nebo se k němu beze slova otočit zády a prostě odkráčet. Tak daleko, že by jeho škodolibý smích zanikl v ruchu a hlaholu dalších hloučků bradavických studentů. 

Místo toho tu ještě pořád trčím, rudej až za ušima. Doslova.

Ozvalo se žuchnutí.

Zvuk knih a pomůcek, které udeřily o podlahu, a dozajista se po ní rozletěly do všech stran. Překvapená i trochu nakvašená zvolání těch, do kterých původce hluku zřejmě vrazil. A záhy i zdvořile se omlouvající a své nešikovnosti litující dívčí hlas.

Změna plánu, pomyslel si Teddy a překvapeně pohlédl směrem, kde se celá scéna odehrávala. Nebyl sám. Veškerá pozornost, kterou ještě před okamžikem celé zdejší shromáždění věnovalo jemu, se teď upírala k Viki Weasleyové. Trochu rozčepýřené Viki Weasleyové, která se, stále ještě s omluvami, snažila posbírat své věci ze země. Vlastně taky trochu roztomilé Viki Weasleyové. Zpola vílí krev Delacourových a k tomu pořádná kopa zbrklosti, která se právě přihlásila o slovo…

Chvíli ji mlčky pozoroval. Bojovala v něm touha zmizet z dohledu Jimmyho a jeho bandy, zatímco jsou zaujatí něčím úplně jiným než jeho maličkostí, vlasy a původem – s nutkáním udělat těch pár kroků a pomoct tomu poplašenému vrabčáčkovi se sbíráním.

Zíráš na ni.

A ona na tebe…

Rychle pohledem uhnul. Byl si docela jistý, že obličej teď zdařile ladí s nejnovějším odstínem na jeho hlavě. A měl jasno.

Spěšně vykročil pryč od té uchechtané sebranky, svého osobního Protivy i zbrklé havraspárské skorovíly. Svižným krokem, takřka úprkem do učebny lektvarů, se snažil vypudit pocit trapnosti a zmatku, který už ale moc nesouvisel s těmi pitomými řečmi.

Houby vlk a chameleon. Jsi osel, Lupine. Pestrobarevnej osel.

*

Fleur Weasleyová seděla ve svém kabinetu nad dvěma štosy listů pergamenu. Pečlivě pročítala opakovací testy studentů pátého ročníku. Zadala je se značným předstihem – do zkoušek NKÚ zbývalo několik měsíců. Chtěla se ujistit, že její studenti budou v daný moment dostatečně připraveni. A snad, že i ona je připravena – vyučovat i následující rok obranu proti černé magii, dovést nejen tenhle pátý ročník ke zdárnému výsledku… 

… brzy to čeká i Viki, napadlo ji mimoděk, zatímco jedním lehkým tahem napsala na práci Abbie Crowleyové velké písmeno V.

Odložila list na větší z hromádek. S potěšením pozorovala, že druhá z nich se rychle ztenčuje. To se obvykle nestávalo. Za čtvrt roku v Bradavicích měla dojem, že štos neopravených testů většinou vůbec neubývá. Vzala do ruky další práci. Lehké pousmání se vytrácelo spolu s přibývajícími zásahy do až příliš často mylných odpovědí. Jméno v horním rohu pergamenu jí pak úsměv vzalo docela.

Edward R. Lupin.

Teddyho znala jako bystrého a inteligentního kluka. Nepochybovala o tom, že zdědil velkou část Remusova nadání, a kupodivu ani neměla dojem, že by se u něho příliš projevovala roztržitost, tolik typická pro Nymfadoru…

Tu má spíš Victorie. Po kom vlastně…? Z notre famille dozajista ne. Víly, francouzské víly particulièrement, rozhodně nebývají roztržité.

Problém byl, že tahle Teddyho práce nebyla první známkou toho, že něco není v pořádku. Propastně se zhoršoval. Eseje, které přinášel, byly i nadále svědomitě zpracované, jakmile ale došlo na práci v hodině, jako by z něj byl někdo jiný. Zadrhával se v řeči, rozpačitě těkal očima po třídě, někdy se vůbec neměl ke slovu.

Doufala, že mu tou otázkou o vlkodlacích pomůže. Že právě on bude mít, co říct… Remus přeci dávno není považovaný za zatracovaného… Přesto tím jeho syna uvedla do ještě větších rozpaků. Mlčel. A jeho vlasy nabraly mrkvově oranžový tón. Dobře si vzpomínala, že ani u Tonksové tahle barva nevěstila to nejlepší rozpoložení. 

*

Učebna lektvarů zela prázdnotou. Byl tu první. Kotlík a další pomůcky odložil na desku stolu a úlevně klesl do lavice v zadní části třídy, daleko ode dveří i katedry zároveň. Vytáhl z brašny učebnici a bezmyšlenkovitě ji otevřel. Zadoufal, že čtení ho zbaví nepříjemného pocitu, který ho nehodlal opustit. Čtení vždycky zabíralo. Vždycky a na všechno…

Překvapeně zůstal hledět na titulek nalistované strany. Knihu se mu podařilo otevřít v části věnované krajně komplikovaným lektvarům. Předpokládalo se, že studenti o nich budou mít pouze základní teoretickou znalost, nikoli praxi v jejich přípravě. Snad právě proto se na něho z bílé plochy šklebilo označení jednoho z těch nejobtížnějších.

Vlkodlačího lektvaru.

To snad…

Zkoprněle učebnici zaklapl.

Že byl jeho táta vlkodlak, to věděl. Věděl to stejně dobře jako to, že maminka byla metamorfomág - právě po ní zdědil své nevyzpytatelné vlasy. Ona se v tom prý docela vyžívala. Říkají, že milovala odstín žvýkačkově růžové… Sám dával přednost těm nejméně nápadným. Špinavě blond, myší hnědé. Z vrozené zvědavosti a zájmu o všechny nové informace, a možná z důvodů mnohem prostších a osobnějších, poměrně dobře znal i podrobnosti o příznacích a průvodních známkách postižení lykantropií. Nikdy ho ale nenapadlo, že by na tom bylo něco špatného. Že by na něm bylo něco špatného. On přeci tyhle příznaky neměl. Nebyl vlkodlak…

Něco špatně tady ale bylo. Rozhodně v očích Flaminga a dalších spolužáků. Měl neodvratný pocit, že je jen otázkou času, kdy se o něm přestane mluvit jako o chameleonovi a na řadu přijde vlčí dítě.

Vlčí dítě. Ušklíbl se. Jako Romulus a REMUS.

Ahoj, tati.

Napadlo ho, že nebýt toho jeho pověstného vědomosti milujícího já, tuhle mudlovskou starověkou legendu by vůbec neznal. Nebyla by to taková ironie.

Na druhou stranu, pomyslel si sarkasticky, z Romula se nakonec vyklubal zakladatel města Říma. Tak můžu jednou založit třeba taky… něco.

S nepřeslechnutelným hlaholem do třídy vpadla banda nebelvírských. Znovu popadl učebnici a pohotově předstíral soustředěnou četbu.

… zjevně Ligu za práva a svobodu chameleonů. A vlkodlaků. Volnost, rovnost, bratrství!

A proč mu, u Merlina, okamžitě přišlo na mysl motto mudlovské francouzské revoluce?  

*

Vlkodlačím lektvarem to jenom začalo. Během následujících týdnů začal mít Teddy dojem, že od chvíle, kdy se ho profesorka Weasleyová zeptala na tu zpropadenou otázku, se na něho jeho vlčí původ valí ze všech stran.

Pobertův plánek, dárek, který mu věnoval Harry k patnáctým narozeninám, sice dával možnost vyhýbat se chodícím pohromám po většinu přestávek a volného času. Během vyučování to ale bylo zhola nemožné.

Na hodině astronomie, jejíž poslední náplní nebylo nic jiného než fáze měsíce.

Úplněk se blíží, Lupine! Aúúú.“

Při Dějinách čar a kouzel a velmi únavném výkladu profesora Binnse o přijetí Zákona o utajení kouzelnického světa. Zvláště pak o jeho zaryté odpůrkyni a vedoucí opoziční skupiny, jisté slečně Emilii Wolfové.

Asi příbuzná, ne? Dobře, tohle nikdo neřekl. Nikdo totiž neposlouchal. Nikdo až na něho. Merlinudík.

Vrcholem pak byla hodina bylinkářství a vlčí bob. Stěžejní přísada výše zmíněného lektvaru.

Jinak též zvaný lupina.

Haha. Moc vtipné…

prosinec

Železniční zastávka v Prasinkách se propadala do bílé mlhy. Mrazivá krusta obalila větve stromů i zdobné sloupy nesoucí střechu nad peronem. Po uši zachumlaný do teplé žlutočerné šály, s rukou, která mu i přes rukavici div nepřimrzala k rukojeti kufru, mířil Teddy svižným krokem k vlaku.

Zima je fajn, napadlo ho, když kousek před sebou zahlédl skupinku svých spolužáků.

V zimě se totiž nosí čepice… Volnou rukou si tu svou mimoděk stáhl ještě více do čela. Nevykukoval ani starý známý pramen, který si jindy záměrně nechával spadat do obličeje. Byl to takový požární alarm. Hlásič. Teď ho ale nebylo třeba…

Ve vlaku si najde nějaké prázdné, nebo alespoň poloprázdné kupé. Kupé, kde nebude místo pro žádné pitomé průpovídky…

A odpoledne uvidí babičku. Možná i Harryho s Ginny. A Jamieho, Ala a Lily…

Vzato kolem a kolem, dneska je docela bezva den…

S úsměvem na rtech ještě přidal do kroku. Což nebyl ten nejlepší nápad.

Podrážka boty se smýkla po zledovatělé zemi. Mráz, překvapivě, úřadoval nejen na stromech. Máchnutím volnou rukou se pokusil zachránit ztracenou rovnováhu. Ta druhá, s kufrem, mu prokázala službu zcela opačnou. Zakymácel se, udělal několik kroků pozpátku a pak se prudce zastavil. Něco ho zastavilo. Nebo spíš někdo…

Překvapeně zpozoroval drobnou dívčí ruku na svém rameni. Otočil se.

„Jsi celá…?“ vyhrkl okamžitě. Viki Weasleyová vypadala, že je celá. Přesto si připadal jako největší nešika pod sluncem. Co kdyby jí šlápnul na nohu, spadl na ni, praštil ji tím kufrem…? Pořád by se takhle usmívala? A to je otázka… jestli se usmívala, nebo posmívala…

Řekla bych, že ano… Co ty?“

Rozhlédnul se, jako kdyby hledal stopy po škodách. Ve skutečnosti mu došlo, že určitě zase spěšně rudne, za ušima, před ušima… A k tomu snad ani člověk nemusí bejt metamorfomág.

„Hmm… jo, jasně, myslím, že jo,“ soukal ze sebe. Byl si jistý, že pod jeho čepicí se teď odehrává hotový barevný ohňostroj, za jehož škálu by se nemuseli stydět ani v Kratochvilných kouzelnických kejklích. „Omlouvám se. A… děkuju,“ dodal vděčně.

„To nestojí za řeč… Mně se tohle stává obden…“ Sundala ruku z jeho ramene a znovu uchopila svůj vlastní kufr, který zjevně v rámci manévru Zachraňte Teddyho Lupina upustila na zem. Pokrývalo ho teď trochu sněhového poprašku. Vykročili podél kolejiště v družném tichu.

*

S radostí, a přeci pořád trochu nevěřícně, seděl v jejich poloprázdném kupé a pozoroval ubíhající krajinu, zatímco havraspárská skorovíla byla zabrána do debaty se svými mladšími sourozenci, kteří se k nim s hlasitým hlaholem připojili ještě na nástupišti.

Dvojčata Louise a Dominique si pamatoval jako malá škvrňata z velkých rodinných sešlostí u Weasleyů, kam ho s sebou brávali Harry s Ginny. Teď za sebou měla polovinu prvního ročníku.

„Pěkně jsme vám to natřeli, ségra…“ prohlásil právě Louis. Hrdý člen nebelvírské koleje - stejně jako jeho souhlasně přikyvující dvojče i zbytek rodiny Weasleyových. Viki v Havraspáru byla vlastně taky velká výjimka.

„Famfrpálovej pohár bude náš!“ Teddymu se při těch slovech v hlavě objevil obraz Flaminga, třímajícího nad hlavou sportovní trofej.

„Je teprve polovina roku!“ oponovala zatím Viki bratrovi. „Počkej, co naši předvedou na jaře!“

„Co by jako předváděli? Havraspár je přece plnej knihomolů!“ protočil chlapec očima, říkaje to je přeci známá věc, „knihomol rovná se sportovní antitalent. Vsadím se, že vás porazí i Mrzimor!“

Teddy vzhlédl.

Jeho šála, hlásající příslušnost právě k té nejčastěji podceňované bradavické koleji, visela na háčku nad jeho hlavou.

„I Mrzimor?“ zopakoval naoko rozhořčeně s povytaženým obočím. Koneckonců cítil, že v Louisově větě nebylo víc než docela běžné přesvědčení, že není lepší koleje nad tu jeho a trocha jedenáctiletého pocitu, že všechno ví a všechno zná….

Nejen Viki se nemohla ubránit pobavenému úšklebku. Louis si přebral Teddyho reakci smrtelně vážně a zaujatě teď zkoumal špičky svých bot.

„Mrzimor je náhodou fajn,“ ozvala se poprvé během debaty Dominique, „Hannah Levyová mi tuhle pomohla s úkolem na lektvary…!“

*

Byli tam všichni. Samozřejmě babička. Zatím ho neviděla, zkoumavě sledovala míhající se okna vlaku. Nechybělo ani všech pět Potterových. Tři nejmladší uchváceně pozorovali přijíždějící lokomotivu. A Vikiin táta, Bill Weasley, stál hned vedle nich.

Na tom přeci není nic divného. Je to Ginnyin bratr.

Profesorka Weasleyová, Vikiina mamka, tady pochopitelně nebyla. Sourozenci to řešili už ve vlaku. Maman teď určitě doma gruntuje, říkala Viki, Vánoce za dveřmi a ona nemá hotovou sváteční výzdobu… Quelle horreur! Ačkoli posledním dvěma slovům Teddy nerozuměl, tón, jakým je pronesla, jako by sám o sobě říkal „Jak hrozné!“

Tak tohle neznám, napadlo ho. Dobromyslné vtipkování o rodičích. O jejich zvycích a typických slovech…

Vlak s hrknutím zastavil. Z otevřených dveří vagónů se v mžiku vyvalila hotová lavina mladých kouzelníků. Zatímco spolu s Weasleyovými trpělivě vyčkával, až se chodba trochu vyprázdní, zahlédl přes okno Flamingovy černé vlasy mizející v dáli nástupiště.

Čapl čepici ležící na sedadle a v náhle povznesené náladě ji zastrčil do kapsy.

Sotva se mu podařilo vymanit se z davu a zamířit k místu, kde předtím viděl babičku a Potterovy, už se jeho směrem rozběhly všechny tři děti. Lily, která se k němu přiřítila rychlostí letící zlatonky, zdvihl do vzduchu, zatímco Jamie s Alem se s veselým zvoláním Ahój, Teddy, ahój! motali kolem něj. Na Jamese už Bradavice čekaly za rok… Dospěláci ho vítali střídměji, ale o nic méně vřele. Najednou si připadal jako v úplně jiném světě než ještě ráno na chodbách hradu…

Babička s Ginny ho okamžitě zahrnuly otázkami - přesto, že jim celý půlrok poměrně svědomitě psal -, zatímco Harry vzal do ruky inkriminovaný kufr, který před chvíli upustil na zem.

Ani nezaregistroval, že během setkání se mu vlasy zbarvily do tyrkysově modré. Starý známý pramen – hlásič, se přitom už zase nacházel v jeho zorném poli. A právě za ten kousek vlasů ho evidentně tahala drobná dětská ručka.

„Teddy, teď žlutou!“ Nejistě se rozhlédl kolem. Upřímný a vřelý zájem malé Lily ho však přiměl vzít své chameleonské já znovu na milost. Úmyslně jejich barvu na některý z nenormálních odstínů neměnil snad od letních prázdnin. Zavřel oči a soustředil se tak, jako vždycky, když nechával podobné nadělení v Bradavicích rychle zmizet. Citrónově žlutá se evidentně podařila. Lily v jeho náručí se smíchem zatleskala.

„A teď skřetí uši, Teddy!“ ozval se znovu James.

„Né, skřetí nos! Ten je lepší!“ přidal se k bratrovi nadšeně Albus.

„Nevím, jestli si to ještě pamatuju,“ přiznal opatrně. Tenhle způsob proměn ve škole nezkoušel ani náhodou.

„Myslela jsem, že je to jako létání na koštěti… to se přeci nezapomíná,“ prohodila Ginny, vlídně a povzbudivě. A přeci úplně jinak než profesorka Weasleyová.

Při té myšlence kmitl pohledem směrem k Billovi, právě plně zaujatému Louisovým vyprávěním. Jeho tváří se táhlo několik hlubokých, byť léty zacelených šrámů. Vlkodlačích šrámů. Taky stop po útoku Fernira Šedohřbeta… Měl dojem, jako by ty jizvy viděl poprvé v životě. Jako by je nikdy dřív nebral na vědomí…

Lepší skřetí než vlčí uši, řekl si pak a znovu zavřel oči. Tohle vyžadovalo mnohem větší soustředění než citronové vlasy. Cítil, jak se zaoblené uši natahují a zašpičaťují a že stejně tak si počíná i jeho nos. Byl to zvláštní, příjemný pocit správna, něčeho, na co jeho tělo dlouho a trpělivě vyčkávalo.

Nadšený jásot dětí Potterových na sebe nenechal dlouho čekat.

*

Vánoce na Grimmauldově náměstí byly tradice. Teddy si nevzpomínal, že by je někdy trávili s babičkou sami. Čtyřiadvacátého prosince odpoledne vždycky patřilo příchodu k Potterovým, následovné večeři a věšením punčoch na krb. Léta skutečně věřil, že nadílku do nich během noci přináší Dráček Haťafráček, rozžíhající oheň v rodinném krbu.

Teddy měl tenhle dům, mudlovským i jiným nezvaným očím bezpečně skrytý, upřímně rád. Skýtal v sobě směsici starobylosti i útulnosti. Doma bylo doma, ale tady si vždycky připadal ještě o kousek… normálněji.

Když s Harrym zdobili vánoční stromeček, zatímco Ginny a babička kralovaly kuchyni.

Bylo mu šest let a věděl, že takhle to přeci na Vánoce bývá. Že tátové s dětmi zdobí stromky, maminky a babičky vaří. A protože táta s mámou tu s ním být nemohli, zaujímali jejich místa - ve vánoční přípravě i jeho šestileté mysli -, brýlatý strejda Harry a rudovlasá teta Ginny…

Když pak přišel na svět James a zanedlouho i Albus a Lily, pasoval se do role jejich velkého staršího ochránce. Byl na ně pyšný jako na své vlastní sourozence.  

„Babi, proč to nedělá?“ otázala se náhle uprostřed jídla Lily. Vidličku s nabodnutým kouskem masa držela zaujatě ve vzduchu. Babi bylo oslovení, kterým začal James ve svém roce a půl - po Teddyho vzoru -, říkat Andromedě. Ujalo se.

„A kdo, Lily? Co nedělá?“

„Proč Teddy vůbec nebarvičkuje…?“ vysvětlilo děvče. Ginny mezitím s obavami pozorovala sousto pohupující se na hrotu vidličky nad svátečním ubrusem.

Andromeda překvapeně pohlédla na svého vnuka. Jeho vlasy skutečně nesly nevýraznou hnědou barvu. Musela uznat, že přesně takovou mají zřejmě po celou dobu od shledání na nádraží. Ještě v létě přitom nebylo dne, kdy by, ač často neúmyslně, nevystřídal alespoň dva různé odstíny. O Dořině barvičkování nemluvě.

„… opravdu, Tede…“ Tede. Tak mu říkala jedině babička. „Je všechno v pořádku…?“

„Jasně, babi…“ odpověděl kvapně, aniž by se nad tím pokusil zamyslet. Teď koneckonců všechno v pořádku bylo. A to, že se jeho vlasy držely na uzdě, bylo dokonce nanejvýš v pořádku. Celé pololetí nesnil o ničem jiném. A na to, co bylo v nepořádku - na Bradavice, chameleony, vlkodlaky a Jimmyho Flaminga -, teď rozhodně myslet nehodlal. Ne tady, u večeře v předvečer Vánoc. Ne v tomhle domě, kde si vždycky přidal tak skvěle normální…

„Zabarvičkuj!“ poprosila Lily, a při pokusu dát svou prosbu najevo i gestem rukou se jí podařilo dostat ten kousek masa z hrotu vidličky nikam jinam, než na ještě před okamžikem čistoskvoucí ubrus.

„Lily!“ Ginnyina ráznost, projevující se už za studentských let, s mateřstvím nabrala na síle. „Co jsem ti říkala! Nemluv s plnou pusou…“

Teddy okamžitě zalitoval, že malou kamarádku svým nebarvičkováním dostal do téhle situace, a tak rychle, s nenápadným mrknutím, nasadil stejný odstín tyrkysové, jaký měl na nádraží. Pohledem zachytil Harryho chápavé pousmání.

*

Prázdné talíře z jídelního stolu v Lasturové vile se zlehka vznesly do vzduchu a v mžiku se naskládaly na sebe. Letmým pohybem zápěstí je Fleur nasměrovala ke kuchyňské lince. Jídelní souprava elegantně sklouzla do dřezu, který se začal plnit vodou. Viki poněkud skepticky sledovala tuhle podívanou. Dovedla si živě představit tu prvotřídní spoušť, svatební dar od grand-mére et grand-père Delacour ležící na zemi ve skupenství malovaných střepů, kdyby se o něco podobného pokoušela ona sama. Zachránilo by to nejspíš reparo, kouzlo, v němž ji vlastní šikovnost přiměla stát se skutečným mistrem.

Za zákaz čarování mimo Bradavice, oddalující podobné eskapády daleko za obzor příštích pár let, byla upřímně vděčná.

Začala ze stolu sbírat zbývající nádobí. Fleur zatím pokračovala v dalších obratných kouscích z řady kouzel pro domácnost.

„… kdyby tě tak viděli studenti, maman…“

Pourquoi?“ pootočila se za dceřiným hlasem, hůlkou v ruce však nepřestávala dirigovat dění ve dřezu.

„Obávaná profesorka Weasleyová kraluje kuchyni…“

„Obávaná?“ ohradila se Fleur, ruka s hůlkou ustrnula v jedné pozici, a stejně tak se zachovalo i nádobí.

„No jasně. Účastnice Turnaje tří kouzelníků. Členka Fénixova řádu,“ vyjmenovávala Viki. S plnýma rukama nemohla přiložit dlaň k puse, a tak školní šeptandu napodobila jen potutelně ztišeným hlasem: „… jejího manžela napadnul vlkodlak!“

Fleur nesouhlasně zavrtěla hlavou. Tohle přeci nejsou důvody k tomu, aby se jí studenti obávali!

„Hloupost, Victórie…“

„Vážně, maman, přísahám…!“ stála si za svým. Zrovna tu zmínku o tátovi slyšela moc dobře. Ti čtvrťáci o něm mluvili s obdivem. Přitom právě oni kvůli otci pokousanému od vlkodlaka viděli něco špatného na Teddym. To byla hloupost…

Aspoň ta její zbrklost a šikovnost byla v tu chvíli něco platná. Nikoho díky ní nemohlo ani napadnout, jak moc úmyslná ta její nehoda byla…

Nevěřícně poslouchala, jakým směrem maman právě stočila konverzaci.

„… poslechni Viki, vídáš se teď často s Teddym?“ Maman! Já o vlku… Tohle není fér…

„… no… ehm…,“ vyhrkla, tápajíc jak pokračovat, „vlastně ani - ne… Proč?“ Vůbec po něm nekoukám. Vůbec se mi nelíbí. Vůbec, proč se ptáš…?

 „… nezdá se ti, že je… s ním něco v nepořádku?“ Merline! Není! Nic v nepořádku s ním není! Je úplně normální…! A ty vlasy jsou přeci parádní… Proč se najednou všem zdá, že je na tom něco špatně?

„Ne,“ odsekla a podnos, který držela v rukou, prudce postavila na linku. Nádobí na něm zařinčelo. Ten zvuk - to, jak moc hlasitý byl – ji zaskočilo. Okamžitě zmírnila tón hlasu: „Proč by mělo?“

„… já jen…“ Fleur se zarazila. Takovou reakci nečekala. „… to nic. Zapomeň na to…“ Najde nějaký jiný způsob, jak zjistit příčinu Teddyho problémů. Napadlo ji, jestli by neměla pátrat i po tom, co stojí za touhle prudkou změnou Victoriina rozpoložení. Ale dceřin rozpačitý výraz napovídal, že nejde o nic vážnějšího, než ten odvěký a zapeklitý problém zvaný dospívání.

Viki nejistě postrčila tác blíž ke dřezu a otočila se na patě. Neuniklo jí, že v matčině tváři na okamžik zahlédla cosi jako shovívavý úsměv. A z nějakého důvodu jí v mysli uvízlo zjištění, že to její ř ve slově nepořádek neznělo tedy vůbec francouzsky – žádné ršš…

Asi bych neměla zmizet takhle beze slova…

„Ty mami…,“ otočila se zpátky k ní a velmi výjimečně nepoužila běžné oslovení. To dávalo Fleur jasný signál, jak urputně a nenuceně se snaží změnit téma, „proč vlastně letos nepřijela teta Gabrielle?“

*

Bylo lehce před půlnocí, když Teddy s kupou balíčků v rukou opatrně našlapoval po schodech nahoru. Následoval Harryho do obývacího pokoje, kterému už kraloval robustní vánoční stromeček.

Bylo to pro něj nové. Druhá, zatím nepoznaná stránka Vánoc. Navzdory tomu, že je zbavovala poslední špetky tajemství, na tom bylo něco velmi podivně kouzelného.

„… vlastně by asi bylo jednodušší a nenápadnější je sem prostě přenést kouzlem,“ uvažoval nahlas Harry, jakmile za nimi zaklaply dveře do místnosti. Teddy mu musel dát v duchu za pravdu. Ne snad, že by se zlobil, že ho o tuhle pomoc požádal. Naopak.

„… ale Dursleyovi si na dárky zrovna nepotrpěli. Takže si to teď tímhle asi nějak… vynahrazuju,“ vysvětlil se zamyšleným výrazem. Teddy věděl jen málo o tom, jak vypadalo dětství jeho kmotra v Zobí ulici.

„To je fajn způsob kompenzace,“ souhlasil a rozhlédl se po ztemnělé místnosti, „tak nějak to asi musí vypadat o Vánocích u mudlů…“ 

Harry se tiše zasmál.

„To rozhodně. Strýc Vernon u toho ale vždycky nadělal mnohem větší hluk… “ Živě se mu vybavovaly časy, kdy pobýval v přístěnku pod schody. To přesouvání obrovského množství dárků pro Dudleyho do obývacího pokoje se nadalo přeslechnout.

„… říkals, že si na dárky nepotrpěli,“ namítl Teddy překvapeně. 

„Ne na ty pro mě.“

V Harryho slovech nebyla ani stopa po smutku nebo ukřivděnosti, a přeci z nich zaznívalo něco důvěrně známého, něco, kvůli čemu – anebo o čem, nechtěl Teddy v tomhle malém ostrůvku normálnosti ještě před pár hodinami utrousit ani slovo.

Teď už chtěl. Měl nutkavou potřebu mluvit.

S kým jiným než s Harrym? uvědomil si. Přeci si nepůjdu poplakat k babičce na rameno…

Ale – jak mám, u všech čokoládových žabek, začít?

Strýčku Harry, ve škole jsou na mě zlí… No rozhodně, to by znělo vážně skvěle. Asi jako „Právě mi rozbili bábovičku!“

Pomalu došel ke stromku.

Balíčky začal rozkládat po zemi. Pečlivě upravil stuhy a cedulky se jmény. Jeho před okamžikem nabytá kuráž jako by teď nervózně přešlapovala kolem, prudce vykračovala vpřed a zase rychle vycouvávala.

„… Harry?“

Jeho kmotr teď jen kousek od něho, už rovněž v podřepu, přerovnával svůj díl vánoční nadílky.

„Ano?“

„… já – vím, že je to asi hloupá otázka – přeci – už ve škole jsi byl ten hrdina kouzelnického světa, že jo…“ začal ze sebe soukat, opatrně, a přesto trochu překotně.

Hrdina kouzelnického světa neměl nejmenší tušení, kam tímhle jeho kmotřenec míří.

„Nebylo to zase tak horké,“ prohodil.

Něco.

V těch slovech bylo zase to něco, povědomého a blízkého. Nadechl se k pokračování.

„… ale nepřipadalo ti někdy – občas – tak trochu – že jsi jiný? Že tak docela nepatříš mezi ?“

Místností se na okamžik rozhostilo ticho.

„Jasně, že ne. Promiň, vážně hloupá otázka,“ mávnul rukou a kvapně chtěl debatu ukončit.

Blbost. Kolosální blbost. Jasně, že mu to tak nikdy nepřipadalo…

„Vůbec ne,“ namítl Harry k jeho překvapení, „vlastně jsem se tak nějak – jinak nebo divně – cítil poměrně často.“

„Poměrně často…?“ zopakoval Teddy nevěřícně a otázka, kterou tak pokládal, byla zcela zřejmá.

Jak často znamená poměrně často?

„Asi tak třikrát do týdne,“ prohlásil Harry naoko zamyšleně, jako by skutečně počítal všechny ty divné dny za celých šest let v Bradavicích.

Teddy se rozesmál. Byla v tom směsice úlevy, překvapení, i neskutečnosti té představy.

„Vážně?“

„Přísahám!“

„… že jsem připraven ke každé špatnosti?opáčil Teddy pohotově. Nešlo jinak. Tenhle odkaz jejich otců dobře znal.

„Samozřejmě. Pánové Náměsíčník junior a Dvanácterák junior k službám!“

Debata by se teď dozajista zvrhla v jeden velký žert. O loňských vánočních prázdninách. Letos v létě. Kdykoli před tou zpropadenou hodinou obrany proti černé magii.

„Harry, jak se s tím táta dokázal poprat?“ Teddyho tón byl náhle znovu zcela vážný, věcný a o poznání jistější. Už ani stopa po smíchu.

„S tím – myslíš…“

„S lykantropií. Že je vlkodlak.“ Samozřejmost, s jakou pojmenoval postižení svého otce, Harryho zaskočila. Jak ho to teď vůbec napadlo…?

„Protože já mám občas co dělat jen s tím chameleonem v sobě…“

Harry nechápal. Teddy mlčky ukázal na hlavu, výjimečně zcela úmyslně změnil barvu vlasů na mrkvově oranžovou a s rukou zase pomalu klesnul dolů.

„… ale o to vlastně nejde. Chci říct… v poslední době ve škole neustále poslouchám řeči o vlčím dítěti. O malým vlkodlakovi. Aúúú, úplněk se blíží, Lupine, a víš, jak se řekne latinsky vlčí bob, hehe?“

Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že s ironií v hlase napodobuje výroky svých spolužáků. Snad si vůbec nechtěl připustit, že by něčeho takového byly děti v Bradavicích schopné.

Samozřejmě, že byly. Zapoměls na poprask kolem Zmijozelova dědice?

 „… no a – to jsem pořád jenom to vlčí dítě. Ale táta - ten se skutečně proměňoval… “

Znovu nastalo ticho. Harry nevěděl. Netušil, jak mu povzbudivě – a přitom podle pravdy, přiblížit tu z velké části neradostnou realitu života jeho otce. A to vím jen chabou polovinu toho všeho… Přitom si dobře uvědomoval, že nikdo jiný nemá větší právo ji znát.

Vybavoval si, jak mu Sirius, a vlastně i Lupin, právě v pátém ročníku vyprávěli o jeho vlastním otci. O jeho stinných stránkách. Jenomže to bylo něco úplně jiného.

„Samozřejmě, vždyť taky byl tak trochu idiot! Všichni jsme byli idioti! Totiž – Náměsíčník ani ne…“

A tak zatímco Harryho nejpalčivější otazník kolem Jamese plynul z věcí docela prostých a snadno napravitelných, tenhle problém byl nesrovnatelně závažnější. Sám Lupin na něm neměl ani nejmenší podíl. A přitom byl na doživotí.

Na povrch Harryho uvažování vyvstala spásná myšlenka.

Odkašlal si, jako herec na pódiu získávající si tak pozornost i čas.

„Za prvé, sedí na mojí židli…,“ začal a snažil se o co nejpřesvědčivější tón, „za druhé, má na sobě moje šaty…“ Oči zpod čupřiny nyní už opět světle hnědých vlasů na něho hleděly značně skepticky.

„A za třetí – jmenuje se Remus Lupin.“

Co to má, u Merlina, být?

„To bylo jeho podání znaků vlkodlaka,“ vysvětlil, „uměl si z toho udělat legraci…“

„Tohle přeci… to neříkal na veřejnosti…“ namítl nekompromisně racionálně Teddy.

„To ne. Jen před přáteli. Siriusem, mým tátou a… však víš. Oni a profesoři byli vlastně jediní, kdo znal pravdu o tom jeho – malém chlupatém problému…“

„Malém chlupatém problému?“ zopakoval Teddy nevěřícně. Vážně se tomu dá říkat takhle… neškodně?

„Přesně tak,“ přisvědčil Harry.

„Zní to, jako by měl nevychovaného kocoura…“

„… nebo králíka. No jasně. A o to právě šlo…“

„Takže – to znamená, že o tom vlastně moc lidí netušilo, viď? Alespoň ne v Bradavicích…,“ došla Teddymu stěžejní skutečnost. Byl na tom úplně jinak než já… Hned nato se trochu zastyděl. Bylo nadmíru jasné, že ačkoli tátu netrápily řeči spolužáků, bolestné proměny musely být neporovnatelně horší…

„Úplňky trávil v Chroptící chýši – přece víš, nejstrašidelnější dům v Británii…“

Teddyho souhlasné pokyvování hlavou dávalo najevo, že ví naprosto přesně.

Na okraji Prasinek. Byl postavený v roce 1971 a-,“ zarazil se. A Harry s jistotou věděl, k čemu jeho vědomosti milující já muselo dospět.

„… to je rok, kdy nastupoval do školy…“

„Ano. Postavili ji kvůli němu. Stejně jako zasadili Vrbu mlátičku. Vede od ní taková podzemní chodba… Popravdě řečeno, ten dům si pověst nejstrašidelnějšího vysloužil právě díky němu… Všechno to vytí a podobně, pravidelně jednou do měsíce.“ Harrymu se zpožděním došlo, že tu poslední větu zdůrazňovat nemusel. Teddyho reakcí ale nebylo zděšení.

„Páni. To ale… tím se to vysvětluje. Spolužáci o tom neměli ani ponětí…“

A navzdory vědomí, že jakékoli srovnávání je v tomhle případě scestné, si nemohl pomoct.

„… zato o mně to vědí všichni. I o tom mém pitomém barvičkování…

„Jsem si jistý, že tvoje máma by tomu takhle určitě neříkala…“ Ne, Tonksová určitě ne. Barvičkování milovala.

„Máma a její žvýkačkově růžová…“ hlesl. Přesto měl Harrym dojem, že tentokrát do jeho slov proniklo více optimismu. Nebo možná jenom smíření.

Což nemusela být ta nejhorší cesta ven.

„Víš, Teddy, možná teď máš takový malý barevný problém. Ale nedej mu příležitost, aby byl větší, než ve skutečnosti je…“ Napadlo, že něco takového by mu snad na jeho místě řekl Sirius. 

To, co uviděl okamžik nato, ho v hřejivém pocitu utvrdilo.

V Teddyho tváři se objevil úsměv.

No, nebo možná spíš pobavený úšklebek.

„Věčná škoda, že u NKÚ nemůžu dostat otázku na tři znaky chameleona…“  

 

leden 2014

Znovu ho vítala klenba nádražní haly, o poznání méně vlídně než před dvěma týdny. Vlastně to byl asi jen pocit, odraz vědomí, že tentokrát ho Bradavický expres nepoveze domů, ale zpátky tam, kde kraluje Flaming a jeho průpovídky. Střechu nad nástupištěm bičoval déšť.

Světlými body těch nepříliš radostných vyhlídek byla možnost setkání s Viki a – k Teddyho vlastnímu překvapení, i nově nabytá chuť se znovu s vervou pustit do učení, napravit tu neodvratně se blížící pololetní katastrofu. A někde v koutku jeho mysli, tak nepatrně, že si to ještě nedokázal docela připustit, se zatím usídlila zvědavost a záhada jménem Chroptící chýše.

V jeho kufru se navíc, vedle babičkou pečlivě seskládaného oblečení, skrýval i jeden učiněný poklad. Před odjezdem mu totiž Harry svěřil zvláštní balíček. Plášť, nepochybně velmi starý, a přesto bez jediné známky poškození nebo opotřebení.

„Dědí se v naší rodině po generace. Jednou by ho měl dostat James, ale myslím, že tobě teď poslouží víc.

Neviditelný plášť.

Hleděl na svého kmotra v němém úžasu. Tímhle mu přeci dával tu možnost. Tu užitečnou schopnost. Splynout s kamennou zdí za svými zády.

„Nepřeháněj to s ním…“

Měl dojem, jako by mu v tu chvíli Harry přečetl myšlenky.

„Pokaždé není řešením být neviditelný. Ale občas se to může u Merlina hodit.“

O tom Teddy nepochyboval.

„… mě před školním trestem nebo jiným průšvihem zachraňoval pořád.“

Představa váženého bystrozora a hrdiny kouzelnického světa, sužovaného kdysi školním řádem a ostřížím zrakem profesorky McGonagallové, Teddyho opět upřímně rozesmála.

A dobrá nálada by mu dost možná vydržela ještě hodnou chvíli, kdyby se v ten moment za jeho zády neozval notorický známý hlas jménem pohroma.

„Kde máš kmotra Pottera, Lupine? Stydí se snad kmotr Potter za pestrobarevnýho vlkodláčka?“

… jasně.

A úplněk se blíží.

Bacha na nos, Flamy.

Aúúú. 


PS: Kouzelnický ekvivalent Ježíška či Otce Vánoc - Dráčka Haťafráčka - jsem si dovolila vypůjčit od blogerky Barbory z www.muj-fandom-ma-krev.blog.cz, která jej přivedla na svět ve svém Adventním kalendáři 2015. Ten nápad se mi zdál naprosto kouzelný a zcela v duchu rowlingovsko-medkovské poetiky, neuměla jsem si proto představit, že by šestiletý Teddy věřil v někoho jiného.  



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Malý barevný problém I. :

8. RenyNew přispěvatel
04.09.2017 [20:14]

RenyNewJé, tak to mě těší, Angelo :-D. Už jsem si na Fleur v roli profesorky OPČM a pod příjmením Weasleyová tak navykla, že mi vůbec nedochází, jaký nezvyk pro čtenáře to musí být. Jsem ráda, že se líbí!

7. Angela přispěvatel
04.09.2017 [20:06]

AngelaParáda! Líbí se mi, jak se musím soustředit, abych se zorientovala, jak musím hádat, kdo je kdo, a pak mě čeká překvapení. Třeba u Weaslyové... Fakt jsem netipla Fleur.
Četla jsem to jedním dechem! A moc se těším na další! Emoticon Emoticon

6. RenyNew přispěvatel
04.09.2017 [19:13]

RenyNewDěkuju, Rusalicko i Trisho, za přečtení i za vlídná slova. Budu se snažit dokončit II. část co nejdříve - a snad budu i méně skákat v čase ;)-

5. Trisha
03.09.2017 [21:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Bezva. Hoci by som uvitala menej skakania v case ale pobavilo. Emoticon Tesim sa dalej.

4. Rusalicka
01.09.2017 [15:21]

Dobre nacnuta povidka. Jsem zvedava na pokracovani teto povidky. Jen tak dal.

3. Kate3 přispěvatel
01.09.2017 [13:20]

Kate3Rádo se stalo, milá Reny. :) Jak tak na sebe nechávám tu povídku působit, napadají mě další skutečnosti. Například to, že Teddy a Viki si určitě budou mít co říct. Vždyť jejich tátové jsou/byli vlkodlaci! Emoticon Nápad s Fleur jako profkou je super! :) I Vánoce se mi po zralé úvaze zdají taky fajn, ovšem proč by se nemohli, celá familie, sejít někdy jindy, v jIný den Vánoc, či na Nový rok, apod. :) No, a rozhovor s Harrym na konci je super, kmotr Potter, je vlastně jediná taková spojka s rodiči Teddyho. A ano, i Harry a Ted jsou si něčím podobní. Oboum jim zemřeli rodiče, když byli malí. Emoticon Oba jsou ve škole vystaveni hloupým řečem od spolužáků. Díky Ti, umíš ti s nimi. Máš hezky vytříbený styl psaní, který rozhodně nenudí. Emoticon Emoticon Emoticon

2. RenyNew přispěvatel
01.09.2017 [12:37]

RenyNewMilá Kate, moc ti děkuju za tenhle naprosto perfektní komentář ;). Obshálý, konkrétní... co víc si přát :-D.
Dlouho jsem váhala, koho dosadit na post učitelky OPČM - Hermionu, Rona i Harryho jsem vyloučila rovnou, bylo by to moc velké klišé. Nevilla máme u bylinek... kdo je tam další? A pak mě osvítil nápad s Fleur. Schopná dozajista byla, o jejím povolání v knížkách nepadlo ani slovo... a navíc jejího manžela přeci taky napadl vlkodlak. Ideální konstelace! Co se týká těch Vánoc - ano, sama jsem uvažovala, jestli by je všichni Weaselyovy netrávili společně v Doupěti. Na druhou stranu, se všemi těmi drahými polovičkami a kupou dětí... obávám se, že by Doupě prasklo ve švech. A musím se přiznat, že oddělené scény Vánoc u Potterů na Grimmauldově náměstí / a Weasleyů v Lasturové vile, se mi zkrátka víc hodily do krámu...
Každopádně - děkuju!

1. Kate3 přispěvatel
01.09.2017 [12:31]

Kate3Auu. Já miluju ten tvůj styl psaní. Tak lehce,vtipně, s nadsázkou, umíš popsat situace, pocity, myšlenky. Kmotr Potter je skvělej a těch vtípků bylo nespočet! Emoticon EmoticonPřiznám se, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že profesorka Weasleyová není Hermiona, ale Fleur(je to pro mě nezvyk myslet na Fleur jako na Weasleyovou),proč by taky Hermiona měla přízvuk,že... Emoticon S takovou lehkostí píšeš... četlo se to samo. Emoticon Je vlastně zajímavý, že Ron a Hermiona netráví čas o Vánocích s ostatními s rodinou Harryho a Ginny, vždyť Ron je taky bratr, stejně jako Billy. Bylo.v hezké, kdyby se tak všichni sešli. Ale.tento příběh je hlavně o Teddym, jehož problém vlastně není vůbec tak velký, bolestivý s.ohledem na proměňování, jako problém jeho otce. A ještě na závěr , výjimeční rodiče musí mít výjimečné dítě! Emoticon Děkuji, byla to moc hezká první část, těším se na další! Emoticon Tvá verze Teddyho v době jeho dospívání mě baví a oblíbila jsem si ho.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!