Dar • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou je 123ellis.

05.12.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1354×

Podívala jsem se na počítačovou obrazovku před sebou a snažila se soustředit. Případ jako každý jiný. Za tu dobu, co se živím vyšetřováním vražd, jsem jich zažila stovky. Tenhle se ale v něčem lišil. Věděla jsem to. Teda spíš jsem to tušila. Můj instinkt mi napovídal, že něco není v pořádku. A můj instinkt mě nikdy nezklamal. A tak jsem vlastně byla jako slepec, jako hádač, který pátrá po věci, aniž by tušil, kterým směrem má jít. Pro mou profesi to bylo výhodné, ale neslo to sebou určité problémy. Někdy jsem si říkala, že to za to nestojí. Třeba nedávno. Loupež v malém zlatnictví. Byla to triviální záležitost. Vyšetřování mělo probíhat nanejvýš 3-4 dny. Samozřejmě se mnou se to protáhlo na bezmála 2 týdny. Zapojila jsem zde svůj talent a nakonec se ukázalo, že ten muž měl na svědomí ještě vraždu a další dvě loupežné přepadení. A tak místo 5 měsíců dostal 6 let. Možná pro můj šestý smysl jsem nejlepší policejní detektiv celém Kentucky.

Z pročítání toho jednoduchého a pro mě tak zapeklitého případu mě vytrhlo zaklepání. Odtrhla jsem oči od obrazovky a se zvědavostí jsem otočila hlavu ke dveřím.

„Dále,“ zavolala jsem.

Dveře se otevřely a já zpozorovala menší postavu, zahalenou v černém plášti. Nejdřív jsem se vylekala, ale pak ta osoba zvedla hlavu a obdařila mne širokým úsměvem.

„Dobrý den. Neruším?“ Byl to postarší pán, asi kolem šedesátky. Jeho hlas mě zahřál u srdce a já k tomu muži najednou pocítila nesmírné sympatie.

„Ne, vůbec ne. Pojďte dál a posaďte se.“

Když překročil práh mé kanceláře a přiblížil se k protější židli, objevila se za ním další, stejně zahalená postava. Zdálo se mi to až neskutečné, mít dva tak podivné zákazníky v jeden den. Ta paní nemohla mít méně než sedmdesát. Její kůže byla bleďounká a už jenom lesk jejích očí vypovídal, že život tady na zemi se už pro ni chýlí ke konci. Ale stejně, jako její partner, i její rty se roztáhly do milého úsměvu. Žádný pozdrav nedoprovázel její příchod a já jsem za to byla jaksi vděčná. Nedokázala jsem pomyslet na to, jak by zněl její hlas a ani jsem se neodvažovala domyslet, jak by na mě zapůsobil. Už jenom pohled na ni ve mně vzbuzoval soustrast a lásku.

Když se ta osůbka pomalu usadila a já je oba měla před sebou, nedokázala jsem přijít na to, jaká nadpozemská síla stvořila ty obličeje. Jen to, co jsem viděla v jejich pohledu bylo nad moje chápání. Ta krása těch osob by oslnila každého. Žádné modely, jaké vidíme v televizi. Jen prostá krása a vsadila bych se, že to byl pouhý zlomek té duševní.

Když jsem na ně hleděla takovou chvíli, že to už bylo nezdvořilé, hlasitě jsem se nadechla a posunula se na židli. Pohled jsem z nich ale nespustila. Až moc mě fascinovali.

„Takže,“začala jsem a můj hlas jakoby v jejich přítomnosti ztratil své obvyklé sebevědomí, „můžu se zeptat, jaký je účel vaší návštěvy?“

„Ehm, naše dcera,“ promluvil a v jeho hlase byla cítit bolest. Nevědomky jsem polkla, když jsem pochopila, že ztratili někoho tak blízkého. Nemohla jsem uvěřit, jak by jim osud mohl zasadit tak tvrdou ránu.

„Jane Collinsová.“ Při tom jménu mu přeskočil hlas a já nemohla necítit ty emoce, které prožívá. Pak promluvila ta žena. Byla jsem si téměř jistá, že je němá. Podvědomě jsem ani trochu nepochybovala, že je to anděl, doprovázející toho muže. Mlčenlivý anděl. Nedávalo mi smysl, jak by tato bytost mohla mít něco společného s lidstvím. Vlastně jsem si tím byla stále jistá, že není člověk, jen ta mlčenlivost šla stranou.

„Znáte ji?“ ten hlas byl až neuvěřitelný. Naděje, smutek, zoufalství, ta dobrota, láska – neuměla jsem pojmenovat všechny pocity, které byly obsaženy v té kratinké větě. Pak mi došlo, že uběhlo už několik sekund a já pořád zírám někde do prázdna. Ten zvuk mě úplně omámil a já neměla tušení, kolik času uplynulo. Zaostřila jsem pohled na hrnek kávy a konečně si vybavila poslední slova. Ten muž říkal Alice Collinsová. To jméno jsem znala a až moc dobře. Instinktivně jsem pohlédla na obrazovku.

Ach, ano. Byl to ten případ, nad kterým jsem strávila už tolik času. Žena, která byla před nedávnem znásilněna a zavražděna v parku nedaleko svého domova. Jmenovala se Alice.

Nemohla jsem přemýšlet. Její jméno křičelo v mé hlavě, že jsem myslela, že se mi rozskočí. Vzpomínka na její tělo - nahé a bezbranné - se drala na povrch. Neměla žádnou šanci, byla tak bezmocná.

Najednou jsem zpozorovala, že ten muž na mě zřejmě mluví, ale přišlo mi, jakoby jen němě artikuloval. Snažila jsem se pochopit, co říká, ale nemělo to smysl. Horečně jsem přemýšlela a snažila se najít způsob jak jim to oznámit. Tohle by měl udělat někdo jiný. Já rozhodně nebyla ten správný člověk. Ale tak to teď bylo a já se s tím musela nějak poprat.

Hluboký nádech mi pročistil hlavu a také zčásti zbavil nepříjemné bolesti hlavy. Když jsem konečně otevřela ústa, spatřila jsem jejich obličeje. Zračilo se v nich pochopení a já věděla, že to, co jim řeknu přijmou a cítila jsem jak mnou prostupuje pocit, že už nějak tuší, co se jejich dceři stalo. Najednou jsem věděla co jim říct. Žádná panika nebo nervozita neovlivňovala moje slova, jen soustrast.

„Vaše dcera… je mi to opravdu líto, že vám to musím oznámit. Vaše dcera byla obětí znásilnění a zavražděna. Mohu-li vám nějak pomoci, ať je to v čemkoli, můžete se na mě kdykoli obrátit. Vím, že je to pro vás těžké a –“

„Mohu-li vás už nyní požádat?“

„Samozřejmě,“ řekla jsem očekávajíc co bude následovat.

„Mohla byste nám říci, přesně prosím, jak zemřela?“ Poznala jsem, že se snažil, aby jeho hlas zněl vyrovnaně, ale přesto jsem pod tou maskou slyšela, jak se jeho hlas třese.

„Ale ano, jistě. Jen se obávám jestli….. musíte prožívat strašnou bolest z té ztráty. Možná by bylo lepší ji neprohlubovat.“

„Ne. Věřte mi, my to zvládneme.“

Bála jsem se, že se ten muž zbláznil. Možná jsem mu to neměla sdělit tak najednou. Třeba teď, když vyhovím jeho přání to bude pro něj – ač si to teď neuvědomuje – tak těžké, že se z toho už nevzpamatuje.

„Opravdu by jsme si přáli vyslechnout, co se přesně stalo. Nebojte se, budeme v pořádku,“ pronesla ta žena a tím mě zcela uklidnila a já byla připravená konečně vyslyšet jejich prosbu.

Vaše dcera, Jane Collinsová, byla jak už jsem se zmínila znásilněna a poté hned zavražděna. Navíc byla podle všeho okradena o svou kabelku, šperky a zlaté hodinky. To má na svědomí bezesporu pachatel. Vím, je to nechutné a nemorální okrást mrtvou, ale bohužel je tomu tak. Našli jsme ji v parku poblíž jejího domova. Nechci vám zde popisovat detaily, ale její případ je tak neobvyklý, že pokud budete chtít přesný výklad, tak se tomu nejspíš nevyhnu.“

Moje řeč byla jakýmsi posledním pokusem ochránit ty dva od nadbytečné bolesti, i když možná i snahou ušetřit sebe samu od těžkých vzpomínek. Muž však svá slova nevzal zpět a já ač zcela nedobrovolně pokračovala dál:

„Našli jsme ji k ránu, když nějaký pán šel do práce a objevil ji za mohutným křoviskem. Lékař odhaduje smrt na jedenáctou večer. Vše naznačuje, že byla uškrcena šátkem, ale vražednou zbraň jsme nikde nenašli. A teď-“ nadechla jsem se a ještě jednou jsem se podívala, jestli si to nerozmysleli.

,Pokračujte.“ Hlas se mu třásl a já nemohla pochopit, proč se tak trápí. Pohled jsem obrátila na jeho společnici a ta pouze přikývla. A tak mi nezbývalo nic jiného.

„Mrtvolu vaší dcery jsme nenašli jen tak pohozenou jak to bývá. Ležela na zádech, paže zkřížené na hrudi a byla přikryta částmi svého oblečení. Ani toto bychom nepovažovali za něco, co se vymyká standardům, kdyby na jejích víčkách nebyly položeny dvě mince….pro převozníka. Domnívám se, že znáte řeckou mytologii, takže víte, o čem mluvím. Pokud ne, tak převozník má podle pověsti převážet -“

„- duše mrtvých na druhý břeh.“ Ano, to je mi známo, ale nemohu pochopit, co má tohle společného s naší dcerou. Nikdy jsme s řeckými tradicemi neměli co dočinění.“

„Vy ne, ale její manžel ano.“

Chvíli bylo ticho a mně to připadalo, jako bych sledovala v televizi nějakou detektivku a oni právě odhalili pachatele. Stejné ticho, ba i stejné napětí, až na to, že podle mého názoru - jako názoru hlavního detektiva - pan Collins nebyl vrahem. Proč? Neměl motiv. Pro jiné by tato skutečnost byla zanedbatelná. Ale ne pro mne. Zvlášť když moje intuice byla stejného názoru. Jednoduše jsem si byla jista, že pan Collins vrahem není. Kdo jím ale vlastně je, to mi zatím nebylo známo. Oba jsem je seznámila s mým neopodstatněným přesvědčením a oni k mému překvapení se mnou souhlasili. Zdálo se jim stejně nepravděpodobné, že by ji mohl zabít a přáli si, abych pokračovala ve vyšetřování.

„Známe ho moc dobře na to, abychom si o něm mohli něco takového myslet. Je to výtečný muž. Nebyl by toho schopen a jak už jste říkala – neměl důvod.“ Jejich snaha očistit jméno pana Collinse mě dojímala.

„Nevíte něco, co by nám pomohlo? Možná jména jejích přátel, třeba ze školy. Neměla s někým spory? Každý detail by nám mohl pomoci.“

„Nevím nic, co by mohlo udělat nějaký průlom v případu. Opravdu. Ale ohledně těch nepřátel. Jane si psala deník. Možná…byste v něm mohli něco najít.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak Alice si psala deník! Jak tomu mohl přikládat tak málo nadějí? Rychle jsem se optala, kde bychom ho našli a moje radost se znásobila. Když jsem zjistila, že se nachází u nich doma.

„Pošlu s vámi Susan – moji asistentku. Promiňte, ale nyní nemůžu opustit kancelář. Mám tady ještě něco na práci. Předejte jí deník a já vás brzy zpravím, jestli jsme našli nějakou stopu. Patří vám mé veliké díky a věřte, že jsem vám kdykoli k dispozici.“

„Nashledanou,“ odpověděli a zavřeli za sebou dveře.

Když opustili moji kancelář, zasedla jsem za stůl, připravena věnovat se dalším případům. Měla jsem ale plnou hlavu nedávné návštěvy a moje nedočkavost, že brzy uvidím ten deník, mi tak překážela v další práci, že jsem raději zanechala pokusů, se na ni soustředit.

Dlouho jsem přemýšlela nad Janiným případem, dokud jsem nezaslechla klepání na dveře a nevyrušil mě hlas mé asistentky.

„Tady je ten deník. Má ale křehkou vazbu tak opatrně.“

Její slova zanikla v přívalu mých myšlenek a nadějí, které se točily jen kolem toho deníku. Věděla jsem, že v něm něco musí být. Věděla jsem, že díky němu odkryji vraha. Rychle jsem jej otevřela a listovala stranami, hledajíc něco, co by odpovídalo mým představám. Pak jsem narazila na jeden odstavec, psaný stejně úhledným písmem jako ostatní, ale něčím se lišil. Jakoby vyvstával ze stránky. Kolem něj se objevila neviditelná čára, která jej oddělovala od všeho kolem. Samozřejmě se mi to jen zdálo. Tohle se mi stávalo často. Byl to jakýsi signál, jakási součást mé intuice, že se jedná o něco velmi důležitého. A tak jsem se bez dalšího rozvažování začetla. Datum hlásalo 12. dubna 1993 – muselo jí být asi patnáct. Když jsem tedy nyní znala autorčin věk, nedočkavě jsem se začetla do řádků jejího díla.

Datum: 12.4.1993

Dneska jsem měla opravdu podivný den. I když se mi to stává tak často, dnes mě to opravdu vyděsilo. Vím, že jsem si přísahala, že budu statečná a nic, co se týká TOHO mě nevyděsí. Ale dnes, dnes To bylo jiné než někdy dřív.

Šla jsem ze školy, když jsem se zastavila u vývěsní tabule. Pročítala jsem si plakáty, když jsem zjistila, že za mnou někdo stojí. Koutkem oka jsem poznala, že je to kluk asi ve stejném věku jako já. Otočila jsem se, abych mu řekla „ahoj“, ale když jsem se mu podívala do tváře, zase se To stalo. Najednou jsem zase „viděla“.

Viděla jsem ženu. Ležela v mokré trávě. Nahá, přikrytá kusy svého oblečení. Její tělo nabíralo modrý nádech. Na obou očních víčkách měla položeny zlaté mince. Tomu jsem nerozuměla, ale ani jsem po odpovědi nepátrala. TOHLE s sebou neslo spoustu podivností. Myslela jsem si, že je jí jen zima. Pak ale tento výjev vystřídal další - zajímavější, nebo spíše hrozivější - a to už mi bylo jasné, co se této ženě stalo.

Ta žena šla po silnici. Její krok byl bojácný. Zdálo se mi, že se vždy zastavila a vždy jen na nepatrnou chvilku zvažovala, zda se nemá vrátit. Po každém kroku se navíc rozhlédla a čím více se to opakovalo, tím byly její oči zoufalejší. Byla už tma a svítily jen pouliční lampy, když míjela úzkou uličku mezi domy. Zpozorovala že tam někdo stojí.

„Jamesi,“ oslovila toho muže, ale hlas se jí třásl. Jeho vysoká postava se tyčila asi metr šedesát do výšky. Černé vlasy měl ostříhané nakrátko a jeho tvář byla na pravém spánku poničena ošklivou jizvou.

Muž se k ní blížil a já cítila, že něco není v pořádku. Měl zvláštní jiskru v očích. Kdybych byla na místě té ženy, rychle bych utíkala pryč. Ale ona tam jen nehybně stála, i když ji ten muž přejížděl rukama po zádech a až násilně ji líbal. Vůbec se nebránila. Pak ji bezohledně táhl do blízkého parku a na ní opět nebyla vidět ani známka vzdoru.

Vše jsem pozorovala jako divák. Ten muž z ní strhl blůzu a když mi došlo, k čemu dojde uviděla jsem na jejím rameni povědomá znamínka. Už předtím mi byla povědomá,ale pořád, jakoby mi to nedocházelo.

Ten výjev neskončil, nýbrž pokračoval. Nejhorší na TOM je, že nemůžete odejít. Musíte ten „film“ dokoukat do konce. Bála jsem se toho muže a taky i té ženy. Bylo na ní něco divného. Asi to , že se nijak nebránila. Nekřičela a ani se s ním neprala. Úlevou bylo, když vše konečně skončilo. Stejně nečekaně jako to přišlo a já konečně viděla denní světlo. Ten kluk už tam nebyl. To on „hrál“ roli toho muže. Za několik let se to stane a on spáchá ten strašný čin. Ale kdo byla ta žena?

Přemýšlela jsem nad tím dlouho. Možná déle, než bylo správné. Nakonec jsem na to ale přeci jen přišla. Bylo to jasné už od začátku, jen strach mi tu odpověď zastíral. Strach o samu sebe, protože ta žena nemohl být nikdo jiný než já. A teď se bojím, protože vím, že to, co „vidím“, se stane. Vždy se to stalo. Neexistovaly vyjímky.

Nebojím se kvůli tomu že umřu. To je lidské, každý jednou umře. Já se bojím toho, že celý život prožiji ve strachu.

Hleděla jsem ještě dlouho na tu popsanou dvojstranu, než jsem si vše uvědomila. První dojem nebyl žádný. Po tom, co jsem to dočetla, jakoby se zastavil čas. Jakoby mé myšlenky zamrzly na jednom bodě. Pak mi najednou začaly vířit hlavou jako hurikán, ale pořád mi nic nedocházelo. Nemohla jsem zapudit ten obraz v mé hlavě. Ta mrtvola popsaná v deníku se mísila s mými vlastními vzpomínkami. Ještě dlouho jsem seděla jako v transu, dokud jsem nebyla schopná vstát a aspoň trochu zapnout mozek, abych mohla dokončit případ.

Netrvalo dlouho, než jsme našli vraha. Podle popisu v deníku to nebylo těžké. Byl to James Roberts a jak už se stává, byl to jeden z mála, kdo byl Collinsovým opravdu blízký. Samozřejmě by byl popis v deníku jen chatrným důkazem.Vlastně jsem se nikomu o tom deníku ani nezmínila. Vyvolalo by to jen řadu dohadů a další vyšetřování a dost možno by to obrátilo celý svět vzhůru nohama. Rozhodla jsem se, že na deník úplně zapomenu.. Důkazů teď bylo i tak mnoho. Ve vrahově bytě jsme našli věci, které byly Alici odcizeny – zlaté hodinky, kabelka a šperky- nic nechybělo. Mince, které byly zprvu považovány za důkaz, že vrahem je pan Collins, byly nyní bezvýznamné. Bylo jasné, že James Roberts je použil, aby od sebe odlákal pozornost.

Mohla jsem si oddychnout. Všechno bylo za mnou. Ale jaksi jsem to nedokázala. Když vás něco takového potká, něco, co úplně změní váš pohled na svět….už nedokážete žít obyčejný život. Teď jsem se na něj dívala úplně jinak a moje přesvědčení, že svět je zcela obyčejný, utrpělo radikální změnu.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné