OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dopis mému únosci



Dopis mému únosci

Stockholmský syndrom, psychologická reakce, kde se zajatec začíná silně identifikovat se svým únoscem, jakož i s jeho názory a požadavky. 
(volně převzato z Britannica.com)

Užijte si to. :)
Kaisa

Drahý Connore,

vím, jak moc nenávidíš dopisy, ale přes to všechno tu sedím a jeden pro tebe píšu, protože nemám jinou možnost, než použít kus papíru bez duše. Sice postrádá veškerý třetí rozměr, verbální komunikaci, význam mezi řádky, ale neexistuje jiná cesta, jak se s tebou spojit. Kdyby to šlo jinak, udělám to, o tom nepochybuj, ale i tahle hloupá snůška písmenek by mohla znamenat spoustu problémů, kdyby se dostala do rukou nesprávných lidí. Měl jsi pravdu, když jsi mi vysvětloval, že nakonec ze všeho ručně psaného zůstanou jen zkreslené vzpomínky a spousta problémů, pokud se tedy vůbec ono veledílo dostane do rukou adresáta. Doufám, že v tomto případě ano, protože jinak nevím, co budu dělat.

Unesli mě. Vzali mi všechno, co jsem ke svému životu potřebovala, zavřeli do zlaté klece a chodí okolo mě jako lidé v zoologické zahradě. Prohlíží si moji tvář, fotí mé příbuzné, strkají mi mikrofon před ústa a pokládají hloupé otázky. Jaké to bylo? Jsi ráda, že jsi doma? Chyběla ti rodina? Co budeš dělat teď, když máš svobodu? Budoucnost? Mučil tě? Týral tě? Nerozumím jim. Nechápu to. A když se snažím po pravdě odpovědět – protože ty sám jsi říkal, že se člověk nemá ptát, nechce-li znát odpověď – tak se někdo rozbrečí. Třeba ta žena, která tvrdí, že mne porodila, nebo ten muž, který do ní zasel semeno života. Chtějí, abych reagovala určitým způsobem, vidím to na těch tvářích novinářských hyen, tohle se jim do příběhu nehodí. Ale netuším, co chtějí slyšet.

Přesvědčují mě, že se to zlepší. Konkrétně nějaká neskutečně drahá psycholožka s tendencí analyzovat každý můj krok. Pozoruje místo, kam si sedám, výběr nápojů, které piji, jídlo, které jím. Ptá se, nabízí možnosti, analyzuje a tlačí na mě. Všichni chtějí, abych něco řekla – něco převratného, co by je uklidnilo, že udělali dobře, když mě našli. Povídají něco o starých kolejích, vysokých školách, rodině a domovu, ale nikdo z nich nechápe, že se cítím cizí. Neznám je, nepamatuji si na ně, netuším, kdo jsou, co vyžadují. Jsem osamělá ve skupině lidí, kteří tvrdí, že jsou moji příbuzní.

Občas vytahují fotky z narozeninových oslav, předražených dovolených, ze školy, a doufají, že si vzpomenu. Vyprávějí mi příběhy o tom, jak jsem v létě pořádala svatbu s Noahem, jak jsem měla výborné známky, skvěle se učila, milovala moře a písek, nejraději ze všeho měla vanilkový dort s jahodami a vždy si nejvíce přála poníka. V těchto chvílích si připadám jako na zdvořilostních návštěvách, kdy člověk poslouchá vyprávění pyšných rodičů o naprosto průměrném potomkovi. Nenacházím se v těch jejich začarovaných pohádkách, nepoznávám svou tvář na obrázcích, nemám ani záblesky vzpomínek. Přesvědčují se, že je to normální, že se to časem spraví. Ale copak jsem nějaká rozbitá věc?

Nejraději jsem sama zavřená ve svém pokoji, nemusím pozorovat ty němé výčitky mým směrem, ale ani tak nejsem šťastná. Nenávidím tu růžovoučkou místnost plnou zbytečností a třpytivého prachu. Zakonzervovali ji, ustrnuli. Nechtějí mi dovolit na nic sáhnout – od úklidu jsou sluhové, od vaření kuchaři, od práce na zahradě zahradníci. Já mám jen odpočívat, srovnat se, adaptovat se na přirozené podmínky. Naučit se přijímat svobodu. Jako kdybych snad někdy byla uvězněná!

Mluvím moc o sobě, rozpitvávám sebemenší náznaky emocí a nenávidím se za to. Hřích a slabost. Tolikrát jsi mě varoval, že to takhle dopadne, když se odloučíme, a já bláhová si myslela, že to přeháníš. Jenže tě postrádám. Není to jenom psychická nespokojenost, ale takřka fyzická bolest, moje tělo, moje mysl, nic z toho nedokáže existovat s pocitem, že jsi někde lapený jako zvíře, nesmíš se ke mně přiblížit, ani se mnou mluvit. Děsím se. Bojím se. Oni mi nikdy nedovolí tě znovu vidět, že ne? Ale proč mě chtějí tak srdceryvně ubránit jedinému štěstí v mém životě?

Podstrkují mi Noaha, dřevěnou loutku jejich představ. Možná to pro někoho může být milý chlapec, věřím tomu, že by si svou spřízněnou duši našel, ale on tvrdohlavě odmítá hledat, žije v nějakém vnitřním přesvědčení, že jsem pro něj byla stvořená já. Ale my oba dva víme, že to není pravda, patřím pouze tobě a nikomu jinému. Zpočátku mi byl sympatický, tak nějak jsem doufala v záchvěv empatie, třeba by mi pomohl se na chvilku dostat z domu, ale jakmile jsem mu jen naťukla svůj plán, tak se hrozivě naštval a všechno vyklopil těm, kteří se nazývají mými rodiči. Znechutil se mi. Možná v tom hraje roli i jeho vzhled – vypadá přesně opačně než ty. Moc nevyrostl, sotva to dotáhne na metr osmdesát, nemá žádné svaly, žádný tuk, jen kostru potaženou kůží, telecí hnědé oči s tím stále laskavým výrazem, rovné, krátce střižené hnědé vlasy a chodí oblékaný ve svetrech různých barev. Vždy pečlivě sladěný, čistý. Odporný. Nemá nic z muže, kterého bych dokázala milovat. To nikdo kromě tebe.

Pamatuješ si ještě na tu noc v Atlantě? Jak jsme seděli na zrezivělém zábradlí, popíjeli nechutné kafe a předstírali, že všechna ta přistávající letadla jsou padající hvězdy? Byli jsme přejedení příslibů a tužeb, až po okraj naplnění láskou, nádherní ve své obyčejnosti, průměrní ve své podivnosti. Kdybych si mohla přát ještě jednu poslední věc, tak bys to byl ty. Chci se vrátit do těch bezstarostných dní všude a nikde, cestovali jsme z království do republiky, z velkoměsta na vesnici, z hor na pláž. Náš domov byl svět, naší ambicí celý vesmír. Byli jsme nikdo a zároveň všechno. Každý týden jiná barva vlasů, každý den jiné kontaktní čočky, každou hodinu jiný styl. Svoji. Absolutně svobodní.

Marilyn. Tak údajně zní mé jméno, podle kudrnaté herečky, která zemřela z neznámých příčin. Byla to drobná blondýnka, oblíbená mezi muži. Jako kdyby na tom záleželo. Když se je snažím přesvědčit o pravdě, tak mi mávají před očima starým pasem a novým občanským průkazem. Marilyn Lena Hunt. Občanka Spojených států amerických, rodačka z Los Angeles, bydlištěm ve Washingtonu. Majetek systému. Nechápu tu jejich posedlost důležitě vypadajícími papíry, nemají žádnou hodnotu, za pár prezidentů je sežene každý kdykoli a kdekoli. Nevědí, kolik už jsem nosila jmen, kolika státům jsem náležela, odkud jsem pocházela. Nezáleží mi na tom, co napíšou do dokladů, protože já nejsem žádná jejich zbohatlická americká dceruška. A nikdy nebudu, to ti přísahám.

Někdy přijde návštěva, spousta přátel předstírajících zájem o znovunalezené dítě. Vyprávějí mi o obrovském zázraku. Ne každý potomek je natolik podobný své slavné matce, vlastně jsem měla obrovské štěstí, že si ten hodný strážník všiml, že se nápadně podobám té chudince, které se ztratilo dítě, nosím falešné doklady a neustále nové identity… Také jsem mohla navěky zůstat v tvém područí, teď mohu konečně plnými doušky ochutnat volnost. Zdvořile přikyvuji, ale nejraději bych jim vyškrábala oči, držím se jen kvůli tobě, protože vím, jak si zakládáš na disciplíně. Třeba když tohle protrpím, něco obětuji, tak mne nechají. Potom si tě najdu. A už nikdy nikomu nedovolím, aby mi tě sebral.

Connore, chybíš mi. Potřebuji tě ke svému životu jako dýchání, chybí mi tvoje plavé kudrlinky mezi prsty, tvoje káravé pohledy, když jsem udělala něco špatného, tvá výška, která mě dělá tak neuvěřitelně malinkatou, tvoje silné paže, když mě chráníš před zvědavými pohledy, tvůj hluboký hlas vysvětlující všechny pravdy světa, tvůj odzbrojující úsměv, neobsažitelné znalosti, disciplína, rozvážnost, ledový klid, smrtící nebezpečí. Tvoje aura predátora. Majetnické chování. Chybí mi moje druhá polovina, ta silnější část mě samotné. Bolí mě, že tu nejsi. A není to ta krásná bolest. Tahle pálí, ničí, boří. Zabíjí mě tvoje nepřítomnost.

Nezapomeň na mě, prosím. Jsem tvoje, ať jsi kdekoli. Ať říkají cokoli. Miluju tě a udělám cokoli pro to, aby se vše vrátilo do původního stavu. Jednou to bude zase takové, jaké to má být.

S láskou,

tvoje Miracle.


Budu vděčná za váš názor. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dopis mému únosci:

9. Ree
17.08.2016 [15:24]

Chci pokračování...... Je to super. Moc se mi to líbí. Emoticon Emoticon Emoticon

8. Kaisa přispěvatel
25.07.2016 [18:50]

Kaisalisa: Moc děkuji, jsem ráda, že se líbí.

Trisha: Těší mě, že si to myslíš.

RenyNew: Jsem ráda, že se ti to líbilo. Ona "tajemnost" byla tak trochu naschvál, chtěla jsem zapojit čtenáře do konstrukce příběhu. Už jsem měla jeden návrh, abych z toho udělala něco dlouhodobějšího, ale na druhou stranu si říkám, že to není úplně nejlepší nápad. Ztratilo by to tu jiskru pramenící z nedostatku informací. :) Moc děkuji za komentář.

7. RenyNew přispěvatel
23.07.2016 [1:33]

RenyNewJe to... poutavé, neskutečně čtivé, krásné a přitom děsivé a pořád dost tajuplné...
Já - ano, také se mi chce rozplývat nad skvělým stylem psaní, který uhranul a nepustil, nad nezvyklým tématem, které přesto působí reálně...
Mnohem víc mi ale v hlavě stále vyvstává otázka - co se stalo předtím? Kdo byl Connor? Co stálo za "únosem"? Jde mi o to, že jsem si během čtení - a ani na jeho konci, nebyla vůbec jistá, jak se na to mám dívat. Mám fandit "Miracle" v její víře, že jednou Connora najde? Litovat ji, co s ní "únos" (o nemž netuším, jestli mám psát s nebo bez uvozovek) udělal? Děsit se? Nevím. Ale vlastně to vůbec nevadí, možná je dobře, žes nám podala jen text dopisu, jen jeden pohled, nic víc, nic míň. Jako čtenáře mě to donutí nad tím mnohem víc přemýšlet.
Osobně nejvíce oceňuji motiv - "jsi konečně na svobodě", přičemž ona se ale právě teď cítí v kleci jako nikdy dřív. Pozoruhodné a pravdivé.
Asi budu ještě dlouho dumat, co za tím vším stálo...
...děkuji Ti za to ;). Bylo to skvělé počtení. Emoticon Emoticon

6. Trisha přispěvatel
22.07.2016 [22:01]

TrishaSkvelo napísané.Téma, obsah, štýl listu... úžasné. Emoticon Emoticon Emoticon

5. lisa
22.07.2016 [0:22]

To je naptosto bezchybné, krasne napsane ,ctive a velice zajímavé.jen tak dal Emoticon Emoticon

4. Karitsa
13.07.2016 [18:13]

Děkuji za odpověď :)

3. Kaisa přispěvatel
13.07.2016 [10:35]

KaisaKaritsa: Ano, máš pravdu, že Marilyn si toho moc nepamatuje. Mohla by to být amnézie, nebo třeba jistý druh šoku či i disociační porucha osobnosti. V té situaci, do které se dostala, bylo pravděpodobně totiž jednodušší zapomenout na všechno, co se stalo před Connorem, adaptovat se. A jelikož jsem nespecifikovala věk únosu, tak se mohu jenom domnívat, jakým způsobem to udělala (rozhodně ale nezáměrně). :) A moc děkuji za komentář.

ibali: Moc děkuji. :)

2. ibali přispěvatel
13.07.2016 [10:29]

ibaliKrásně napsané a čtivé, a to téma bylo opravdu neobvyklé Emoticon

1. Karitsa
13.07.2016 [10:20]

Uvěřitelně napsaná povídka na netradiční téma. Dobrá práce Emoticon Chvilka mi přišlo, že má Marilyn amnézii, je to možné?

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!