Dorian • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh byl napsaný jako slohovka do školy. V té době jsem zrovna dočítala Obraz Doriana Graye od Oscara Wildea, jehož hlavní povstava mě naprosto učarovala...(Posedlost stále trvá. :))
A jak si pana Graye představuji já?

30.05.2010 (15:00) • Noctuelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1154×

Není to tak dávno, co jsem v noci otevřela oči a zjistila, že můj pokoj se kamsi vytratil. Stála jsem opřená o strom na kraji lesa temnějšího, než jsem kdy spatřila. Rozhlédla jsem se a nedaleko mne tmou zářilo světlo, nejspíš vycházející z okna nějakého domu. Vydala jsem se tedy tím směrem.

Dům, spíš letní sídlo, byl jistě velmi starý. I za tmy byly vidět opadané kusy omítky a rozdrolené zdi. Jen jediné okno v celém stavení svítilo a vábilo mě příslibem pohodlí.

Chystala jsem se zaklepat na masivní dveře, ale ty se přede mnou samy otevřely. Vešla jsem do domu a najednou bylo všude plno světla, které mě na okamžik oslepilo. Jeho jsem spatřila hned co jsem se rozkoukala.

Stál u paty schodiště. Vysoký, štíhlý, majestátní a při tom se v něm skrývala i specifická křehkost. Měl dlouhé vlasy, černé jako křídla havranů, hluboké zelené oči, výrazný nos a ústa, kerá působila možná až moc žensky. Na sobě měl černou přesně padnoucí košili a upnuté kalhoty. Těžké kožené boty do této prapodivné snové říše moc neseděly, ale k němu se hodily a slušely mu. V ruce svíral papíry, o kterých jsem se později dozvěděla, že jsou to noty.

Došla jsem k němu a on mi nabídnul rámě. Stoupali jsme po schodech. Nedivila jsem se, že se mi pod nohy plete dlouhá nadýchaná sukně. V tohle snu jsem se nedivila ničemu.

Můj hostitel se představil jako Dorian. Dlouhé hodiny jsme spolu hovořili o poezii a hudbě. Jeho hlas byl podmanivý a já nabývala dojmu, že bych ho mohla poslouchat věčně. Dorian byl velmi vzdělaný, mimo jiné skládal klavírní skladby, z nichž mi některé zahrál. U klavíru vypadal jako padlý anděl. Vlasy mu spadaly do očí, ale on si toho vůbec nevšímal. Vžil se do udby natolik, že nebyl schopný vnímat cokoliv jiného.

Když dohrál, ještě chvíli nečinně seděl a já si uvědomovala, že se nechci probudit. Dorianova vznešenost, smysl pro krásu i temnotu, jeho osobnost a šarm, jeho zranitelnost, kterou tak nerad dával najevo, ale která se v některých okamžicích přece jen na povrch dostala, to všechno mě u něho drželo.
Noc se ale neúprosně měnila v bledé ráno. Dorian mi věnoval poslední ze svých okouzlujících úsměvů, jeho rty mi něžně přejely po líci a do ucha mi zašeptal: "Vrať se mi!"

Vzbudila jsem se s bolavou hlavou, a co víc, s bolavým srdcem. Toho rána jsem si byla jistá pouze jednou věcí. Jednou se k Dorianovi vrátím, i kdyby to mělo být pouze v dalším snu.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Jednodílné