OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Lucifer/Jericho



Lucifer/JerichoPo delší odmlce zase zdravím a přidávám novou sídlištní povídku.
Tentokrát o duchách zakletých v panelu, osamění a jednom dalekém městě.

V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co jsem začal poslouchat jejich šepot. Zdi jsou nasáklý jejich utrpením, spočívajícím v nekonečný nudě a odcizení, v kilotunách odříkání lidskýho kontaktu za účelem udržení vědomí vlastní jedinečnosti. Na druhou stranu – na to, jak se jim tu žije, jsou celkem milý společníci. Konkrétně jeden z nich, říkejme mu třeba Lucifer, se mi stal ve svý podstatě životním druhem. Počítáte-li jako životního druha někoho, kdo vás drží aspoň pár milimetrů nad hladinou, a kdo vám nedovolí stisknout si u spánku spoušť starý čezety vzor pětačtyřicet po tátovi. Do občanky bych si ho ale napsat nenechal.

Je to totiž pěknej hajzl. Na jednu stranu skutečně přines určitý světlo do mýho absolutně uzavřenýho světa, kterej po gymplu připomíná něco mezi Verdunem v devatenáctým roce a Negevskou pouští, aspoň co se kontaktu s lidma a představou života týče, na stranu druhou je to právě on, kdo mě neustále nutí uvažovat nad titěrností sebe sama. Nikým nezvanej prorok vylíhnuvší se z touhy po roztříštění okovů samoty. Možná.

Dodnes si pamatuju ten okamžik, kdy se mi zjevil poprvé. Bylo to pár měsíců po tom, co Lenka vyhlásila exodus do země zaslíbený, respektive do postele mýho bráchy. Bůh ví, proč ode mě začali všichni mí známí tehdy zdrhat, jako kdybych měl lepru. Jasně - možná to souvisí s tím, že jsem Lenku při jednom z jejích záchvatů žárlivosti a hněvu pro zklidnění poměrně nahrubo pohladil – jenže jsem zaslech, a to ne jednou, že takovej přímej přístup dokáže pomoct, tak chcete mě za snahu trestat? Vážně jsem se snažil i jinak! Domlouval jsem jí – nebylo proč na mě čekat, až se vrátím od kluků ve tři ráno, a ptát se, kde jsem byl. Hergot, nemusela mi ani neustále vyčítat, že se s ní nejsem schopnej bavit o tom jejím čarodějnickým vaření pro ultravegany. A vynucovat si moji péči věčným citovým vydíráním o tom, že ode mě uteče, protože jsem co měsíc aspoň na tři dny kvůli práci v čudu – tím to už vážně přeháněla.

Poslední kapka přišla ve chvíli, když začala vyhrožovat, že se kvůli mně zabije. Stejně to nemyslela vážně – na to měla moc velký srdce. Aspoň v tom smyslu, že její osobní štěstí vždycky převáží nad úmyslem způsobit komukoliv neštěstí.

Na druhou stranu, když nad tím tak přemejšlím... O tu klatbu, co mi visí nad hlavou, se nejspíš zasloužila taky ona. Vilda mi tehdy, těsně potom, co to bouchlo, U Křížů vyprávěl, že o mně slyšel ne úplně lichotivý řeči – ale já se mu k tomu nebudu vyjadřovat. Nebylo by to fér – na to si Lenky moc cením. Navíc Vilda je děsnej kecal a ještě by se mi pokoušel dělat mezi ostatníma advokáta. Ne – ne. Vím svý, a jako v tom jeho songu:
„Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi."
I on je navíc jenom člověk.

Každopádně: Ocitnul jsem se v anathemě. No, a tehdy, když se kopce zamlží a lidi, který tak dobře znáš, odbočí z tvý cesty, začneš vnímat věci jinak. Každý ráno je začátkem novýho cyklu očistce. Víš, že se ti do tohohle světa nechce, protože není nic – lautr vůbec nic – co by tě v něm čekalo. Všivej, šerej, smogem prosáknutej dech sídliště nacházející se někde mezi minulostí a budoucností bez příslibu naděje tě probouzí, a první, co s ti mihne hlavou, je neuvěřitelně skličující pocit absolutní bezmoci, strachu. Strachu sama ze sebe – z tvýho budoucího i přítomnýho já. Je to stejnej pocit, co tě trefí, když narazíš na feťáka, válejícího se ve vlastních výkalech, volajícího o pomoc. Ať už mu pomůžeš, anebo ne, vždycky tě strhne vědomí toho, že tenhle stav nechceš nikdy zažít.

Nikdy, jsi totiž mnohem lepší než on, to je jasný.

Jenže tehdy, v těch chvílích po probuzení ti dojde, že to není až tak nereálný.

Že klidně jako on skončit můžeš. Že je jenom jedna kosmická síla, co tě od něj dělí: tvoje vlastní vůle k životu. Jo, ty sám jsi posledním článkem řetězu. Jenže proč žít, když jsi ztratil povědomí o svý ceně. Všechno, co sis o sobě kdy myslel, je úplně jinak. Včera jsi letěl ke hvězdám a dneska přišlo odhalení: jsi místo vesmírný sondy jenom odhozená palivová nádrž, co shoří v atmosféře. Neřízená střela, letící bojovou zónou. Nemáš cíl, nemáš směr, nemáš nic, jen vědomí, že sám proti sobě nic nezmůžeš, a tvoje vůle vyletěla někam oknem směrem na sever, kde ji nečeká než mráz a udušení.

Přetrpíš dopoledne, v poledne posnídáš a v lepším případě odpoledne vykoukneš z okna na život, tekoucí ulicema. Maminky s kočárkama, děcka na hřišti, důchodci na procházce. Jedni život pěstujou, druhý vychutnávaj a třetí za něj orodujou. A ty, ty jen stojíš a doufáš, že zmizíš, protože všechny motivace, co ti pod tebou kdy měli nebo maj, jsi přežil.

Nejsi nic, jenom prach z toho, cos kdy byl.

A pak přijde večer.

Večer, kdy sleduješ dávící se slunce, přibarvující si k obrazu svýmu tu netečnou všudypřítomnost vyžilosti, pastor, co káže o konci vysvobození.

Zatípneš další cigaretu, dopiješ kafe a dál civíš na ten obraz definitivní pomíjivosti.

Toužíš, aby přišel někdo, kdo tě z tohohle šílenýho stavu vysvobodí. Modlíš se, aby se rozezvučel zvonek a za ním stál dokonalej člověk, co ti nese zpátky tvoji vůli k přežití, kterou chytil někde po cestě ze severu. Představuješ si, že si spolu sednete, všechno proberete, a ty zjistíš, co dělat a kam jít.

A najdeš způsob jak nepokračovat v týhle rutině zbytečnosti.

Jenže nikdo nepřijde.

Nikdy.

Jsi tu jen ty, tvůj stín a pár panelových stěn pamatujících Husáka.

Přitom to není tak úplně pravda. Nejdřív jsem myslel, že blázním, když jsem jednoho takovýho večera ve svým houpacím křesle po babičce našel chlápka v obleku, co kouřil doutník. Chtěl jsem na něj zařvat, ať vypadne, že zavolám policajty... možná po něm něco hodit... Jenže z něj vyzařoval takovej divnej pocit... vážnosti? Autority? Bezprostřednosti? To, co ve vás vzbudí některý učitelé, kazatelé anebo politici s našlápnutou dráhou diktátora.

Jednou jsme takhle měli ve škole chlapíka z tajný služby, co nám přednášel o svý práci, a snad nás i trochu verboval. Než vešel do místnosti, panovala standardní zábava, což ve středoškolský třídě odpovídá hluku intenzity koncertů Deep Purple a konverzaci inteligence a užitečnosti obsahu pseudohumornejch televizních talkshow o vaření. S prvním krokem, co ten chlápek udělal do místnosti, se všechno změnilo. Najednou nastalo totální ticho. A všichni, každej jeden z nás na něj upíral zvědavě oči – ne jako když narazíš na někoho s alobalovou čapkou na zastávce autobusu, spíš jako kdybys tamtéž potkal uniformovanýho generála. A přitom měl sotva metr sedmdesát a usmíval se. Ale něco v něm, nějakej genius personae, nám celou dobu bránilo chovat se jako puberťáci a naopak nás nutilo zajímat se o jakejkoliv shit, kterej by nám chtěl prodat. Ať už to měla bejt obecná teorie relativity nebo předražený hrnce.

Něco podobnýho vyzařoval i on, Lucifer, jak jsem si ho pro sebe pojmenoval. Svý pravý jméno mi nikdy neřek, když tak vzpomínám. Ale koneckonců – jména nejsou důležitý. Jsou jenom symboly nenaplněný touhy. Tehdy jsem po světlonoši zatraceně toužil. A on se jím bez všech pochyb nakonec stal.

„No vida, ty teda vypadáš," řek mi tehdy naplno. Měl pravdu. Proč vypadat k světu, když jsem ho musel konfrontovat za těch čtyřicet dní, co uplynuly od sociálního Černobylu mýho života, asi tak třikrát?

„J-já.. C-co?" bylo jediný, co jsem ze sebe nakonec dokázal vydat.

„Tady sedmadvacítka už toho zažila celkem dost, ale ty jsi první případ, co tu směřuje bez brždění po dálnici do pekel přímo k sebevraždě. No co, konec konců jednou to přijít muselo. A bude to jen jedna malá epizodka mezi hříčkama a hrátkama, co to tu za ty léta vidělo."

„Počkej... jako co třeba?" zeptal jsem se nechápavě.

„Kadlec támhle proti tý zdi probodnul svoji manželku. Strádová v rohu naproti tvojí televizi přišla o panenství... pak se ohlásila revoluce a Nováček se poprvé dostal k pořádnejm elpíčkům od Mejdnů... Mladýho Svatoše odsud odvezli přímou linkou do Bohnic, když se pokusil podřezat, že už neuslyší zpívat Cobaina. Škoda, myslel jsem, že to tehdy vyjde, ale nějak na to neměl koule – holt prvenství bude tvoje," vyprávěl naprosto ležérně, a občas se odmlčel, aby natál z doutníku a vyfoukl tančící kudrlinky kouře.

„Počkej – jak tyhle věci víš?"

„Ále – nudím se," podíval se z okna a pak zpátky přímo na mě, „a tak jsem je všechny nejdřív sledoval – a z většinou z nich jsem i mluvil. Víš, kdo byl můj nejoblíbenější? Karásek. Jo, kde je mu konec... Chytrej kluk to byl. Ve dvanácti přesně v týhle místnosti poslouchal hodiny a hodiny do kola Meteoru, schoulenej v rohu na gauči, zatímco na sebe v kuchyni řvali jeho rodiče. Vysvětlil mu tehdy, že nemá cenu spoléhat se na bezchybnost ostatních a na jejich touhu spravedlivě odměňovat, podporovat a chválit. A on v patnácti vypad. Utekl někam do Německa, a prej tam dělá školu, ale to vím jen díky pohledům, co sem posílá. Jeho matka to nakonec nevydržela a odstěhovala se na jih. A o otci už vlastně taky nic nevim. Nahradils ho tu ty."

„Otec? Karásek?" odmlčel jsem se a probíral se vzpomínkama. Postarší človíček, co tu přede mnou bydlel, se jmenoval Ivan Karásek. Prej se toho chtěl zbavit, protože potřeboval prachy na cestu do Frankfurtu. Nebo tak něco mi to asi říkal – já tehdy moc neposlouchal. Prodával lacino, a to bylo jediný, co mě zajímalo, protože jsme chtěli s Lenkou něco pro sebe a penězma jsme fakt neoplývali...

„Hele, klídek, nevyčítej svý paměti vůbec nic," navázal Lucifer na můj vnitřní monolog. Nevím proč, ale ani mi to nepřišlo divný.

„Sobectví je přirozenej stav. Můžeš proti němu stokrát kázat, ale v nitru budete vy, lidi, vždycky upřednostňovat sebe sama proti ostatním. A to je dobře. Ale fajn si to uvědomit. Děláš tak první krok k tomu, abys na něj nerezignoval. Protože jakmile se ti to povede, tak skončíš. A nepomůžou ti doktoři, nepomůže ti osud, nepomůžeš si ani sám..."

„No, to celkem chápu... Když to člověk přežene s altruismem, tak má tendence užívat si svý vlastní utrpení..."

„A přesto tu stojíš, ve tři odpoledne, v županu, na kterým máš zbytky z předvčerejšího oběda, a se sebeúctou popelnice na směsnej odpad," skočil mi do řeči.

Chvíli jsem neměl slov. „Jenže... mně to celkem vyhovuje, protože si tak můžu užívat toho, že už na mně ani na ničem jiným nezáleží..." pokusil jsem se neuměle vysvětlit svoje chování.

„Podívej... to je krásný krédo pro život, ale není lepšího způsobu, jak mu dostát? Uvědom si, jakou ti dává svobodu. Pochop, že jestli na ničem nezáleží, tak jsi to ty a jedině ty, kdo si může zvolit iluzi v jaký existovat. A je tohle taková iluze? Fakt chceš, aby ti záleželo akorát na tom, že na ničem nezáleží?"

„Víš co?"

„Nevim."

„Jdi do hajzlu."

Už jsem to nevydržel, otočil jsem se a vyšel z obýváku zpátky do ložnice. Dveřma jsem ostentativně majznul a zbytek večera jsem strávil nad starejma elpíčkama.

Šílený, problesklo mi tehdy hlavou, ale přesto to najednou všechno začínalo postupně dávat smysl. Pomalu, ale jistě se do mě začínal vkrádat pocit neurčitý naděje k pochopení účelu chaosu, ve kterej se můj svět proměnil.

Zmizel – fakt. Na dva dny. A pak se zase objevil. Protože je člověk od přírody osobnost, a hlavně osobnost zvědavá, tak jsem konec konců ani neměl nic proti – evidentně měl co říct. A když se tak ochotně nabízel, že mě doprovodí na mý cestě do pekel...

... hergot – a proč vlastně ne.

Tak to začalo. Nekonečně dlouhý hodiny konverzací o všem a vlastně o ničem. Konečně jsem nebyl jediným trosečníkem polapeným v moři panelu – a dodávalo mi to neuvěřitelnou jistotu neodvratnosti.

„Hele, vůbec se nemusíš zaobírat svojí marností. Ti, co tu byli před tebou, byli marný úplně stejně, ne-li víc. Navíc jsou marný i všichni ostatní, co to tu s nima sdílíš teď. Tohle absolutně marný Jericho."

„Jericho?"

„Ty asi moc neznáš Starej zákon, co?"

„Vypadám na to?"

„Hm," vyfoukl obláček dýmu. Podíval se z okna na geometricky dokonalý panorama probouzejícího se sídliště a začal vyprávět.

„Víš, Jericho bylo kdysi velký a významný město. Nebo si to o sobě aspoň myslelo. Každej v něm si byl vědom vlastní jedinečnosti – dokonalosti a celistvosti svýho života. Podívej se-" ukázal z okna, „můžeš říct, že tohle je jiný?"

Přikývnul jsem na souhlas a on pokračoval.

„Ale nejde to stejně jako s tím sobectvím nikomu vyčítat. Vědomí jedinečnosti – o tom když, tak si jenom kopeš hrob. Nikdo nechce bejt ovcí ve stádě, co?"

„Asi... jo."

„Jenže někdo tuhle odvěkou pravdu opakoval tak dlouho, až se z ní stala mantra, co začala vytvářet stádo tak dokonale odlišných ovcí, až jsou stejný."

„Počkej... jak to myslíš..."

„Podívej se na zdi lidí na sociálních sítích... Na fotky, který ukazujou, na zájmy, podle nichž se identifikujou. Vytváří si jedinýho Boha – sebe sama – a následně ho adorujou. Vymýšlí si, co kdy kde dělali a viděli a jak jsou tím dokonale jedinečný... A přitom si jsou tak zatraceně moc podobný, až se z nich stává stádo."

„Vymýšlí?" skočil jsem mu do řeči pro jednou já. S tím jsem nesouhlasil – tyhle věci nejde shodit na pouhopouhou lež.

„Vymýšlet nemusíš tak, že něco z nuly vytvoříš. Koneckonců to taky umí tak akorát šílenci a proroci. Mnohem jednodušší je vzít něco, co vidíš před očima, a přizpůsobit si to obrazu svýmu. Potom sice vymýšlíš, ale nelžeš..."

„Jako když se vyfotím u Baltu během pěti minut sluníčka a vyprávím pak o tom, že jsem byl na dovolený u moře?"

„Jo, přesně tak."

„No dobře, ale kde jsou ty ovce. Vždyť i tak za každým tím člověkem číhá nějakej příběh, ne? A ten je originál..."

„Přesně v tomhle – přesně v tomhle. Podívej – každej z příběhů pokaždý jen kopíruje jednu z variací na pár základních témat. Tomu neutečeš. Ale když začneš ve jménu štěstí ničit fantazii, tak omezuješ postupně nejenom podání příběhu, ale i tyhle základní variace."

„Čím ale ničíš fantazii?"

„Tím, že ukazuješ jednoduchou cestu ke štěstí. A člověk, od přírody tvor línej, má jednoduchý cesty rád. Nejradši má ty, co se tvářej jako složitý, a ve skutečnosti se na nich ani nezadýcháš."

„Takže říkáš, že ke štěstí docházíme sebeklamem. Tím, že si zdánlivě volíme to, co bychom si sami nezvolili, pokud by nám to někdo nepodsunul jako jednoduchý a ideální."

„Přesně tak."

„Takže ti, co jsou šťastný, si jen lžou."

„Ale no tak, teď to zase nechápeš ty. Nemůžeš to takhle zjednodušovat. Všichni mluví, myslí a žijou pravdu – protože každej, kdo něčemu věří, pravdu má. Svoji pravdu – a pro něj to nikdy nebude nic než pravda. Pokud nepřestane věřit, což znamená, že ztratí možnost vysvětlení."

„Eh... dobře... Ale co to Jericho?"

„Představ si to město jako svět lebedící si ve svý dokonalosti. Najednou přijde někdo, kdo je přesvědčenější o pravdě a nějakejma čárama, který není schopný nikdo vysvětlit, ho vyvrátí. A to jenom díky nedostatku víry."

„Takže myslíš, že nejenom Jericho – ale stejně jako ono i tohle město je opilý svou jedinečností do tý míry, že si nedokáže představit někoho s neomylnější pravdou?"

„Já myslím, že u tohohle města to začíná. Město tvoříte vy – lidi. A všichni trpíte stejnejma neduhama, protože všichni míříte ke spoluexistenci v davu. Je to věčnej příběh, ostatně jako právě s Jerichem. Dítka izraelský ho v čele s Jozuem i přes jeho hradby – skvěle symbolizující zatvrzelost a nezdolnost přesvědčení – srovnaj se zemí, a o kus dál se dočteš, že za krále Achaba vystavěl Chíel Bételský Jericho. A je to tu zase. Všechno už se stalo a stane se to znova. Jste úžasný stvoření, co se akorát motají ve spirálách."

„Ve spirálách?"

„No jasně. Mojžíš fakt smartphone neměl – i když jeho navigační schopnosti Apple mapy silně připomínala, dovolim si poznamenat."

„Takže jedinej pokrok, co jsme za ty léta vykonali, je ten technickej?"

„Ne, to rozhodně ne. Ale máte tendence víc věřit vlastní pravdě než tý cizí – což z vás dělá můry, co se sice nenechají spálit první lampou, ale stejně nepoučitelně hledají jinou místo toho, aby se odhodlaly vyletět do tmy."

„Takže cesta ven je cestou do tmy?"

„No, to je jenom taková metafora. Podobenství. Já ti koneckonců cestu ven klidně ukážu, ale nebude se ti to líbit. Nebo možná bude – v tomhle stavu už určitě."

Nedalo mi to a musel jsem se zasmát. „Ne, díky, zatím se mi líbí žít jenom na kraji apokalypsy."

„Oukej. Ale kdyby se ti někdy chtělo, tak řekni a uvidíme, co se dá dělat," řekl a zmizel.

Nebudu vás napínat – proletělo kolem pár dalších měsíců a já začal zjišťovat, že tenhle svět pro mě fakt není. Nikdy mi nešlo věřit tomu, co si o sobě myslím a jakmile něčemu takovýmu nevěřím, tak nejsem schopnej sám sebe prodat. A ať si říká, kdo chce, co chce: kapitalismus funguje jenom kvůli tomu, že je v člověku bytostně zakořeněnej. Začíná to u mezilidskejch vztahů. Když vám někdo nemá co dát, tak se pro vás stane nezajímavým a postupně ho vytěsníte. Koneckonců nabídka je pořád větší a větší. A já došel k tomu, že není, co bych vám ještě moh dát jinýho, než to, co jsem vám už dal. Tak jsem počkal, až se Lucifer zase objeví a řekl mu, že to ten jeho návrh beru.

„Fajn, tak pojď," odpověděl.

A já šel.

 

Policie našla tři týdny potom v mým prázdným bytě jenom lístek se vzkazem: „Nepokoušejte se mě hledat. Nenajdete mě dřív, než budu sám chtít. Tak se radši soustřeďte na něco důležitějšího. Váš Karel."

Oficiální verze zní, že jsem zdrhnul do Ameriky. Ale ne, kdepak, žádný takový. Jsem pořád tady a všechny vás sleduju. Každou jednotlivou hru a hříčku, co spolu hrajete. Každou pravdu i každou lež. Nesoudím, snažím se pochopit. A třeba se jednou zase objevím. Kdo vlastně ví?

V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. A já jsem jedním z nich.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lucifer/Jericho:

3. VVrba přispěvatel
30.07.2017 [21:13]

VVrbaDíky moc, že se líbí. :-)

2. AndysekAndysek přispěvatel
30.07.2017 [12:54]

AndysekAndysekTeda klobouk dolů! Když jsou filozofické povídky dobře napsané, velmi se mi líbí. A tohle teda... wow! Emoticon vytkla bych jediné, jelikož jsem Moravačka, trochu mi to rušil ten nespisovný jazyk, byť se do příběhu hodil, ale to už je můj subjektivní pocit. Jinak teda fakt síla a super! Emoticon

1. Lu
28.07.2017 [22:22]

Dokonalý

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!