OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Magic dream

15.03.2014 (14:00) • PetraCullen • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1337×

Už to byl měsíc, co jsem sem přijela studovat na výměnný pobyt do Paříže. Začala jsem chodit do jazykové školy a dostala jsem svůj pokoj na kolejích kousek od školy, pár minut od centra. Je pravda, že když jsem sem přijela, neuměla jsem ani slovíčko francouzsky. Bála jsem se, že se tady někde ztratím nebo že se mi něco stane. Ale nakonec jsem si tady trochu zvykla a začínala jsem se přizpůsobovat. Nebylo to pro mě nejlehčí si zvyknout na jiný způsob života, ale nakonec jsem to zvládla. Zrovna jsem seděla na posteli. Četla jsem si knížku, protože jsem dneska měla volno. Snažila se přitom nevnímat hluk, který šel z ulic okolo. Zadívala jsem se na svůj pokoj, který mi měl být už měsíc novým domovem, a povzdechla jsem si. Zdi pokoje byly vymalovány světle fialově - mojí oblíbenou barvou. Dále v pokoji byla větší dřevěná postel, pracovní stůl, kde stál můj notebook, televize a knihovna. Pak tady ještě byla menší kuchyňka – ta byla hned vedle, a malá koupelna. Působilo to tady klidným dojmem, ale neodjížděla bych sem, kdybych neměla jinačí možnost. Odjela jsem sem, abych se mohla konečně osamostatnit.

Vzpomínala jsem na svůj domov v Česku a na své přátelé, které jsem tam nechala. Nejvíc mi chyběly Peťul se Žanny. S oběma jsem se dokázala nejvíc nasmát. Peťul mě vždycky dokázala rozebrat, když jsem na tom byla špatně. Co jsem byla tady, párkrát když jsem měla čas, občas jsme si zavolaly na skypu, abych se poptala, co je nového. Chyběly mi ty naše venky a ty naše rozhovory, o kterých jsme se dokázaly bavit jenom my dvě. Naše žerty, které nikomu nedávaly smysl.

Vrátila jsem se zpátky do reality. Ale pořád z toho všeho a z toho studia jsem měla trochu strach. Měla jsem i štěstí, že i tady bylo pár zahraničních studentů, jako byli Angličané, Němci a občas i nějaký ten Slovák se tady našel. Potkat je tady na škole nebylo žádné umění. Buď chodili o rok níž, nebo o rok výš, a nepůsobili moc přátelským dojmem. Ovšem i tady, co jsem se rozmluvila trochu francouzsky, našla jsem si tady ve škole své francouzské přátelé. Poslední dobou jsem se spřátelila s Étiennem, s Catherine a s Joshuo. Étienne s Catherine byli Francouzi a Joshua pocházel z Anglie. My čtyři jsme tvořili takovou partu. Nejvíc času za předešlý měsíc jsem se nejvíc spřátelila právě s Étiennem. Poslední dobou jsem na něj nemohla přestat myslet a začínal se mi dostávat pod kůži. Věděla jsem moc dobře, že měl holku Ellie, se kterou už byli strašně dlouho. Nevím proč, ale kdykoliv se o ní zmínil, pocítila jsem poslední dobou žárlivost. Ona nebyla součásti naší party a on, když měl jít s námi ven, nikdy ji nebral. Vzpomněla jsem si jednou na to, že ji chtěl vzít a představit ji nám. Nakonec z toho sešlo a udělala mu hrozné scény, jak jsme se s Catherine nakonec dozvěděly. To nebylo jediné, co mě trápilo. Trápilo mě ještě to, že jsem měla doma v Česku rozpracovaný vztah s Tommym. Něco se mezi námi dělo, párkrát jsme se i líbali, ale jinak z toho nic nebylo. A navíc, on se dokázal chovat někdy namyšleně. Jednu dobu mě to i k němu jistým způsobem přitahovalo, do té doby, než jsem přišla na to, co je vlastně zač. Znovu jsem před očima měla Étienna. Jeho hnědé oči, které se vpíjely do těch mým. Jeho svůdné rty, když kdykoliv na mě promluvil. Snažila jsem se zbavit svých dotěrných myšlenek, které mě nahlodávaly jako nějaký jedovatý plevel.

Najednou mi na mobil přišla sms zpráva. Podívala jsem se na displej a zjistila jsem, že mi napsal on. Chtěl se sejít u Eiffelovky a promluvit si. S nadějí jsem se usmála, převlékla se a šla jsem ven. Když jsem došla na naši schůzku, byla jsem zvědavá, co se bude dít. Uviděla jsem ho z dálky a srdce mi radostně poskočilo. Étienne měl tmavě hnědé vlasy zastřihnuté na krátko, hnědé oči, do kterých jsem se tak ráda dívala, a sportovní postavu. Povahově to byl ten nejlepší kluk, jakého jsem kdy poznala. Nikdy si na nic nehrál, byl upřímný a férový. Vždycky se choval ke všem přátelsky. Étienne byl můj nejlepší přítel. Mohla jsem se mu svěřit se vším a byli jsme k sobě vždycky na rovinu upřímní. Neměli jsme před sebou žádné tajnosti. I za tak krátkou dobu, co jsme se znali, měla jsem pocit, jako kdybych ho znala celý život. Po chvíli, když přišel ke mně, usmál na mě šťastným úsměvem, který jsem na něm tolik milovala. Dodalo mi to na úsměvu, ale pak se zatvářil vážně. Tenhle jeho pohled jsem již dávno znala. Tvářil se tak, když měl nějaké problémy.

„Ahoj, Monny,” pozdravil mě a na přivítanou mě pevně obejmul.

Bylo to naše takové gesto na přivítanou, které vyjadřovalo naše přátelství.

„Ahoj, Étienne,” usmála jsem se šťastně a on mě pustil z objetí.

Ani trochu se mi to nelíbilo, ale co se taky dalo dělat?! Neklidně se na mě podíval, jako kdyby se snažil odhadnout moji reakci. Tvářil se ustaraně – znamenalo to jediné. Měl starosti.

„Co se stalo? Pověz mi to,“ vybídla jsem ho klidně.

Mezitím jsme se šli projít kolem Eiffelovy věže.

„Já mám problémy doma,“ zadíval se na mě smutně.

Rozesmutnilo mě to, jak se na mě díval nešťastným pohledem hnědých očí, které se do mě vpíjely. Sledoval každou moji reakci, jak zareaguju. Jeho radost byla vždycky mojí radostí. Jeho smutek byl mým smutkem. Byl mým osobním sluncem, když jsem na tom nebyla zrovna dobře, a teď byl špatně na tom on. Měla jsem ho potřebu utěšit ho a obejmout ho. Políbit ho. A v tu chvíli jsem si to přiznala. Zamilovala jsem se do něj. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Přitom jsem se bála, když něco naznačím, to hezké by mezi námi skončilo. Věděla jsem moc dobře, že je zadaný. On si mé mlčení zřejmě vyložil špatně a zamračil se. Pak jsem najednou promluvila.

„To mě mrzí a vím, jaké to je,“ snažila jsem se ho povzbudit.

Pohladila jsem ho povzbudivě po rameni a on se na mě zaraženě podíval. Zkusila jsem ho chytit za ruku.

On se však jen trochu odtáhl. Zamrzelo mě to. Pak se ale usmál.

„Večer jdu do jednoho baru,“ řekl po chvíli najednou. „Potřebuju být sám,“ dodal najednou. V té chvíli ve mně zatrnulo. Uvnitř mě všechno protestovalo.

„Dobře,“ povzdechla jsem si, ale na druhou stranu jsem chápala, že chce být sám.

„Musím už jít,“ rozloučil se najednou a pak odešel.

Zamrzelo mě to, že se takto zachoval, ale co jsem mohla taky dělat?!

„Ahoj,“ zvolala jsem za ním a vrátila jsem se zpátky.

Když jsem došla na kolej na svůj pokoj, sedla jsem si unaveně na postel. Poslední dobou toho bylo na mě moc. Přála jsem si najednou, aby všechno bylo jednodušší. Mé city k Étienneovi se nedaly popřít. Nedalo se od toho jen tak utéct. Věděla jsem, že s tímhle se nedá nic dělat, a upřímně mě to trápilo. Najednou jsem nevěděla, jak dál. Šla jsem aspoň podívat na notebook. Potřebovala jsem se podívat na skype a přitom jsem doufala, že tam bude Peťul. Potřebovala jsem si s ní nutně promluvit. Když se mi notebook po chvíli načetl, přihlásila jsem se okamžitě na skype.

Jaké překvapení bylo, když tam Peťul nebyla. Trochu mě to zamrzelo, ale co se dalo dělat. Napsala jsem jí aspoň sms zprávu, aby věděla, že na ni myslím. Po chvíli jsem notebook vypnula a zapnula jsem si televizi. Ani to mě nedokázalo zabavit. Myšlenky se mi opět zatoulaly k Étienneovi. Musela jsem na něj pořád myslet. Když bylo pozdě večer a já si četla knížku, někdo v tu ránu zaklepal na dveře mého pokoje. Neochotně jsem se zvedla, a jaké překvapení bylo, když ve dveřích nestal nikdo jiný než Étienne. Nebyl sám, ale byl s Joshuou. Étienne byl opilý, ale Joshua jako jeden z nich neměl popito. Dokázalo mě to vytočit, že na něj nedal pozor.

„Monny,“ řekl opile Étienne.

Nakrčila jsem nos, jak z něj táhnul alkohol.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Joshuy a doufala jsem, že mi to vysvětlí.

„Nevím, jak bych ti to řekl, ale Ellie ho podvedla. Dostal kopačky a vyrovnal se s tím po svém,“ pokynul k němu lítostivě.

Přišlo mi najednou Étiennea líto, jako nikdy předtím.

„Rozumím. Polož ho tady,“ pokynula jsem Joshuoui, aby ho položil ke mně na postel.

Když ho položil, spiklenecky jsem na něj mrkla, a pak odešel. Podívala jsem se na Étiennea trochu ďábelsky.

„Monny, já tě miluju,“ řekl přiopilým hlasem.

Trochu mě to šokovalo a zaskočilo mě to. Věděla jsem, že je opilý, než aby to mohl myslet vážně.

„Nevěřím ti ani slovo,“ odsekla jsem popuzeně.

Zrovna usnul, takže mě už neslyšel. Lehla jsem si na gauč a po chvíli jsem usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala. Cítila jsem jen, jak mě někdo zlehka hladí po tváři. Otevřela jsem vyplašeně oči a nebyl to nikdo jiný než Étienne. Zmateně jsem se posadila. Venku se schylovalo k dalšímu večeru. Počkat?! To jsem prospala celý den?! Byla jsem zmatená.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho popuzeně.

„Přespal jsem u tebe,“ řekl klidně. „Využilas mé včerejší situace a mého stavu, v jakém jsem se nacházel.“

Pobaveně se usmál. Pak se ale najednou zatvářil vážně.

„Já... Ehm... No...“ zarazila jsem se a nevěděla, co na to říct. „Joshua říkal, co se stalo, a dovedl tě sem,“ podívala jsem se na něj váhavě.

„Jasně. Chápu,“ usmál se. „Přesto... Nechceš se projít? Spala jsi celý den.“

„Dobře,“ neochotně jsem souhlasila.

Byl večer a my jsme došli k Eiffelové věži. Všude bylo plno zamilovaných párů a já se s nadějí podívala na Étiennea. Vpíjel se pohledem do mých očí a já do jeho. Chytil mě za ruku a mně se rozbušilo srdce. Lehce se ke mně naklonil a zašeptal: „Miluju tě, Monny.“

Rozšířily se mi zorničky a byla jsem v tu chvíli nesmírně šťastná.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem váhavě.

Naklonil se ke mně ještě blíž a srdce mi bušilo jako blázen. Váhavě mě políbil a pak se trošku odtáhnul. Pak mě políbil tentokrát vášnivěji. Bylo to jako kouzelný sen...

Tahle povídka je na přání pro moji skvělou kamarádku monny30, abych jí zvedla náladu. Za děj a za postavy vděčím pouze jí. :-) Ještě jednou děkuji a chtěla bych jí tuhle povídku věnovat. ;) Doufám, že se jí tahle povídka líbí. :-)

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Magic dream: