O naději • OurStories.cz ~ naše povídky

Město je zpátky. A s ním analýza jednoho pádu - aneb Vildova zpověď.

04.03.2017 (13:00) • VVrba • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jednu vpálí, jakmile vylezeš ze dveří svýho kotce. Taky se ti začne chtít vyrazit do parku, i kdybys byl z těch, co se právě přistěhovali a náš zaplivanej Krcák neznal. Kol a kolem vzato – možná se ti začne chtít právě proto.

Cesty se rozblátí a skřítci všech zemí se spojí, aby předvedli, že zpívat dokáže vážně úplně každej. A díky jaru ti jejich zpěv zní jako hudba sfér, protože konečně, po neskonale dlouhý době v ledu, přišel staronovej start.

Stojím vysoko nad světem bezprecedentních starostí někde dole a dívám se slunci přímo do očí. Obklopuje ho ta fialovo oranžová aura, vytrácející se do průsvitnýho blankytu, která, zdá se, taky nabízí celkem obstojně optimistickou alternativu k mýmu dosavadnímu padání ode zdi ke zdi.

Dost těma přízemníma postavičkama pode mnou pohrdám – nejenom že neví, kam běží, ale někde těsně po začátku cesty se rozhodly, že to ani vědět nechtěj. A právě to je dělá šťastnejma. Všichni jsme se narodili zvědavý, ale jen z mála z nás se stali takoví hlupáci, aby tuhle prokletou vlastnost nechali. Každým okamžikem nás pár tak dohání démoni otázek, na který chceme znát odpovědi – jenže většinu z nich nikdy, NIKDY, nezjistíme. A ti ostatní – ti, co se celkem správně ten tichej hlásek rozhodli ignorovat a místo toho se zaměstnali rozumnejma věcma, jako je touha po dokonalosti vlastního těla, čistota duše nebo práce, co nese.

Samozřejmě, že pořád slyší na nepochopitelně znějící fráze, co mají zdánlivě něco společnýho s těma ponoukavejma otázkama. Ale nikdy ne tolik, aby je zase probudily k životu.

Environmental friendly, Jednou budem dál, boj za svobodu, tradiční receptúra…

Jo, já vím, je nesmysl takhle všechny degradovat na snůšku poznání odmítajících atomů. Jenže problém je v tom, že pro mě to není žádná degradace. Strašně dlouhou dobu jsem chtěl bejt jako oni. Neprobouzet se s pocitem prázdna v životě, neposlouchat ten hlásek, co se mě pořád ptá: „Proč?“

Dokonce jsem měl za to, že jsem lepší – ale je krásný, jak nás svět poučí o naší ignorantskosti přes ty nejjednodušší páky.

Dneska už ne – a jak by zakrákal havran, kterej definitivně odlítá někam pryč – Never more.

Pocit pohrdání zůstal, ale už vím, co za ním ve skutečnosti je. Prachsprostej obyčejnej strach.

Strach, kterej vtrhnul do mýho života se silou policejního komanda obsazujícího ilegální pěstírnu koksu tehdy ráno, když jsi mi vysvětlila, že můj život nemá smysl.

Měl jsem totiž za to, že smyslem života je pomáhat těm, kdo si nechaj pomoct – a na jejichž problém stačíš. A na tvý problémy, zdálo se, jsem stačil – což mě těšilo. Hergot – těšilo – žil jsem pro to.

Jenže teď už vím, že všechno jednou skončí – a to, že všechno záleží jenom na nás, je žvást. Všechno to, na čem záleží, je, v jaký konstelaci systému se zrovna nacházíš a jak dobře dokážeš tu konstelaci využít. Možná myslíš, že to je to samý – ale není. Jít proti uspořádání nejde – a některý věci se prostě stanou. A ty ovlivníš jenom, jak se k nim postavíš.

A spousta z těchhle věcí, co se stanou, se zdá bejt věcma, co bys přeci mohla bejt schopná ovládat svým chováním.

Ale nejde to. Fakt ne, věř mi.

Třeba neovlivníš, že se objeví někdo, kdo zasedne do životonázoru toho, s kým žiješ, líp než ty. Taky jsem to zažil – je to děsná volba. Musíš se rozhodnout, jestli dobejvat divočinu, která je, zdá se, stvořená přímo pro tebe, anebo zůstat ve skrytu domácího krbu.

No, a už moc dobře vím, Káťo, že ty jsi dobrodruh a já – já svým způsobem slaboch.

Ale neboj – z ničeho tě neviním.

Teď už ne.

Protože všechno se mělo nějak stát, a my jsme k tomu měli nejspíš jenom zaujmout postoj. A nejhorším postojem je odmítat to, co na nás letí – to je lepší uhnout, anebo hrdě nastavit hruď.

Jo, bloudil jsem tmou, když jsi mi tehdy řekla, cos řekla. Zasáhlo mě to přesně tam, kde jakoby kdysi Thetis udělala i u mě chybu.

Nikdy nezapomenu na tu šílenou noční scenérii Hlavní třídy, co má po každý straně řetěz pouličních lamp a ve dvě ráno tím pádem připomíná osvětlenou ranvej.

Kolikrát jsem se tamtudy vracel s několika promile v krvi a hlavou někde v oblacích… Toužil jsem, tolik jsem toužil se z tý ranveje vznést a tohle všechno, tenhle malej uzavřenej svět, nechat někde hluboko pode mnou i se svejma malichernejma hrama, který se mi míjí před očima a jejichž obsah nechápu. Láska, nenávist, lhostejnost – všechno jsou to jenom inscenovaný tance svědomí, hry na to, že můžeme bejt někým, kým bejt chceme. A já tehdy chtěl bejt tím, čím nejsem a nikdy nebudu.

Víš, co nechápu? Většina lidí narazí na dno. Mně se to nestalo, a přesto mě ten pocit straší. Kolikrát jsem mohl upadnout a už se nezvednout. Kolikrát se ze mě mohl stát jenom stín nicneříkajícího jména návštěvníka planety Země? Kolikrát mě mohli mý démoni spálit na troud?

Nevim.

Dneska vim jediný – podařilo se mi vyhnout se všem těm děsivostem a zjistit, že jsem tady a teď. A to je taky to jediný, co vlastně mám – co má každej z nás. A čeho se musíme držet.

Netuším, odkud jdu, netuším, kde skončím. Netuším, kdy se zastavím, nebo jestli mě zastaví něco. Jen doufám, dejchám a začínám věřit, že všechno se v lepší obrátí.

Jsem jenom nezřízená střela, která už neletí tmou, ale světlem všedního dne.

Kde se ve mně bere tenhle drsnej optimismus?

Je to prostý, milej Watsone – na sídliště přišlo jaro. A mně je konečně jasný, že i ty nejšedivější, nejšeřejší, nejzatvrzelejší a nejnudnější místa získaj půvab v momentě, kdy se na ně podíváš takříkajíc zvenčí. Jako cestovatel, co narazil na Petru, a nemyslím tu o ročník vejš, co měla nejkrásnější nohy na světě.

Protože trocha odstupu neuškodí, i když bolí – znamená totiž, že musíš dát sbohem světu právě těch pseudobezprecedentních starostí pod sebou. Oni tě totiž nikdy nepochopí – naopak se tě začnou stranit a bát. Odstup je totiž přesně to, co budí ty otázky, o kterejch jsem před chvílí mluvil. A oni jsou tam dole šťastný v hradu ze skla, kterej si vybudovali.

A právem.

Vilda dokouřil druhou cigaretu, zatípnul ji do popelníku a zavřel okno svojí garsonky ve dvanáctém patře paneláku, co zná většina místních kvůli nápisu na jeho bočnici. Potom došel ke stolu, vzal tužku a papír a začal čmárat řádky textu budoucí písničky.

O naději. Tentokrát už jenom o naději.

Autor: VVrba, v rubrice: Povídky » Jednodílné