OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Přepadení banky + Hluk

30.03.2014 (10:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1387×

 EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„Dnes nemůžu Deb,“ zvolal jsem do telefonu už nejméně podesáté, „jak už jsem řekl, musím jít do banky.“

„Ale notak,“ ozvalo se tvrdohlavě z telefonu, „bude zábava.“

„Prosím tě,“ nesmlouvavě jsem ji odbyl, „já spěchám, a teď nemám čas na hádky. Ahoj.“

Deb mi ani nestihla odpovědět a už jsem zavěsil. 

„Je to pěkná stíhačka, ta moje sestra,“ brblal jsem a zamířil jsem do své seriózní banky.

Jsem tam přihlášen jen krátce a právě si jdu převést na svůj účet pár tisíc. Asi třicet. Jsem velmi úspěšný herec. Mám ženu, dvě děti a neodbytnou sestru. Rodiče mi už zemřeli.

Ten den bylo slunečno a já měl velmi dobrou náladu. Vstoupil jsem do prostorné haly. Zdi byly pokryté mramorem a na jejím konci stál masivní stůl. Za ním seděl plešatý úředník a vyřizoval žádosti zákazníků. Hned jsem k němu zamířil a začali jsme hovořit. 

Vtom nás vyrušila žena, která rázně vpochodovala do budovy s velkým lomozem a v ruce svírala koženou tašku. Druhou paži schovávala za sukní a jistě hleděla na kasu. Byla to vysoká blondýna s černým baretem a šálou. Měla i tmavé lodičky a její oblečení bylo rudé. Hned za ní vstoupila stejně sebevědomá bruneta se staženými vlasy. Její šaty byly žluté, bez rukávů a s červeným lemem, červenými botami a taktéž koženou taškou přes ruku. Na první pohled bylo poznat, že k sobě patří.

Blondýna odhalila svoji ruku a z úděsem jsem zjistil, že v ní drží pistoli. Chytila úředníka pod krkem a namířila na nějzbraní. 

„Dělej tu kasu!“ zakřičela na něj hrubě.

Druhá slečna vytáhla dva kolty a vystřelila do vzduchu. Pořádně mě to vyděsilo. Srdce se mi rozbušilo jako o závod.

„Vždyť tohle je přepadení!“ uvědomil jsem si. Rychle jsem se přikrčil, stejně jako všichni ostatní a neopovažoval jsem se ani dýchat. Jen jsem upíral zrak na hnědovlásku, která byla na první pohled hezčí než druhá žena. Ta právě vybírala kasu a peníze cpala do tašky. Byl jsem vyděšený a bezradný.

„Co s námi bude?“ tahle otázka mi nedala chvíli klidu.

Pak se stalo něco, co by opravdu nikdo nečekal. Dívky před zraky všech uvolnily průchod svým citům a spontánně se políbily na ústa. Překvapením jsem vyhekl, ale pak se mě zmocnil takový divný pocit. Možná za mé nevšední chování mohl ten šok. Kdo ví. Hlavní je, že jsem prostě musel ty dvě zastavit. Měl jsem veliký strach, ale nutkání bylo silnější. Pomalu jsem se bez dechu plazil po čtyřech, abych nevzbudil nežádoucí pozornost směrem k nim. Dokonce i srdce se mi přehnanou dávkou adrenalinu zastavilo.

Když jsem byl těsně u nich dodal jsem si ještě víc odvahy a podrazil jsem té blondýně nohy. Ta vykřikla a upadla na hranu pultu. V téže chvíli se rozezněla policejní siréna. Bruneta zahodila své zbraně a uchopila svou společnici do náruče. Šáhla jí na zátylek a nahmátla krev. Nevěřícně hleděla na svoji třesoucí se ruku a z očí jí tekly slzy. Zraněná mezitím začala pozbývat vědomí.

Zatím policisté převzali nad budovou kontrolu a všechna rukojmí prchala ven z banky. Jen já jsem tam jen tak seděl a třeštil jsem oči na umírající ženu. Já ji zabil. Tohle mi pořád dokola znělo v hlavě. Ta tři slova byla nesnesitelná jako lodní siréna. Tak nesnesitelná, že jsem se uchopil za hlavu a začal jsem se kolébat. Ještě nikdy jsem nezabil. Nedokážu ten pocit správně popsat. Snad jen, že vás zžírá a propaluje se vám celým tělem.

„Já... Já... Ji nechtěl...“ zakoktal jsem.

„Ale udělaj jsi to ty hajzle,“ konečně promluvila mrazivým hlasem bruneta. 

Upřela na mě své pronikavé oči a pomalu pozvedla  pistoli.

„Zabila bych tě ty šmejde! Jsem toho schopná, ale podle tvého výrazu soudím, že ty ne. A proto tě nechám jít,“ trochu ďábelsky se pousmála a dotkla se mého saka. 

Někdo by to považoval za štěstí, já ale vím moc dobře, že tohle je ten nejhorší trest. Pomalu jsem si stoupl a chtěl jsem vyjít z budovy. Byl jsem ale tak vyvedený z míry, že jsem si ani nevšiml červené tečky na mém čele. Avšak hnědovláska ano. Policisté mě očividně považovali za jejího komplice a chtěli mě zneškodnit. Avšak ona to nedovolila. Chtěla, abych si odpykal svůj trest. Navíc už bez své partnerky očividně nechtěla dál žít.

Prostě přede mě skočila a kulka ji zasáhla přímo do srdce. Vytřeštil jsem na ni oči neschopný slova a mé nohy se konečně daly do pohybu. Připadal jsem si jako robot, když mé nohy mechanicky dopadaly na zem a zse se zvedaly. Rozrazil jsem dveře a doběhl až k policejním autů a pak... 

Tohle byl můj konec i konec všech, kteří byly zodpovědni za Mariinu smrt. Ano, tak se jmenovala. Já jsem teď mrtví taky a terpve nyní chápu, proč mě tehdy Hélena zachránila. Chtěla se pomstít nejen mě, ale i ostatním. Povedlo se. Ten letmý dotyk na mém saku byla její ruka, to ano. Ale skrývala extrémě malou výbušninu, která se aktivovala v momentě, kdy jsem stál těsně u aut.

A to je konec mého příběhu.

Hluk

Ahoj jmenuju se Sarah a bydlím s rodiči v malém domku u lesa. Je mi teprve osm let, takže pořád ještě chodím do zdejší školy. Jsem ale na svůj věk neobyčejně vysoká a chytrá a spousta lidí si myslí, že je mi už deset.

Letošní rok byl stejný, jako každý jiný, až do dneška. Přijel k nám totiž četník. Nesl si s sebou notes a byl značně vyveden z míry. Zavřel se s mými rodiči do kuchyně a chvíli tam něco probírali. Pak strážník odešel, ale v našem domě se vznášela taková podivná atmosféra.

Máma s tátou mi nic neřekli, ale stále se na mě ustaraně dívali a já začala nervóznět. Večer, když jsem šla spát jsem zaslechla útržek jejáich hádky a to se mi stalo osudným.

„... já ti říkám, že nikam nepůjde. Co když... Co když ji to dostane!“ ozval se roztřesený mámin hlas.

„A já zase povídám, že do školy půjde, Kate,“ nekompromisně zazněl tátův hlas.

„Máš pravdu Tome, zní to jako hloupost,“ řekla po chvíli mamka nesměle,  „ale zítra večer nikam nejdeme. Rozumíš?! Okamžitě roztrhej naše lístky!“

Druhý den jsem chodila jako tělo bez duše. Byla jsem vyděšená. Co jen máma myslela TÍM? Co je to? Jsem snad v ohrožení? Máma byla taky hrozně vynervovaná. Ruce se jí třásly a nespouštěla mě z očí. Hlavně po setmění jsem nesměla nakrok z domu, ani s někým dospělým. To  ještě prohloubilo mé obavy, ale hlavně probudilo mou zvědavost. Proto jsem se, i přes mou inteligenci, rozhodla porušit zákaz. Dnes toho pořádně lituji.

Vyplížila jsem se z domu hned po setmění. Vydala jsem se směrem k lesu. Temný hvozd se blížil a mé srdce bilo stále rychleji a rychleji. Už mi z toho tlukotu bylo tak špatně, že jsem se musela zastavit a trochu se sklidnit pomalým a hlubokým dýcháním.

Trochu jsem přidala do kroku a vstoupila mezi vysoké stromy, jejichž větve se teď v noci zdály jako ruce, které po mně natahují své spáry. Tohle už na mě bylo trochu moc, ale přece jen jsem se přemohla. Musela jsem zjistit o co se jedná. 

Postupovala jsem stále hlouběja a do mé hlavy se vkrádala myšlenks, že mě někdo sleduje. Neustále jsem si však opakovala, že je to nemožné a nebrala jsem na své pocity ohledy. Pak jsem zničeho nic šlápla na větvičku a ta zapraskala do nočního ticha. Srdce jsem cítila až v krku. Upadla jsem a vtom jsem něco zahlédla. Byl to papír, přilepený na stromě. Rychle jsem vstala a strhla jsem ho.

Bylo na něm napsáno krví: „Nědělej hluk! V žádném případě! Vem nohy na ramena a nedělej hluk nebo je neuslyšíš!“

„Co to...?“ roztřeseně se prstem dotkla listu se vzkazem. 

Muselo se tu stát něco strašného. Vstala jsem a chtěla jsem odtud pryč, ale kudy? Uvědomila jsem si, že na odpovědi na tuto otázku závisí můj život. Rozeběhla jsem se dopředu a pak jsem zahnula doleva. 

V té chvíli přišel druhý šok. Ze stromu spadlo dětské tělíčko. Byla to zhruba desetiletá dívka. Po tvářích jí stékaly krvavé slzy a ústa měla sešitá tlustou nití. 

Zalapala jsem po dechu. Všechno to na mě dolehlo naráz. Smrt, temnota, strach, utrpení,... Ale hlavně ta samota. Schovala jsem obličej do dlaní a začala jsem vzlykat. Tehdy jsem si to neuvědomila, ale dělala jsem hluk. A to se nemělo stát, protože jsem je neslyšela. 

Těsně u mého ucha se ozval takový divný chrčivý zvuk. Hned jsem zvedla oči, ale bylo pozdě a lesem se rolehl můj výkřik. 

Dala jsem se do běhu. Neustále jsem se otáčela a když jsem míjela dívčino tělo, něco jí vypadlo z ruky. Přestože jsem sváděla boj o přežití sebrala jsem onu věc.

Byl to další papír a stálo na něm: „Chce jen desetileté. Nestvůra si nedá pokoj, dokud je nedostane. Ani útěk jim nepomůže. Všichni jsou straceni. Chtějí jejich duši! Mučí je, dokud z nich neodlétne. Je jen jediná šance na záchranu - BOJ!“

To slovo se mi rozdunělo v hlavě. Jestli je tohle záchrana, pak jsem stracená. Pomalu jsem se otočila a pohlédla jsem obludě do kalných očí. Ta se rozchechtala a začala třást svými mastnými, řídkými vlasy. Nejhrozivější byly její černé, špičaté zuby potřísněné krví. Začale se ke mě plazit a já couvat. Přerývavě jsem oddychovala a přemýšlela jsem nad tím, jak bych proboha mohla tuhle potvoru přemoct?! Pak mi něco došlo. Nebyla jsem si jistá, ale byla to moje poslední šance.

„Mě není deset,“ pronesla jsem a nesvůra při zvuku mého hlasu vyděšeně trhla hlavou, "je mi teprve osm, takže ti k ničemu nebudu!" 

Oslovená se rozchechtala a začala nasávat můj pach. Jasně cítila strach. Přichystala se ke skoku. Neveří mi. Ona mi nevěří. Zní mi v hlavě. Pak jsem zakopla, vyjekla jsem a srdce se mi rozeběhlo jako o závod. V hlavě mi začalo tepat bolestí a ta věc zaryčela radostí. Skočila na mě a drápy mě řízla na krku. Ječela jsem a křičela bolestí. Po tvářích se mi koulely slzy a cítila jsem, že je se mnou konec. Kreatura se sehnula k mé tváři a otevřela odporně páchnoucí tlamu, ze které vypadl modrý jazyk a přejel mi po tváři. Znechuceně jsem zkřivila obličej, ale už jsem začala pozbývat vědomí. Těsně předtím, než jsem upadla do bezvědomí jsem viděla první paprsky slunce.

První věc, kterou jsem si pomyslela, když jsem se probudila byla, že je nebe pěkně nudné. Pak jsem si uvědomila, že jsme živá a rozesmála jsem se, ale začalo mě bolet zranění na krku. Rozeběhla jsem se domů, kde jsem dostala na zadek.

Já jsem tedy přežila, ale nevím, co se stalo s tou příšerou z lesa a doufám, že už je mrtvá, ale vím, že ona tam pořád je. Každý den slyším z lesa divné zvuky a zdají se mi příšerné sny.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přepadení banky + Hluk: