18.02.2014 (19:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 868×
Po zelených listech odkvetlého šeříku stékaly kapky rosy, jež se ve vycházejícím slunci leskly jako diamanty. Je tak jednoduché oklamat zrak… Ve větvoví již dlouho pěl slavík své dílo. Hudba se mu linula z hrdla. Utichala, aby znova mohla nabrat na síle a plně zaměstnat nejednu nepokojnou mysl. Srdce bylo celé rozechvělé, jak v něm rezonovaly ty uchu lahodící tóny. Na zem se sneslo pár posledních fialových, již seschlých kvítků, když lehký vánek polaskal světle zelené listy. Jen je hladil a sděloval, že přišel nový den.
„Finniene?? Finniene! Přestaň snít,“ zatřásl černovlasý hoch ramenem drobného chlapce, který s očima upřenýma daleko za obzor zdál být duší snad stejně daleko, jako jeho pohled. Jeho oči barvy pryskyřice se upřely na rušitele toku jeho myšlenek. Zlobil se za hrubý způsob, jímž ho černovlásek vyrušil.
„Cožpak nesmím?!“ pohodil zlobně zlatými vlasy, jež odrážely paprsky slunce, a zdálo se, jako by byly opravdu z ryzího zlata.
„Jestli budeš dál pokračovat, už se nikdy nevrátíš. Zešílíš!“ přisedl si černovlasý. Myslel to jen v žertu, ve tváři mu zacukaly koutky úst.
„A co když se chci ztratit? Už se nikdy nevrátit! Ten svět tam je až příliš krásný!“ Opět upřel své jasné oči do té dálky.
„Je to ten samý svět jako tady, Finni,“ oznámil mu druhý s tichým povzdechnutím.
„Ne… ne! Není!“ Druhý třeštil oči v čirém zoufalství. „Je to můj svět! Na to nezapomínej, Ericku!“ - jeho hlas byl zastřený zděšením - „Ztratit se tam znamená ztratit se v utopii! V mém dokonalém světě!“ Arogance, se kterou ta slova vyřkl, se vůbec neshodovala se zlatovláskovým zjevem. Byla však v jeho očích, jeho hlase, jeho pohybech.
„Jsme u toho zase…“ Pro Ericka bylo již vyčerpávající přesvědčovat přítele o nepravdivosti jeho slov. „Chceš promarnit svoji šanci? Žij, Finniene! Nesni, ale žij!“ zatřásl jím druhý znova. Zlaté vlasy poletovaly kolem jemně řezaného obličeje, jak jím černovlásek třásl.
„Copak nežiji? Podívej, mluvím s tebou. Dýchám. Srdce mi bije!“ rozhořčeně se obořil na přítele Finnien.
„Nežiješ, ty přežíváš,“ konstatoval ledově krásný princ s vranými vlasy.
„Pak je to krásné přežívání!“ zvedl pyšně hlavu zlatovlásek. „A já jsem pyšný na to, že smím jen přežívat!“
„Pyšný, že můžeš přežívat?!“ Ústa se zkroutila do nehezkého pohrdavého úšklebku. „V tom případě v sobě nemáš ani trošku té pýchy, co tak rád dáváš na obdiv.“ Bylo to bezcitné konstatování faktu…
„Ale mám, MÁM!“
„Ne…“
„Přestaň to říkat! To bolí!“ Druhý se zatvářil nechápavě.
„Bolí? Výborně! Protože teď cítíš, jakou bolest způsobuješ ty mně!“ Obočí, stejně zlatavé jako vlásky, se svraštilo, jak se Finny usilovně snažil pochopit. „Odmítáš svět!… Spolu se mnou. Radši bloudíš vlastními myšlenkami. Je ti snad tvůj svět milejší než já?“
Jak naléhavá ta slova byla! Erickovy azurově modré oči byly upřené do jantarových očí jeho andílka. Finnien nevydržel vzdorovat ničivé tíži toho pohledu a sklopil pohled k zemi. Měl rád černovlasého Ericka s modrým chladným pohledem, který vždy zjihl, když byl věnován jemu. Měl rád… Ale svůj svět miloval!
Usadil se zpět do křesla natočenému tak, aby vždy viděl z okna ven. Erick pochopil. Bez dalšího zbytečného slova opustil místnost, zanechávajíc za sebou jen slzu, která skanula po jeho tváři a skrápěla podlahu, kam dopadaly sluneční paprsky procházející sklem v okně. Ta kapička slané vody, ten drobný kříšťálek zůstal na svém místě, dokud se zcela nevypařil. Spolu se zlatovlasým andílkem, který si neuvědomil, že slunce, mozaika složená ze střípků úsměvů patřících chlapci s černými vlasy, se právě roztříštilo a v jeho vlastní utopii bude už navždy tma…
Autor: , v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Roztříštěná utopie:
Etoo, tohle je můj příspěvek a tak tak jsem se vešla do limitu! :D
Ale ke stručnému shrnutí!
Je skvělé mít bujnou fantazii, ale když už se začnete ztrácet ve světě, který existuje jen ve vašich myšlenkách... To už asi není úplně správné, že? Vzdát se lásky a dál žít v utopii, nebo opustit svůj svět a už navždy být milován... Co je správné? 
Sdílet
Tohle je... Nádherné, krásné a smutné, i když jsem se ke konci spíš usmála, než abych plakala. 
