Šarlatán (konec) • OurStories.cz ~ naše povídky

Danmei příběh o tom, co se kdysi dávno odehrálo na dvoře čínského prince. 2. díl a zároveň závěr.

24.08.2023 (10:00) • SilvestrDanielWysokinski, ilustrace: Ciena • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 323×

O dva dny později se ozvalo zabušení na mé dveře.

Vstoupili dva eunuši. První suše oznámil pisklavým hlasem: „Mistře mágu, Nejjasnější princ vám posílá nepatrnou pozornost.“ Druhý eunuch mi podal malou lakovanou krabičku.

Nechápal jsem, co to má znamenat a ani otevření krabičky mi neposkytlo uspokojivé vysvětlení.

Na polstrování uvnitř krabičky se třpytil krátký úzký a na pohled pevný řetízek vykládaný drahokamy.

To má být stříbro? Vždyť to ani vzhledem nepřipomíná drahý kov.

Myslel jsem, že princ se na mě zlobí, a on mi místo slibovaného trestu posílá dary.

Pozorně jsem zkoumal tváře těch dvou poskoků. Oba si zachovávali dokonale neutrální výrazy. Z těch nevymámím žádné informace. Jistě nic nevědí. Dostali jenom za úkol doručit mi krabičku. Splnili svou povinnost a tím to pro ně hasne.

Trochu mě zaskočilo, když první eunuch opět zaskřehotal. Trhnul jsem sebou při tom.

„Prosím, pane, následujte mě,“ vyzval mě.

Zapůsobilo to na mě skoro zlověstně. Začínal jsem mít neblahé tušení, že se něco chystá a nikam se mi nechtělo. Ale nedalo se nic dělat. Musel jsem, a tak jsem bez řečí vyrazil rovnou za ním.

A co se dělo potom?

Seběhlo se to hrozně rychle.

Eunuch mě dovedl do kovárny, kde se na mě vrhli dva hromotluci. Vypadalo to, jako by dostali instrukce, aby se mnou schválně zacházeli hrubě. Srazili mě na kolena, hlavu mi přitiskli na špalek, kolem krku mi omotali ten prokletý řetízek a nechali mi ho přikovat na krk. Celé to bylo dost nepříjemné, frustrující a hlavně ponižující.

Neexistoval způsob, jak se toho řetězu zbavit.

Vystřelil jsem z toho strašného místa jako rachejtle. Doma za zavřenými dveřmi jsem v zuřivosti rozflákal, co se dalo, než jsem sebou nakonec bezmocně práskl na postel a dal se do zoufalého nekonečného pláče.

Ani po této zkušenosti jsem stále ještě netušil, co znamená dělat společnost rozmazlenému frackovi s neomezenou mocí.

***

Následujícího dne pro mě můj pán poslal.

Princ seděl ve Velkém sále na svém zdobeném zlatém trůnu na stupínku o několika nízkých schůdcích.

Vůbec se mi sem nechtělo. Ne že bych nebyl zvědav na krásný velkolepý Velký sál… Už nikdy jsem nechtěl spatřit prince, který mě tak zákeřně ponížil. Hodlal si ze mě udělat svoji hračku, nebo snad otroka? Znamená ten věčný řetěz na mém krku, že nejsem nic jiného než majetek svého pána?

Takové myšlenky mi divoce vířily hlavou, když jsem pomalu vystupoval po schodech k trůnu.

„Můj pane?“ oslovil jsem ho s pokorně skloněnou hlavou. Pravým důvodem mé pokory byl ale spíš stud za ten řetěz na krku… a taky trochu strach.

Princ si mě změřil pohledem, aby zkontroloval, jak mi sluší ten jeho dar, a podle jeho samolibého uculení jsem poznal, jak náramně je s výsledkem spokojen. Ukázal mi na zem u svých nohou. Jakékoli námitky z mé strany nepřipadaly v úvahu. Bez odmlouvání jsem si kecnul na koberec, kde mi určil mé místo.

V domnění, že jsem možná nepochopil správně, si princ poklepal dlaní na stehno.

Mě už nepřekvapí asi vůbec nic.

Přiblížil jsem tedy hlavu k jeho noze a on mě chytil za řetěz na krku, aby si mě majetnicky přitáhl k sobě jako domácího mazlíčka. Ze své pozice jsem si nemohl nevšimnout jeho druhé ruky, která zdánlivě bezděčně, lehce poplácala černý bičík zastrčený za pasem. Varování pro mě, abych náhodou nevyvedl nějakou pitomost?

Do sálu vstoupili nějací dva úředníci. Nehnuli ani brvou, když mě spatřili klečet u princových nohou. Začali přednášet o nějakých politických záležitostech. Byla to taková nuda, že jsem po chvíli málem usnul opřený o princovo stehno.

Z mé ospalé otupělosti mě vytrhlo teprve, když si princ začal pohrávat s řetízkem těsně obtaženým kolem mého krku. Pak mi jediným potažením rozvázal stuhu ve vlasech, takže se mi všechny naráz spustily kolem ramen a na záda.

Princ mě něžně hladil po lících a příjemně mě vískal ve vlasech. Zavřel jsem oči, opřel si bradu a dlaně o jeho dlouhé štíhlé stehno a nechal si vše líbit.

Jééééééé, tetelil jsem se blahem a tlačil mu svou hlavu do dlaně, aby nepřestával.

Je to vůbec možné? Tak já očekávám nějaký zvlášť příšerný trest za všechny ty přešlapy, kterých jsem se dopustil v jediném dni, a on mi místo toho dělá tak úžasné věci… až mě to skoro vzrušovalo.

Ti úředníci nepřestávali hovořit. Mluvili nekonečně dlouho, zatímco jsem si jich ani v nejmenším nevšímal a absolutně nevnímal témata jejich mluvy.

... a princ mě laskal po obnažené hrudi.

Najednou jako by se něco změnilo. Cítil jsem, jak se princovy svaly napjaly. Z mého blaženého zasnění mě probrala nemilosrdná facka, která nevybíravě dopadla na pomalu se hojící zraněnou líc, kde se mi ještě červenal šrám po biči. Strašně jsem se polekal a vůbec nechápal, co se stalo. Jak to, že mě princ v jednu chvíli rozmazluje něžnými doteky a hned vzápětí mě bije, až mi vlasy létají vzduchem?

Uvědomil jsem si nastalé ticho. Ti úředníci přerušili řeč. Vyměnili si mezi sebou zmatené pohledy a po krátkém zaváhání opět pokračovali v přednášení.

Chvíli nato mě princ popadl za vlasy, odtáhl mě od sebe a následovala série tvrdých kopanců do břicha a žeber. Válel jsem se v bolestech po zemi u princových nohou, kašlal jsem, lapal po dechu, a když jsem zase dostal do plic nějaký vzduch, vřískal jsem bolestí a hrůzou. Málem jsem vyhodil veškerý obsah svého žaludku.

V mysli mi vířila jediná dráždivě neodbytná otázka: PROČ, KURVA??!

A potom mi to došlo. Měl jsem představovat něco jako ukazatel princovy nálady. Ti dva úředničtí blbečci, aniž by o tom věděli, určovali můj osud. Podle toho, jaké zprávy předávali princi, ten se mnou jednal. Za pozitivní zprávy mazlení, za negativní mučení.

Jak kruté… a rafinované!

Úředníkům se ve tvářích zračila čirá hrůza, znechucení a bezmoc, když jim také konečně docvaklo, čeho jsou součástí.

Kdo je ve skutečnosti trestán? Já, nebo ti dva dole? Nebo se jedná o dvě různé spolu nesouvisející záležitosti, které chtěl princ vyřídit jednou ranou? Schytáváme to současně všichni tři naráz? V tom posledním případě jsem nepochyboval o princově bystré inteligenci, rafinovanosti a velké dávce šílené zvrácenosti.

Princ vstal ze svého trůnu. Vytáhl mě za vlasy na všechny čtyři. Zatímco jsem klečel na vrcholu schodů, princ mě ukazoval úředníkům dole. Polonahý, rozcuchaný, zbitý a krvácející uzlíček nervů.

Zatřásl se mnou. „Vidím, že jste pochopili, pánové. Pozdě, ale přece,“ oznámil princ chladně. „Chcete-li tomu mladíkovi udělat dobře… a možná taky ukojit jeho zvláštní choutky…,“ významně se odmlčel, ucítil jsem ostré šlehnutí jeho pohledu na svém zátylku, jako by snad očekával nějakou moji reakci. Já jsem se však téměř neodvažoval ani dýchat. Pokračoval dál: „... mluvte tedy o dobrých věcech. Jestli mu chcete ubližovat, potom...“ Nemusel dokončovat, vše bylo nad slunce jasné. Celé hlášení dle mého současného politováníhodného stavu obsahovalo více negativ.

Tyhle zvláštní choutky, jak to princ právě nazval… už vůbec se mi nezamlouvalo, jak princ používá veřejně proti mně skutečnosti, které by měly zůstat pouze mezi námi dvěma. A navíc se mi, ač zcela soukromě, určitě posmívá kvůli tomu, že si náramně užívám jeho hlazení a cuchání vlasů. Při našich malých intimních setkáních si všiml, že se mi to až nějak moc líbí a přinejmenším musel tušit, co to se mnou dělá…

„Zalžete-li,“ dodal směrem k úředníkům, „něco překroutíte nebo zamlčíte, třeba jenom v jeho prospěch, krutý trest nemine ani vás. Važte svá slova.“

Tady nebylo pomoci. Všechna radostná témata byla již nadobro vyčerpána. Pán do mě bez špetky soucitu dál kopal, tahal mě za vlasy, třískal bičem. Okřikoval mě, ať držím hubu, když jsem to nevydržel a srdceryvně zanaříkal nahlas.

Úředníkům nezbývalo, než poslušně dokončit hlášení a tu otřesnou scénu na vrcholu stupínku zcela ignorovat. Jenomže to zřejmě úplně ignorovat nešlo. Rukama si zakrývali oči, odvraceli se od trůnu a poškubávali rameny při nepříjemných zvucích.

Obyvatelé paláce se většinou starají pouze sami o sebe a jsou lhostejní k cizím problémům. Jsou zvyklí na podivné zvyky a úchylné choutky svých vládců. Ale tohle bylo asi moc.

Na úplný závěr jsem dostal ještě nakládačku navíc za to, že jsem v té nejslabší chvíli hodil šavli na koberec. Princ mě skopl ze schodů a já jsem se skutálel až dolů, kde jsem téměř v bezvědomí přistál u úřednických nohou. Skrze slznou clonu ve svých očích jsem zahlédl, že ani jejich oko nezůstalo zcela suché.

Plakali snad pro mě?

***

Naštěstí jsem z toho vyvázl ukrutně dobře. Bez jediné zlomeniny nebo dokonce vnitřního zranění. Pouze s jedním vyraženým zubem, hromadou pohmožděnin, odřenin, naraženin a nervy v kýblu.

Jako by k mému ponížení nestačilo neustále nosit na krku ten potupný řetěz. Princ mě musel ještě k tomu vlastnoručně přizabít. Čím jsem si to zasloužil? A proč mým trestem nepověřil nějakého sluhu, který by vše vyřídil pohodlně za něj, takže princ by si se mnou nepotřeboval špinit ruce osobně.

Ležím ve své posteli a přemýšlím celé dny o své nezáviděníhodné situaci. Princ mi přidělil eunucha, aby se o mě staral a ošetřoval mě.

Možná princ lituje toho, co mi způsobil? Proč by mi jinak poskytoval eunucha a ty cenné dary, které mi po něm posílal každý den.

Přece to není jenom tak...

Jak jsem takhle dumal, zcela mimo veškerou logiku, mě napadlo… i když se mi to zdálo naprosto šílené a téměř nepravděpodobné... zda za vším nemůže být něco víc. V pavilonku u jezírka to bylo docela fajn. Měl jsem pocit, že se princi možná doopravdy líbím. Zkoušel tam na mě… co vlastně, sakra?! Já ani nevím, v hlavě se mi to teď všechno plete. Ale co když mě ve skutečnosti tajně miluje a jenom si se mnou hraje?

Krutě. Jednoho by to zabilo… ale přece...

Když jsem vyloučil všechny možné i nemožné příčiny princova jednání, zbývala mi už jenom právě láska jako úplně poslední možný motiv. Nic z toho, čeho se na mně princ dopustil, mi nepřipadalo jako přiměřený trest za to, že jsem se opil a schovával u sebe dospěláckou literaturu.

Jestli se jeho slabost pro mě projevuje zrovna takhle… Co mám dělat? Utéct, nebo se k němu radostně lísat a nechat se pokaždé zmlátit do bezvědomí?

Viděl jsem se v bezvýchodné situaci. Jediné milosrdenství pro mě paradoxně představoval můj současný stav, protože dokud se nevykurýruju, budu upoután na lůžko a pro princovy oblíbené aktivity budu vlastně skoro nepoužitelný. Momentálně jsem se tedy snad nemusel ničeho obávat, ale co se stane, až se uzdravím, na to jsem se radši neodvažoval pomyslet.

Z přemítání mě vytrhlo jemné zaklepání na dveře. Eunuch se šel podívat, co se děje. Vzápětí otevřel obě křídla dveří dokořán. Dovnitř vpochodovali čtyři sluhové a doprostřed místnosti postavili nosítka. Celá z krásně vyřezávaného dřeva. Nebylo pochyb o tom, že mi je posílá princ.

Eunuch přistoupil k mé posteli a oslovil mě: „Mistře mágu, Nejjasnější princ vás očekává.“ Načež mi začal téměř proti mé vůli pomáhat vyškrábat se na nohy, abych se vůbec dostal z postele.

Sotva jsem se držel na nohou. S eunuchovou pomocí jsem se nějak poskládal do nosítek. Naštěstí mi poskytovala tolik prostoru, že bylo možné si do nich lehnout. Zabořil jsem se do měkoučkých navoněných polštářů, eunuch za mnou zatáhl závěsy a jelo se k princi.

Připadal jsem si, jako když mě nesou na popravu. Copak mě na návštěvě asi čeká? Vlastně už mi bylo všechno skoro jedno.

***

Postavili nosítka jemně na zem, opatrně mě vytáhli ven a já jsem zjistil, že se nacházím v princově ložnici.

Už na mě čekal. Hověl si uprostřed široké postele nad rozevřenou knihou. Hravě si pošvihával svým oblíbeným bičíkem, jehož měkký ocásek radostně poskakoval vzduchem.

Princ vzhlédl od barevných stránek a ukázal bičíkem svým sluhům, ať mě položí na postel vedle něj.

Jak rafinované! Nechal si mě naservírovat přímo do postele a já s tím nezmůžu vůbec nic.

Neodvažoval jsem se ani odhadovat, jak se mnou hodlá naložit.

Jak princ líně otáčel stránky pomalované barevnými obrázky, uvědomil jsem si, že je to to moje… řekněme zakázané ovoce.

Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Chtěl jsem odtud hodně rychle vysmahnout. Ale to bylo právě to poslední, co mi můj zdravotní stav dovoloval. A princ si toho byl jistě zatraceně dobře vědom.

Napůl jsem seděl, napůl ležel vedle prince opřený o velikánský měkký polštář.

Chvíli, která mi připadala jako celá věčnost, jsme oba jenom tak seděli a tiše se dívali jeden na druhého. Když už jsem nemohl vydržet princův upřený pohled, sklopil jsem bezradně zrak a bezmyšlenkovitě pošilhával po své knize.

Princ vysledoval, kam koukám. Zabodl prst do otevřené knihy, mírně se pousmál a prostě řekl: „Ta tvoje literatura mě docela zaujala. Máš speciální přání, co chceš dělat? Řekni si, jak to chceš. Mně se zdá, že ti hoši tady v té knize si to docela užívají.“

Srdce mi vynechalo úder. Bezděčně jsem zamrkal a absolutně nevěděl, co na to odpovědět. Polil mě ledový pot a začalo se mi dělat mdlo. Už jenom z letmého pohledu na ten jeho bič mi bylo na zvracení.

Polkl jsem nasucho. „Ale já – já… koktal jsem a snažil se zvednout na ruce. Měl jsem se k odchodu. Nebo spíš útěku.

Zarazil mě. „Nepoznáš legraci, ty hlupáčku?“ popíchl mě vyčítavě. Šťouchl mě hravě bičem do hrudi a mně se nepříjemně sevřely všechny vnitřnosti. Vlastně jsem byl rád, že mě nenechal se před ním bezmocně a v bolestech plácat po posteli a bezúspěšně se škrábat na nohy.

Už tenkrát v zahradě mě posměšně pasoval na hlupáčka. To jeho současné hlupáčku znělo tak roztomile a něžně… Bylo to divné a skoro by mě to přesvědčilo, že tentokrát má se mnou princ dobré úmysly. Ale v přítomnosti toho biče jsem se necítil vůbec v pohodě. Mám s ním už dost nepříjemných zkušeností.

Princ mě tou hroznou věcí jemně lechtal a myslel si asi, kdo ví jak mi to nedělá dobře.

To sotva! Určitě je na tom ještě moje zaschlá krev. Vduchu jsem zoufale zasténal.

Princ si všiml, jak nedůvěřivě si prohlížím bič a najednou, jako by mi četl myšlenky, ho nečekaně odhodil na zem daleko od postele.

„Tak. A je to,“ oznámil. „Spokojen?“

Zahleděl jsem se mu přímo do očí, jako bych nechápal, co právě udělal.

Smál se na mě.

Téměř proti své vůli jsem se uvolnil. Takhle je to lepší, ale stejně jsem netušil, co se mu honí hlavou. I bez biče mi princ připadal nebezpečný a ze všeho nejvíc naplňoval moji představu zvráceného šílence.

Natáhl ke mně ruku a pohladil mě dlaní po líci, kde se mi pomalu hojily ošklivé šrámy po biči. Dotek jeho ruky byl měkký, teplý, heboučký, uklidňující a ze všeho nejvíc nesmírně něžný.

„Já vím, co se ti líbí,“ zašeptal.

Svůj dlouhý prst prostrčil pod řetězem na mém krku a sjel mi lehce jeho měkkým bříškem od krku až na hruď, kde ležely volně přeložené cípy mého oděvu. Zavřel jsem oči. Zachvěl jsem se po celém těle. Princ mi jemně rozhrnul výstřih a začal úplně polehoučku líbat mou obnaženou hruď svými horkými rty.

Naskočila mi z toho husí kůže. Zasténal jsem rozkoší, až mě to samotného překvapilo. Cítil jsem, jak nezadržitelně rudnu ve tváři a zatoužil jsem někam se schovat před princovým zkoumavým zrakem, kdyby se na mě rozhodl podívat. Zalitoval jsem, že tu s sebou nemám vějíř. Zvedl jsem ruku nad hlavu a zakryl si oči širokým rukávem. Zaklonil jsem hlavu dozadu a zabořil se jí do načechraného polštáře.

Cítil jsem se jako v horečce a málem zapomínal dýchat. Zraněná žebra mě bolela při každém zalapání po vzduchu.

Princ mi uvolnil pás, obnažil mi celou hruď a břicho a dál mě nepřestával líbat. Cucal mé citlivé bradavky. Zvláštní pozornost věnoval šrámům a modřinám na mé horké kůži. Něžně mi ta místa olizoval a mně připadalo, že mi srdce asi brzy vyskočí z hrudi.

Nahmatal jsem jeho hlavu a prsty sevřel jeho vlasy svázané vzadu do ohonu. Chtěl jsem… vlastně jsem nyní ze všeho nejvíc toužil po tom, aby už konečně udělal něco s mým rozkrokem, kde mi to začínalo dost pulzovat, tuhnout a postupně tlačit.

Buď mi vážně dokázal číst myšlenky, nebo měl záhadně stejné nápady jako já, protože mi pomalu vstrčil ruku do kalhot a krásně mě tam hladil a něžně svíral v prstech mé přirození.

No páni! A tohle všechno jsem právě zažíval s princem v jeho posteli…

Překvapilo mě, jak neuvěřitelně umí být něžný, když se mu chce.

Hlava se mi motala tak, že jsem očekával, že se každou chvíli probudím a zjistím, že se mi to celou dobu jenom zdálo.

Princ to dokončil tam dole. Opřel se vedle mě o můj velký polštář a přitiskl se ke mně celým svým tělem něžně a opatrně, aby mi nezpůsobil zbytečnou bolest. Položil si hlavu vedle té mé na polštář. Cítil jsem jeho horký dech na své líci. Mazlivě mi sjel svou jemnou dlaní po hrudi až na potlučená žebra a jemně se konečky prstů dotýkal tmavých modřin.

„Ublížil jsem ti hodně?“ zeptal se tiše. „Moc to bolelo?“ pokračoval, když jsem hned neodpověděl.

Jistě měl namysli tu šílenou jízdu ve Velkém sále.

Co bych měl povídat? Sám vidí, jak to dopadlo. Důkazy má doslova na dosah ruky.

Zajel mi prsty do rozpuštěných vlasů…

... a já jsem byl nanovo úplně ztracen...

„Ale v tom pavilonku se ti to líbilo, ne?“ něžně se zahihňal. „Až na to, že ses mi málem utopil… ty můj hlupáčku. Byl jsi roztomilý,“ dodal.

Pevně jsem zavřel oči. Užíval jsem si pročesávání svých vlasů jeho laskajícími prsty.

Tak roztomilý jsem byl… a navždy už asi zůstanu jeho malým, bezmocným hlupáčkem.

Políbil mě něžně na líc.

„Promiň, mně se jenom líbí trochu tě zlobit a možná i pomuchlat, než si tě vezmu do postele. Víš?“ řekl princ nenuceně.

Připadalo mi, jako by mi docházel kyslík. Lapal jsem po dechu a nevěděl, zda mám brečet, vztekat se nebo se smát. To nazýval trochu zlobení a pomuchlání?

Princ pokračoval ve svérázném vysvětlování: „Rád trápím ty, co se mi líbí. A ty se mi líbíš ze všech nejvíc.“

Takže moje úvahy se ubíraly správným směrem. Vážně mě asi miluje nebo něco na ten způsob. Jsem vyvolený.

„Neboj se, hlupáčku. Už tě nebudu trápit,“ uklidňoval mě. „Samozřejmě ti to někdy zase milerád nandám,“ neodpustil si dodat, „ale jenom v tom případě, že by to bylo tvé výslovné přání.“ Přitáhl si za můj řetěz mou hlavu blíž, aby mě mohl políbit na ústa. Jemně mi vsunul špičku svého vlhkého jazyka mezi rty.

„Chybí ti zub, ty můj malý chudáčku,“ zakňoural princ.

Kdybych nevěděl, na co při tom myslí, skoro bych uvěřil, že je mu mě líto.

Ne, díky. Ty si vážně myslíš, že tvůj hlupáček se od tebe ještě někdy nechá dobrovolně zvalchovat?

„Ale kdyby se ti přece jenom nechtělo… já už tě donutím se podřídit. Od čeho jsem princ...“ Olízl si šťavnaté rty a věnoval mi šelmovsky zubatý úsměv.