OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sen, pro který zemřu

07.12.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1725×

Zase jedno dusné odpoledne. Sluníčko se do panelové budovy snažilo dostat kudy to jenom šlo, takže teplota v místech kde nedopadal žádný stín se opravdu přibližovala té v písečných pouštích. Ani jedno okno se bohužel nedalo otevřít. Staré oprýskané okenní tabulky by vypadly, nebo by se do místonsti nazývané 8.C dostalo tolik prachu ze školního nádvoří, že by se zde nedalo dýchat ani kdybyste se snažili sebevíc. Na nová okna nebo zatravnění nádvoří však nikdo nepřispěje. Tak už to na venkově chodí. Když se mě ale učitelka zptala na osídlování Ameriky, tak ji moje problémy s kyslíkem nezajímaly, i když to byly i její problémy a věděla, že jí tady za chvíli odpadnou všichni studenti. Kupodivu ji ani nezajímalo, že to má na svědomí lidstvo a jím způsobené globální oteplování a nebo jen zlomyslné slunce. Dokonce jí nezajímal ani odstín mých vlasů, které jsem si motala na prst při zamyšleném pohledu z okna. Naštěstí mi na něco bylo učení, takže jsem jí přesně odříkala odstaveček, který jsme měli vepsaný v učebnici. Kdyby mi dala vypočítat nějakou rovnici, tak jí všechno vysvětlím, ale na dějepise skoro trpím. Ne, že by mě nezajímaly dějiny Ameriky, ale nemůžu to nějak dostat do hlavy.
„ Dobře, ale mohla bys mi věnovat víc pozornosti.“ Ohodnotila učitelka moje snažení. Dál si s tím hlavu nelámala. Naštěstí měla aspoň trochu pochopení pro žáky, kteří čekali na zazvonění jak na smilování. Celý den tady sedět, vždyť se od rána nestalo nic zajímavého!

Hned po probuzení jsem šla v pyžamu do kuchyně, kde jsem usmažila vajíčka a pak jsem si společně s nimi ještě vychutnala kakao, které mi uvařil taťka. Jako každý den. . Přesto, že byl teprve květen bylo horko jako, no prostě jako tady v Texasu. Oblékla jsem se do kraťasů, trička na ramínka, sandálků a spěchala na zastávku, kde na mě čekala Andy. Třídní smíšek V pěti minutách než přijel autobus jsme důkladně probraly všechny novinky od nového účesu ředitelky naší školy až po předvídanou dnešní a zítřejší absenci ne zrovna oblíbené spolužačky Melissy neboli „ Miss Arogant“ jak jsme jí výstižně s holkama říkaly. Nakonec Andy samozřejmě nezapoměla zmínit jak nenávidí svoje rodiče, za to že jí dali chlapecké jméno Andrew. Sice už od toho uběhlo čtrnáct let a kus, ale stejně mi to důležitým tónem zopakuje každé ráno. Nikdy to naštěstí nemyslí vážně. Andy je nejveselejší holka z naší party.

Ve třídě jsem se pak opět šťastně shledala s mojí nejlepší kamarádkou Katrin a dalšíma holkama. Florou a They. A taky s Viki, která se nedávno přistěhovala a do naší party samovolně zařazovala, ale They ( která jako jediná z nás neměla nejlepší kamarádku) to zřejmě vítala, takže jsme ji nechaly být.Dopoledne taky uběhlo bez významných událostí.
O přestávce jsme si jako obvykle sedly na lavičku na chodbě a okukovaly kluka snů – Caspera, jestli se náhodou přes noc do jedné z nás nezamiloval. A další významné události? Nic! Jenom mi jeden hloupej kluk z deváté B sebral svačinu. To u něho bylo normální.

Tak jsem ukončila své fylozofování. Stejně bych na nic nepřišla. Zkrátka školní den jako kažý jiný. Ale popravdě se mi nechtělo až tak moc domů.
Protože :Za A)Tady jsem blíž ke Casperovi ( No dobře, uznávám, že je o několik pater výš, ale jsme v jedné budově. I to se počítá, ne?)
B) Mám tady všechny své kamarádky
C) Můžu tady v klidu přemýšlet ničím nerušena ( samozřejmě kromě výkladu učitelky )
D) Tak dobře, přiznávám se! Prostě se mi nechce zase pomáhat na farmě!

Měla jsem taínka opravdu ráda, byl jediná moje opravdová rodina. Jedna babička bydlela v New yorku, takže při naší finanční situaci jsem ji viděla dvakrát v životě a rodina z maminčiny strany bydlela až v Evropě. Jneže mi poslední dobou čím dál víc vadilo že nemám téměř žádný volný čas. Taťka se snažil jak mohl, ale já jsem se stejně musela učit v noci a spát nijak dlouho.

Hned při dalším zvonění, které konečně ukončilo část dne, kterou jsem musela strávit ve škole jsem shrnula všechny věci do batohu a rozběhla se. Nevím porč, ale měla jsem pocit, že mě něco táhne. Něco tam venku na mě čeká, sice nevím co, ale je to hrozně důležité. Jenom letmo jsem se rozloučila s Karin a Andy ani ostatním holkám jsem nevěnovala žádnou pozornost. Seběhla jsem schody dolů ke skříňkám rychle, že jsem se málem přerazila. Přezuvky jsem odkopla z nohou směrem ke skříňce a skočila do sandálků. Rozběhla jsem se k autobusové zastávce plná energie, přesto, že autobus měl jet až za 40 minut.
Doběhla jsem na zastávku. Byla jsem celkem udýchaná. Tak jsem svěsila ramena a začala jsem se uklidňovat. Měla jsem pořád pocit, že jsem tady z nějakého důvodu. Začala jsem se teda rozhlížet po okolí. Nic, co bych neznala. Bylo to tu jako každý všední den. Kousek za mnou byla farma Stamplerových, po levé straně chodník vedoucí ke škole a po prvé straně se stáčela silnice, která byla zároveň i předemnou. Právě po ní jel mnší náklaďáček plný slámy ( zřejmě pro koně, tady stále Cowboyvové žili – bydleli na farmách a bylo jim minimálně přes sedmdesát, ale byli tu.).
V tu chvíli jsem oněměla úžasem! Náklaďáček odjel a na druhé straně silnice stála moje dávno mrtvá maminka. Nebyl to ani duch. Byla hmotnější. Ale ne zase tak, jak člověk. Ale na nic jsem nemyslela. Teď ne. Rozběhla jsem se doprostřed silnice nevnímajíc okolí, auta, zvuky.
Uslyšela jsem klakson a skřípající brzdy.
A pak jsem otevřela oči…

Ležela jsem ve staré dřevěné posteli pokryta velkými péřovými přykrývkami. Ještě jednou jsem zavřela oči a pak zase otevřela. Opatrně jsem se zvedla a vydala směrem ke skříni. Od ní se toiž dalo pohodlně rozhlížet po celém pokoji. Důkladně jsem ten pokoj začala prozkoumávat.
Podlaha byla celá z nějakého tmavého dřeva. Zdi byly bílé, ale už by potřebovaly nátěr. Postel, skříň i odkládací stolek byly ze dřeva podobného odstínu jako podlaha. Pak se v pokoji nacházely ještě dva menší staré stolky a jedna rozbitá židle. Pokoj celkově vypadal jako udržované skladiště, aby se v případě nouze dal používat jako místnost pro hosty. Byla tu i znatelně nižší teplota než v mé ložničce. U nás doma. Tento pokoj se určitě nenacházel v Texasu. Až teď jsem zjistila, že se celá mírně třesu. Kde to vlastně jsem? Že bych se tady najednou objevila v noční košili? To asi těžko… Jenže jsem si nic nepamatovala. Byla jsem ve škole. Potom jsem měla hrozné nutkání někam utíkat. Ani nevím, kam. Už vůbec nevím proč. A dál jsem si nepamatovala nic.
To je teda pěkné. Nevím, kde jsem, ani proč tam jsem. Paráda! Rozhodnutí padlo, nebudu tu postávat a vyjdu se podívat ven z „mého“ pokoje.

Byla to zřejmě kuchyně. Veškeré zařízení určitě zažilo pěknou řádku let. Nebylo celou kuchyni vidět, protože její menší část byla oddělena právě kuchyňským koutem. Bylo vidět, že z míst, kde mohl být sporák stoupá pára. To mě vylekalo. Zůstala jsem stát jak přikovaná, když z poza rohu vyšla osoba. Našrěstí to byla jen stará paní.
„Madeline moje!“
„Prosím?“
„No, Madeline. Ty už ses vzbudila?“
„Já a Madeline?“ Jak mě to ta paní oslovila? Byla jsem přece Angelea a všichni mi říkali jen Lea.
„Ano, ty. Moje vnučka Madeline. Včera jsi přiletěla na prázdniny. Vzpomínáš?“
„Já a vaše vnučka?“
„Jistě, jistě.“ Horlivě přikývla. „Nepraštila ses do hlavy?“
„Ne. A kde to vlastně jsem?“
„Madel, dělat si legraci z babičky není správné. Když vystrčíš hlavu, uvidíš všechny ty čápy. Alsasko si nemůžeš splést!“
„Aha, jistě. Ano, ano.“ Vůbec jsem netušila, kde jsem. Paní zřejmě byla moje babička. Měla úplně stejné oči. Ale to Alsasko mi dělalo větší problémy. Copak tuším, kde to je?
„Tak zlatíčko. To by jsme měly. Teď si můžeš sednout. Naučím tě snídat po Francouzsku. Škoda, že jsi u nás nikdy předtím nebyla. Tvůj otec tě před námi přehnaně skrýval. Jako bys byla jen jeho. Pche!“
„A povíte mi prosím, něco o mém jménu? Nikdy mě nikdo jako Madeline neoslovil.“
„Ale, ano. Jenom si už konečně sedni.“ Babi, nebo ta dáma mě nasměrovala na židli nejblíže ke dveřím, do mé dočasné ložnice.
Za chvíli ta paní ( na moje babička jsem si nemohla jen tak zvyknout) promluvila.
„Tak jez. Zatím ti budu povídat o tvém jménu.“
Vzala jsem si do ruky veku a začala ji mazat marmeládou. Babička (to je něco, na co si fakt nezvyknu) zase začala vyprávět o mém jméně.
„Holčičko, víš vůbec, jak se jmenuješ?“
„Jistě“ zakývala jsem rychle hlavou „Angelea.“
„ŠPATNĚ. Angelea se sice jmenuješ, ale né jen to.“ Nechtěla jsem „babičce“ skákat do řeči, tak jsem to nekomentovala.
„Celým jménem jsi Angelea Adiel Madeline.“
„Ale taťka…“
„Tvůj otec, není člověk, kterého bych měla zrovna v oblibě. Vím, že ty ano. Ale to je něco jiného. Tebe vychoval. Bohužel mu zůstala svěřena péče o tebe, když tvoje maminka a moje dcera, ach Adiel, nechť jí země lehká …umřela.“
„Neurážejte mého taínka! Znám Vás sotva pár desítek vteřin!
„Dobře, v tom případě se o něm s tebou nebudu bavit vůbec! Ale jestli tě to zajímá, tak teď poslouchej. Ani neznáš svůj původ a už si na mě otvíráš pusu. A to jsi několikrát mladší a ještě k tomu moje krev. Otcovské geny se ale bohužel nezapřou.“
„Jistě babičko. Bylo to nevychované.“ Už mi nepřipadala tolik fajn. Jen by mě zajímalo, proč tolik nenávidí mého tatínka.
„Takže zřejmě můžeme pokračovat. Já se jmenuji Madeline Fanchon – moji rodiče byli plným právem pyšní na to, že jsou francouzi a mé poslední jméno – Maegan vniklo tak, že jsem byla v práci velmi důležitá. Dělala jsem v bance a ani jedenkrát jsem se nezmínila ve výpočtech a všechny účty, co jsem měla na starost měly nejlepší statistiky a nejpřesněji zapsané všechny vklady a výběry peněz. Postupně mi tedy v práci všichni začali říkat Maegan – znamená to něco jako perla. Byla jsem hvězda, šperk, perla celého podniku.“
Osobně se mi jméno Maegan moc nelíbilo, jako kdyby mělo už jméno samo o sobě nakrčený nos a neslo ho pěkně vysoko. Ale nechtěla jsem svou pramatku urazit, tak jsem zase mlčela.
„Tvoje matka byla krásná, už když se narodila. Byla skoro albína. Vlasy měla v tom nejsvětlejším odstínu blonďaté, ovšem ještě to nebyla bílá. Oči světle modré jako obloha. Byla velmi drobná, ale usměvavá a šikovná. Bohužel strašně paličatá. To se jí vymstilo.“
Bolelo mě u srdce, když mluvila o mé mamince. Vždyť mi bylo jen pár měsíců, když mi umřela! Navíc tatínek o ní nikdy nemluvil takhle. Vždycky to byla modrooká blondýna, ale taínek ní mluvil tak nějak jinak. Jeho vyprávění bylo vždy plné citů, lásky a popisovalo mou skutečnou mainku. Takovou, jakou jsem si ji představovala, nepřikrášlovalo ji to, ale ani nezesměšňovalo a neuráželo. Tohleto bylo naopak nafitěné oznamování určitě kapku přikrášlených faktů.
„Jak rostla, byla samozřejmě čím dál krásnější. Mládenci jí byli ochotni dávat nejcenější rodinné šperky za pouhou trochu pozornosti. Tvrdohlavost jí ale zůstala. S mládenci samozřejmě chodívala do parku, do divadla a na večeře, ale nikdy to s nimi nemyslela vážně. Raději si s nikým nic nezačínala a když vycítila, že by s ní někdo něco chtěl mít, rychle se s ním přestala stýkat. O další vztah neměla nouzi. Květiny už jsme něměli kde skladovat.
A její jméno? Bylo stejně krásné jako ona. Adiel sice nebylo francouzské jméno, ale manželovi se tolik líbilo. Takže tvá matka byla Adiel Maegan. Jméno Maegan si však nechala v dospělosti odebrat. Chtěla být prostě jen Adiel. Byla ráda, když se jí říkalo Die, Ad, Ady, Leid. Všechno odvozené od jejího jména. Tedy, skoro všechno. Nesnášela, když se jí říkalo Diel, Adielo, Adiel a samozřejmě když ji někdo oslovil nějakou zdrobnělinou nebo částí jména Maegan, byla schopná se s ním týden nebavit. A tebe tak samozřejmě odmítla pojmenovat. Takže se jmenuješ Angelea – znamená to andělská, anděl. Po své matce navíc Adiel a po mě Madeline – když jí jméno Maegan nebylo dost dobré…“
Tím babička ukončila svůj monolog. Celý den jsem nad tím chtěla přemýšlet, ale nakonec jsem neměla tu možnost. Po snídani, která mi nebyla moc milá – byla jsem zvyklá snídat jenom cornflaeky jsem našla atlas, v něm mapu Francie. A v něm Alsasko. Zeměpis jsme se ve škole učili dost povrchově. Styděla jsem se za to, ale učitelům zřejmě stačilo, že známe zhruba státy v Evropě. Pak jsme šly s babičkou do parku, potom do města, na oběd do restaurace, na trh a domů připravovat večeři. Vůbec jsem jí nerozuměla, když se bavila s jinými lidmi. Zejména ti starší vůbec neovládali angličtinu. Večer jsem se seznámila se svým dědou. Byl moc fajn. Aspoň tak milionkrát víc než babička určitě. I za ten jeden večer stačili několikrát začít hádku. Potom si mě ale všimli a rychle skončili. Nechápu, jak spolu mohli vydržet. Tak sympatický člověk a taková urážlivá dáma. Něco prostě bylo nad moje chápání. Děda měl i příjemné jméno. Jmenoval se Ralph a jak jsem se dozvěděla, pracoval v cestovní kanceláři, i když už měl být několik let v důchodu. O mém otci na rozdíl od babičky mluvil uvolněně a přátelsky a používal místo „ tvůj otec“ jeho křestní jméno Regis. Byl opravdu příjemný, přirostl mi k srdci. Ten člověk byl nejlepší dědeček, jakého jsem si dokázala představit. Vyprávěl mi dokonce i těch pár veselých historek, co s mým otcem zažil. Jednou se taky zmínil, že jméno Regis se k mému otci vůbec nehodí. Měl pravdu. Můj otec nebyl vůbec královský. Jen přáteský muž s velkým srdcem, který i přes své vzdělání nedokázal žít ve velkoměstě. Často jsem to jako malá nechápala. Ale teď ano. I když jsem se bála koní, večerní procházení po ohradách se nedalo s ničím srovnat. Ale přesto mi na venkově chyběl volný čas. Tady u prarodičů jsem si mohla užívat plnými doušky jen zábavy. Za těch pár dní jsem z dědečka vydolovala i příběh o tom, jak se mí rodiče seznámili. Když jsem o něho prosila otce, vždycky mě odbyl se slovy, že je příliš nezajímavý. Ale mě zajímalo, jak se zamiloval zrovna do francouzsky.

Vždy jsem si představovala nějaký zajímavější příběh. No, aspoň už jsem to věděla. Děda s babičkou prostě tehdy zaplatili mamince půl roku na univerzitě v americe, musela však také přispět. Na konci školního roku si sehnala brigádu na nějakém ranči v Kalifornii. Tam náhdou zrovna pracoval i taťka. Chtěl si dokázat, že se dokáže uživit daleko od rodičů. Seznámili se a oba si zamilovali venkov. Z nějakého důvodu jim Texas přpidal bezpečnější, než Kalifornie, takže když oba dokončili školu (mamka se na ten poslední rok vysoké vrátila do Francie) taťka se přijel představit, odstěhovali se do Texasu a vzali se. V začátcích to měli s farmou prý hodně těžké. Ale to každý.
Celkově jsem se nedozvěděla nic extra zajímavého. Vlastně akorát to, že už vypravování stačilo a musím si jít lehnout. Takže dobrou.

Druhý den jsem se probudila velice unavená. Po prvním dnu v úplně cizím prostředí jsem toho měla dost. Ale babi byla čilá. Oznámila mi, že dědeček už šel do práce a bude to tak chodit každý den, zatímco ona má na starost mě. Super.
Za další týden už snad neexistoval v celém městě (teda ne, že by bylo nějak velké, mělo maximálně tak deset tisíc obyvatel) jediný obchod, co bych neznala. Byla mi představena i dědova úžasná kancelář se spoustou exotických drobnůstek a hudebních nástrojů, co měly působit jako lákače na turisty. Ale, byla to nádhera. Ty věcičky a v každé nějaký dojem, osobnost místa, ze kterého pocházela. Vcelku to působilo jako zmenšený vsět nacpaný v jedné kanceláři. To mě uneslo až někam, někam do mého snění. Byl to můj zatím nejkrásnější den strávený ve Francii. A druhý den už mě babča poslala do obchodu samu. Musela jsem spoléhat na to, že všeobecná znako-ruční řeč mi pomůže. Snad.
Když jsem přišla, prodavač mě pozdravil. Pamatoval si mě. Super. Třeba na mě bude hodnej a odpustí mi, že neumím francouzsky.
Vzala jsem si košík a vyrazila podle seznamu. A že byl pořádnej. Nechápu, jak dva, no dobře, na nějaký čas tři lidi můžou spotřebovat tohle všechno. Tolik věcí, co se tady nakupovaly obden by vystačily sedmičlené rodině na týden. Ale nějak jsem to spráskala dohromady a za chvíli se v košíku nacházelo snad všechno, co mělo. Neobratně jsem přistoupila k pokladně a tam začal první problém.
„Ée. Ehm, hm dobrý den“ super, i mentálně postižený by to zvládl líp.
Prodavač mi jenom kývnul a dál se zabýval načítáním všech výrobků. To bylo super. Až do té doby, než se mu nějaká pitomá plechovka oříšků skutálela na zem.
„blalablablablablablbalblablbalblabalbalbalblablablbalbalbalbalbleeebla-r-e-a-lalola Bla, bla, bla.“ Kdyby říkal tohle, tak by to mým uším vyznělo líp. Co to má být? Tak to asi bez babičky zjistím těžko. Už ji slyším „Bude ti patnáct a ani neumíš koupit mlíko“ styděla by se za mě, div by se nepropadla, ale že by mi pomohla. Tak to ne.
„Ptá se tě, jestli to ještě chceš.“
„Ježišikriste, co tu dělš!“
„Normálně tu stojím ve frontě. Máš s tím problém?“
„Ne. Jenom jsem leknutím málem omdlela. Ale jinak v pohodě.“
„Sice jsem ti úplně nerozuměl, v americké angličtině nejsem moc dobrej, ale měla bys odpovědět prodavači.“
„Jo-o. Jasně.“ S úsměvem jsem se podívala na to pako-prodavače a zkusila napodobit to jejich pitomé „Ui“. On mi na oplátku zase něco šíleného zamlel. Další bod pro něho.
„To fakt chceš? Je to jaksi rozbitý. I to mlíko.“
„No to ne. Jistě, že to nechci. Co bych s tím asi tak dělala?! Jako?“ udělala jsem na toho kluka za mnou ksicht, který by mu měl jasně říct, co si myslím o jeho mozkové kapacitě.
„Tak bys mu to měla říct. Jestli jsi mu odpověděla ano, je ještě zlatej, že se tě ptá.“
„Já jsem zapoměla. Takovej svatej se jen tak nevidí.“
„Ehm, blablablbablablbabalablablabla. Bla bla bla. Bla bla.“ To řekl ten stupidní kluk a hodil po prodavači omluvný, ale otravný pohled. Ten se týkal mě.
„Zajdi si pro nový oříšky a mlíko. Zatím ti načte zbytek nákupu.“
„To si děláš srandu! Trvalo mi věčnost, než jsem to našla.“
„Tak budeš mlíku tu věčnost muset obětovat znova. Ta samoobsluha není zase tak velká. Je tady asi dvanáct regálů. To snad zvládneš. A ať je ta věčnost co nejkratší. Taky mám nějaké povinnosti a bez zaplacení zřejmě odejít nemůžu.“
„Hm, zkus to.“ Ale kašlala jsem na něho. Otráveně jsem se odplazila mezi regály s brambůrkama, oříškama a sladkostma. Oříšky jsem našla nezdravě brzo. A lednička byla v celém obchodě jen jedna. Tu jsem si nemohla s ničím splést. Aspoň ten blb bude moct dřív utíkat domů k mamince. Už se beztak nemůže dočkat dudlíku. Vím, že jsem k němu nebyla zrovna příjemná, ale když mi ten prodavačův monolog překládal, nemusel se tolik tvářit jako pan „všeználek“.

„Jsem doma.“
„To je dobře. Cos tam prosimtě dělala. Dřív by se vrátila naše Jůlinka, kdybych ji tam poslala.“ Jůlinka byla babiččina želva. Silně jsem pochybovala, že by se vrátila dřív, ale velká babi má vždycky pravdu. Klidně ji tam měla poslat. Mohla jsem si ušetřit spousta trapasů a navíc když jsem odcházela, sotva jsem tomu klukovi řekla „děkuji“. A on byl tak drzý, že si řekl o moje číslo mobilu! Pablb. Dostačující mu byla až moje odpověď „Sorry, ale nikomu cizímu mobil nedávám. Ani nic podobného.“

Sotva jsme s bábi pouklízely a schovaly nákup, přišel čas na oběd, pak na nějakou telenovelu, vyčištění akvárka Julie, procházky a večeře. Nebyl to zrovna záživný den, ale po večeři, to už byl mnohem lepší. Babička vytáhla výborný tvarohový dortík a všichni jsme si sedli tak trochu slavnostně. Děda začal mluvit.
„Beruško, nemusíš říkat, jak tě to tu baví. Já mám oči. Aspoň půlku pobytu u nás by sis měla pořádně užít. Budeme tě brát na výlety, ale taky pro tebe máme něco pořádného. V naší kanceláři jsem trochu víc pracoval a mám nějaké odměny. Takže pozítří odjíždíme naším autíčkem na týden do Paříže. Co na to říkáš?“ Samozřejmě jsem měla děsnou radost. Hned jsem dědu vyskočila obejmout. Navíc kolem desáté večer mě vzali na místní krásné náměstíčko sledovat ohňostroj, zřejmě na počest nějakého svatého. To je fuk, prostě to byl nádherný!
Spát jsem šla pozdě, takže druhý den ráno se mnou byla těžká domluva. Ale zvládala jsem to, nechtěla bych přijít o ten slibovaný týden. S babičkou jsme probraly můj kufr a zjistily, co je potřeba dokoupit a odpoledne se tak opravdu stalo. V místním miniobchůdku mi užvaněná prodavačka vybrala pár slušnějších triček, jednu sukni a dvoje kalhoty, za (podle ní) slušnou cenu.
Pak to všechno tak neskutečně rychle uteklo, že už to nemá cenu popisovat. Slunce klouzalo po obloze, vzápětí ho vystřídal měsíc, všechno bylo tak rychlé a krásně plynulé. Já se mezi těmito astronomickými přesuny pohybovala po pokoji, jak nejrychleji jsem uměla, balila a fénovala vypraná trička (ne, sušičku tady opravdu neměli).

A když konenčně nastal můj den D, nedočkavostí mé tělo bylo celé napnuté a skoro pukalo. Možná si myslíte, že jsem pitomá, ale já za celý svůj pošahaný život, což znamená pošahaných čtrnáct let a kus viděla jedině rodnou vesnici v texasu, jeho blízká města a New York. A najednou mi své brány otevírala Paříž. Tedy obrazně řečeno. Těch několik mnoho hodin na dálnici mi zrovna příjemných určitě nebude.
„Madeline! Ang! Ang! Ang! Angeleo!“ Ten ječící hlas mě vyrušil ze zamyšlení. Patřil mojí babičce.
„Ano babi?“
„Pojď se seznámit s Darweinesovými.“
„S kým že?“
„Já jsem ti to zapoměla říct? Pan Darweines je nadřízený dědečka a v Paříži nám bude i se svou rodinou dělat doprovod. Tento týden se tam také chystali kvůli nějaké společenské akci a paní Darweinesová si chtěla zrovna nakoupit pár nových společenských šatů“ snobové k pohledání. Předemnou stál ten pan D... a za něho si právě stoupla jeho žena. Vypadala, že každé šaty, co stojí pod dvacet tisíc pro ni nemají žádnou cenu. Je k podivu, že taková ženská vůbec dokázala vychovat dítě, které mimochodem rovna vystupovalo z auta.
„Slečno, haló, můžete mi říkat Harry.“ Pan Darweines na mě mluvil zřejmě už nějakou chvíli.
„Jo, jasně. Jmenuju se Ang. Teda, říkejte mi tak.“ A podala jsem mu ruku, ta jeho už byla v pozici na potřesení také připravená už delší chvilku.
„A tohle je moje žena Maelie a můj syn Cagney.“ Kdybych v tu chvíli řekla, že můj obličej měl rajčatovou barvu, lhala bych. Bylo to mnohem horší. Cagney totiž byl ten namyšlený „překladatel“, kterého jsem potkala v samoobsluze.
„Ahoj“ chtěla jsem si to aspoň trochu vyžehlit.
„Ahoj.“ Aspoň, že celá rodina mluví francouzsky. Harry výborně, jeho manželka zřejmě obstojně a Cagney (debil) taky. Naštěstíděda po chvíli seznamování utnul.
„Měli bychom vyjet. Na dálnici jsou občas opravdu nepěkné kolony. Čím dřív budem na cestě, tím líp.“
A po pár hodinách jsem zjistila, že ta cesta nebyla vůbec tak strašná, jak všichni předpovídali. Nikde žádné kolony, jen v jednom místě byl menší objezd. Peugotek mých prarodičů to zvládal skvěle – ani jsem cestu moc nevnímala, protože jsem měla vypůjčený dědův elektronický adresář a kreslila nějaké nesmysly.
A několik následujících dní? To bylo něco úplně jiného. Denní Paříž měla svůj vlastní styl života a když se večer přehoupl do noci, měla živý rytmus velkoměsta, nejlpépe by ji snad vystihl madonin song Hung up. Možná jsem divná, ale něco takového na venkově v Texasu opravdu nebylo. Největší akcí se stala vesnická veřejná tancovačka. Jo, ještě jedno zjištění pro mě bylo nové. Cgney není zas takový blb, jen se tak občas na veřejnosti chová. A dneska večer jedou jeho rodiče na nějakou operu, to by bylo normální, jenomže dědeček nám dovolil jet se samotným podívat na blikající Eiffelovku. Poznat ten noční život plný černochů, co se vám snaží prodat přívěšky, stánků s jídlem a taky pouličních umělců na vlastní kůži. Už za chvíli.

Zbývalo jen přetáhnout si rty leskem a nanést trochu řasenky a mohlo se jít. Nebyla jsem zvyklá na velké malování, tak proč bych to kvůli jednomu večeru měla měnit? Není důvod. Babička sice tvrdila, že Cagney bude upravenější než já a že aspoň to oblečení bych mohla trochu zjemnit (to oblečení se skládalo z riflí, košile a mikiny), ale z mé strany nebyl projeven zájem. Jak už jsem řekla, kvůli nějaké procházce se nebudu měnit.
Zaklepání na dveře bylo nepřeslechnutelné.
„Ahoj.“
„Ahoj, babička měla pravdu. Jsi vážně upravenější, než já.“
„To si nemyslím. A i kdyby, stejně jsi hezčí.“
„Není snad jedno, komu to sluší víc? Hlavně se opatrujte a ty Madeline si drž batůžek blízko u těla.“ Do trapného rozhovoru nám touto větou vstoupila babička, ale vlastně si tím odbyla celé poučování o bezpečnosti. Snad se nám nic nestane a tečka. Maximálně se na nás nalepí nějaký holky, protože Cagneymu to fakt slušelo. Měl modrou polokošili, která mu ladila s očima , skejťácké boty a džíny takové normální. Vlasy mu zkrášlovala jenom kapka gelu.
V metru jsme se orientovali celkem dobře, Cagney to tady trochu znal a mě stačilo nechat se vést. Dokonce se nám povedlo vystoupit na správném nástupišti. Bylo domluveno, že půjdeme znova na Eiffelovku a potom uvidíme, co dál. Ale podle davů lidí, co se malčkali před druhým výtahem už zřejmě nic. Ale řada se na nás taky dostala a my jsme si mohli prohlédnout i z výšky tu spoustu světel, co ve tmě tvořila Paříž. Na to opravdu neexistují slova. Když nám začala být zima, odešla naštěstí část turistů pryč. Cetsa dolů netrvala tak dlouho. Náš další cíl byla Mírová Pole. Chodili jsme sem a tam a jen tak kecali.
„Vrátíš se do Ameriky brzo?“
„Na konci prázdnin.“
„A těšíš se? Nebude se ti po tmohle“ zvedl ruku a ukázal na všechno kolem „stýskat?“
„Mám tam taťku a všechny kamarády. Jasně, že se těším.“ Cagney, udělal něco, co přátelé nědělají. Přitáhnul si mě a políbil. Nezůstala jsem pozadu a polibky jsem mu oplácela. Teď si uvědomuji, že se nám za několik dní povedlo stát z nepřátel přáteli, v mých očích však asi nikdy nebyl jen to. Moje slova tvrdila, jak dobří jsme přátelé, ale moje myšlenky byly večer i ráno věnovány jemu. Mým přáním už nebylo vyškrábat na strom před školu moje a Casperovo jméno. To místo čekalo na jméno Cagney.
Ani nevím, kolik času uplynulo,ale ještě pořád jsme tam stáli. Pořád jeden pro druhého.
„Měli bysme jít. Ať tvoje babička nemá strach. Nebo děda. Všechno ti dovolí.“
„Hej, to chceš říct, že mě rozmazlili ?!“
„Když si to tak bereš.“
„Pf.“ Záchvat smíchu dlouho nečekal. Zaůtočila nechtěl se nás pustit. Večer se zatím vyvíjel jako nejlepší chvíle mého života. Ale všechno jednou končí.
„Tak jdeme do hotelu. Ať tam nejsme dřív, než tvoji rodiče“, konečně ze mě vypadlo něco inteligentního.
Cesta k nejbližší zastávce metra se nám vybavila poměrně rychle a tak nás brzy obklopila nízká teplota metra. Uviděla jsem nápis, který jsem potřebovala.
„Cagney, můžu si odskočit?“
„Jasně, počkám tady.“ Dál jsem to nezdržovala a rozutíkala se směrem k záchodkům. Chyběly mi už nějakou dobu. Najednou jsem z venku uslyšela nepříjemné hlasy. Rádio? Možná…
Otevřela jsem dveře umýváren. Cagney stál zády ke stěně a tvářil se dost vyděšeně. Nevšimla jsem si, proč a promluvila.
„Co?“ Upřely se na mě hned tři páry strachem rozšířených očí. Harryho, Maelie a Cagneyho. U kolejí stál nějaký mladý středně vysoký muž a vypadal, že si na ně chce lehnout. Už ho asi nebavilo žít. Divné. Pro mě byl dnešek nejlepším dnem života, ale pro něho zřejmě nejhorší.
Harry se snažil klidně mluvit, do blízkosti toho sebevraha se zatím dostalo několik dalších lidí. Sebevrah je ale nebral na vědomí, něco zařval a strčil ruku do kapsy. Vytáhl malorážku. Odjistil. Nikoho nenapadlo, že by u sebe mohl mít pistoli. Proč by skákal pod vlak, když se mohl zastřelit? Asi se bál vztáhnout na sebe ruku. Takhle si může jen lehnout a čekat. Horší, ale bylo, že nemířil na sebe. Pistolí postupně ukazoval na každého člověka v tom hloučku, který se kolem něj utvořil.
„Ne! Co to děláte!“ Moje nervy už to nevydržely.
Sebevrah se podíval na mě a pak na toho člověka, na kterého jsem se dívala já. Na Cagneyho. Pochopil, kdo je tu pro mě nejdůležitější. Nechtěl, aby ho nějaká holka, co ani neumí mluvit francouzsky zastavovala před nádhernou nicotou, na kterou už se jistě těšil. Usmál se na mě ……. a vystřelil. Cagneymu střela proletěla břichem.

Zase jsem se probudila. Ležela jsem ve světlounké mítnosti a vedle mě seděl tatínek.
„Konečně ses probudila. Měl jsem hrozný strach. Byla jsi v kómatu pěkně dlouho. Co tě to napadlo, skákat pod to auto?“ Mluvil se strachem v hlase, ale taky se uklidnil. To ale způsobilo spoustu otázek.
Copak to byl jen sen?
Žádný Cagney?
Žádní prarodiče?
Žádná Paříž?
Prázdniny?
Evropa?
Žádná skutečnost?
Vždyť to bylo tak dlouhé a skutečné!
„Beruško, jdu si pro kávu. Počkej tady.“ Taťka mě vyrušil ze zamyšlení.
„Jo“, ale lhala jsem. Rozhodnutí už padlo.¨Nikdy bych se jinak nedozvěděla, jak to s Cagneyem dopadlo, spíš bych se s ním už nikdy nesetkala. A taky s maminkou.
Začala jsem si opatrně vytahovat z ruky všechny hadičky. Druhou jsem měla v sádře. Opatrně jsem stoupla na pohmožděnou nohu a začala ve své hygienické taštičce hledat žiletku. Nikdy by mě nenapadlo, že ji použiji k podoným věcem, ale co jsem měla dělat? Skočit z okna? Zlomila bych si všechny kosti, ale neumřela. A to je to jediné, co potřebuji. Umřít.
Mám ji, výborně. Šla jsem do koupelny – líp se tam skryju a nenadělám takový nepořádek. Taťka šel na kafe, jedině do kavárny kousek za silnicí, bude mu to trvat nejmíň dvě hodiny, když se říznu pořádně, už tady nemusím v tu dobu být. Ale nikdy předtím jsem se neřezala, tak najdu tepnu nebo pořádnou žílu. Ano. A…sbohem taťko, babi, dědo, Katrin, Floro, They, Viki. Mám vás ráda. A maminko, Cagney, těším se na Vás.
Život ze mě začal prchat…

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sen, pro který zemřu: