Setkání na kolotoči • OurStories.cz ~ naše povídky

Láska a nenávist mají k sobě velmi blízko. Občas ta hráz je téměř nerozpoznatelná.

Nevím, jestli můj výlet o samotě do centra dění poutě byl dobrý nápad. Protože jsem nečekala, že tam potkám jeho...

Příjemné čtení po velmi dlouhé době přeje zuzinecckaa.

25.01.2015 (12:00) • zuzinecckaa • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1452×

Setkání na kolotoči

Procházela jsem mezi lidmi s lehkým úsměvem na rtech a užívala si toho prostředí. Chtěla jsem na chvíli vypadnout od všeho, od své práce, přátel, svého bytu, nalézt svou vlastní pohodu. Sice mi teď ti mí chyběli o to více, že jsem se nemohla podělit o to prostředí, nelitovala jsem svého malého útěku.

Různá hudba hrála ze všech směrů, hlasy z mikrofonů vyzývaly k nástupům na atrakce, lidé koukali na nabízené zboží ze stánků. A mé nohy mě vedly k jedné z atrakcí.

Zastavila jsem se u kolotoče. Říkala jsem si, že by nebylo od věci se vrátit do dětských let, kdy jsem to milovala. Takže jsem si koupila lístek a nasedla.

Při čekání jsem se rozhlížela kolem, jestli náhodou neuvidím někoho známého, i když to bylo téměř nemožné. Nikomu jsem pořádně ani neřekla, kam razím, jenom, že chci být sama.

Náhle ale můj zrak padl na známou osobu. Dech se mi zastavil v hrdle, protože zrovna toho člověka bych tu čekala v podstatě nejméně ze všech. Zkoumavě jsem hleděla do davu a viděla, jak se se skupinou svých přátel přibližuje směrem ke kolotoči – ke mně.

Srdce se mi rozbušilo nejistotou, dlouho neznámou. Vždyť jsem ho viděla naposledy na vysoké, na koleji, kde mé srdce po něm toužilo. Ale pro to, co udělal – neudělal, jsem ho nenáviděla. Ale ani doteď jsem si vlastně nebyla jistá, jestli tomu tak doopravdy je.

Jeho modré oči přelétly okolí a na moment se zastavily na mně. Aspoň myslím. Protože se na chvíli zarazil, než rozhodně vykročil opravdu směrem k předprodeji vstupenek.

V duchu jsem nadávala a doufala, aby se otočil a odešel, aby si mě v podstatě vůbec nevšiml, ale bohužel mé prosby nebyly vyslyšeny. Jeho světlá kštice se probíjela davem, až nakonec jediný z jejich party vylezl po schodech a se svým křivým úsměvem, kterému jsem po ublížení mé osoby už nevěřila, došel ke mně.

„Ahoj,“ pozdravil mě sladkým tónem, ze kterého alespoň v mých uších kapal jed, a posadil se přede mě. Snažila jsem se ignorovat to, jak na mě stále i po těch letech působí, přála jsem si, aby tu nebyl. Ztrácela jsem půdu pod nohama, i když navenek jsem, snad, působila jistě.

„Nezdravíš?“ zeptal se se smíchem a na svém sedátku se přiblížil blíž ke mně. „Po tolika letech, myslel bych si, že tě to konečně přešlo.“

„Nevím, co by mě mělo přecházet,“ štěkla jsem a nervózně jsem zas hleděla jinam. Zhluboka jsem dýchala, abych na sobě nedala znát nervozitu, i když mi celé tělo vibrovalo. Jeho přítomnost mi zavářela více, než jsem si mohla kdy dříve myslet.

„Ale no tak, Zuzko, vždyť jsem ti nic neudělal. To přece víš. Tak proč se ke mně tak chováš?“ Rychle jsem po těch slovech na něj pohlédla, abych se ujistila, jestli si nedělá srandu, ale on jen zvědavě vyčkával s lehkým úsměvem na rtech.

„Víš, Ondrášku, to je ten problém. Nic jsi mi neudělal. Ani neřekl, neposlal do háje, nic. A holt mé vnímání se k tobě prostě změnilo a zůstalo až doteď,“ vylétlo ze mě, až jsem se zarazila. Nechtěla jsem mu nikdy říci o svém trápení, ale takhle rozhořčená jsem zas dlouho nebyla. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jestli mě více ovládal strach z toho, že by se znova objevila náklonnost, nebo jestli je to opravdu jen čirá nenávist. Vždyť jak se říká… lásku a nenávist dělí jen tenká hranice, jen jsem náhle, jako vždy předtím, nevěděla, na jaké straně se momentálně nacházím.

„Tohle tě trápí ještě teď?“ zasmál se. „Myslel jsem si, že když jsem se k ničemu v ohledu nás dvou po těch pár měsících odloučení nevyjádřil, že to vezmeš jako uzavřenou věc. A ono tě to žere do dnes… Neuvěřitelné.“

„Hm… Ne všichni asi přemýšlí jako ty, Ondřeji. Myslím si, že je slušnost aspoň někoho poslat do háje, když už není zájem. S tím se aspoň dá vyrovnat,“ odsekla jsem a radši se odtáhla, abych s ním nemusela mluvit dál. Naštěstí pro mě se kolotoč právě rozjel a já si mohla aspoň na chvíli oddechnout a zklidnit své v tu chvíli zjitřené nervy.

Točila jsem se a točila, očima zaraženýma pokud možno někde po přírodě a okolí, jen abych nemusela koukat na otáčející se hlavu osoby přede mnou. Ale nešlo to. Neposlouchala jsem sama sebe, hlava chtěla něco, ale nejhorší bylo, že srdce pod tíhou mých pocitů zase prudce bušilo, jako by vědělo, že on je jeho majitel. Zatřásla jsem hlavou a aspoň na chvíli se snažila nepřemýšlet.

Jenže ani to mi už nebylo skoro pořádně dopřáno. Kolotoč zpomaloval, až se nakonec zastavil. Rychle jsem se odepnula a tak rychle, aby to nevypadalo jako šílený útěk, jsem kolem něj prošla a vypadla z té atrakce. Chtěla jsem se ztratit v davu, ale zdál se tak daleko… Jako by byl problém sejít schody, nohy mi dřevěněly.

Už jsem sešla na zem, když mě silná ruka zastavila a trhla směrem k němu. Náhle jsem stála přímo před ním, jeho obličej skoro stejně vysoko jako můj, a zírala vyděšeně do těch modrých studní, které mi toho, v mém vědomí, opravdu moc dobrého nepřinesly.

„Co chceš?“ zeptala jsem se a snažila se vytrhnout. Nějak jsem nechápala, jak ostatní vůči tomuhle mohou být nevidomí. A jak jsem zjistila po chvilce, ani přátele tam neměl. Byla jsem v podstatě v pasti.

„Chtěl bych jen jedno, normálně se bavit. Vždyť jsem neprovedl nic, čeho bychom oba museli litovat. A věř mi, že i po takové době mi opravdu vadí tvůj přístup,“ vysvětlil. Nedokázala jsem mu déle hledět do očí, byl náhle tak vážný a rozhodný.

Dech se mi zadrhával, jak jsem u něj stála tak blízko. Jeho aura či charisma či něco takového mi zabraňovalo přemýšlet s rozumem, ale nechtěla jsem z úst vypustit něco, čím bych to vše jen zhoršila.

Pro jistotu jsem zavřela oči a uvažovala, co odpovědět.

„Vždyť ty jsi vždycky hleděl jen na sebe. Co na to víc říct? Nebyl jsi schopný poslat mě do háje, ale drze sis mě zdravil dál, a když teda, tak ses i chtěl bavit. Ale jinak jsem byla jen nějaká sukně, která tě zabavila na zlomek času, protože ses nudil,“ vychrlila jsem ze sebe všechno. Už jsem si nechtěla hrát na kočku a myš, nechtěla jsem zapírat. Jedna věc byla, že by mi to asi nedovolil, ale taky už jsem to nemohla v sobě držet, když jsem před ním stála, s jeho rukou pevně sevřenou kolem mé paže.

Přiblížil se. Cítila jsem vzrušení z odpovědi, ať už měla být jakákoliv. Protože jsem se konečně měla dozvědět proč. Trápit se tím několik let, co jsem ho vídávala, a i občas ještě v posledních letech, co jsem ho neviděla, mě ničilo.

„Chtěl jsem se ujistit, že s tebou to bylo stejné jako se všemi předtím a i potom. Že jsi jen chvilková záležitost, na kterou zapomenu já i ty. Že to bude jen románek na pár dnů, týdnů před prázdninami, během kterých na sebe zapomeneme, a následně se necháme už v klidu. Jen jsem nečekal…“ Na chvíli se zarazil, přiblížil se, až jsme se skoro dotýkali nosy, povzdechl si a pokračoval: „Nejdříve to bylo snadné. Skoro jsem tě nevídal, a pozdravit tě nebyl takový problém. Ale co jsem tě začal vídat u bratrance na pokoji… Se svým chováním jsi mi kolikrát nedala spát. Nechápal jsem, co jsem provedl. Nevěděl jsem, čím jsem si zasloužil tvou velmi viditelnou nenávist, jen jsem věděl, že to nemůžu nechat být, i když jsem si to moc přál.“

Dokázala jsem jen civět. Mé uši něco slyšely, mozek to vzal na vědomí, ale asi jsem špatně chápala smyslu slov. Protože… To nemohlo být možné. Že bych já zaujala někoho, kdo se otočí za každou sukní, opravdu za každou, ale na mě myslel více, protože jsem se k němu chovala jinak než jiné…

„Nedal jsi mi na vybranou. A stále nedáváš. Jen vím jedno – svůj postoj měnit nebudu. A teď bych byla ráda…“ Přerušily mě jeho ruce na mých zádech a jeho ústa na mých. Ze šoku jsem nevěděla, co mám dělat.

Ten pocit… Nevím, jestli bych měla říci, že jsem na to čekala dlouho. Protože na něj jsem určitě už nečekala. Ale teď tu byl a má ústa se pootevřela, aby aspoň ještě jednou pocítila jeho chuť. Poddala jsem se svému srdci. A láska se stále bila s nenávistí, obě ruku v ruce spolu v mé osobě. Dala jsem aspoň na chvíli přednost přitažlivost mezi námi a své ruce obmotala kolem jeho krku, abych ho měla blíž.

Mrazení mě při tom polibku prohnalo od pat až po mou hlavu. Měla jsem pocit, jako by to bylo to nejsprávnější rozhodnutí, co jsem za poslední dobu udělala, zahnala jsem ten strach, co se stane, až se odtáhne, co řekne…

Nakonec z nedostatku dechu jsem to přerušila. Zamlženým zrakem jsem na něj hleděla, viděla jsem ten vítězoslavný úsměv. A vztek nabral znova na síle. Opět si mě přivlastnil. Dokázal, že nade mnou má stále moc, jako před pár lety, když jsme se potkali ve škole.

Vytrhla jsem se mu.

„Super, tak teď doufám, že jsi spokojený,“ vyjela jsem na něj.

„Spolupracovala jsi,“ odvětil klidně a znova po mně natáhl ruce.

„Nesahej na mě,“ zamručela jsem a zhluboka jsem se nadechla. „Jsem ráda, že tenkrát to dopadlo tak, jak to dopadlo. Jsem šťastná, že jsem tě od té doby neviděla, bohužel mé štěstí a klid skončily tady před chvíli. Teď už jen na to opět zapomenout…“ mumlala jsem si pro sebe a už chtěla odejít.

„Chceš zapomenout? Po tom, jak jsme se oba přesvědčili, že ta chemie mezi námi neustále funguje? To nemyslíš vážně. Možná tehdy z mladické nerozvážnosti jsem udělal chybu, Zuzi. Ale vím, že tentokrát ji neudělám. Protože stále na tebe nemůžu zapomenout. Nemůžu se tě zbavit, má hlava mi nedává na výběr. Když jsem tě na tom kolotoči uviděl… Skoro jsem nevěřil. A pak, když jsem tě viděl zblízka, rozhodl jsem se, že odejít tě už nenechám. Ne jen tak.“

Nechtěla jsem poslouchat, už jsem nechtěla víc být v jeho přítomnosti. Radši bych zapomněla na všechno, co se tu teď odehrálo, ale věděla jsem, že na to budu zapomínat hodně dlouho.

Už jednou mi dal naději, kterou následně pošlapal. Jak bych mohla věřit člověku, který by se kdykoliv bezdůvodně mohl sbalit a beze slova odejít? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, ale mít z toho strach… To radši zůstat sama.

Bez otočení jsem se rozběhla k východu. Lidi, mezi kterými jsem předtím šla s lehkou radostí, jsem teď proklínala za to, že se mi pletou do cesty. Čím více jsem se blížila i k možnosti odjet odtud, byla jsem i relativně klidnější.

Vypadla jsem z poutě, a jak jsem šla, rámus utichal. Mé srdce zběsile tlouklo, v hlavě jsem měla zmatek, potřebovala jsem se před jízdou uklidnit.

Ale opět mi to nebylo dopřáno. Protože když jsem se vracela k autu, stál tam a s pohledem mým směrem čekal…

Psala jsem po dlouhé době, tak prosím, berte s rezervou. :)

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné