OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Slzy druhé Země: O co jde

13.02.2017 (13:00) • VVrba • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1144×

Terra Mariana není nic víc, než prach a písek. Kdo ví, proč se kdysi někdo rozhodl zrovna tuhle část Marsu pojmenovat po dávno zaniklém řádovém státu. Možná spoléhal na originalitu nápadu a chtěl uctít památku bohorodičky. Planeta se tehdy musela zdát v kontrastu k Zemi čistá a neposkvrněná. Nebo si byl genia jména moc dobře vědom a viděl se v pozici moderního rytíře na křížové výpravě. Během první expedice, která přistála právě v těchhle místech, měl za to, že přiletěl dobývat a konvertovat. Nedošlo mu, že planetu dobýt nejde – není schopna aktivního volního odporu. Je jen kusem kamene utopeného v moři ničeho, který se nechce bránit – nemusí. Přežije několikanásobně všechny dobyvatele, trpaslíky, kteří na prchavý okamžik stanou na jejích ramenou.

Přes všechnu netečnost měl, stejně jako tolikrát předtím, poutník touhu s novým světem – planetou – navázat vztah podle svých, po staletí neměnných pravidel. Nejdřív ji z dálky pozoroval a zkoumal. Pokusil se o první kontakt. Nesmířil se s odmítnutím a snažil se získat její pozornost. Když začala reagovat, nepřestával. Krůček po krůčku se s ní sbližoval, neustále předstíral (a občas i skutečně cítil) nekončící respekt. Pečoval o společné blaho. A pak ji začal měnit k obrazu svému, jen aby jednoho dne zjistil, že je tak věrným obrazem jeho samého, že se jí bojí. A se strachem se vloudí časem pohrdání a touha po vymanění se z dusivého pouta, které sám stvořil v touze po dokonalosti. A veden tou touhou se pokusí utéct za lepším. Tak, jak se mu to podařilo se Zemí.

Kdysi dávno.

Tak dávno, že už si to nikdo z nás nepamatuje. Z příběhů o Zemi se staly mýty a legendy vyprávěné dobrodruhy kolem ohňů a řemeslníky v kinosálech. Potrava duše, tišící hlad po hrdinech a individuální ceně lidského života. Přesto dědictví Země neztratilo pranic na aktuálnosti, protože náš svět je možná nový, ale až nepříjemně často se objevují ti, kteří se ptají, zda je lepší.

Protože nechceme opakovat chyby, kterých jsme se coby pozemšťané dopustili.

A přesto ta nekonečná repetice nejspíš nikdy neskončí. Nabízí se otázka, nakolik může touha nedělat chyby chybám zamezit – a nakolik jsme předurčeni kráčet ve šlépějích, které nám zanechali naši předkové.

Proti determinismu a pesimismu hovoří jasná fakta. Dnes se prach a písek na Marsu, na rozdíl od Země, nachází jen tady, v Marianě. Je z toho cítit určitá pachuť ironie. Osamělá pustina na místě, kde člověk zázrak zrození planety odstartoval. Současně i na místě jedné z nejděsivějších tragédií lidských dějin.

Málokdo se dnes nepozastaví nad onou větou, kterou pronesl kapitán Arnold Campbell do mikrofonu počítače jako závěr poslední zprávy, odeslané z expediční rakety Terranova: „Nejděsivější strach nám koluje v žilách, aniž bychom si ho uvědomovali. Bojíme se sami sebe jako druhu. Planetu nakonec porazíme, ale na sebe budeme nejspíš vždycky krátcí."

Kdo ví, jestli tehdy předpovídal vlastní osud, učebnice a vědecká literatura hovoří suchým, strohým jazykem o nálezech těl plných bodných a sečných ran a o noži, kterým si technický důstojník J.J. Cruz vzal život. První kolonie, vycházející z lidské dokonalosti v umění improvizace za extrémních podmínek, tehdy skončila díky přecenění kapacity duše. Ale i tyhle temné události z počátků druhé lidské historie nejsou dnes ničím víc, než dávnou minulostí, legendou vrytou do piedestalu pomníku dějin.

Za těch několik set let, kdy nám Mars poskytoval domov, se téměř všech sto pětačtyřicet milionů kilometrů čtverečních jeho povrchu změnilo k nepoznání. Díky odhodlání, houževnatosti a nezdolnosti ducha a snahy o přežití se z planin stala moře a ve vyschlých kráterech do nich začaly hledat cestu řeky. Klasik kdysi napsal, že vodou život začal, a jedná se o pravdu natolik univerzální, že nepřekonala jen vzdálenost věků, ale i prázdnotu vesmíru. Někdejší šedooranžová poušť díky neúnavné mravenčí práci xenobiologů a teraformátorů vykvetla a lidstvo se ve svých očích stalo Bohem, který nemusel nalézat pouštní růži, ale mohl ji pro své potěšení z rozmaru stvořit.

Za neuvěřitelným množstvím práce nestály pozemské státy – ty se tehdy stále ještě utápěly v přízemních rozepřích, nevěda, že právě dětinské hry na nenávist a předstíranou náklonnost jednou způsobí jejich zkázu. Stejně jako na úsvitu dějin do Nového světa, i tentokrát směřovali do bílých míst map buď lidé s tak nízkou pověstí, že pro ně na Zemi nebylo místo, anebo s tak silnou kuráží, že se za ně rádi stavěli ti, kterým byla Země malá – společnosti věřící, že tím investují do (zejména) své budoucnosti.

Křehká spoluexistence lidských bytostí na Marsu díky takovému vývoji zpočátku spoléhala zejména na různé improvizované řády vytvořené společnostmi pro marsovské podmínky – které ale nikdo nemohl předem znát. Při sporech na povrchu planety tak stále zůstával takřka neomezený prostor k diplomatickému manévrování – a to jak mezi společnostmi, tak jednotlivci. Státní ingerence do mimozemských záležitostí probíhala jen v takovém rozsahu, v jakém to bylo nutné a vzhledem ke vzdálenostem vesmíru i možné. Přesto se i mezinárodní dohody o rozdělení marsovských surovinových zásob nakonec postupně sesypaly tváří v tvář izolaci Marťanů a jejich vlastní reálné politice. Pojem „sféra vlivu státu" nahradily termíny s jasně legálními konotacemi, jako „území podléhající samosprávě společnosti", „veřejný statek společnosti" nebo oblíbený básnicko-politický termín „stín společnosti".

Nejvýznamnější událostí našich dějin zůstává takzvaná První rada. Shromáždění, na kterém zástupci jednotlivých společností podepsali několik smluv a úmluv, jasně deklarujíc, kdo je na planetě pánem. Nebylo víc žádných států a občanství. Jen vztah ke společnosti a jejímu oddělení. Tehdy jsme získali svou nezávislost na Zemi a vytvořili si vlastní, svébytnou kulturu.
V první z úmluv se společnosti dohodly na vzájemné spolupráci založením čistě striktně technologického komplexu Eden. Ten časem vyrostl v nejlidnatější a nejvýznamnější město planety, centrum všeho dění a sídlo každého, na jehož názoru záleží.

Další smlouvou, přímo nazvanou Korporační, vznikl Úřad pro řešení kriminality. Zločin se objeví všude, kam vkročí alespoň dva lidé, a osamělost a izolace Marsu to jen potvrzovala. Účelem společností bylo generovat zisk, a ne se zaobírat přízemními stížnostmi svých zaměstnanců na zla a zlíčka páchaná mezi nimi. Jenže člověk připravený o pocit bezpečí nikdy nebude absolutně věrným a oddaným služebníkem. Nepřestane vyhledávat ochranná křídla, pod kterými by se mohl ukrýt. A tak společnosti po záminkou daru takového pocitu přenesly část svých starostí na nově zřízenou instituci, a přitom si nechaly otevřená zadní vrátka pro případy, kdy by se stíhání některých osob příčilo jejich zájmům. V článek jedenáct vtělily pravomoc odebírat Úřadu vyšetřování některých zločinů.

Korporační smlouva
(...)
Článek 11
1) Korporaci podle čl. 2 je vyhrazeno právo příkazem odejmout vyšetřovací pravomoc Úřadu (pro vyšetřování kriminality), shledá-li, že se v daném připadě povaha vyšetřování či trestu hrozícímu za trestný čin příčí veřejnému zájmu, zejména s ohledem na osobu obviněného, oběti či majetkové vztahy, kterých se vyšetřování týká.
2) V případě, že korporace využije práva podle čl. 11 odst. 1, má zároveň právo vynést svým jménem rozsudek ve věci.

Článek 12
1) Úřad má právo podat do patnácti dnů odpor proti příkazu podle čl. 11 odst. 1. Soud rozhodne usnesením o neexistenci veřejného zájmu ve smyslu čl. 11 odst. 1, nebo odpor zruší.
2) Vyšetřování je odňato Úřadu právní mocí příkazu podle čl. 11 odst. 1 a je mu opět navráceno právní mocí usnesení podle čl. 12 odst. 1.
(...)

Protože leckterá vražda může být prominuta, když má život viníka větší cenu na místě, kde se nachází, než v izolaci od společnosti. A nejlepším dozorcem je vždy chlebodárce.

Stejná smlouva konečně ustavila Radu jako nejvyšší orgán pro řešení společných záležitostí. Byly v ní zastoupeny poměrným způsobem všechny marsovské společnosti.

A tak došlo k definitivnímu zhroucení zdání vlivu pozemských států, který postupně ochaboval. Pro příště se obchodní společnost, pečující o Marťana od jeho narození až po smrt – a v některých případech i o jeho dědictví – měla stát stabilním modelem správy lidského života.

A Země – daleko od nás – tiše umírala.

Autor: VVrba, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy druhé Země: O co jde: