Střepy 2/2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Často se stává, že když má člověk zlomené srdce, koná věci, které by neměl. Málo z nás však ale dokáže tak silnou zápornou emoci - která nás žene v pomstě kupředu - zastavit. Někdo svých činů lituje, jiný ne.
Coral bude od dnešního dne patřit k té druhé skupině. Z čisté a nevinné duše se stane zkažená a zákeřná.
Vybrala si správně? Co myslíte?

01.02.2016 (09:00) • Gracewhite • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1092×

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Kráčela jsem ve vyšších kožených botách, které nosím jen na taneční akce přes tramvajové koleje - sem tam se mi podpatek zasekl do železné mezery - a na sobě sem měla černý korzet se sukní pod zadek s podvazky a kabátem. Vlasy jsem měla dlouhé vlnité s černou mašlí. Šla jsem jako na pohřeb.
Nakonec mě Matyas přemluvil a na tu akci jsme šli… ale ne proto, abych bývalýho provokovala, ale zabavila se. Na tu akci sem se těšila celý měsíc a nechtěla jsem si ji nechat ujít jako ty předtím jen kvůli tomu, že sem si našla zase nějakýho debila. Už sem se víceméně uklidnila, takže by to mělo být v pohodě.

„Hej, bude to dobrý. Přece tohle neprožíváš poprví,“ mrkl na mě a usmál se.

„No to ne.“ Ale nikdy to nebylo tak silný.

Zaplatili jsme vstup a vešli dovnitř. Pořád sem váhala, jestli se neotočit a neodejít, ale…
Uslyšela jsem to. Moji písničku.

Matys mě chytil za ruku a táhnul rovnou na parket. Ne, to ne!

Lidi kolem sme míjeli jako rychlá auta na dálnici. Dotáhl mě přesně doprostřed parketu. Díky! Opravdu sem na něj měla krásný výhled.

Stál tam s tou jeho arogancí – já sem tu dýdžej, vyližte mi prdel.
Musela jsem – i když nerada – uznat, že mu to za tím pultem fakt slušelo.

Matyas mi podal zapálený joint a já si potáhla, abych se uvolnila. Přišla jsem přece tancovat, ne?! Ne brečet… zatím ne.

…

Podmanivá melodie si semnou hrála stejně tak jako stav, který jsem z marihuany měla. Byl to krásný pocit. Vlnila jsem se a skákala, jak mě zrovna napadlo. Zem pode mnou tancovala semnou. V euforii jsem nemyslela na nic, jen na to, jak si s mým nejlepším kamarádem užijeme večer. Kluci kolem mě si mě prohlíželi jako vždycky. Nedivím se. Na tyto akce jsem vždy chodila oblečená jako ´kurva´, protože se mi to líbilo a nikde jinde na to příležitost nebyla. Teda haha krom postele. Nevšímala jsem si toho. Ať se dívají, když to doma nemají.
Vlasama jsem si pohazovala ze strany na stranu, rukama se taktak vyhýbala kabelce, která se kolem mě točila jako řetízkáč na pouti a já se snažila pohledem nedívat vzhůru k podiu, i když mě to hodně lákalo… ale nesmělo!
Světelná show byla úžasná. Milovala jsem nejvíc tu červenou a modrou barvu, jak tvořila v překrytí fialovou. Dala jsem si dalšího ´prda´ a tancovali jsme na následujícího dýdžeje dál.

…

Bylo už něco kolem druhé ráno a my dostali zase žízeň. Matyas šel pro pití - kolu s rumem - a já mezitím na záchod. Potřebovala jsem na vzduch.
Na chvíli jsem opravdu přestala myslet na smutné věci - tedy do doby, než jsme se náhodně setkali.
Když jsem vycházela ze záchodu, abych došla tam, kde sme se zase měli sejít, do někoho jsem ve spěchu narazila. Nabrala jsem ho přesně nosem. Zaštípalo to, jako bych si zkousla jazyk.

„Ehm, promiňte.“

„Ne, to-“ zarazil se a slova nedořekl, než jsme se vzájemně zaregistrovali.

Ano, byl to on. Co teď?!

Měla jsem takovou chuť na něj zakřičet, jakéj je to hajzl a jak mě to pořád bolí, že mě tak hnusně poslal do prdele. Že ho miluju…
On taky nebyl schopen slov. Asi nechápal, že jsem teď z blondýny zrzka a že jsem dneska vypadala fakt nádherně. Tak, jak vždycky chtěl.
Však ať se jen dívá, o co přišel. Snad mu to s tou jinou za to ´stálo´.

Uslyšela jsem další začínající melodii mojí oblíbené písničky, ale… nevěděla jsem, jestli zůstat stát anebo jít. Třetí osoba však rozhodla za nás.

Přišla k nám ta holka z fotky a chytila ho za ruku. Bylo to naschvál. Měl pravdu, byla hezčí jak já, ale která by nebyla s takovou vrstvou make-upu, vytetovaným obočím, piercingem. Se světle modrými vlasy a několika tetováními. Nevěděla sem, co dělat. Byla jsem pořád omámená. Vyřešila to za nás.

Hodila po mě falešnéj úsměv a odešli spolu ani nevím kam. Byla sem tak strašně moc nervózní, což sem pod vlivem cítila znásobeněji. Slzy se mi draly do očí. Potřebovala jsem najít Samuela. Zhulit se, opít nebo něco.

Chtěla jsem jít odtud pryč! Hned! Jinak bych dala oběma po hubě.

Nějaký hezký kluk mi podával cestou pití, ale já mu jen naštvaně srazila ruku k zemi a poslal ho do prdele. Neměla sem na takový úchyly vážně náladu. I když to bylo ode mě hnusný. No a co!

„Musíme jít pryč, prosím!“ trhala jsem Samuelovi s rukou a lila si tak pití, co držel na boty.

„Hej, klid,“ pronesl a položil zaplacené pití na bar.

„Nebudu tady už ani sekundu!“ štěkla jsem po něm a rozeběhla se k východu. Běžel, zamnou.

Zastavila sem se venku a musela si zapálit cigaretu. Klepaly se mi ruce. Ne ze zimy, ale z nervozity.

„Coral…“

„Půjdeme domů? Prosím?“ pronesla jsem se slzami v očích.

„Coral,“ zopakoval moje jméno, ale já se rozešla směrem k bytu. Bydlel kousek odtud a já spala dnes u něj. Chtěla jsem být odtud, co nejdál.

„Coral!“ zakřičel na mě a doběhl mě. „Počkéj. Seš v pohodě?“ Podal mi bundu.

Ne, nebyla jsem. Brečela jsem a byla určitě zase rozmazaná jako tehdy na dvoře.
Chytil mi hlavu do dlaní a políbil na čelo. „Uklidni se.“

Zklidnila jsem se až u něj doma. Skočila jsem na postel a jen brečela. Nešlo přestat, i když jsem strašně moc chtěla. Hlavou mi vířily myšlenky jedna přes druhou. Šílela jsem z toho.
Kdy tohle konečně už přestane?!

Objal mě zezadu a já v jeho náručí pod ním usnula ani nevím, jak. Byla sem tak unavená, zlomená.
Ale ten večer si pamatuju, že se mi zdál sen. Sen o Danieli.

Druhý den ráno.

„… hlavne sem videl, jak si ze Sama byla mimo minule, nebylo to naschval : ) s kravou jako ty to nemelo trvani. Aspon ze mam hezci holku. Akorat me urazilo, jak si z nej hotova.
No nic, jeste ze sem uz free.“

Vidět něco takového jsem opravdu ráno po probrání nechtěla. Nejenom že mně bylo zle z alkoholu, co jsem včera vypila, ale i z tohoto, co sem viděla na facebooku. Rači sem si ten celý odstavec, co mi napsal, nedočetla. Asi bych se poblila.

O týden později jsme se domluvili na předání věcí. Ani nevím, jestli tam sám osobně přišel, anebo ne. Poslala jsem je po kamarádce a nechtěla o tom nic vědět. Chtěla jsem mít už konečně klid. On tu ze mě dělá nějakou kozu, co prý chodí se Samuelem, a sám se tahá s nějakýma holkama po akcích. Kdo ví, co vůbec viděl, ten večer... anebo kdo mu co řekl. Já a Samuel jsme jen kamarádi. Nojo, kamarádství on mezi holkou a klukem přece nezná. Jak by mohl.

x x x

Byly to už dva týdny od ukončení toho všeho. Pro mě to ale konec nebyl. Začala jsem s ním mít noční můry a cítila se pořád tak moc zlomená. Pořád sem ho milovala a nenáviděla se za to.

Taky sem se dozvěděla od kamarádky, že o mně říká lži, který nejsou pravda. Háže všechnu vinu ve vztahu na mě, aby on byl za toho chudáčka, holky ho litovaly a lezly mu samy do postele. Klasika. To mě už opravdu naštvalo a napsala jsem svému kamarádovi hackerovi, aby mi dal jeho heslo na facebook a já se sama přesvědčila. Pokud opravdu ze mě dělá před jinýma krávu, zaplatí za to. Už mám toho fakt dost!

To, co sem si tam přečetla, bylo opravdu k pláči. Bylo mi jedno, že mu furt píšou nový holky, na to už sem byla zvyklá, ale to, že o mně píše, že sem ho podvedla a kdesi cosi, to už bylo fakt vrchol. Samé lži! Já bych tohle nikomu, koho miluji, neudělala, tak co tu ze mě dělá za špínu?!

On si opravdu myslí, že tou svojí krásou má vyhráno. Ano, to opravdu má, ale na jak dlouho, že.

Chtěla jsem to nechat být, ale přečetla jsem si tam něco, co mě dohnalo k činu, který budu asi do smrti litovat. Nebo… možná ani ne.

x x x

Věděla jsem moc dobře, kam chodívá v mém městě večer kolem osmé běhat. Pořád jsem přemýšlela, jestli to mám udělat, anebo ne.

Jak ale on vrátí mně to, jak se ke mně hnusně choval. Jak mě zmlátil pro nic za nic, protože prý byl náš vztah nuda a já měla díky tomu ruce až do krve a doma musela lhát a vymýšlet si nějakou blbost typu, že sem spadla na kole v takové rychlosti, že sem si odřela kůži z loktů. Nebo to, jak mi vrazil takovou, že sem přeletěla skleněný stůl a pod mojí váhou se celý rozbil na malé kousíčky, a on prostě odešel a nechal mě tam tak být.

Když člověk opravdu někoho miluje, tak si nechá od druhého dělat cokoli. Vše zlé přehlíží. Byla jsem blbá!

Prostě si moc myslí a někdo by mu měl srovnat tu jeho fasádu. Kdo ví, kolika holkám může ještě po mně tak ublížit.

Ptám se sama sebe, proč zrovna já? A proč by ne.

Nikdy sem takováhle svině nebyla, ale na něj budu!

Stála sem opodál u stromu a dívala se, jestli někde někdo je. Nebyl. Jediný on se blížil.

Na nic jsem teda nečekala a hodila po něm kámen. Trefila jsem se přesně do hlavy. Padl k železnému plotu k zemi. Byl přesně na místě, kam nikdo nechodí a nikdo ho ani nebude slyšet, až bude křičet. Pokud to teda vůbec stihne.

Byl na kolenou. Já k němu doběhla a kopla ho do břicha, aby se svalil na bok a já mu tak mohla nastříkat pepřový sprej do očí. Vydával tak slastný zvuk. Přesně takový bezmocný, jaký jsem měla já, když mě mlátil a nemohl mně nikdo pomoct. Snažil se po mně ohánět rukou, protože nevěděl, jestli si ho nepřišli podat kluci, kterým dlužil peníze, jak sem se taky dozvěděla. Hrál si až příliš dlouho na někoho, kým nebyl, a přitom byl akorát tak nula. Krásná nula.

Teď přišla ta řada, okamžik, kdy jsem mu měla vzít tu jeho krásu jednou pro vždy, ale…

Je to opravdu to, co chci? Nalít mu kyselinu do obličeje a navždy ho tak znetvořit? Že bude vypadat přesně tak, jak se uvnitř chová?

Ruce se mi klepaly. Nemohl z pepře dýchat, lapal po vzduchu. Bylo mi ho líto. Rozhodla jsem se pro plán bé. Opět jsem našla kámen a znovu ho udeřila. Omdlel.

Z baťohu na zádech jsem si vytáhla tetovací strojek, nasadila si rukavice a namočila ho barvy.

Ne kyselina, ale tohle z něj udělá někoho, koho žádná holka už nebude chtít.

Velkýma tučnýma černýma písmenama jsem mu vytetovala přes celé čelo nápis. Postavila jsem se a kochala se pohledem na něj. I tak sem se ale nezbavila té bolesti v mém srdci.

Slzy se mi vehnaly do očí.

Sebrala jsem všechny své věci a odešla. Nechala ho tam ležet, tak jako vždycky on mě.

Myslíte si, že tohle je ten pravý trest pro něj? Já ano. Potvrdilo mi to už jen to, když sem ho vídávala skoro každý druhý den na nástupišti šalin s čepicí na hlavě a s trpkým výrazem na rtech.

Od dnešního dne mi ho už líto není, protože… je to přece jen další DĚVKAŘ.

« Předchozí díl

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné